INDONÉSIE – Cirebon, tiché město sultánovo

Kraton Kesepuhan není tak honosný palác jako známe z Evropy. Oproti tomu je víc vzdušný, s velkou otevřenou halou sloužící jako přijímací místnost a s menšími místnostmi pro přebývání sultána a jeho dvora. Byl postaven už roku 1572, ale není to vůbec poznat, protože je dobře udržovaný. Současný sultán v něm ještě pořád bydlí, ale část paláce nechal otevřenou pro turisty...

Do Cirebonu přijíždíme na čas, cesta se indonéskými novinami mi fakt utekla rychle. Před nádražím se na mě zase vrhají řidiči bečaků, ale jako vždy nemají šanci, protože do hotýlku pohodlně dojdu sám.

Cirebon vůbec nevypadá špatně. Celkem čisté ulice, krámky s pěknými výklady a na hlavní třídě několik obchoďáků. Jen ty bečaky mi připomínají že jsem v zemi „třetího“ světa.

Je dusno, takže jsem propocenej skrz naskrz ještě než se mi daří najít ubytování. Je docela drahý, obzvlášť v porovnání se stejným ubytováním na Sumatře. Vlastně je to zatím nejdražší ubytování v Indonésii. Navíc tu není sprcha, ale jen mandi (velká nádrž s vodou, ze které se voda nabírá a leje na tělo).

Něco peru, aby mi to do rána uschlo, a pak vyrážím do města. Zítra už zase jedu dál, takže mám na Cirebon vlastně jen dnešek.

Becaky na trhu

Jako Jakarta, ani Cirebon se nevyhnul vlivu západní kultury. A jak je v Asii zvykem, i tady často pochytili to nejhorší. Napadá mě to při pohledu na plakáty před kinem. Samozřejmě, že dávají samé krváky nebo erotické filmy.

Těch bečaků je tu fakt jako much. Přehlížím je jako krajinu a nasedám do levnější MHD dodávky. Chci se dostat kousek za město k umělé jeskyni Sunyaragi.

MHD dodávky v Cirebonu jezdí po daných trasách, takže je snadné je používat. V hotelu jsem dostal pár listů o zajímavostech Cirebonu a okolí, u nichž je navíc poznamenáno i jak se k nim dostat. Dodávka se nejdříve proplétá městem a pak vyjíždí do volné krajiny. Vystupuju na silničním obchvatu kolem Cirebonu, odkud je to do parku s jeskyní asi tři minuty.

Zapisuju se do knihy a koukám, že tady před čtrnácti dny byli nějací Češi. Jeskyně (gua) Sunyaragi vlastně není jeskyně, protože je umělá. Ne z umělé hmoty, ale postavená z kamenů. Cestičky vedou mezi kameny nebo po schodech nahoru a dolů, do malých „tajných“ místnůstek, nebo slepých chodeb. Z „oken“ se dá sledovat okolní krajina nebo jezírko dole před pěšinkou.

Jeskyně a park kolem ní jsou oblíbeným místem pro procházky (Indonésani ale určitě neplatí vstupné jako my turisti), a tak pod dřevěným altánkem sedí i podnikavá paní prodávající vodu nebo „měkký“ pití. Volá na mě něco v Bahasa Indonesia, ale bohužel nerozumím. Asi chce, abych si přišel popovídat.

Tenhle srandovní areál byl prý dřív Vodním palácem cirebonského sultána (v 18. století) a nynější podobu dostal v polovině 19. století, kdy ho „domodeloval“ jeden čínksý architekt.

Městskou se vracím do Cirebonu a hned se vydávám k nejvýznamnější cirebonské památce – paláci (kratonu) Kesepuhan. Na mapě se to nezdá, ale Cirebon je pro pěší chození docela rozlehlý. Po cestě se stavuju v několika obchoďácích, a světe div se co jsem nesehnal – přesně takovou krabičku na mýdlo jakou jsem si vysnil! Musí v ní sice zalepit otvory ve spodní části (jak Indonésani, tak Malajci milují krabičky s dírami), ale to je detail. Hlavně že je menší a z nepraskavé umělé hmoty.

Asi jsem Cirebon podcenil, protože obchoďáky jsou docela dobrý a mají výběr. Před vchodem každého z nich čeká tlupa bečakistů, kteří chtějí ulovit zákazníky s plnými taškami. U nich je totiž větší pravděpodobnost, že budou ochotni nechat se odvést.

Kraton je asi kilák a půl od centra, ale nejdřív chvíli bloudím uličkami než se mi daří ho najít. Dostávám průvodce, který ale nemluví anglicky, takže slouží spíš jako odemykač a otvírač dveří.

Brána paláce Kesepuhan

Kraton Kesepuhan není tak honosný palác jako známe z Evropy. Oproti tomu je víc vzdušný, s velkou otevřenou halou sloužící jako přijímací místnost a s menšími místnostmi pro přebývání sultána a jeho dvora. Byl postaven už roku 1572, ale není to vůbec poznat, protože je dobře udržovaný. Současný sultán v něm ještě pořád bydlí, ale část paláce nechal otevřenou pro turisty. V jedné z přilehlých budov je vystaven obrovský sultánův kočár se sloním chobotem (symbol hinduismu), hlavou draka (buddhismus) a křídly (islám). Do reálu kratonu se vstupuje zajímavou cihlovou bránou s barevnými porcelánovými talíři z Evropy zasazenými do zdi.

Přes ulici se sultán může dívat přímo na mešitu Agung. Typická stupňovitá střecha je pro zdejší mešity poznávacím znamením. Tahle mešita je prý jednou z nejstarších na Jávě, ale zase to díky rekonstrukci není vůbec poznat.

V ulicích je živo a lidi si užívají sluníčka. Teď jsem se dokonce dostal na nějaký malý ptačí trh. Ptáci švitoří o sto šest, zatímco jejich majitelé už diskutují s potenciálními zákazníky aniž to chudáčci ptáčci vědí. Jeden z ptáčníků má u sebe dokonce leguána.

Zahýbám za roh a ocitám se na hlavním tržišti. Srandovní dědečkové a babičky prodávají rambutany, banány, duriany, zeleninu a přitom se družně baví se známými sedícími kolem. Působím asi jako zjevení, protože lidi se za mnou otáčejí, ukazujou a samozřejmě zdraví. Kupuju si rambutany a cestou zpátky do hotelu je pomalu jím. Moc dobrý!

K večeři si dávám místní specialitu: nasi lengko, rýži s fazolemi, tofu a arašídovou omáčkou. Procházka po večerním Cireboni je moc příjemná. Všechno působí klidně, pohodově a možná i trochu venkovsky.

Den 183, čtvrtek 18. 2.

Čeká mě dlouhá cesta ze severního pobřeží Jávy do městečka Pangandaran na jižním pobřeží. Z Cirebonu není do Pangandaranu příme spojení, proto musím nejdřív do Ciamisu, odkud se dostanu do Pangandaranu.

Jako všechna města v Indonésii i Cirebon má autobusové nádraží několik kilometrů od centra. Naštěstí vím jaký tam jede minibus.

Podívejte kolik různých druhů banánů se dá na trhu koupit!

Cesta do Ciamisu vede docela atraktivní krajinou. Východnímu obzoru celou dobu dominují dokonalé kužely sopek Gunung Cirema a dál na jih zase Gunung Sawal. Pohled je to nádherný s mraky obtočenými kolem vrcholů a políčky na svahu sopek. Sopečná půda je výjimečně úrodná, takže i tady se pěstuje rýže, ale i ovoce a zelenina.

Cesta vede nízkou pahorkatinou, takže neustále střídavě klesáme a stoupáme a na klikatých silnicích řidič předvádí své nebezpečné manévry jako předjíždění před slepou zatáčkou apod. Další z bezpočetné řady jízd hrůzy šťastně končí po 2 a půl hodinách na autobusovém nádraží v Ciamisu.

Hned přesedám do dalšího busu a vyrážím dál. Před nastoupením do busu se vždycky snažím zjistit jízdné, protože průvodčí po mě běžně chtějí čtyř až pětinásobek skutečného jízdného. Na takovéhle okrádání jsem teda nebyl zvyklí ani v Indii. Většinou není problém smlouvat, ostatně stejně jim nakonec dám jen to co sám chci, i když mi jakkoliv svou vysokou cenu zdůvodňují. To, že přijímají kolik jim dám je nakonec vždycky usvědčí. Obecně platí, že čím menší auto, tím větší drzost. Nejhorší jsou ti frackové z dodávek, nejlepší zase velké klimatizované autobusy, které já ale vůbec nepoužívám.

Z Ciamisu jedeme zase přes kopečky a údolíčka a až teprve 15 km před Pangandaranem začínáme sjíždět k moři.

• ◄ INDONÉSIE – Jakartské kontrasty
• INDONÉSIE – Pohoda na plážích Pangandaranu ►