ČÍNA – Tulufan a okolí
- Podrobnosti
- Vytvořeno 23. 9. 1999 •
- Aktualizováno 13. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3406×
Ruiny Gaočangu, bývalého ujgurského hlavního města, jsou rozprostřeny na ploše několika kilometrů čtverečních. Gaočang se po té co jej v 7. století z Mongolska přišedší Ujguři založili stal důležitou zastávkou na Hedvábné stezce. Dnes můžeme vidět už jen ruiny, u nichž někdy nejde poznat jde-li o pozůstatek stavby nějakého domu, či o prostou přírodní terénní nerovnost...
Tulufan
Už cestou vzduch foukající okýnkem autobusu připomíná zapnutý fén, ale teprve po vystoupení z autobusu se dostáváme do opravdové výhně. Je ale sucho, takže se to bude dát celkem snadno přežít. Tulufan působí (a i je) o hodně menší než Urumči. Na rozdíl od něj je to město Ujgurů a Číňani tady tvoří menšinu.
Všude poletuje pouštní prach a i obzor je zvláštně hnědě zamlžený. Od prachu jsme špinaví už z autobusu a koukám, že tady asi nebudeme o moc čistší ani když se umyjeme.
Hotýlek je v pohodě, jsme v místnosti s osmi postelemi s dvěma Belgičany a nějakými Japonci. Sprchy a tentokrát i záchody jsou mimo budovu. V okolí se rozprostírají vinice a dokonce i nad chodníky na ulici před hotelem jsou dřevěné konstrukce, na nichž popínavé rostliny (víno? vytvářejí příjemný stín. Podle tabule v recepci je dnes 41 stupňů. Neleníme a jdeme hned do města. Dnešek máme na něj a zítřek na okolí, které je bohaté hlavně na stará archeologická naleziště.
Je strašné vedro a tak si říkáme, že až do 3 odpoledne se budeme procházet po místním bazaru. Dáváme si v něm oběd (Táňa má svoje milované rýžové nudle se zeleninou, já zas hustou polívku s nudlemi, vajíčkem, masem a fazolemi – mňam! Lidi kolem nás se shlukují a zvědavě si prohlížejí našeho průvodce Čínou.
Bazar je zajímavý, hlavně na ujgurské suvenýry – hezky vykládané a tepané nože a huňaté čepice. Obrovská a roztahaná je část s ovocem a zeleninou. Na osvěžení ve vedru si kupujeme hroznové víno (to je tady v Sin-tiangu výborné) a nějaké místní nanuky. Běhají za námi děti a chtějí se fotit. Nikde není žádný stín, tak si sedáme před jeden obchod s rýží. Jeho majitel nám hned přináší prázdný pytel bychom nemuseli sedět na zemi.
 |
| Jeskyně tisíce buddhu v Bezekliku (foto Tatiana Podolcová) |
Cestou na okraj města k městské mešitě si dáváme pivo, protože je strašné vedro. Jen tak sedíme na schodech a koukáme na procházející lidi. Ujguři jsou muslimové a proto je ve městě i několik mešit. Jako v západní Africe, i tady mají mešity až příliš mnoho minaretů. Např. hlavní městská mešita jich má 6, což je na Středním východě počet vyhražený jen pro ty nejvýznamnější mešity. Je barevná, obložená kachlíky s různými vzory. Bohužel nemůžeme dovnitř, protože za chvíli začne odpolední modlitba.
Cestou zpátky se kousek vezeme na vozíku taženém oslem. Je takové vedro, že si dáváme další pivo a „uklízíme” se do stínu blízkého parku. Ještě že je tady pivo docela levné. I večer za tmy, když jdu do sprchy, je venku ještě takové teplo, že bych nepotřeboval ani tričko.
Den 18, neděle 6. 9.
Některé národy se vyžívají ve stavění svých měst či náboženských center na zcela nehostinných místech. K nim patří i Ujguři, kteří ve zdejší poušti před více než tisíci léty postavili svoje hlavní město. Dnes už jsou zněj jen ruiny, které spolu s dalšími místy chceme navštívit.
Okolí Tulufanu
Všechna místa jsou bohužel roztroušena v poušti v okolí Tulufanu, navíc v okruhu několika desítek kilometrů. Veřejná doprava k ním neexistuje, takže pokud si nechceme najmout drahého taxíka, musíme se přidat k nějaké skupině. Z našeho hotelu má každý den vyjíždět minibus na túry do okolí. Dnes, bohužel nejede. Není totiž dost zájemnců, takže by se jim to nevyplatilo. Sakra, že bychom to kvůli čemu jsme sem přijeli nakonec neviděli?
Je 9 ráno, sedíme na recepci a čekáme co se bude dít. Nejspíš to tak mělo být a měli jsme čekat, protože přesně v devět se objevuje sympatický Číňan hledající lidi do svého minibusu. Hurá!
Kodrcáme se přes kameny a duny, někdy po silnici, občas pískem. Prach na nás rychle ulpívá a to je teprve začátek. Jsem zvědav jestli to přežije můj foťák, který mám pořád vyndaný v očekávání vhodné příležitosti k focení. S foťákem mám vůbec kříž. Ne že by zlobil nebo nefungoval, to ne. Se vším příslušenstvím je ale tak velký, že není jednoduché ho nosit. Původně jsem chtěl mít celou brašnu v batohu, ale to prostě nešlo, protože při každé fotce mi trvalo půl minuty než jsme foťák vyndal a pak zase zandal. Dělat nějaké momentky tak bylo úplně vyloučeno. Teď proto nosím celou brašnu přes rameno, což ale zase znamená, že na něj musím dávat větší pozor.
Ruiny Gaočangu, bývalého ujgurského hlavního města, jsou rozprostřeny na ploše několika kilometrů čtverečních. Gaočang se po té co jej v 7. století z Mongolska přišedší Ujguři založili stal důležitou zastávkou na Hedvábné stezce. Dnes můžeme vidět už jen ruiny, u nichž někdy nejde poznat jde-li o pozůstatek stavby nějakého domu, či o prostou přírodní terénní nerovnost. I tak ale působí zajímavě a prolézat starověké zdi a brány je nevšední zážitek. V odlehlejší části je dokonce zachovalý klášter, ale těch asi 40 minut chůze, které máme na prohlídku by nestačilo ani na cestu k němu. Dá se tam sice jet povozem, ale i tak je klášter tak daleko, že by se už nedalo stihnout nic jiného.
Před vstupní branou si kupuju láhev vody, což tady vždycky znamená láhev ledu jak je voda v mrazácích u prodejců zmrzlá. Krám se suvenýry necháváme bez povšimnutí, protože ty ceny můžou nalákat tak akorát Japonce. Asi jsou dokonce nastaveny tak vysoko, protože Japonci to za tu cenu koupí. Japonců je tady totiž silná převaha. Třeba v našem mikrobusu jsme my dva a 5 Japonců, cestou ale míjíme plné autobusy samých Japonců. Místním lidem, hlavně řidičům, už došlo odkud jim kápne nejvíc, a proto se naučili japonsky. Výjimkou není ani náš řidič, který si s nima za jízdy živě povídá.
Kousek od Gaočangujsou atsanské hroby, místo posledního odpočinku gaočanských. Některé lidkeé pozůstatky jsou dokonce až z předujgurských dob, tj. 3-5 století n. l. Do hrobek se vstupuje šikmými šachtam, na jejichž konci, v malé komůrce leží obdivuhodně zachované (protože vyschlé) mumie.
 |
| Emin minaret Sugongta (foto Tatiana Podolcová) |
Od hrobek jedeme přes Plamenné hory k Bezeklickým Jeskyním tisíce buddhů. Hory vypadají opravdu jako když planou, zvláště kuželovitá kopec, který se tyčí přímo nad jeskyněmi.
Jeskyně jsou bohužel smutným příkladem toho, že i Evropani se občas nedokážou dostatečně ohleduplně chovat k mimořádným nálezům. Je pravdou, že mnoho fresek, které jsou hlavní atrakcí jeskyní, bylo zničeno muslimy, ale o jejich devastaci se přičinil i Němec Alfred von Le Coq, který nechal mnoho fresek prostě vyříznout a převést do Berlína. Tam byla většina už tak dost poničených fresek zničena při bombardování ve 2. světové válce. I díky této událost z fresek do dneška skoro nic nezbylo, ale i to málo alespoň trochu vypovídá o povaze tohoto buddhistického místa.
Všichni máme hlad, je čas oběda. Proto následuje zastávka v Údolí hroznů. Je neuvěřitelné, že v tak nehostinně poušti existuje podobná oáza. V Údolí hroznů jsou lány a lány vinic a samozřejmě i sklípků. Víno se pěstuje i v Tulufanu, ale tady je jeho pravé centrum. Trh kde jsme se zastavili je částečně pokryt popínavou vinnou révou. Všude jsou zelené tunely, z jejichž „stropů” a „zdi” visí těžké hrozny. Procházíme se mezi vínem a jsme úplně mimo. Na trhu si dáváme oběd. U každého stolku (jichž je tady snad 20) je jako předkrm víno a čaj, oboje zadarmo. Takovou spoustu druhů hrozinek co tady jsem ještě neviděl: světle a tmavě zelené, hnědé, červené, černé, oranžové, žluté. Nechápu.
V našem minibusu se znovu blížíme k Tulufanu, na jehož okraji stojí další zastávka – Emin Minaret. Zajímavá „komínovitá” stavba zvenčí obestavěná cihlami do tvarů roztodivných vzorů je součástí funkční mešity. Uvnitř je bludiště chodeb. V hlavní hale nás odchytává skupinka tří Číňanů a každý z nich se s náma musí vyfotit.
Na úplně druhém konci Tulufanu než minaret se dostáváme k další místní zajímavosti – podzemním zavlažovacím kanálům. To co z nich teď vidíme by nebylo nijak zvlášť působivé, pokud bychom nevěděli, že tyto kanály mají délku přes 3000 km, což z nich tvoří druhý největší čínský veřejný projekt hned po čínské zdi. Jsou staré víc než 2000 let. Jejich účelem bylo a stále ještě je soustřeďovat nadzemní vodu z tajícího sněhu v horách Bogdašan a přivádět ji k políčkům v údolí pod horami. K tomu účelu bylo spolu s nimi vybudováno více jak 1000 studní. Velká část kanálů je pod zemí, což chytře omezuje ztráty vody způsobené vypařováním.
Dnes jsme začali ruinami a ruinami i končíme: ruiny města Džjaohe jsou pozůstatkem staré čínské výspy na západní hranici Říše středu. Město bylo zničeno Džingischánovou armádou, ale i přesto se zachovalo mnohem lépe než Gaočang. Dokonce se můžeme procházet po tehdejších ulicích, vidět tehdejší domy a chrámy. Džjaohe stojí na podlouhlé stolové hoře vytvořené mezi dvěma řekami. Odtud pochází i jeho jméno, které znamená „soutok dvou řek”.
Den 19, pondělí 7. 9.
Lístek do Urumči dostáváme na autobusovém nádraží z počítače. Ty jejich znaky mi připadají jako nepovedený test jehličkové tiskárny.
