INDONÉSIE – Borobudur, největší buddistický chrám na světě
- Podrobnosti
- Vytvořeno 1. 9. 2000 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4248×
O historii Borobuduru toho moc nevíme. Byl postaven snad mezi roky 750 až 850 a jeho stavba mohle klidně trvat celých sto let. Jde totiž o obrovskou buddhistickou pyramidu, která pokrývá celý kopec na němž stojí. Na leteckých fotkách vypadá jako obrovská mandala a dá se jí i tak procházet...
Den 189, středa 24. 2.
Možná větší atrakcí než Yogya samotná jsou místa v jejím okolí: mohutná buddhistická stupa Borobdur, hinduistické chrámy Prambanan a muslimská svatyně v Imogiri. Dnešek jsem si vyhradil na Borobudur.
Vstávám v pět, abych se stihnul k Borobuduru dostat cp nejdřív (kvůli světlu na fotky). Je asi 40 km od Yogyi, ale cesta má trvat 1,5 hodiny. Na autobusák se dostávám až po šesté hodině a v Borobuduru jsem ve třičtvrtě na osm. Je zataženo, takže na focení žádná sláva. Cestou byl krásný pohled na okolní sopky, hlavně vyskou Merapi čnící na sever od Yogyi. Možná právě ony jsou jednou z příčin špatného počasí, protože zachytávají (a i tvoří) mraky, které pak nehybně visí nad krajinou jako šedivá opona.
 |
| Borobudur ztracen v džungli |
O historii Borobuduru toho moc nevíme. Byl postaven snad mezi roky 750 až 850 a jeho stavba mohle klidně trvat celých sto let. Jde totiž o obrovskou buddhistickou pyramidu, která pokrývá celý kopec na němž stojí. Na leteckých fotkách vypadá jako obrovská mandala a dá se jí i tak procházet. Cesta odzdola nahoru všemi stupni pyramidy je prý dlouhá 5 km. To jsem teda zvědav!
Z autobusáku v Borobuduru musím jít asi kilometr pěšky ke vstupu do areálu chrámu. Nabízí se mi desítky bečakistů, ale bylo by to jen zbytečné plýtvání penězi. Ostatně jít pěšky je lepší, protože se alespoň líp zorientuju.
Kolem Borobuduru je vybudován obrovský park s cestičkami, keři, záhony květin a kupou prodejců nabízejících všechno od předražené vody až po miniaturní modely chrámu.
Z parkoviště na začátku parku není Borobudur kvůli stromům vidět, ale jakmile se dostáváme blíž, otevírá se přede mnou pomalu i pohled na největší buddhistický chrám na světě. Hlavní přístupová cesta je lemována stromy a keři a na jejím konci vyrůstá směrem do nebes obrovská pyramida.
Jdu blíž a blíž a blíž a Borobudur roste a roste a roste, až stojím před ním, maličký jako mraveneček a on přede mnou jako obrovský vesmír, jenž má podle buddhistů představovat.
Ze všech čtyř světových stran vedou až na vrchol schody, které míjí šest čtvercových a tři kruhové terasy. Úplně na vrcholku je obrovská kamenná stupa. Šplhám hned nahoru, abych si udělal fotku okolní krajiny se sopkami v pozadí. Rozhled je nádherný, i když to počasí je fakt nanic. Alespoň ale že neprší. Na vrcholu znovu potkávám čtveřici Čechů, kteří sem přijeli na mopedech. Teď právě scházejí dolů a chtějí vyšplhat na protější kopec pro lepší pohled na celý Borobudur.
Prvních šest stupňů pyramidy jsou čtvercové terasy. Začínám na té nejspodnější a vydávám se po ní ve směru hodinových ručiček (jako v každém buddhistickém chrámu). Terasy mají po obvodu uličky jejichž kamenné stěny jsou obloženy otesanými kamennými panely s buddhistickými tématy.
Levá stěna je akorát tak vysoká, abych přes ni mohl vidět do okolní krajiny. Pravé stěna je mnohem vyšší a zakrývá mi výhled na vrcholek Borobudur. Na levé stěně jsou ještě posazení kamenní Buddhové, často bez hlav, a kolem dokola jsou pravidelně rozmístěny výklenky, ze kterých se na svět dívají další kamenní Buddhové. Je jich celkem 432. Na panelech jsou vytesány scény z tehdejšího života střídavě s panely s buddhistickými motivy. Nádherné detaily jsou už někde nahlodány zubem času, ale jinde se skví v plné kráse.
 |
| Každá ze zvonovitých stup na třech horních plošinách skrývá sochu buddhy |
Během cesty k vrcholu (jdu vlastně po spirále, která stoupá s každou terasou blíž a blíž k vrcholu) míjím několik uklízečů omývajících kamenné panely nebo vyškrabujících ze spár trávu a mech. Indonésie se o Borobudur dobře stará.
Ze šesté terasy se po schodech dostávám úzkou brankou na další, rozlehlejší terasu. Rozlehlejší proto, že na ní už nestojí další čtvercová terasa, ale kruhová. Vlastně tři kruhové terasy na sobě. Celkem je teras tedy devět a na poslední, desáté, na vrcholku už stojí ona obrovská kamenná stupa.
Cesta sem mi trvala asi 3/4 hodiny, takže na Borobuduru zatím přibylo lidí. Většinou jsou to Indonésani a je zvláštní vidět na kruhové terase, přímo vedle jedné ze zvonovitých stup muslimský pár, který se navíc drží za ruce!
Na každé z kruhových teras jsou kolem dokola postaveny duté stupy. Mají podobu vyřezávaného zvonu, takže je vidět dovnitř a i skrz ně. V každém ze zvonů sedí velký kamenný Buddha, který nám prý přinese štěstí když se nám podaří ho na nohou nebo rukou dotknout. Jedna stupa je otevřená, takže z ní Buddha vykukuje do světa od pasu nahoru. Aha! Na druhé straně je ještě jedna odkrytá stupa s vykukujícím Buddhou, který má ale rozbitý nos.
Pohled z desátého stupně dolů je nádherný. Přes tři prstence stup s Buddhami, dolů do krajiny, kde mezi pyramidou a horami zeleně září rýžová políčka. Škoda jen, že mi dnes nepřeje počasí.
Vrcholek se hemží Indonésany. Každý šplhá od základny pyramidy hned nahoru a kolem dokola se projde jen málokdo. A pokud ano, tak jdou špatným směrem. No, asi bych toho po těch muslimech chtěl moc.
Scházím pomalu dolů a vydávám se po stopách mých čtyřech krajanů na vrcholek protějšího kopce. Je vedro, takže výstup je opravdu ždímací. Pohled na Borobudur je z velké části zakrytý palmami, ale alespoň je kolem jiná než šedivá barva. Takhle z dálky je Borobudur prťavý, ale lidi na něm jsou ještě prťavější, což krásně ukazuje jak je vlastně rozsáhlý.
 |
| Největší buddhistický chrám světa viděn z protilehlého kopce |
Scházím z kopce dolů a podél úpatí Borobuduru sestupuju po schodech do parku směrem k muzeu. Do muzea jsem nejdřív jít nechtěl, protože co jiného mi můžou ještě ukázat když jsem právě viděl největší buddhistický chrám na světě? Pak jsem se ale nechal zlákat představou trochy stínu a dobře jsem udělal.
Kromě několika kamenných sloupů a soch z Borobuduru a okolí je výstava věnována postupu rekonstrukcí Borobuduru. Proběhlo jich několik, ta poslední, v ceně 25 miliónů dolarů v letech 1973-84. To kde začínali byste nepoznali – jen hromady kamení a sutin. Všechno museli roztřídit, nahradit chybějící části a znovu dát správně dohromady. Výsledek je prostě nádherný.
Jsem zpět na autobusáku a obědvám. Oblíbený nasi goreng a v dnešním vedru si dávám i es campur (kokosové mléko s ledem, šťávou, zelenými želé nudličkami a rajčetem!) a es dawet (obdoba es campur). Obojí připomíná malajský čendol, akorát že v nich není nakrouhaný led. Jsem sice na autobusáku, ale ještě se nechystám odjet. Jen jsem se tady zastavil cestou k dalším dvěma menším chrámům – Mendut a Pawon.
Cesta k Mendutu vede přes divokou (a hnědou) řeku, jako vystřiženou z nějakého přírodopisného filmu. Kolem rostou banánovníky a nějaký tatík se synkem jim právě usekávají listy, které si pak odvezou domů. Často je používají jako talíř, nebo do nich balí jídlo.
Chrám Mendut je mnohem, mnohem menší než Borobudur, uvnitř je třímetrový sedící Buddha. Nesedí však v lotosovém sedu, ale s oběma nohama na zemi. Zase mi to připadá srandovní (stejně jako v Elloře v Indii, kde je stejně zvláštně sedící Buddha). Na všech vnějších stěnách chrámu jsou vytesané kamenné panely s buddhistickými motivy. Hned vedle chrámu stojí vysoký mohutný strom banyan, z jehož větví visí dolů bezpočet tenkých provazovitých kořenů.
 |
| Reliéfy z Buddhova života v uličkách Borobuduru – zde ještě z doby kdy za správnou cestu považoval askezi |
Vracím se kus směrem k Borobuduru a odbočuju ke chrámu Pawon. Ten už je opravdu malinký, ale roztomilý. Zastavuje mě před ním několik ženských a chtějí, abych se jen „podíval“ do jejich krámku se suvenýry. Nevěří mi, když jim říkám, že na to nemám peníze. Je fakt těžký být tady turistou, když mě každý považuje za milionáře, účtuje mi podle toho ceny (které musím smlouváním silně srážet dolů) a já už jsem zatím na celé cestě hluboko v mínusu.
Abych se dostal do Yogyakarty nemusím se vracet až na autobusové nádraží, protože chytám bus přímo na silnici Pawon-Borobudur. Cestou kecám s jednou Holanďankou, která už cestuje skoro dva roky: 8 měsíců v Indii, 4 měsíce na Šrí Lance, tři čtvrtě roku v Austrálii a teď v Indonésii. Docela dobrý, akorát že by mě to tak dlouho samotnýho asi nebavilo. Teď jsem pryč půl roku a už mi ta samota stačí. Ještě že příště už pojedu celou cestu s Táňou.
Večer padám do postele a usínám ani nevím jak.
