TOPlist

ČÍNA – Taškurgan (Tashkurgan)

Je krásné ráno a stejně jako celý včerejšek je cítit čerství vzduch. Žádný průmysl, žádné tisíce aut, jen nedotčená příroda a chladný čistý horský vzduch. Vyjíždíme na 265 km dlouhou cestu, na jejímž konci, v Sustu, 80 km na pákistánském území, dostaneme pákistánské vstupní razítko...


Noční přestávka je zde proto, že jet v noci krajinou ve výšce přes 4,5 km není pro řidiče žádná slast a i my bychom se měli alespoň trochu aklimatizovat. Jeden spolucestující Pákistánec nám doporučuje hotel, ve kterém vždy průjezdu Taškurganem přebývá. V hotelu nás ale chtějí vzít na hůl, tak radši mizíme a ubytováváme se přímo na autobusovém nádraží. Autobus má odjíždět v 9.30 ráno pákistánského času, tj. 12.30 pekingského a 10.30 sin-ťiangského. To je teda chaos!

Rebeka, Magda a ještě jeden Belgičan jdou s Pákistáncem na pákistánskou večeři, my dojídáme chleba koupený v Kašgaru a jdeme se projít. Chceme najít místní pevnost, což není zas tak těžké, protože Taškurgan tvoří vlastně jen jedna dlouhá hlavní ulice na jejímž východním konci má ulice být. Bohužel, najít pevnost není to stejné jako najít do ní vchod. Kolem dokola jsou postaveny baráky a navíc se stmívá. Po chvíli už procházíme úplně ztemnělými uličkami a koukáme na hvězdy. Je jasno a hvězd je nezvykle hodně. Jejich svit není rušen žádným velkým světlem z města a navíc jsem ve výšce 3600 m, kde je atmosféra řidší a i čistší. Většinu obyvatel Kašgaru tvoří Tádžikové, i když potkáváme i pár Číňanů. Ti ale musí mít motivaci žít snad v nejodlehlejší místě celé Říše středu, navíc obklopeni samými Tádžiky.

Den 27, úterý 15. 9.

V téhle výšce se nám nespalo nejlíp, protože jsme bez větší aklimatizace vystoupili o 2,3 km – z kašgarských 1290 m do taškurganských 3600 m a navíc byla v noci docela zima.

Včera se Magda s Rebekou od Pákistánce dozvěděli, že autobus odjíždí už v 6.30 pákistánského času, tak vstáváme časně. No, vlastně tak časně zase ne, protože ještě včera jsme měli nastavený pekingský čas, podle něhož je teď 9 ráno (6 pákistánského). S tím časem je to fakt o držku. Teď už to ale snad bude lepší, protože celý Pákistán je o 3 hodiny dopředu před SEČ (Sin-ťiang o 6 nebo o 4, podle toho jaký čas si kdo vybere).

Na toaletách jsem zahlédl Maurizia! Ten je teda nezničitelný! Jel včera z Kašgaru obyčejným autobusem Kašgar-Taškurgan a do našeho autobusu nastupuje teď v Taškurganu. Svět je malý.

Na snídani a oběd (pojedeme asi 8 hodin, i když vzdálenost do Sustu v Pákistánu kde tenhle bus končí je jen 260 km) si kupuju chlebové placky a vajíčka.

Nakonec vyjíždíme v 7 hodin, ale po pár stech metrech zase všichni vysedáme. Jsme na čínské pohraniční kontrole. Hranice je sice ještě 185 km daleko, ale čínská kontrola je pro pohodlí Číňanů už tady v Taškurganu. Následujících 200 km je tak vlastně údolí nikoho.

Všechna zavazadla putují ze střechy autobusu dolů a každý si musí to svoje protáhnout přes celnici. Zavazadel nás turistů si nikdo ani nevšimne a kontrola se omezuje jen na obdržení čínského výstupního razítka. To snad ani není možné! Byli jsme vůbec v komunistické zemi? Vždyť obě kontroly, na hranici s Kazakstánem a i tady, byly rutinní. Čína se asi mění. Ne tak pro Pákistánce. Ti musí svoje zavazadla nechat projet detektory a i jejich pasy, které platí speciálně jen pro tuto oblast, jsou zkoumány podrobněji.

Je krásné ráno a stejně jako celý včerejšek je cítit čerství vzduch. Žádný průmysl, žádné tisíce aut, jen nedotčená příroda a chladný čistý horský vzduch. Vyjíždíme na 265 km dlouhou cestu, na jejímž konci, v Sustu, 80 km na pákistánském území, dostaneme pákistánské vstupní razítko.

Hory kolem jsou stejné jako včera – volně se vlnící údolí obklopené vysokými vrcholy Pamíru. Projíždíme kolem několika tádžických usedlostí, kde pastevci bydlí v jurtách nebo hliněných domech. Na okolních pastvinách, ve výšce 4 km nad mořem, se pasou nejen kozy, ovce a skot, ale i velbloudi!

Pomalu se přibližujeme sněhu. Na některých místech už se začínají objevovat zamrzlé potůčky a sníh dosahuje téměř k silnici (nebo silnice téměř ke sněhu). Jsme ve výšce 4500 m a postupně stoupáme výš. Najednou zastavujeme před závorou. Je to poslední čínská bezpečnostní kontrola. K hranici – nejvyššímu bodu Kundžerábského průsmyku – máme už jen asi 1 km.

Na vrcholu průsmyku projíždíme kolem patníků se státním znakem Číny a drátěných plotů táhnoucích se na obě strany podél sedla. Teprve teď jsme na fyzické hranici Číny a Pákistánu. Zastavujeme na pákistánské straně. Jsme ve výšce 4730 metrů.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit