TOPlist

ČÍNA – Jezero Tianči (Tianchi)

Jurta ve které budeme spát je obrovská, ale jelikož jsme tady jen my dav, budeme ji mít celou pro sebe. Má kruhový tvar, kostru z kulatých tyčí a potažena je ovčí kůží. V horní klenbě je otvor který se dá venku jednoduchým pohybem zavřít. Uvnitř je udusaná hlína a na ní koberce...


Tianči (Nebeské jezero)

Den 15, čtvrtek 3. 9.

Batohy si necháváme v úschovně hotelu a jen s batůžky nasedáme do mikrobusu směr Tianči (Nebeské jezero). Rašit s námi posílá i jednu mladou Kazašku mluvící anglicky, která nás má dovést na místo. Mikrobus je plný Číňanů, kteří jedou do hor k jezeru na jednodenní výlet, jen vzadu je jeden Japonec.

Asi polovinu cesty jedeme po kvalitní dálnici, jakmile ale zahýbáme do prvního horského údolí, dálnice končí. Jedeme údolím, nejprve vyprahlým jako okolní poušť. Až trochu výše se začíná zelenat a i políčka jsou tady obdělávaná. Velkou část obyvatel ve vesnicích tvoří Kazakové bydlící v jurtách.

Po dvou hodinách přijíždíme ke kamenné bráně, vstupnímu bodu do jezerní oblasti. I tady dříve fungovala lanovka (až k jezeru), ale protože byla drahá a nikdo ji pro cestu k jezeru nepoužíval je teď zavřená. Slunce dost praží a vzduch je o poznání čistší než v Urumči. Jsme ve výšce 1980m. Před námi je nádherné zelenomodré jezero a v dáli ční zasněžený vrchol 5445m vysoké Bogda Feng. Všude kolem jsou stovky turistů – Číňanů, ale i dost Japonců. K jurtám jdeme nejdřív po vyasfaltované cestě. Říkám si že to jezero teda pěkně zkomercionalizovali a jestli tady teda vůbec najdeme kousek tiché přírody. Asfalt se ale postupně mění ve vydlážděnou pěšinku, která postupně přechází v hlíněnou pěšinku, „vydlážděnou” už jenom koňskými bobky. To už větřím (doslova i obrazně) přírodu a začínám být spokojený. Za chvíli je cesta už dost drsná a jdeme jen po nějakých sesutých kamenech. Přejdeme sedlo a po dalších 50 minutách jsme na místě. Na nádherné mýtince stojí několik jurt, přímo na břehu jezera. Ženy připravují na ohništi jídlo, ovce se pasou na trávě a koně pijí z jezera. Ticho a balada. Bohužel ale ne tak úplně. I tady totiž občas projdou nějaká čínská prasata, jak poznáváme podle odhozených lahví od vody a papírků od čokolád. Ty lidi tady snad nikdo nevychovává. Guli Nu Er (naše kazacká průvodkyně, její jméno znamená „Záře květiny”) nám vysvětluje některé věci ze života Kazaků.

Tianči

Zítra ráno jsme chtěli jet zpět do Urumči, ale přesto, že podle Rašita nají jet nějaké autobusy, místní tvrdí, že všechny autobusy odjíždí až odpoledne (což je logické, vzhledem k tomu, že drtivá většina lidí tady je na jednodenním výletě). Proto zůstaneme až do zítra odpoledne a do Urumči se vrátíme večer. Guli Nu Er už odchází, protože se vrací do Urumči. Alespoň nám v hotelu může na zítřek zarezervovat nocleh.

Jurta ve které budeme spát je obrovská, ale jelikož jsme tady jen my dav, budeme ji mít celou pro sebe. Má kruhový tvar, kostru z kulatých tyčí a potažena je ovčí kůží. V horní klenbě je otvor který se dá venku jednoduchým pohybem zavřít. Uvnitř je udusaná hlína a na ní koberce. Vnitřní stěny jsou taky pokryté koberci a vzadu je ještě hromada teplých dek (asi jsou tady chladné noci). Uprostřed stojí malá kamínka na dřevo. Komín ústí střechou ven. Jsme jako v ráji.

Obědváme brambory se zeleninou (jíme hůlkami, jak jinak) a pak chvíli odpočíváme. Jsou teprve 3 odpoledne, tak máme ještě dost času na nějaký výlet.

Vydáváme se do kopce nad jurty. Za chvíli jsou jurty hluboko pod námi a teprve teď vidíme, jak hluboko se naše místo nachází. Kolem jsou skály a na nich jehličnany. Jdeme dál, ještě více směrem od „civilizace”. Jelikož poslední autobusy zpět do Urumči odjíždí v 5 odpoledne, už tady skoro nikdo není. Široké okolí máme jen pro sebe.

Příroda je prostě nádherná. Jakoby sem do Číny někdo přenesl jedno ze švýcarských horských jezer. Na túře jsme asi 2 hodiny, během nichž se dostáváme až na úplně druhý konec jezera. Jezero je celé sevřeno mezi horami a cestička vede většinou vysoko nad vodou. Pohled z ní je skvělý. Na konci jezera sestupujeme až k vodě, kde se brodíme řekou vytékající z jezera. Občas potkáváme nějakého Kazaka vracejícího se s koni z druhé (turistické) části jezera. Projížďky na koni jsou totiž mezi turisty dost vyhledávané. Všude, všude, ale všude se setkáváme s odpadky. Nemůžu jinak než říct, že ti co sem jezdí na výlety jsou prasata. Kdybych na vlastní oči neviděl jak odhazují lahve od vody do křoví, myslel bych si, že snad v takhle panenské přírodě musejí padat z nebe.

Naproti tomu všudy přítomné hromádky a hromady bobků od koňů nebo pasoucích se krav a ovcí působí přirozeně, protože na některých místech vidíme, jak už jsou napůl promíchány s hlínou a tudíž by (kdyby se použila) tvořily skvělý základ pro úrodnou půdu.

Nadšeni se vracíme do jurty. Je už trochu chladno, od vody táhne. Přeci jen tu nejsme úplně sami. V druhé jurtě už týden bydlí mladý Ital. Zvláštní povaha. Už 4 a půl roku cestuje a teď je asi měsíc v Sin-tiangu. Tady u jezera chodí po údolích, nebo si vyřezává dřevěné lžíce. Úplně jiný život.

Je už noc, měsíc svítí vysoko nad horami a je pěkná zima. Zachumláváme se do dek a ještě navíc využíváme živočišné teplo. Je klid, který ruší jen šplouchání vody. Žádná auta, žádní křičící Číňani. My snad ani nejsme v Číně.

Den 16, pátek 4. 9.

Vůbec se nám nechce vstávat. Sluníčko už praží, otevřenými dveřmi svítí i do jurty, ale nějak nás ne a ne vytáhnout. Nakonec si přeci jen dáváme říct a snídáme venku u jezera. Budeme mít celý den čas, takže ještě chvíli jen tak sedíme. Pak se loučíme s Kazaškou, která se o nás starala a odcházíme z ráje zpět do pekla. „Bobková” pěšinka se znovu mění ve vydlážděnou a ta v asfaltovou. Na ní už se na nás vrhají místní maníci a prý jestli se nechceme projet na koni nebo přenocovat v jurtě. Ne díky, už jsme přenocovali, odpovídáme trochu zasněně.

Kazašské jurty

Rozdíl mezi atmosférou na božsky klidném jižním koncem jezera (kde jsme se byli včera odpoledne projít) a tvrdě turistickým severním koncem (kam jsme včera přijeli a kde stojíme i teď) je zdrcující. Ani se ale moc nedivím, že tady je tolik hlavně čínských turistů. V okolních sin-tiangských pouštích si moc krásy neužijí, tak podnikají invaze sem k Nebeskému jezeru. Vlastně Nebeským jezerům, protože jsou tady 3. Teď se právě jdeme podívat ke druhému.

Potůček vytékající z velkého jezera se pod vodopádem mění v rychlí potok skákající přes kmeny a kameny. Po několika stech metrech se vlévá do malého, smaragdově zeleného jezera. Vede k němu vydlážděná cestička lemovaná – překvapení – odpadky. Zalézáme do lesíku na ostrově mezi dvěma rameny potoka a odpočíváme. Od lidí. Táňa jí kukuřici a hrozny, já si uždibuju hrozny a koukám kolem. Pak píšeme deník.

Ve 3 odpoledne se zvedáme a přes kupy prodejců jídla a roztodivných suvenýrů se vracíme zpět k velkému jezeru. Pak se pouštíme pěšinkou dolů k parkovišti odkud mají odjíždět autobusy. Do odjezdu máme ještě chvíli čas, tak si sedáme u jednoho děduly, který má kousek od parkoviště pár stolečků kde připravuje kolemjdoucím jídla (rýže, nudle, kebab). Táňa se dává čaj a jako ve všech jídelnách za něj nic neplatí. Je ho tady asi tolik, že ho považují za samozřejmý doplněk.

Cesta zpět do Urumči je v pohodě, jen Japonců je v autobuse o něco víc. Jeden z nich zná našeho fotbalistu Poborského, skladatele Smetanu a jeho Vltavu!

Urumči

Pokoj máme v hotelu opravdu rezervovaný, akorát že nejsme na pokoji s Číňany jako před tím, ale s Američanem a Italem. Oba nám doporučují návštěvu oázy Tulufan, kolem níž má být rozeseta spousta starověkých památek. Ital je docela dobrodruh, protože minulý rok dokončil dvouletou cestu kolem světa na motorce. V Íránu prý strávil 3 dny ve vězení, protože si mysleli že je špión.

Večer s Táňou dlouho diskutujeme jestli do Tulufanu jet nebo nejet. Podle toho co jsem o něm četl bude určitě stát za to. Na druhou stranu Čína je o hodně dražší než třeba Pákistán a každý den nad plán v Číně nám proto víc a víc ukrajuje z naplánovaného rozpočtu. Máme ale ještě nějakou rezervu, protože v Kazakstánu jsme byli vlastně jen 1 den (původně byl plánován týden) a v Kyrgyzstánu vůbec (v plánu 6 dní). Tak jo. Zítra se tam vydáme, strávíme v něm 2 noci a pak se vrátíme zpátky do Urumči.

Den 17, sobota 5. 9.

Autobus do Tulufanu má odjíždět brzy ráno (v 8 hodin) odněkud z bazaru. Batohsi zase necháváme v hotelu a vyrážíme. Na bazaru si dáváme snídani – obrovský kopec rýže se zeleninou. Já z toho kopce ale moc nesním, protože mám průjem (asi z toho kozího mlíka v čaji v jurtě).

Po menším bloudění a hledání autobusu do něj naskakujeme téměř za jízdy, když už vyjel z nádraží a na ulici shání lidi na poslední volná místa (způsob u nás nepředstavitelný, tady běžný). Cesta má trvat pod 3 hodiny, protože 22. srpna prý byla otevřená nová dálnice právě směrem na Tulufan.

Dálnice je opravdu nová, na řadě míst se dokonce ještě pracuje. Zvláštní, že svodidla jsou světle modrá. Dálnice ale nevede celou cestu. Projíždíme pouští, hlavně kamenitou a šedivo-hnědými horami. Krajina je to bezútěšná, ale krásná. Tulufan je vlastně oáza uprstřed pouště, takže tam bude pěkné vedro. Město leží v Tulufanské proláklině, jejíž dno tvoří slané jezero Aydingkol, 155 m pod hladinou moře (po Mrtvém moři druhá nejhlubší proláklina na světě).

Komentáře   

 
# I toto, čínská prasata?Sidor Kovpak 2014-10-14 19:20
A jak asi připadá kotlina turistovi ze Západu, s českým bordelem a páchnoucími odpadkovými koši na odpočivadlech a parkovištích. Pytle odpadků, vyhazované z auta do pangejtu atd. atd. nás o moc výš nad čínské vepříky nestaví.
Dobrý pocit ze sebe sama máme ovšem tradičně poněkud zbytnělý.
Odpovědět
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit