INDONÉSIE – Endé
- Podrobnosti
- Vytvořeno 5. 10. 2000 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2997×
Endé je vesnice, přestože se chlubí titulem hlavního města Floresu. V centru obcházím malý trh, kde sto lidí prodává každý po pěti jablkách a dvou cibulích. Moc turistů sem nezabloudí, protože každý hned nasedne na loď a jede pryč. Dávám si oběd a v jednom malém warungu ještě oblíbený es campur. Pak je čas najít přístav.
Z autobusáku jsem bemem za chvíli v centru. Řidič mě zase chce obrat, ale mě už ta jejich hra dávno nebere. Dostává jen kolik je normální cena a pak ho ignoruju. Žádný problém. Kancelář Pelni je hned za rohem, tak si kupuju lodní lístek na Timor. Naštěstí ještě mají. Ve skutečnosti bych se na loď asi dostal tak jako tak, protože podle zpráv od jiných lidí je třída ekonomi nafukovací. Prý se na 2500 míst v jednom případě vešlo 4000 člověko-sardinek! A ta loď se dokonce nepotopila. No, dneska v noci uvidím.
Endé je vesnice, přestože se chlubí titulem hlavního města Floresu. V centru obcházím malý trh, kde sto lidí prodává každý po pěti jablkách a dvou cibulích. Moc turistů sem nezabloudí, protože každý hned nasedne na loď a jede pryč. Dávám si oběd a v jednom malém warungu ještě oblíbený es campur. Pak je čas najít přístav.
Cesta je v tomhle dusnu dlouhá, ale zastavuje mi jeden mladík s náklaďákem. Jede taky do přístavu, tak se vezu s ním.
Přístav. Kde je? Aha, asi tahle polorozpadlá čekárna. Nikde nikdo, jen v předraženém bufetu mi potvrzují, že jsem opravdu v přístavu, a že večer v 10 odsud odplouvá loď na Timor. Snad je to pravda. Moře tady je, molo taky, takže mi nezbývá než čekat. Je půl třetí odpoledne.
 |
| Na nákupech |
Rozkládám se pod přístřeškem před čekárnou. Prázdnou a zamčenou. V moři se koupou děcka. Ani se jim nedivím, protože je hrozný dusno. Už ani ta sopka, co se zvedá přímo z moře vysoko nad přístav, nekouří.
Ve 4 hodiny se začínají trousit první lidi. No jo, tak jsem tady asi správně, protože sebou táhnou nějaké balíky a blekotají něco o Timoru. Přijíždí pořád víc a víc taxíků, z nichž vystupují celé rodiny. Asi v pět je najednou čekárna otevřená a před vchodem se zjevuje maník s váhou na zavazadla. Žádný pasažér totiž nesmí vést víc než 20 kilo. To už je skoro jako v letadle. Omezovat člověka by zvládli, ještě jestli to bude taky tak komfortní.
Už je tma, pořád stejný dusno, tak se z průvanu v čekárně přesunuju ven. Na plácku před přístavem vyrostly stánky s drahým občerstvením. Kupuju si dvě vody, snad mi to vystačí do zítřejší sedmé hodiny večerní, kdy máme přirazit ke břehu Timoru. Jen s jídlem nevím. Asi si ho budu muset koupit až na lodi, protože tady mají jen samý sušenky.
Je deset a loď nikde, natož aby odplouvala. Doufám, že je to jen zpoždění, a že teď někdo nepřijde, neudělá na nás dlouhý nos a neřekne „Apríl!“.
