INDONÉSIE – Bajawa a domorodé vesničky

Bena je nejtradičnější z vesnic v okolí Bajawy. Žádná elektřina, žádné plechové střechy, žádné plastové odpadky (nebo je vždycky uklidí). Musíme se zapsat do knihy hostů. Průvodce je tu stejně potřebný jako v Zemi Dogonů v Mali. Umí místní jazyk, zná prostředí, dokáže řadu věcí vysvětlit, a tak si nepřipadáme trapně jako kdyby jsme sem přijeli a začali po vesnici šmejdit sami...

V jednu odpoledne přijíždíme do Bajawy. Bus nás vysazuje na autobusovém nádraží, které je na Transfloreské dálnici, asi 3 km od městečka. Hned se nás ujímá mladý Indonésan mluvící perfektně anglicky. Nasedáme na bemo a vezeme se ty 3 kiláky do údolí.

Když se ubytováváme, Juventus (tak se ten mladý Indonésan jmenuje) nám odhaluje že je taky (zcela náhodou) průvodce a může nám pomoct zorganizovat túru po okolních tradičních vesnicích. To se nám akorát náramně hodí, protože pokud stihneme prohlídku vesniček ještě dnes, bude tím smazáno moje zpoždění zaviněné nocí v Rutengu. Pravda, nebudeme mít na vesničky celý den, ale to je pořád lepší než nic.

Ovoce a zelenina na trhu

Smlouváme cenu, nakonec končíme a polovině částky, kterou Juventus chtěl na začátku. Moc se mu to nelíbí, ale souhlasí, takže škodný určitě nebude. V ceně jsme si dohodli dopravu (bemo jen pro nás), vstupný do vesniček (v některých se platí) a jeho jako průvodce. Chce jít sehnat bemo bez nás, prý se mu bude líp smlouvat o ceně když nás řidič neuvidí. Pěkná blbost, protože tohle je tak prťavý městečko, kde se všichni znají a vědí čím se kdo živí. Proto mu říkáme že jdeme s ním a že zas tak nespěcháme. Nechci aby nám někam zdrhnul i se zálohou na bemo, kterou od nás dostal.

Chvíli se potloukáme po trhu a Juventus dohaduje pronájem bemo. Lidi kteří v něm sedí vystupují a budou muset chudáci počkat na jiné. Prachy jsou prachy a Juventus řidiči bema musel nabídnout daleko víc, než co by vydělal jízdou po své pravidelné trase. Kolik? To se nikdy nedozvíme, protože finanční vyrovnání mezi Indonésany je jejich věc. A nám může být jedno jak Juventus s penězi naloží, pokud splní to co slíbil.

Dohodnuté máme 4 vesničky, tak vyrážíme do první z nich. Jmenuje se Bena a od Bajawy je jen 19 km. Ale po jaké cestě! Hrbolatá je jak velbloud, samá díra a navíc neustále se střídající stoupání a klesání. Objíždíme sopku Gunung Inerie tyčící se nad Bajawou. Teď je z větší části zahalena v mracích, které pomalu, ale viditelně postupují dolů.

Ač jsme si bemo pronajali pro sebe, nejsme v něm sami. Zůstalo s námi pár kluků, kteří cestou postupně vystupují. Díky, že jsme vám zaplatili cestu. Ostatně proč ne, když jsme to měli po cestě?

Těch 19 km nám trvá asi hodinu. Před Benou vystupujeme pěkně naklepaní. Tohle auto už asi moc dlouho jezdit nebude, protože obyčejná dodávka takovouhle cestu prostě nemůže dlouhodobě přežít.

Bena je nejtradičnější z vesnic v okolí Bajawy. Žádná elektřina, žádné plechové střechy, žádné plastové odpadky (nebo je vždycky uklidí). Musíme se zapsat do knihy hostů. Průvodce je tu stejně potřebný jako v Zemi Dogonů v Mali. Umí místní jazyk, zná prostředí, dokáže řadu věcí vysvětlit, a tak si nepřipadáme trapně jako kdyby jsme sem přijeli a začali po vesnici šmejdit sami. Tady je ještě navíc problém dostupnosti, protože do vesnic jezdí třeba jen jediné bemo denně.

Bena je postavena na skalním útesu. Dvě řady dřevěných domků se slaměnými střechami se táhnou po obou stranách útesu až k vrcholu, kde je vyhlídka. Zvláštností místních vesnic je klanový společenský systém. Počet klanů ve vesnici se pozná podle počtu osobitých dřevěných přístřešků, kterým se říká ngadhu (otec) nebo bhaga (matka). Počet těchto dvojic roztroušených po vesnici právě určuje počet klanů.

Přístřešky jsou po většinu roku opuštěné a ožívají jen v době svátků, kdy pod ně vesničani přinášejí obětiny svým předkům. Přestože uctívají předky, jsou všichni křesťani, o čemž svědčí i pár hrobů s kříži a taky malá modlitební kaple. Domorodci kmene Ngada si zachovávají i svoje další zvyky, které nemají s křesťanstvím nic společného.

Domky jsou docela pěkné, každý má krytou verandu a u některých stojí sloupy s buvolími rohy. Tyto rohy patřili buvolům, které zabili předci rodiny žijící v domě. Čím víc buvolů, tím líp, Dnes už je ale jejich počet nízký a jejich lov je zakázán.

Většina lidí je teď na polích a ve vesnici jsou jen ženy s dětmi. Právě obědvají. Nemají ale nic jiného než jen listy kasavy! Vesele si pochutnávají, takže jim to nevadí. Po obědě si ženy dávají betel s kořením, od čehož mají tak červené zuby a rty. Vesničani se živí nejen pěstováním zeleniny, ale i tkaním tzv. textilií ikat.

Pierre se chce podívat do jednoho domku, tak za něj Juventus musí zaplatit vstupné. Tak takhle se kazí domorodci. Zvyknou si na peníze a je s nima konec.

Kromě ngadhu a bhagu jsou ve vesnici roztroušeny ještě kamenné mohyly. Pod některými prý odpočívají významní předkové, jiné slouží jako obětní stolce.

Domorodá vesnička Bena

Na konci vesničky šplháme na vyhlídku, ale není vidět nic jiného než mléčné mraky. Ty už ze sopky sestoupily tak dolů, že začíná i trochu poprchat.

Z Beny se pěšky vydáváme do půl kilometru vzdálené vesničky Luba. Už prší, takže se zdržujeme jen krátce. Luba vypadá podobně jako Bena, jen tady můžeme vidět jednu ženu tkát ikat.

Nasedáme do bema a snažíme se ujet dešti. Moc to ale nejde, protože některé kopce jsou tak prudké, že musíme všichni vysednout, aby bemo kopec vůbec vyjelo. Kodrcáme se po silnici zpět a cestou se zastavujeme v dalších dvou vesničkách – Langa a Bela. Ty už jsou modernější, se zděnými domky a plechovými střechami, ale ngadhu a bhaga jsou i tady. Moc dlouho se nezdržujeme, protože stejně prší a nic bychom z toho neměli.

V Beně k nám přistoupila asi 16letá holka, se kterou vtipálek Pierre celou cestu zpátky nevině laškuje. Jmenuje se Terezie a jede do „supermarketu“ v Bajawě. Asi má na mysli nějaký obyčejný trh, který je samozřejmě na její vesnická měřítka „super“. Pierre se ptá jestli má kluka a ze srandy se jí ptá, jestli by on nemohl být její kluk. Je mu sice 45, ale smysl pro humor má. Sice typicky francouzský, ale humor to je. Terezie se jen chichotá, jak by se chichotala každá jiná puberťačka u nás.

Zpět v Bajawě se nejdřív chvíli procházíme po trhu a nakupujeme ovoce. Je ale šíleně drahé, podle cen které jsem za stejné ovoce platil jinde alespoň o 500 %! No jo, teď se tady turisti moc nevyskytují, tak se trhovci snaží využít každé možnosti.

V Bajawě je kostel i mešita. Právě když se chystáme sednout si někam na večeři, ozývá se z mešity hlas muezzina zvoucího k podvečerní modlitbě.

Na večeři si sedáme, jak jinak, do jednoho zapadlého warungu. Holky, které v něm obsluhují mluví jen indonésky, takže máme všichni možnost se procvičit. Všichni tři se učíme indonésky a všichni už jsme toho celkem dost pochytili. V Indonésii je počet lidí co během pobytu začnou trochu mluvit indonésky nezvykle vysoký. Asi hlavně protože pouliční indonéština je tak jednoduchá a přímočará. Jak ve výslovnosti, tak v gramatice. Dávám si gado gado a k tomu ještě nasi goreng. Hlad je velký a tenhle warung dělá poctivé porce za poctivé peníze. Mňam.

V hotýlku se ještě nutím ke psaní deníku. Je to utrpení, ale pokud nechci být moc pozadu, musím prostě každý den psát. Ach jo. Večer jsem vždycky šíleně utahanej a ještě k tomu psát v průměru tak 5 stran. To je fakt otročina.

Den 207, neděle 14. 3.

Vstávám v půl šestý a budím Siegfrieda. Autobus se pro nás zastaví prý ve čtvrt na sedm. Snídáme banánovou palačinku s ovocným salátem (v ceně ubytování) – zatím bezkonkurenčně nejlepší snídaně ze všech snídaní v Indonésii zahrnutých v ceně. Asi tím chtějí vykompenzovat tu kalnou vodu v mandi, kde se vůbec nedalo umýt. Holt v Indonésii člověk nikdy nemá všechno. Buď má skvělou koupelnu, nebo skvělou snídani. Nikdy obojí najednou.

Bus přijíždí až v sedm, podle lidí v hotýlku běžný čas. S tím brzkým vstáváním jsme asi byli buzerovaní proto, abychom nezaspali. Ulička i místa pro nohy mezi sedadly jsou nacpaná pytli s rýží. Jak máme teda sedět? S nohama za krkem? Asi nám nic jinýho nezbude.

Pytle jsou v suchu a bezpečí, ale můj batoh chtějí hodit na střechu, kde by samozřejmě promoknul (i přes tu jejich cedníkovou plachtu). Trochu se s nima hádám, protože trvají na batohu na střeše. Já zas chci batoh v kabině. Ať si dají nahoru pytle. Nakonec dospíváme ke kompromisu. Vyhazují pytle pod mýma nohama a dávají mi pod ně můj batoh. Sice ho pošlapu, ale pořád lepší batoh pošlapaný než promoklý. Tak a jsme všichni spokojeni. Pierre zase vtipně poznamenává, že po hádce se mnou je řidič nervózní, což pro nás jako pasažéry není dobrý. Bus naštěstí není plný, takže mám zatím pro sebe dvě sedačky. Horší to bude až se zaplní.

Silnice dál na východ se celkem pravidelně střídá s hliněnou děrnicí. Opět k nám občas „přistupuje“ nějaká ta slepice nebo domorodec s pytli. Řidič pouští hudbu. Nejdřív reggae (UB40), a pak nějakou místní tradiční. Mám pocit jako bych se ocitl v Africe. Hudba je hodně podobná, na silnicích a ve vesnicích vidím hemžená lidí s polynéskými rysy, kteří jsou celí černí. Jelikož je neděle, všichni jsou na cest do kostelů. Prostě – přesně jako v Africe.

Kolem nás ubíhají rozeklaná údolí a začíná přibývat kokosových palem, jako bychom se vraceli do tropů. Po třech hodinách, tj. ani ne v polovině cesty, přistupují další lidi a já přicházím o druhé místo vedle sebe. Teď budu asi zbytek cesty trpět ve skrčenecké poloze, s nohama u brady, batohem pod nima a batůžkem na klíně mezi nohama a bradou. Úžasné vyhlídky!

Dostáváme se na pobřeží, asi 30 km od Endé. Na obzoru se rýsují dvě sopky čnící na jih od Endé přímo z moře. Po pláži pobíhají děti a koupou se nebo pozorují náš autobus. Pláž je ale kamenitá, takže nic na plavání. Všude kolem se najednou objevuje hustá vegetace a vzduch opět silně ztěžknul vlhkem. Přejíždíme několik železných mostů a projíždíme vesničkami s chatrčemi z palmového listí. Teď už je to opravdu jako v Africe. Škoda že nemůžeme zastavit a udělat pár fotek. Siegfried sice natáčí, ale to je něco úplně jinýho než fotky.

Ráno byla zima a mlha, teď se zase potíme vlhkem. Člověk si ani neuvědomí jakými extrémy tady prochází. Za poslední týdny už jsem si na to zvyknul a ta občasná zima už mě nepřekvapí.

V Endé zastavujeme jen aby vystoupili někteří cestující. Tenhle bus jede až do Maumere, my budeme vystupovat v Moni.

Za Endé zase projíždíme pár vesničkama, ale pak už začínáme stoupat do kopců. Moni je totiž další horské městečko, takže si zase užijeme chladna.

Asi po hodině máme defekt. Kolo je ale kupodivu rychle vyměněno, takže zdržení je ani ne půl hodiny. Na děrnicích se to stává často, protože jak řidič tak jeho pomocník už přesně vědí co mají dělat.

Silnice je fakt strašná. Samý výmol, kaluž a díra. Většinou jedeme jen po udusané hlíně, takže safari s kinklajícím se autobusem je zaručeno.

• ◄ INDONÉSIE – Ruteng
• INDONÉSIE – Proč sopečná jezírka Keli Mutu mění barvu ►