ČÍNA – Kašgar (Kashgar)

Kašgar je oáza v nejjihozápadnějším cípu Číny, blízko Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Pákistánu. Dříve byl důležitou zastávkou na Hedvábné stezce a ve 13. století tudy údajně prošel i Marco Polo na své cestě k čínskému dvoru.

Dnes vypadá Kašgar jako docela moderní město což podle toho co jsem slyšel cestovatele docela mate a působí zklamání. Všichni by chtěli, aby Kašgar zůstal stejný jako před staletími a neuvědomují si, že vývoj je nezadržitelný ve všech koutech světa. Je to podobné jako kdyby v Praze nebo kterékoliv jiné evropské metropoli zůstalo plynové osvětlení, nebylo metro, na ulicích jezdily jen kočáry tažené koňmi a všichni nosili staré šaty. Někteří lidé by opravdu nejradši Kašgar (ale i jiná města) i s lidmi zakonzervovali, udělali z něj rezervaci a chodili se na místní dívat jako na atrakci v zoo. Asi jim dělá dobře když vidí, že někomu se daří hůř a že se mají nad koho povyšovat. Kašgar už prostě nikdy nebude takový jako za dob Hedvábné stezky.

Prodej čepic, zde Ujugury tolik oblíbených bekovek (foto Tatiana Podolcová)

I přesto jsou tady zákoutí, kde se přeci jen čas zastavil. Jsou to uličky starého města za bazarem. S Táňou procházíme bazarem a díváme se na místní klempíře jak přímo na ulici vyklepávají hliníkové nebo měděné nádoby, pekaře jak pečou své chleby posypané sezamem a sklenáře jak stěhují sklo svým zákazníkům. Čepičáři prodávají kožešinové či vyšívané čepice, zlatníci zase šperky ze vzácných kovů a drahých kamenů. Tahle část je přímo v centru, takže každý turista ji má naservírovanou přímo pod nos. Daleko zajímavější část ale začíná daleko hlouběji ve starých uličkách. Tady už domy nejsou tak upravené, ale spiš jen uplácená z cihel a dřeva. Právě dnes asi musí být nějaký „natírací“ den, protože každý druhá nanovo utírá svůj krámek, většinou modrou barvou. Lidé jsou milí a každý druhá nás zdraví. Paradoxně právě tohle jsou místa o kterých mnoho turistů sní, ale třeba dnes tady nikdo kromě nás není, i když ta druhá, obchodní, část je jimi přeplněná. Prostě to není v centru a bylo by třeba udělat nějaký ten krok navíc.

I v Kašgaru jezdí hodně lidí na kolech a i tady, jako v Urumči, jsou pro cyklisty po stranách silnice udělaný stezky. Kašgar je ujgurské město, takže Číňani tady tvoří menšinu. I tak je samozřejmě snadné Ujgury a Číňany odlišit. Číňani jsou čistší a upravenější a například jejich malé děti mají v rozkroku rozstřihnuté a ustřihnuté kalhoty, aby měli jednodušší chodit na záchod. Ujguři nosí své typické čepičky a mnoho Ujgurů má barety a saka. Vypadají jako pražští Pepíci ve 20. letech. Je strašně zajímavé místní lidi pozorovat. Na jedné straně nosí Číňanky minisukně, na druhé chodí místní ženy (Ujgurky) v dlouhých tmavých hávech a přes hlavu mají přehozený hnědý šál zakrývající celý obličej, jenž je průhledný jen z jedné strany (tak aby ony viděly, ale sami nebyly viděny). Číňani tady působí trochu nepatřičně.

Už samotný příjezd do Kašgaru je zážitek. Všechny příjezdové ulice jsou totiž lemovány hradbu vysokých štíhlých stromů, které na některých místech vytvářejí až lesy. Hliněné domky a oslí povozy na předměstí kontrastují s betonovou výstavbou a džípy v centru.

Hned dopoledne se jdeme zeptat do hotelu Chini Bagh na autobusy do Pákistánu. Místním hlídačem jsme odkázáni na zítřejší ráno v 8 hodin.

Procházíme se bazarem a uličkami starého města. Pak se vracíme do centra a dáváme si (tentokrát u Číňanů) zeleninovou polévku s nudlemi. Je hodně pálivá, ale i hodně dobrá. Po obědě ochutnáváme některé z jejich dortů. Vypadají pěkně, ale uvnitř je to jen obyčejné piškotové těsto, dokonce ničím nenaplněné.

V bance měníme cestovní šeky. V Číně se penízky rychle rozkutálejí – je docela drahá. Třeba jen cesta do Pákistánu (asi 500 km) nás bude stát přes 30 dolarů.

Přímo na Lidovém náměstí stojí obrovská socha Maocetunga. Na hlavě má čepici s rudou hvězdou a rukou kyne (snad minulým) davům. Co dělá zrovna tady, v nejméně čínské výspě, když jsme ho na jiných místech neviděli. Možná je tady právě proto, aby dohlížel na vzpurné Ujgury. Na náměstí stojí i řady stolků fotografů,kteří nabízejí své služby a pod deštníky mají vystavené své dosavadní výtvory – portréty lidí, kteří se pro svou potřebu nechali vyfotografovat. Focení je tady vůbec chápáno jinak než v naší kultuře. Jde zásadně o zvěčňování své rodiny a svých známých, nikdy jsem neviděl Číňan fotit něco jiného.

Na druhé straně náměstí naproti Maovi je Lidový (Renmin) park. Zase si kupujeme hrozny (těch je tady všude spousta) a jdeme se do něj na chvíli posadit. Tenhle park je hodně zvláštní. Je to vlastně téměř neudržovaná plocha porostlá stromy, keři a sem tam i trávou. Nikde žádné lavičky, jen občas nějaká deka nebo postel ne které jedí klábosící Ujguři (místo aby něco dělali). Dá nám docela práci najít místo, kde má cenu si sednout.

Chvíli jen tak ležíme. Po nějaké době se objevují dvě žebrající holky. Nic nemáme, tak ani nic nedostanou. Jedne ale při odchodu alespoň chňape po ovocné tyčince, kterou si Táňa položila vedle sebe a začne utíkat. Nemá šanci a po pár metrech už ji držím za límec. Křičí jako bych ji vraždil. Tyčku už u sebe nemá, tak ji pouštím.

V hotýlku si dáváme čaj. Zatím ve všech hotelích jsme totiž na pokoji měli pytlíky s čajem, hrníčky a termosku s horkou vodou. V 10 hodin se sprchujeme (teplá voda totiž teče jen od deseti do jedné) a jdeme spát. Původně jsme tady nechtěli čekat až do neděle kdy je v Kašgaru známý trh, ale nakonec jsme si to rozmysleli a počkáme. Lístek do Pákistánu půjdeme teda koupit až pozítří.

Den 23, pátek 11. 9.

Poprvé se zkusíme mezi Číňany projet na kole. Chceme totiž navštívit místa, která jsou sice v Kašgaru, ale na různých místech a daleko od sebe. V hotelu si půjčujeme kola. No, „kola“ je možná dost nadnesený význam. Alespoň v mém případě. Táňa dostává kolo celkem obstojné, když ale upozorňuje, že by potřebovala snížit sedlo, správce jen odmítavě zakroutí krkem. Napůl upadlou šlapku na mojí vykopávce z muzea sice opravují, ale jejich výraz naznačuje něco jako „co si to ten běloch vymýšlí“. Duše jsou samozřejmě napůl prázdné a musíme správce doslova nutit, aby je dopumpoval. Jak vidím, tak posedávání na ulici jim jde daleko líp něž něco alespoň trochu pořádně udělat...

S obtížemi odjíždíme z hotelu. Táňa musí vždycky před zastavením najít nějaké vyvýšené místo aby neupadla, já zas nemůžu jet do kopce, protože jakmile víc zaberu, šlapka začne přeskakovat a já trnu hrůzou kdy upadne.

Nejdřív jedeme k hrobce Abacha Hodži. Dělá nám sice trochu obtíží ji najít, nakonec ji ale ve spleti postranních polních cest nalézáme. Nachází se v lesíku už na předměstí Kašgaru. Cesta k ní je skvěla, lemovaná oněmi vysokými stromy typickými pro Sin-ťiang. Vlastně už jedeme vesnickou krajinou kde políčka střídají hliněné domky a pastviny s kozami a krávami.

Hrobka se zvenčí trochu podobá isfahánské imámově mešitě, určitě alespoň kachlíky, které ji celou pokrývají. Je v ní pohřben muslimský misionář Hidadžetulla Hodža a jeho 72 stoupenců. Uvnitř je prostě bílá, plná rakví přikrytých různobarevnými látkami.

Hrobka je součástí celého komplexu budov, ke kterým patří i velký hřbitov s mnoha malými hliněnými hrobkami a i funkční mešita. Před vchodem je malý rybníček.

Tady na předměstí Kašgaru je opravdu příjemně, i když jezdit na místních silnicích není žádný med. Překonávat díry to je ještě celkem jednoduché, ale překonávat některá kouzla zdejších řidičů aut, motor, povozů a kol je opravdu „o držku“. „Kola“ jsme si sice půjčili na celý den, ale jakmile budeme zpět v centru „kola“ zase vrátíme a po centru budeme radši chodit pěšky.

Další naší zastávkou je malá hrobka Sajida Ali Asla Chána, vládce karagandské dynastie v 11. století. Hrobka je opravdu malinká, postavená vedle pěkné mešity. Vidíme, jak ji kolem dokola obchází 3 lidi. Znovu a znovu, nejspíš je to pro ně hodně významné místo.

Blížíme se zpátky do centra a naše šílená jízda pokračuje v houstnoucím provozu. Míjíme víc a víc školáků na kolech. Většina má stejnou černou starou čínskou herku s jedním převodem jak já, ale někteří už osedlali i horská kola. Nevidíme ale nikoho z nich, že by používal přehazovačku. Asi jim stačí pocit že mají lepší kolo.

Kličkujeme mezi auty a lidmi k hrobce Jusufa Hazi Hadžipa. Právě dokončili její opravu. Nechce se nám ale dávat další peníze za vstup, tak se ba její lesklý fialový dóm díváme jen z ulice.

Jízda už nám fakt stačí. Ještě se stavujeme na oběd a pak se skrz bazar vracíme do hotelu. Platíme kola, i když by měli platit spíš oni nám, že jsme se na takových herkách odvážili mezi tu hordu polodivokých Číňanů brázdících místní silnice na všech možných i nemožných prostředcích (které si často ani nezaslouží označení „dopravní“).

Pro dnešek by to stačilo. Těšíme se na zítra, kdy se budeme jen tak brouzdat městem, protože už jsme vše důležité viděli. To hlavní – nedělní trh – se bude odehrávat až pozítří.

Den 24, sobota 12. 9.

V tomhle hotelu se snaží udržet hosty maličkostmi. Že máme na pokoji k dispozici vařící vodu a několik pytlíků čaje, to je v čínských hotelích samozřejmost, stejně tak jako televize. Tady každý den dostáváme ale i toaletní papír a dokonce i sadu, kde je mýdýlko a hřebínek! Fakt dobrý.

Vstáváme brzy ráno, protože v 8 hodin máme být v hotelu Chini Bagh ve frontě na lístky do Pákistánu. A právě teď se ukázalo jak je matoucí dvojí čas – pekingský a sin-ťaingský. Je 7 (pekingského času), ale ještě je tma jako v pytli a na ulicích ani noha. Tak si říkám, jestli ten člověk nemyslel 8 hodin sin-ťiangského času, což by znamenalo o 2 hodiny později oproti času který máme nastavený hodinkách – samozřejmě pekingský. Teď je vlastně teprve 5 ráno sinťiangského času. Nedá se nic dělat, musíme to zkusit.

Chceme odejít ven, ale bohužel nemá kdo zamknout pokoj. V žádném hotelu nám totiž nesvěří klíč, ale pořád za námi někdo chodí a zamyká nebo odemyká. Teď je ale ještě moc brzo a naše „klíčnice“ ještě asi není v práci (bodejť, v 5 ráno). Nakonec odcházím sám a Táňa zůstane v pokoji (zamčená zevnitř).

Na ulicích je opravdu vymeteno. Když jdu bazarem, pár lidí už připravuje svoje krámky, cítím čerstvě pečený chleba, ale jinak pusto. Bez lidí působí ulice tajemně a klidně. Pro jistotu mám v ruce nůž, takže pokud na mě někdo neskočí a nezapíchne mě první, zapíchnu já jeho. Moje obavy jsou ale liché. V pohodě přicházím k Chini Bagh, ale i tady je pusto. Musíme se sem podívat znovu za 2 hodiny, v těch „pravých“ 8 hodin.

Dneska se chceme jít podívat do Id Kahovy mešity. Táňa si proto bere dlouhou sukni, mikinu a šátek na hlavu.

V 8 místního (10 pekingského) času jsme znovu v Chini Bagh a kupujeme lístky na autobus do pákistánského Sustu, první to úsek karakoramské dálnice spojující Pákistán a Čínu. Před třemi léty (1995) jsem projel jen spodní pákistánskou část z Rawalpindi do Gilgitu, tentokrát ale projedeme celých 1400 km z Kašgaru až do Rawalpini. Už se těším a jsem zvědavý, protože cesta vede přes Kundžerábský průsmyk ležící ve výšce 4730 m n. m.

Prodavač česneku na víkendovém trhu (foto Tatiana Podolcová)

V Kašgaru se za poslední 3 roky asi honě změnilo. Dříve totiž do Id Kahovy mešity směly ženy jen v dlouhých rukávech a s šátkem na hlavě, kdežto teď už je to jinak – místní muslimové udělali z mešity turistickou atrakci. Oba nás to tak trochu zklamalo. Nedokážu pořádně popsat ten pocit. Očekávali jsme, že jdeme na místo hodné respektu. Že se za vstup do mešity platí je už holt realita a nelze čekat, že se někdo nebude řídit pravidly trhu jenom proto, že jde o posvátné místo. Divný ale je, že za těch pár juanů si každá žena může koupit „právo“ tyto tradice jménem síly peněz porušit. Vůbec se nechci zastávat zahalování žen při vstupu do mešity, pokud ale před tím byl vstup volný přičemž ženy musely být zahalené a dnes se za vstup platí a ženy si chodí jak chtějí, možná tady nějaká souvislost bude.

Mešita je uvnitř příjemná. Zahrady a modlitebny prý pojmou 8000 věřících, kteří se tady modlí už od roku 1442. Turisti se uvnitř jak šílenci fotí sedící před výklenkem směřujícím k Mekce, aniž tuší jak vypadá opravdová mešita na Blízkém východě. Připadá mí, že čím dál od Blízkého východu, centra islámu, tím míň jsou muslimové muslimy. Alespoň tady v Sin-ťiangu.

Odpoledne zase trávíme s hrozny v Renmin parku. Konečně píšu dalších pár stránek deníku. Jsem pozadu, protože cesta ubýhá strašně rychle a přitom se toho tolik děje. Potřeboval bych nějaký lepší zaznamenávač zážitků než jen tužku a papír. Možná příště, až ho nebudu muset tahat kolem světa jako teď.

Den 25, neděle 13. 9.

Kašgarský nedělní trh je známý po celé Asii a i daleko za jejími hranicemi. Koná se už stovky let a je kaleidoskopem jak zboží tak lidiček. Těch prodávajících i těch nakupujících. Celkem se dvěstětisícový Kašgar rozroste o dalších 100 000 lidí. Ujgurů, Uzbeků, Tádžiků, Číňanů, Kyrgyzů, Kazaků, Afghánců a v posledních letech i turistů. Těch na trhu vidíme snad největší koncentraci od Moskvy. Kašgar už jimi byl přeplněn i včera, v předvečer trhu.

Už z dálky vidíme, že široká ulice před trhem přetéká lidmi, oslími povozy a koly. V noci a dnes ráno pršelo, takže silnice je plná vody. Tam kde není asfalt je teď blátivá břečka. Skupinka žen lopatami a košťaty odmetá vodu z cesty. Přes ni se vrháme do víru trhu.

Trh je opravdu hodně velký. Nejen v tom je jeho výjimečnost. Unikátní je totiž hlavně trh s domácím zvířectvem. Na velkém pozemku, který je teď po dešti jednou velkou nádobou s bahnem, je pod širým nebem nabízeno nepočítaně koz a ovcí, krav a dokonce vidíme i jednoho velblouda. Kupující se svému budoucímu majetku dívají na zuby,kopyta, srst, někteří už si nové přírůstky bahnem táhnou za provaz ven z tržiště. Tolik různobarevných druhů ovcí a koz jsem ještě neviděl. Mezi zvířaty se jako zvláštní druh pohybujeme i turisti s foťáky na krku, připraveni udělat ty nejlepší fotky. My s Táňou se blátem brodíme jako jedni z nich.

Kousek dál, za zdí, je zeleninový trh. Opět pod širým nebem na něm staříci i mladíci nabízí všechno od rajčat přes čínské zelí, papriky až po dlouhé provazy česneku. Stejně pestré jako zelenina jsou i šaty, kloboučky a šály lidiček, kteří sem přišli prodat nebo koupit.

Hlavní – krytý – trh je přes ulici od těchto dvou. Přestože jsou na něm nabízeny látky s nejroztodivnějšími vzory, čepice pro všechny místní národnosti či typické ujgurské nožíky (o dva taky smlouváme, nakonec za méně než poloviční cenu), zůstávají pro mě předchozí dvě části pod širým nebem nejzajímavější. Mezi turisty potkáváme i Maurizia, našeho známého italského spolubydlícího z Urumči. Taky tady dělá fotky a na trh má podobný názor jako my

A už je zase večer. Zmoženi chozením po trhu si dáváme u Číňanů rýži se zeleninou a pak unaveně mizíme za dveřmi našeho pokoje. Střídavě píšu deník a ze zvědavosti sleduju čínskou televizi. Škoda že neumím čínsky, určitě bych hned byl blíž té miliardě lidí, která nás obklopuje a pro níž jsme ale jen podivně drmolící vetřelci.

Den 26, pondělí 14. 9.

Poslední snídaně v Číně se nám celkem vydařila. Dáváme si rýžovou kaši s cukrem, pařené knedlíky a Táňa k tomu i trochu zelí a buráků (tak se to totiž správně jí) a navíc pravé sojové mléko.

I když jsme na místě odjezdu autobusu asi hodinu předem, už je tady spousta lidí. Většina jsou Zápaďáci a jen několik Pákistánců. Čínští budou snad jenom řidiči, protože jedeme čínským autobusem. Seznamujeme se s Australankou Rebekou a světe div se i s Češkou Magdou! Má právě prázdniny a tak cestuje po Číně a teď jede do Pákistánu. Je jí teprve 21 s studuje politologii v Hamburku. Její kluk je Peršan. Dost zajímavé. Všechny naše batohy putují na střechu a asi čtvrt hodiny po plánovaném odjezdu vyjíždíme. Není tady Maurizio, asi už nesehnal lístek.

Než se dostáváme do pouště jedeme asi 2 hodiny docela úrodnou oblastí. Samá kukuřice. Pak už se na obzoru začínají objevovat hory, dokonce se zasněženými vrcholky. Přejíždíme pamírskou planinu a vjíždíme do pohoří Pamír. Pamír je jedno ze čtyř pohoří kterými vede karakoramská dálnice spojující Čínu a Pákistán. Zbylá tři jsou Karakoram na jihu, Hindukůš na západě a Himaláj na východě.

Silnice je kupodivu o řád lepší než mezi Urumči a Kašgarem. Inu, jedeme po mezinárodní dálnici (říkají Číňani a Pákistánci), což ale neznamená, že je to opravdu dálnice podle mezinárodních měřítek. Spíš jen jednopruhová asfaltka. Ono postavit a udržet provozuschopnou dálnici v místech, kde sesuvy půdy a skal jsou běžným jevem, je téměř nemožné.

Když vjíždíme do Pamíru, můžeme se hned přesvědčit o obtížnosti terénu, kterým čínští inženýři dálnici vedli. Noříme se do kaňonu řeky Chez. Pro nás turisty je okolí s červenými skálami a bizarními tvary skalisek slastí pro mlsné oči, pro stavitele to ale musela být noční můra. Není proto divu, že někdy asfalt silnice úplně chybí a mi přejíždíme třeba divokou říčku, které je nějaká dálnice ukradená a koryto si prorazila právě napříč jí (asi ji nikdo neřekl že tudy nesmí téct). Tahle silnice už ani není tak frekventovaná jako tah mezi Urumči a Kašgarem.

Po průjezdu divokým kaňonem se dostáváme do úplně jiného světa. Jak pomaločku šplháme výš a výš, ocitáme se v širokém údolí s jezerem lemovaným horami pokrytými obrovskými písečnými dunami. Taková změna na pár desítkách kilometrů. Jsme v údolí Sarikol.

Za další dvě hodiny zastavujeme u jezera Karakol ve výšce 3800 m. Někteří z turistů vystupují, protože chtějí u jezera strávit nějaký čas. Vystupuje i izraelský pár (no, oba sice mají izraelské občanství, ale ona je Indka a on Američan), se kterými jsme se během jízdy seznámili. Vystupuje i několik Japonců, ale jiní Japonci zase nastupují. Je odpoledne, slunce praží, ale v téhle výšce a na víc u vody, je pěkná kosa. Už i tady se blíží podzim. Naštěstí Tádžikové poskytují ubytování v jurtách a podle vlastní zkušenosti víme, že v nich v noci nikomu zima nebude. Okolí je nádherné a přímo nad jezerem se tyčí 7719 m vysoký Kongur.

Kongur dominuje našemu západnímu obzoru po dobu několika následujících hodin. Projíždíme celkem pozvolnými údolími a skoro neznatelně stoupáme výš. Na svazích kopců občas zahlédneme tádžické honáky pást své kozy a ovce. Pomalu vjíždíme do Taškurganského tádžického autonomního okresu, který se odsud táhne až na jih k Pákistánu a na západ k Tádžikistánu. Většinu obyvatel tvoří Tádžikové a správním centrem je městečko Taškurgan, kde budeme mít noční zastávku na přespání.

Kongur začíná východní obzor pomalu předávat jinému zasněženému velikánu. Vlastně skupině velikánů, které mají společné jméno: Mustach Ata, v překladu „Hory otce ledu“. Nejvyšší z jejich mnoha vrcholů má výšku 7540 m. Jako Kongur i Mustach Ata má vrcholky zahalené v mracích.

Stále se plahočíme pozvolnou vlnitou krajinou Pamíru, v některých místech jen 10 km od Tádžikistánu. Rovinou Tach Arma se postupně blížíme k Taškurganu.

• ◄ ČÍNA – Bus do Kašgaru
• ČÍNA – Taškurgan (Tashkurgan) ►