Silnice jsou na cestě do Urumči dost různé. Od docela dobrých „skorodálnic” (těch je ale málo) až po vyjeté koleje v poušti (těch je docela dost). Hned za hranicí vjíždíme do hor pohoří Tian-Šan a neuvěřitelně strmými silničkami stoupáme nahoru do jednoho z průsmyků. Na silnici skrz hory se usilovně pracuje a asi bude pracovat donekonečna, protože ji každou chvíli zatarasí nějaký nový zával...
ČÍNA
Jak kazašská, tak čínská pohraniční kontrola je přímá. Na kazacké straně odevzdáváme celní deklaraci z Běloruska (státu kterým jsme vstoupili do SNS), ptají se nás jestli nemáme zbraně nebo drogy, prověřují naše pasy s pak nás pouští dál. Na čínské straně je to podobné: vyplnit vstupní formulář, batohy nechat projet detektorem, vstupní razítko do pasu a jsme v Číně. Najednou nastává obrovský zlom. Ze známé azbuky se dostáváme do neznáma čínských znaků. Najednou. Všechno kolem nás je najednou v čínských znacích a taky v ujgurštině. Ujgurština je jazyk etnické skupiny která kdysi (dokud Číňani nezačali se svým přesídlovacím programem, který postupně mění složení obyvatelstva této provincie ve prospěch Číňanů) byla v Sin-ťiangu (jak se tato Autonomní ujgurská oblast jmenuje) nejpočetnější. Píše se arabskými písmeny.
Jen taková perlička – imigrační úředník (který neuměl anglicky, tlumočila jiná úřednice) se podivil nad tím, Čech a Slovenka (lidi ze dvou zemí) cestují jako dvojice. Na jeho otázku „Proč?" jsem odpověděl „A proč ne?". Asi to nebylo nejzdvořilejší (obzvlášť vůči Číňanům, kteří mají úplně jinou představu o chování lidí než my Evropani), ale co ostatně na tak stupidní otázku odpovědět? Nakonec jsme z toho vybruslili vysvětlením, že Čechy a Slovensko byly dřív jedna země, která se rozdělila stejně jako SSSR na Rusko a Kazakstán. Tomuhle přirovnání pod nimž si něco dokázal představit už porozuměl a uspokojilo ho. Nevím ale co bych si počal kdybychom byli třeba Francouz a Finka. To bych mu asi nevysvětlil...
Budova čínského přechodu mi vzdáleně připomíná strážní věž velké čínské zdi. Zvenku je celá obložená kachličkama. Stejně obložené jsou i některé domy v přilehlém městečku. První čeho si oba všímáme jsou rikši (motorové tříkolky) a taky docela velké množství odpadků na některých ulicích. Jiné ulice jsou ale zase čisté.
Hned v příhraničním městě máme možnost vidět co nás bude provázet celou Čínou: do autobusu patřičně hlučně nastupují Čínani. S řidiči se přitom dohadují o ceně, gestikulují a šíleně křičí. Už začíná asijský chaos. Jakmile se usadí, začíná další ukázka jejich povahy: že v pohodě pokuřují a klepou popel po autobuse to je to nejmenší. Horší je plivání přímo na zem, nebo odhazování odpadků z okýnka přímo za jízdy. Holt jsou v zemi, kde zatím většina věcí patří ještě všem, tak se taky tak chovají.
Krajina kolem mi ale na druhou stranu připadá pečlivě obdělaná, políčka jsou rovná, zavlažená. Podél silnice rostou, nebo jsou právě sázeny vysoké štíhlé stromy se šedivou kůrou. Nevím co to je, ale pravděpodobně něco odolného, co vydrží zdejší kruté zimy.
Silnice jsou na cestě do Urumči dost různé. Od docela dobrých „skorodálnic" (těch je ale málo) až po vyjeté koleje v poušti (těch je docela dost). Hned za hranicí vjíždíme do hor pohoří Tian-Šan a neuvěřitelně strmými silničkami stoupáme nahoru do jednoho z průsmyků. Na silnici skrz hory se usilovně pracuje a asi bude pracovat donekonečna, protože ji každou chvíli zatarasí nějaký nový zával. Krásně je vidět systém jejich práce a musím říct, že se v těchle drsných podmínkách docela činí a rozhodně to nemají jednoduché.
Skály kolem jsou nádherné. Občas z nich stéká říčka na jejímž břehu mají Kazakové postaveny svoje jurty. Na některých zatravněných kopcích vidíme ve velké výšce spousty bílých teček – to si ovce našli další místo na pastvu.
Rozhled nahoře za sedlem je úžasný. Najednou před sebou máme velké jezero (nejspíš Ebi nuur) po jehož břehu uháníme směrem do vnitrozemí Číny. Na jeho břehu zase vidíme jurty. Slunce právě zapadá a tak silueta ostrova s čínskou pagodou uprostřed nám připomíná že právě začíná naše první čínská noc. Od rána jedeme pouští a za celý den nám prach už stačil „ztužit" vlasy. Řidiči si z kazeťáku pouští hudbu – rusky nazpívané hity roku 1998, Číňani si začínají zouvat botky a mi teď začínáme Čínu i cítit. Jsem zvědav co všechno nás tady čeká.
Urumči
Den 13, úterý 1. 9.
Urumči je tak roztažené, že trvá asi hodinu a půl než se domotáme do centra na autobusové nádraží. Je zajímavé sledovat jak se mění od okraje do centra – začíná hlíněnými domky mezi kterými se prohánějí bosé děti a kozy, pak přichází zděné a vykachličkované domy a továrny a tady v centru už jsme mezi mrakodrapy. Jak na začátku tak i v centru je ale cosi stejné – spousta lidí, ulice přeplněné auty, koly, motorkami a všude jen samé čínské znaky.
 |
| Vařená vajíčka je možné koupit všude |
Takhle moderně vypadající město (alespoň na první pohled) bych teda uprostřed pouště nečekal. Podle polohy na mapě (o Urumči se říká, že je to nejvzdálenější velkoměsto od oceánu na světě) bych řekl, že to bude prašná díra. A tady je zatím víc mrakodrapů (a některé jsou opravdu elegantní) než v celých Čechách dohromady). Ostatně ten milion obyvatel se musí nějak živit.
Problémy s časovými pásmy pokračují i Číně, nebo alespoň v Sin-ťiangu. Tady už to ale není jen ve vlacích jako v Kazakstánu, ale všude. Svou troškou do mlýna přispívá jak ústřední vláda v Pekingu tak odbojní Ujgurové v Sin-ťiangu. Kořenem problému je zařazení celé Číny do jediného časového pásma, které je samozřejmě vybráno tak, aby bylo co nejvhodnější a nejpřirozenější pro Peking, kde sídlí většina potentántů. Slunce se ale samozřejmě zotročit nedá což znamená, že při poloze Pekingu ve východní části Číny a rozloze celé země musí být tato volba pro některé oblasti nevýhodná. A zcela náhodou je to právě odbojný Sin-ťiang, který je nejvíce vzdálený od sídla „bohů" – Pekingu. Ujguři problém vyřešili po svém – zavedli neoficiální sin-ťiangský čas, který je o 2 hodiny pozadu oproti času pekingskému. A teď jsme u toho. Některé časové údaje (odjezdy autobusů, časy v hotelích...) můžou být uváděny v kterémkoliv z obou časů. Není v tom žádný systém. Nestačí proto znát dobu odjezdu. Musíme vědět i v kterém čase je uváděna, což je v téhle zemi, kde je kolem nás místo nápisů jen spousta krásných „obrázků" a žádná použitelná informace celkem brnkačka, že? No nic, nějak bylo, nějak bude. Já jsem si nastavil pekingský čas, který se od SEČ liší o 7 hodin. Podle tohoto času je dýl ráno tma a dýl večer světlo – příroda se prostě nedá ošálit.
Na autobusovém nádraží sbíráme batohy ze země a se stále údivem otevřenou pusou odcházíme najít si ubytování. Naše první volba není daleko, asi 2 km, ale na cestě je navíc Bank of China, kde si můžeme vyměnit cestovní šeky. Juany – čínské peníze – jsou celkem pěkné, i když zatížené budovatelskými motivy typu přehrada nebo svářeč se zdravotní sestrou. Juan se dělí na 10 tiao, které se zase dělí na 10 fenů. Aby byly věci ještě komplikovanější, skoro nikdo neříká juan, ale zásadně kuai, stejně tak jako místo tiao se používá výraz mao. Fen má dnes už tak malou hodnotu, že se prakticky nepoužívá (bude se ale hodit do mojí sbírky bankovek). Už několik let je kurs juanu k dolaru neměnný – Y8,2 za 1 dolar, ale inflace je každý rok přes 20%. Juan je tak značně nadhodnocený, ale těm komunistickým kouzelníkům v Pekingu to zdá se žíly netrhá.
Cestou do hotelu se vyhýbáme kolům i autům, což s naším nákladem není žádná legrace. Všichni o 106 troubí (asi preventivně, protože vědí, že průměrný, tj. v dopravním provozu značně nedisciplinovaný čínský občan je nevyzpytatelná jednotka která se může kdykoliv vydat jakýmkoliv směrem nebo provést něco jinak nepředvídatelného). Řidiči sice jezdí šíleně, ale alespoň ještě občas mrknou na semafory (ne jako v Africe nebo třeba Pákistánu).
Hned v prvním hotelu máme štěstí a dostáváme 2 místa ve 4lůžkovém pokoji. Na recepci nás oslavuje jeden Kazak a dává nám svoji vizitku, podle které je turistický průvodce. Jmenuje se Rašit, mluví anglicky a podle svých slov má v horách u jezera Tianči (Nebeské jezero) jurty, ve kterých se dá přenocovat. Možná se tam podíváme.
První o co se zase zjímáme je sprcha.Prý má být někde „dole". Jdu dolů po schodech a tam je skutečně šipka s anglickým nápisem „Sprcha". Jdu dál, ale pod schody žádná sprcha není, jen naproti nim vchod na dvůr. Vracím se na recepci a ještě jednou se ptám. Musím prý pod schody a na dvůr, kde už ji najdu. No jasně – jaký jsem to slepý a naivní Evropan, že hledám sprchu v budově hotelu! Jdu na dvůr a tam úplně na druhé straně je další šipka s nápisem „Sprcha", vedle něhož jsou otevřené dveře. Hurá, říkám si a v mžiku jsem u dveří. Uvnitř to vypadá spíš jako v udírně. Rozhlížím se kolem a několik Číňanů vidíce že mám ručník mi ukazují dál do dvora za roh. Ježíšmarjá, ono to snad bude na ulici! Jdu za roh a opravdu asi 20 metrů přede mnou jsou drátěná vrata a za nimi se živě prohánějí auta po hlavní silnici. Rozhlížím se po zdech a hledám další nápis „Sprcha". Je tam. A směřuje jakoby někam k vratům. Jdu dál. Vidím mě další Číňany (těch tady ale je) a ukazují na baráček ve dvoře. Konečně jsem tady! No jo, teď jsem ale tak daleko od pokoje, že než se přes celý dvůr a hotel vrátím zpátky do pokoje, budu zase špinavý!
Ženě ve sprše ukazuju svoji ubytovací kartičku, která se má do sprchy nosit. Jsou na ní načmárané číslo místnosti, datum příjezdu a nějaké znaky. „Ha, ha, ha, to žena!", rozesměje se správcová sprchy a ukazuje na znak v kolonce SEX. No jasně, vyměnili jsme si ji s Táňou omylem kartičku! Ach jo. Asi potřebuju ledovou sprchu!
Pár ulic od hotelu má být ulička plná restaurací-jídelen. Jdeme si tam dát nějaký oběd. Cestou procházíme kolem Mark’s Internet Café, kde jsem se chtěl podívat na Internet. Vypadá ale zkrachovale – stažená roleta, černá okna. To by byla škoda!
V uličce je jedna jídelna za druhou. Nevíme kterou si vybrat, tak jdeme podle náhody. Jídelna je střídmě zařízená, dá se jíst vevnitř i venku (jako i u všech okolních jídelen). Hned nám nabízejí židle, ale my se nejdřív chceme zeptat co mají a kolik co stojí. Na ulici jsme několikrát viděli prodávat plněné knedlíčky, tak bychom je chtěli zkusit. V průvodci máme napsána nějaká jídla i s čínskými znaky. Ukazujeme na knedlíky a Táňa pak ještě na frázi „Jsem vegetariánka". Zdá se že to pochopili, protože nám na jídelním lístku který je přilepený na zdi ukazují cenu. Zdá se to přijatelné. Sedáme si a hned nám do mističek nalévají čaj. Na stole je papírová krabice a v ní naskládané dřevěné hůlky na jídlo (takové ty na jedno použití co třeba před jídlem nejdřív odlomit), nějaká mistička s pálivou směsí a sója, která ale chutná úplně jinak než u nás – je octová!
Sedíme a čekáme, zatím nám vždy když máme prázdný kalíšek dolévají čaj. Přichází další hosti (Číňani) a objednávají si. Jiní dojídají, pěkně si při tom pomlaskávají a na stole po nich zůstává pěkný bordel.
Po čtvrthodince nám každému přinášejí podnos plný plněných knedlíčků. No, ony jsou to spíš taštičky. Tániny jsou plněné nějakou zelenou natí a vajíčkem, já tam mám navíc mleté maso. Chutnají skvěle. Dostáváme každý ještě malý talířek, na který si nalíváme sóju, taštičky nabíráme hůlkama a namáčíme si je v sóji. Okolní na nás koukají trochu překvapeně, asi nejsou zvyklí vidět bělochy jíst hůlkama. Objednáváme si pivo. Je moc dobré, akorát nevím značku, protože etiketa je jen čínsky. Z lahve jsem vyrozuměl že je to jedenáctka a má objem 640 ml. Taštiček je tolik, že je ani všechny nesníme. Bylo to skvělý.
Postranními uličkami se protloukáme z centra. Jdeme se informovat na autobus do Kašgaru, kam chceme za dva dny odjet. Taky chceme sehnat nějaké pohledy. Možná je budou mít v prodejně zahraniční literatury kde právě jsme – Táňa je nadšená tou spoustou anglicko-čínských slovníků a tak si každý jeden kupujeme. Ona na používání, já spíš jako suvenýr. Neodoláváme ani mapě Číny která je popsaná jen čínsky – vypadá skvěle. Pohledy ale žádné nemají.
Už jen chůze po městě je pro nás fascinující. Všude samá čínština, všelijak barevně a dekorativně vyvedená. Jsme zase na hlavní ulici a tak se můžeme kochat pohledem na vysoké budovy. Jsou docela moderní, žádné nevkusné stavby jako v Moskvě. Několik jich je rozestavěno.
Ulice jsou docela čisté (až na ty flusance od lidí a sem tam nějaké flašky od vody nebo šlupky od melounu, které lidi zahodí jakmile je dojedí). Chodníky a silnice jsou sice záplatované, ale u nás to často není o nic lepší.
Jak tak občas nahlížím do krámů, koupit se tady dá hodně věcí – skoro jako u nás v kapitalismu. Na ulici stojí stánky s pitím a zmrzlinou snad každých 50 metrů. To stejné platí o kárách naložených čerstvým ovocem a zeleninou. Ochutnáváme hrozny – jsou skvělé.
Většinu v Urumči už dnes tvoří Číňani, i když Ujgurů je tady pořád dost. Dají se poznat celkem snadno – mají evropské rysy (tj. žádné šikmé oči) a na hlavě často nosí čepičky. Ujgurští dědové mají delší prošedivělé vousy. Turistů tady zase tak moc není a pokud ano, tak jsou to většinou Japonci.
Auta jsou většinou čínské výroby – ať osobní nebo nákladní. Moc velký počet značek nemají, takže jsou silnice někdy dost uniformní – červené taxíky a hranaté modré náklaďáky (místní značky FAW, Dong Feng, Blac). I autobusy a motorky mají často vlastní a zase tak jeden nebo dva typy. Všechny jejich stroje vypadají dost humpolácky. Výběr strojů na pohyb ale ještě pokračuje: tříkolové rikši (vlastně upravené motorky), tříkolky s korbou (na kterých vozí věci nebo z nich třeba prodávají ovoce), kola (část jsou staré uniformě černé herky, ale občas se najde i kolo horské) a taky povozy.
Kromě samohybů místních tady ale jezdí i spousta aut dovezených – osobních (hlavně japonských), džípů (japonské i americké, těch je tady obrovské množství, protože jsme uprostřed pouště a za městem většinou končí i kvalitní silnice), mikrobusů (zase japonských) a dokonce i naše nákladní tatry a jako taxíky tady jezdí i favority, formany a felicie. Alespoň něco trochu známého. Občas kolem projede náklaďák na jehož korbě sedí skupina mužů a bubnují, který je následován opentlenými taxíky. Od místních se dozvídáme že je to svatba.
Tvarů, vůní, zvuků jiných vjemů je tolik, že se ani nedají všechny popsat. V postranních uličkách například běží život úplně jiným tempem než na hlavních třídách. Tady mají řemeslníci svoje krámky, smlouvá se tu, ctihodní stařešinové klábosí u čaje sedíce na schodech (nikde v celém městě nejsou žádné lavičky), děcka si hrají, maminy ve svých pouličních kuchyňkách připravují jídlo které si kolemjdoucí hned kupují. Postranní uličky prostě vypadají prostě jako v každém městě třeba na Středním východě, kdežto hlavní bulváry jsou spíše více evropské, i když s velkým vlivem Asie – hlavně v dopravním chaosu a mumraji lidí.
Stále víc se zaplétáme v uličkách až se ocitáme v krytém bazaru. Tady už opravdu není pochyb – jsme v Asii, která je celá provoněna podobnými bazary. Na tohle kromě jídel prodávají i nezvykle velké množství různých druhů hrozinek a místní výrobky jako ujgurské nože, vesty, tepané konvice a celé servisy, ale třeba taky armádní dalekohledy nebo telefony. Telefony na ulicích vidíme i mobilní, ale protože jsou drahé (asi 8000,- Kč) daleko víc jsou tady rozšířený pagery a taky telefonní automaty na karty.
Kupujeme si nanuk. Že se nanuky na obrázku někdy jen vzdáleně podobají skutečnosti jsme si u nás už zvykli, ale aby vypadal úplně jinak (samozřejmě hůř) to se mi ještě nestalo. Až tady v Číně. Možná důsledek použití metod komunistické propagandy, kdy se běžně slibuje něco co nikdo nikdy neuvidí.
Nemůžeme se z trhu odtrhnout, ale musíme dál. Urumči je bohužel velké, takže má velké i centrum. Trvá nám asi 3 hodiny (pravda se zastávkami u něčeho zajímavého každých 5 minut) než se dostáváme pěšky přes celé centrum na místo odkud odjíždějí busy do Kašgaru.
Bohužel tady nikdo neumí anglicky ale naštěstí máme právě koupený anglicko-čínský slovník. Během „pouhých" tak 20 minut konečně chápou co vlastně chceme – vysvětlujeme, že bychom chtěli jet ve středu do Kašgaru, ale nevíme kdy to jede a kolik to stojí. Víme jen že je víc druhů autobusů (přinejmenším normální a spací), takže z nich potřebujeme dostat kolik který z nich stojí. Je to docela fuška a jsem z toho trochunervózní, protože riziko omylu je při tomhle druhu komunikace docela velké a ten by pro nás mohl znamenat jak ztrátu peněz, tak zbytečné zdržení. Táňa tohle zvládá líp a občas mě musí uklidňovat. Já se ale prostě necítím ve své kůži, když jsem bezmocnej, což je při moji znalosti čínštiny můj hlavní pocit. Je to stejný jako komunikovat se šimpanzem. Ne proto, že by Číňani byli na úrovni šimpanzů, ale že šimpanzí řeč je pro mě stejně nesrozumitelná jako čínština. No jen si to zkuste domluvit se se šimpanzem třeba jen na té nejjednodušší věci. Tam kde není čeho se chytit je to prostě beznadějný. Nakonec víme všechno co potřebujeme, ale jelikož nemáme dost vyměněných peněz přijdeme si koupit lístky až zítra.
Počasí je krásné, docela vedro. Osvěžujeme se další dávkou ovoce a míříme zpět k hotelu. Chceme se ale ještě podívat do Lidového parku. Zeleně je na ulicích sice dost – Urumči je plné bulvárů se stromovými alejemi, ale není si kde sednout. To mě trochu udivuje. Když si chceme odpočinout, maximálně si můžeme sednout na schody nějakého obchůdku. Proto chceme vyzkoušet jeden z jejich místních parků.
Do Lidového parku se platí vstup! Nejdřív jsem si myslel že je to proto aby alespoň park byl uchráněn od odpadků, které každý odhazuje na ulicích. Odpadky v parku mě ale vyvedly z omylu – je jich tam naopak ještě víc, protože i tady jsou prodejci s vodou a melouny, ale nikdo po lidech neuklízí.
Park sice není nijak skvěle udržovaný, ale je v něm několik rybníčků a čínských altánků s typicky zvednutými rohy střech. Konečně si připadám jako v Číně. Roztroušeny po parku jsou i divadelní pódia a různé zábavní atrakce – vláček, elektronické střelnice, houpačky pro děti. Sedíme na trávě skoro až do setmění, pojídáme hrozny a trávíme všechny dnešní zážitky. Bez znalosti čínštiny to opravdu nebude jednoduché.
Vracíme se na hotel, dáváme si sprchu a pereme. Zvláštností čínských hotelů je, že nám nikdo nedá klíč od pokoje, nýbrž je pořád u správce patra, který pokoj při každém našem příchodu musí odemknout. Je to dobré proti zlodějům, ale když chceme být oba dva pryč (např. při praní) a zároveň si nechceme zabouchnout dveře aby nám správce zase nemusel odemykat (ne vždycky je totiž k sehnání), znamená to nechat pootevřeno. Hm... V každém pokoji je i televize, protože Číňani bez ní prostě nevydrží. I v restauracích nebo jídelních stáncích přímo na ulicích jsou zapnuté televize a tak Číňani hltají nudle a zároveň s nimi i televizi.
Den 14, středa 2. 9.
Dneska si dlouho lebedíme v posteli. Cestou na kašgarské autobusové nádraží se zastavujeme v jedné jídelně a dáváme si obědosnídani – rýži a nudle se zeleninou.
 |
| Pagoda v Hongšang parku |
Mezitím jsme se rozhodli, že se podíváme do hor k jezeru Tianči a přespíme tam v jurtě jak nám nabízel Rašit. Lístek do Kašgaru si proto chceme koupit až na pátek. Bohužel. Oni lístky tak dopředu neprodávají, takže si máme přijít až v pátek odpoledne, několik hodin před odjezdem.
Zase se těch několik kilometrů (pěšky, protože nevíme kam který bus MHD jezdí) vracíme do centra. Pořád sháníme pohledy a pořád jsme neúspěšní. V hotelu Holiday Inn sice mají, ale jen celou sadu deseti pohledů tak asi za 160 korun. Taky se tam dá použít Internet, ale za zhruba $30/hodinu.
Místo pohledů jsem si na schodě jednoho krámu utrhl přezku u sandálů. To je teda zboží, slouží 2 týdny a konec. No, snad to půjde opravit, protože stejně jako v Almaty, i tady je na každém rohu švec opravující boty (jsme v chudší zemi, kde se boty spíš opravují než vyhazují jako u nás).
Na blízké poště, kam se jdeme zeptat na pohledy potkáváme 2 Angličany. Cestují po Číně, odsud pojedou do Si’an a dál na východ až do Šanghaje. Dali mi adresu funkční internetové kavárny (hurá!).
Táňa si na trhu před poštou kupuje sandály, protože ty staré se jí už rozpadly. Já si zase před obchoďákem nechávám přišít přezku u svých sandálů a můžu zase normálně chodit.
Kousek od našeho hotelu je park, v němž se tyčí zajímavá pagoda. Je odpoledne, tak si říkáme, že zbytek dne strávíme tam, alespoň trochu pryč od všech těch davů a aut. Do parku se zase platí vstupné, ale vyhlídka dobrého pohledu na město z pagody na kopci nás ukolébává.
V parku je zase svinčík, už si toho ale skoro nevšímáme. Trhovci nám, jako i dole ve městě nabízí studené pití a nanuky. Dokonce je tady i restaurace. Park je podobně zanedbaný jako „Renmin (lidový) park", ale v téhle vyprahlé oblasti mi to ani nepřijde nějak nepřirozené. Spíš je to zajímavé tím, že je to něco úplně jiného než my rozumíme pod slovem park, tj. hezky upravená plocha s cestičkami a lavičkami. Tady třeba nejsou lavičky, takže můžeme sedět akorát tak na drnech.
Pohled z pagody je fakt skvělý. Urumči odsud vypadá jak Denver – mrakodrapy a za nimi hory. Tyhle jsou ale vyprahlé – vlastně poušť. Celé město je přikryté smogovým mrakem, je to opravdu hrozné. Na severní straně řada komínů kouří o sto šest. Pagoda samotná je třípatrová dřevěná, pomalovaná čínskými ornamenty. Rohy její střechy jsou typicky zvednuté nahoru.
Dobrý pohled na město je i ze sousední skály tyčící se nad hlavní severojižní magistrálou a taky z altánku na protějším kopci – oboje stále ještě v areálu parku. Kdysi se sem dalo vyjet i lanovkou, ale ta teď nefunguje. Pohled je tady tak pěkný, že v parku chceme zůstat až do setmění a pak se sem vrátit pro nějaké noční fotky města.
Po širokých schodech scházíme dolů pod kopec, kde je malé jezírko. Nad ním je další malá skála, ze které má asi normálně padat vodopád. Na jezírku jakoby plave klikatý chodníček s altánkem uprostřed. Sedáme si na trávu a asi 2 hodiny jen povídáme a píšeme deník. Po setmění se vracíme k altánku na skále, ale žádný skvělý pohled se nekoná – město je napůl ve smogovém oparu a nikde žádné výrazné osvětlení.