INDONÉSIE – Mezi bývalými lidožrouty u jezera Toba

Prohlížím si několik tradičních domů, z nichž jeden, dům místního krále, byl přeměněn na muzeum. Typický batacký dům stojí na kůlech a vchází se do něj po schůdkách. Batacká vesnice je většinou obrostlá keři a stromy, které ji mají chránit (nebo spíš měly chránit) od nepřátelských nájezdů. Vesnice totiž mezi sebou docela často válčily a z toho důvodu mezi sebou ani neudržovaly cesty či pěšinky...

V šest večer, po čtyřech hodinách, přijíždíme do Parapatu. Právě přestalo pršet a jelikož jsme několik set metrů nad mořem, je příjemné chladno. Posledních pár kilometrů sestupu z kopců k jezeru bylo nádherných a pohledy na jezero spíš připomínaly Švýcarsko než Indonésii. Serpentiny se pomalu stáčely dolů do Parapatu k jezeru, které před desítkami tisíc let zaplnilo kráter obrovské sopky. Kopce ze kterých jsme sjížděli dolů jsou tak vlastně okraje sopečného kráteru a samotný kráter je zaplněn jezerem Toba (největším v Asii). Z jezera se uprostřed zvedá hornatý ostrov Samosir, rozlohou skoro stejně velký jako Singapur.

Hřeben ostrova Samosir na jezeře Toba

Je šero, chládek, právě po dešti, po okolních kopcích se převalují mraky a já si připadám jako v Evropě. Parapat je rekreační městečko, oblíbené hlavně Indonésany. Proto je v oblasti dost peněz na udržování hotelů, silnic a parčíků. Turisti ze zahraničí (včetně mě) ale přesto dávají přednost městečku Tuk Tuk na ostrov Samosir hned naproti Parapatu.

Dopravu na Samosir zajišťují pravidelné trajekty. Mám štěstí, že se mi podařilo chytit ten poslední v půl osmé. Už je tma, takže toho na jezeře moc neuvidím. Do řeči se se mnou dává jeden z místních mladíků, kteří mají na starosti „ukořistit“ co nejvíc turistů a přivést je do příslušného hotýlku. Jmenuje se Učak a je to dlouhovlasý Batak. Ceny které nabízí za ubytování jsou docela příznivé (včetně horké sprchy, kterou jsem už neměl ani nepamatuju), tak to vyzkouším. Ráno budu mít vždycky možnost „změnit lokál“.

Tuk Tuk, řetězec hotýlků, leží na malém poloostrovu vybíhajícím do jezera z ostrova Samosir. Většina hotýlků je podél břehu a mají i svoje vlastní molo. Trajekt rozváží lidi podle toho kde chtějí vystoupit. Já vystupuju u hotýlku Tony’s. Prší a už je pěkná kosa. Ta teplá sprcha a i deka na posteli se v noci budou hodit. Cenu se mi nakonec daří usmlouvat na míň než dolar a mám za něj velkou místnost s vlastní horkou sprchou a záchodem. Tomu říkám standard!

Den 172, neděle 7. 2.

Hotýlek je opravdu příjemný. Rozednilo se a já jsem na břehu zátoky, asi 10 m od jezera, naproti nám druhý břeh zátoky s palmami, kostelem a horami v pozadí. Bungalov kde bydlím má tradiční batackou střechu se zvednutými štíty, takže má tvar sedla a z boku vypadá jako býčí rohy.

Hned před bungalovem stojí kokosová palma obalená kokosy a záhony s krásně červenými květiny. Nad bungalovem, na stráni směrem k silnici, je restaurace sloužící zároveň jako televizní čumírna (ty jsou tady všude).

Sedím na snídani a užívám idylky. Hned před hotýlkem je sice silnice, ale během hodiny po ní projede maximálně několik motorek. není úplně jasno, ale nad horami skrz mraky probleskují modré fleky, tak je snad nějaká šance že bude hezky.

Právě když začínám psát deník, přisedává si ke mně Kanaďan Kent. Je fotograf a přesně ten zmatený umělecký typ, který by byl chopen zapomenout jak se jmenuje země, ve které právě cestuje. Do Indonésie se dostal z Malajsie, kam přiletěl z Indie. V Indii strávil několik měsíců v Ladakhu, kam tibetským uprchlíkům přivezl nějaké peníze.

Sedíme a kecáme o Indii a Indonésii skoro dvě hodiny, než uznáváme, že je čas začít něco dělat. Chci se projít do vesničky Tomok asi 5 km od Tuku Tuku, kde mají být nějaké tradiční batacké domy. Kent žádný plán nemá, tak se ke mně připojuje.

Tuk Tuk je vlastně jen jedna ulice obepínající celý poloostrov. Z ostrova sem vedou jen dvě silnice. Jedna z Tomoku (na jih) a druhá a Ambarity (na sever). Najít cestu do Tomoku je proto značně primitivní, i když Kent by se se svou roztržitou povahou dokázal ztratit i tady.

Rýžová políčka s horami v pozadí vypadají skvěle až se mi tají dech. Hned za Tuk Tukem stojí uprostřed nich jednoduchý kostel, připomenutí toho, že Batakové jsou z 90 % protestanti.

Hlavní ulice ve vesnici Tomok

Cesta z Tuk Tuku vede podél zálivu až k místu, kde se spojuje se silnicí Tomok-Ambarita. Všichni Indonésani a Indonésanky kteří nás míjí se usmějí a navzájem se pozdravíme. Je to snad až přílišná idylka a všechny ty hořké problémy Indonésie se zdají nekonečně daleko. Turistů je tu jen pár, prý velký kontrast proti situaci před dvěma léty, kdy byly všechny hotely plné a vlastnit hotel bylo terno. Dnes je takový hotel ale spíš zátěž, protože Indonésie zmizela z mapy turistických cílů většiny Zápaďáků (snad až na Bali), kteří podlehli těm jednostranným zprávám o demonstracích a nepokojích v televizi a novinách. S Kentem se divíme z čeho ty lidi žijou, když už dva roky je tu prázdno. Přežitá s minimem vždycky byla jedna ze záhad „třetího“ světa, i když my ze socialistického bloku to dokážeme pochopit snadněji než Zápaďáci.

Tomok je obyčejná vesnice s dřevěnými domky a plechovými střechami, z nichž některé jsou zvednuté do batackého tvaru býčích rohů. Je vidět že žije z turismu, protože hlavní ulice je jeden suvenýrový krámek vedle druhého. Spíš bych ale měl napsat „žije“, protože teď je tu skoro prázdno a po ulicích se prochází jen pár výletníků indonéské krve, pro kterou je jezero Toba vyhlášenou rekreační oblastí. Ti však utrácejí málo peněz, protože když si například pronajmou místnost, tak se jich tam nacpe hned několik a jídlo si vozí zásadně svoje (čemuž se nedivím, protože je tady třeba oproti Medanu nepřirozeně draho – holt musí nějak vydělávat).

Chci si koupit vodu, ale za živýho boha nejsme schopen usmlouvat cenu na skutečnou úroveň. Tohle se mi stalo už i v Bukit Lawang a v Parapatu.

Indonésie má v tomhle ohledu hodně společného s Indií, ale v jedné zásadní věci se, zdá se, liší. V obou zemích je mentalita lidí podobná: neexistuje pevná cena, o všechno se prostě smlouvá a záleží na obratnosti stran jestli dosáhnou toho čeho chtějí nebo ne. Indonésie ale, na rozdíl od Indie, tak trochu klame výzorem, protože města vypadají docela evropsky, jezdí tu nová auta a lidi mají pěkné oblečení, což svádí k tomu myslet si, že jsou nám o hodně blíž než ve skutečnosti jsou. Pravdě blíž je ten, kdo si dává sakra pozor na ty jejich medové řeči, které snadno přesvědčí nezkušeného udělat další velkou blbost svýho života. Indonésani (zatím soudím podle Sumatry) jsou totiž strašně milí (na rozdíl od Indů), ale za to úžasně šikovní v tahání peněz z oblbnutých turistů. Pokud v Indii na první pohled poznám, že se na mě chystá další sup, který mě chce co nejpřímočařeji oškubat, tady se musím pořád mít na pozoru a ani vteřinu nepřestat myslet, jinak budu s úsměvem oškubanej zaplacením několikanásobné ceny.

Oproti Indii je tu ještě jeden rozdíl. Teď budu asi trochu zjednodušovat, ale není to na úkor skutečného významu (spíš to bude tak trochu rouhání). V Indii trvá chudoba už stovky let a lidi si zvykli žít z absolutního minima. Stačí jim proto i ten nejmenší zisk. V Indonésii už je to trochu jinak. Donedávna šla ekonomika nahoru, na což si lidi snadno zvykli – důkazem budiž jejich domečky, oblečení, satelity, auta apod. Teď ale přišly problémy a vývoj se obrátil. Ekonomická krize jim bere práci a je pro ně těžší získat to, co před tím bylo jednoduché. Cítí se ožebračováni o to, co jim podle nich už patří, a tak se pochopitelně snaží vylepšit si svoji situaci jak nejlíp dovedou. Jeden z nejlepších způsobů je obrat ty „milionáře“ co sem jezdí ze Západu. Na druhou stranu jim ale nestačí zisk který mají, když nějakou věc prodají Indonésanovi za normální cenu. Co se stane, když chci například koupit vodu a znám její skutečnou cenu? Často mám prostě smůlu a musím se nechat obrat, protože za indonéskou cenu mi ji nikdo neprodá. Vždyť mám dost peněz, tak v čem je problém? – to je jejich logika.

Děti a cigarety, jedno z nejsmutnějších spojení v Indonésii, bohužel nikoho příliš nevzrušuje

Pro tenhle rozdíl od Indie se nabízejí dvě vysvětlení: buď zdejší lidi nejsou dost chudí aby se spokojili radši s malým ziskem než žádným (na rozdíl od Indie, kde jsou lidi až zoufale chudí a moc se to nelepší), nebo jsou tak hrdí, že je pro ně otázkou cti nejít pod určitou úroveň (na rozdíl od Indie, ke už pod tlakem dlouhotrvající chudoby všechnu hrdost ztratili a už opravdu bojují jen o přežití). Co je blíž skutečnosti snad uvidím během dalších týdnů.

Prohlížím si několik tradičních domů, z nichž jeden, dům místního krále, byl přeměněn na muzeum. Typický batacký dům stojí na kůlech a vchází se do něj po schůdkách. Batacká vesnice je většinou obrostlá keři a stromy, které ji mají chránit (nebo spíš měly chránit) od nepřátelských nájezdů. Vesnice totiž mezi sebou docela často válčily a z toho důvodu mezi sebou ani neudržovaly cesty či pěšinky, aby potenciálním nepřátelům příliš nezjednodušovaly přístup.

Začíná pršet. Kent už tu je několik dní a říká, že pořádný déšť se spouští vždycky kolem třetí nebo čtvrté. Máme tak ještě asi hodinu na to, abychom se dostali zpět do Tuk Tuku než začne pršet opravdu. Ptáme se na dopravu, ale ti lidé si snad myslí, že jsme úplní hlupáci (nebo opravdu milionáři), protože po nás za těch pět kilometrů chtějí víc, než kolik jsem zaplatil za celodenní přesun z Bukit Lawang sem. Tak jdeme pěšky.

Když jsme už skoro u Tuku Tuku, začíná opravdu pršet. Není to sice ten nejprudší tropický liják, kdy z nebe spadne každou sekundu kýbl vody na pět čtverečních centimetrů, ale vodní clona úplně zakryla hory. Kent se zastavuje v jedné restauraci a já sám rychle dobíhám do hotýlku.

Jelikož nemůžu ven, sedám si na verandu a dávám se do psaní deníku. Prší asi dvě hodiny, po kterých déšť postupně odumírá, až je úplně po dešti. Šedivé mraky však zůstaly, takže není jisté jak bude ani v následujících pěti minutách. Musím jít kupit pár věcí, které mi dochází, tak se přesto vydávám na obchůzku poloostrova. Skepticky si sebou ale radši beru deštník.

Batacký dům v plné kráse

V Tuk Tuku fakt není nic jinýho než hotely, restaurace a pár krámků se suvenýry. Sháním baterii do foťáku, ale nemám šanci. Sice mají přesně ty co potřebuju, ale jejich plastikový obal je rozříznutý, takže baterie uvnitř klidně může být vybitá, protože je jednoduché ji zaměnit.

Je tu dost draho, a to i v těch nejobyčejnějších restauracích (jídelnách), ve kterých nejradši jím. Většina klientely jsou turisti (nebo to, co z nich po dvou létech indonéské krize zbylo), pro které jsou i vysoce nadsazené ceny pořád ještě víc než přijatelné. Jak restaurace, tak hotely se snaží aby bylo vidět, že jsme v batacké oblasti – většina jich má střechu tvaru býčích rohů. Co ale nechápu je, že jsou pořád tak dobře udržované. Jakoby se tady zastavil čas a čekal na dobu, kdy se sem zase turisti začnou hrnout.

K večeři si dávám nasi goreng a CNN. Právě v ní běží „breaking news“ o jordánském králi Huseinovi, který asi před čtyřmi hodinami zemřel. V Jordánsku je teď těsně po poledni, pěkná zima (podle té páry od pusy reportérky) a prší. Dávají i přímé vstupy z Ameriky a Evropy (takové ty kecy o reakcích nejvyšších představitelů), kde pěkně hustě sněží. Připadám si jako na Marsu. Po CNN se chvíli díváme na indonéské zprávy (v angličtině) a pak nám paní domu (hotýlek vlastní pět žen) pouští video z nějakým americkým filmem (abychom si nepřipadali jako na Marsu).

Den 173, pondělí 8. 2.

Včera jsme toho moc nestihnul, a hlavně když jsme s Kentem byli v Tomoku, úplně jsem zapomněl, že tam je daleko víc věcí než co jsme viděli. Proto se tam chci dneska vrátit (už sám) a pak se podívat ještě do jiných vesnic na ostrově.

Obloha je hrozivě šedá a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Na déšť už jsem si ale tak zvyknul, že mi to ani nevadí. Jen fotit se bude dát blbě.

Jdu zase pěšky, stejnou cestou jako včera. Jiná cesta totiž není. Rýžová políčka jsou i teď, v tom šedivém šeru, smaragdově zelená, tak je alespoň na co koukat.

Obdělávání rýžového políčka je tu hlavní činnost

V Tomoku jsme včera s Kentem byli jen u první skupinky batackých domů, ale vůbec jsme se nedostali hlouběji do vesnice. Částečně protože jsme pořád kecali a taky proto, že se každou chvíli chystalo pršet a my měli před sebou ještě hodinu pěší chůze zpátky do Tuk Tuku.

Jsem rád, že jsem se do Tomoku vrátil, protože objevuju kamenný hrob batackého krále Sidabatua. Celkem jednoduchá kamenná hrobka s maskou vytesanou na přední straně náhrobního kamene a s něčím, co vypadá jako anděl na horní straně. Kousek od hrobu, za stromy a keři, zase sedí několik náčelníků vytesaných z kamene na kamenných židlích. Sošky, asi půl metru vysoké, jsou postaveny do kruhu, jakoby diskutovaly. Docela srandovní. Od sošek se procházím kolem dalších batackých domů až k lesíku na konci vesnice a pak zase zpátky na hlavní silnici.

Chci se dostat do vesnice Simanindo, 25 km severně od Tomoku. Na chůzi trochu daleko, tak si musím chytit nějakou dopravu. Nejlepší asi bude jít k přístavnímu molu kam připlouvají trajekty z Parapatu, protože určitě domorodci připlouvající z Parapatu se taky budou chtít nějak dostat do vesniček na ostrově. A tam kde je poptávka, je i nabídka, tzn. minibus nebo bus.

Je tam! Minibus. A zrovna připlouvá loď, ze které se do něj hrne dav Indonésanů. Minibus objíždí celý ostrov, což celkem zabere několik hodin, do Simaninda jen něco kolem půl hodiny.

Ostrovem se od severu k jihu táhne horský hřeben, nad kterým už od prvního dne neustále visí mraky. Když se blížíme k Simanindu, které je na severním konci ostrova, začínají se hory snižovat až úplně mizí. A s nimi i mraky! Je sice pořád ještě zataženo, ale ty šedivé bouřkové mraky se povalují jen nad horami. Vida, rozdíl pár kilometrů a už je to znát.

Rodinka připravuje oběd

Muzeum v Simanindu je několik batackých domků. Jsou obydlené, takže je to vlastně živý skanzen. Před jedním z domů právě žena s dcerou připravují oběd. Udělat muzeum z obydlených domků je fakt docela dobrý nápad. Akorát pro ty lidi to může být otravné. I když Asiati se na pojem „soukromí“ dívají úplně jinak než my.

Na dopravu směr Tomok musím asi půl hodiny čekat. Právě je brzké odpoledne a děcka se houfně vrací ze školy. Některá pěšky, pár ale na horských kolech! To si teda v Indii opravdu nedokážu představit – vesnické děti na horském kole! Tady se asi fakt nemají vyloženě špatně. Ještě větší šok pro mě je ale talířová anténa pro příjem satelitního vysílání! Tady ve vesnici na ostrově! No teda, jen nechápavě kroutím hlavou.

Zpět mě bere dodávka rozvážející lidi po stejné trase jako minibus, akorát v opačném směr. Nejedeme až do Tomoku, ale jen do Ambarity, vesničky si pět km před Tomokem, ze které se dá do Tuk Tuku dojít pohodlně pěšky.

V Ambaritě vystupuju a hned vcházím do nejbližší jídelny. Vedou jí tři ženy. Moc se jim nelíbí, že s nima smlouvám o ceně, když ale mají všechno tak drahý! Patří mezi ty, kterým bych nikdy nevysvětlil, že i moje kapsa je omezená a že si nemůžu dovolit platit jen tak kdo si co řekne. Jedna z žen se zvedá a jde mi připravit jídlo. Ostatní si klidně sedí dál a pokračují ve vybírání vší z hlav svých dětí. Jedna z nich pak přede mnou bez nejmenšího ostychu začíná kojit.

Oběd byl skvělý, tak vzhůru do Tuk Tuku. Silnice opět vede podél rýžových políček, na kterých farmáři buď sázejí rýži novou nebo hnojí rýži už vzrostlou. Na kopci mezi silnicí Tomok-Ambarita a Tuk Tukem se zase pasou býci a krávy. V klídku si přežvykují a nenechávají se nějakým procházejícím bělochem rušit.

Batacké domy jsou vždy zdobené a nad vchodem visí démon, který má odrazovat zlé duchy

Na kopci chvilku odpočívám, dívám se na jezero a přemýšlím nad otázkou, kterou mi v dodávce do Ambarity lámanou angličtinou položila jedna Indonésanka: „A to se nebojíš teď cestovat po Indonésii?“. To západní oblbování zasáhlo až sem. Ne že by se místní lidi víc báli (nebo vůbec báli!), ale jelikož počet turistů od začátku indonéské ekonomické (a tedy i politické) krize prudce poklesl, vyvodili si z toho, že v Evropě žijí takoví strašpytlové, že pokud náhodou někdo zabloudí do Indonésie, musí se automaticky bát. Ne, nebojím se, protože nevidím jediný důvod ke strachu. Neviděl jsem ho před příjezdem do Indonésie a teď, když jsem tady už ho nevidím vůbec. Co vidím je země, ve které se po létech relativní prosperity znovu vrací chudoba, ale lidi jsou přesto milí, veselí a ochotní.

Večer o stejné věci diskutuju s Kentem. Jelikož máme ale stejné názory, není vlastně o čem diskutovat. Podiskutovat bych si chtěl spíš s někým, kdo se kvůli současné situaci rozhodl zrušit svou plánovanou cestu do Indonésie. A že je takových lidí spousta o tom nepochybuju.

Den 174, úterý 9. 2.

Stojím na molu a čekám na loď. Je skoro sedm ráno a první loď na pevninu do Parapatu tady má být v sedm. Těsně po sedmé se opravdu vynořuje zpoza poloostrova. Mávám na ní, tak se hned obrací ke mně. Teda ještě nikdy jsem nestopoval loď.

Plavba do Parapatu trvá skoro hodinu, protože loď znovu obeplouvá celý poloostrov, aby posbírala lidi na molech jednotlivých hotelů. Na lodi je asi pět turistů, zbytek samí místní. V parapatském přístavu už čeká agent cestovky, která má mě a ještě další lidi z lodi dopravit do Bukittinggi, 13 hodin na jihovýchod od Parapatu. Obyčejným busem bych to měl určitě levnější, ale abych sehnal lístek, býval bych si ho musel koupit už včera večer v Parapatu na autobusák (asi 2 km od přístaviště) a cesta by navíc trvala 18-19 hodin. Do Bukittinggi bych přijel o půlnoci, nebo bych musel půl dne zabít čekáním na bus v Parapatu, abych se do Bukittinggi dostal druhý den ráno. Takhle jsem si včera koupil lístek přímo v hotelu (a nechal jim vydělat) a hotovo.

Pojedeme dodávkou pro osm lidí (+ řidič), všechno běloši. Není to sice pravé cestování, ale alespoň se vyplatí. Pro jednou to přežiju.

Přímo v cestovce snídám a pak se všichni i s batohama skládáme do dodávky mitsubishi Colt. Tahle jízda bude, co se týká prostoru, luxus.

Po deváté vyrážíme po trans-sumaterské dálnici směr Bukittinggi. Dálnice se ukazuje být spíš „dá lesnice“, někde jen o trochu víc než asfaltový pruh halabala položený napříč džunglí.

Ještě pár hodin jedeme podél břehu jezera, až stavíme v malé vesničce za jezerem. Je vedro, slunce praží a tak skoro nevěřím tomu kde jsme zastavili – u horkých sirných pramenů. Za dvorkem restaurace se zvedá kopeček, na kterém je několik horkých jezírek a jeskyně. Voda s bubláním vyvěrá na povrch a stéká z kopce směrem k restauracím, kde končí v záchodových budkách.

Batakové jsou křesťany

Znovu jsme na „dálnici“ a uháníme na jihovýchod. Podél cesty je to samá rýže a chudé farmářské domky. I vesnice podél cesty jsou chudé, s baráčky sbitými z prken a spoustou odpadků všude kolem. Něco úplně jiného než ta turistická městečka kde jsem zatím byl.

Rýžová políčka se střídají s kokosovými plantážemi, chudé vesničky ale zůstávají. Tady v divočině je Sumatra opravdu nerozvinutá, což je poznat i na silnici. Ta je na některých místech přerušená a musíme jet přes kupy kamení či vyschlé říčky.

Po zhruba 200 km končí batacké území, což je nejlíp poznat podle se mešit, postupně nahrazujících batacké kostely. Zase se vracíme do Indonésie muslimské, kde na ulicích převládají ženy s šátky přes hlavu a muži s čepičkami. Co se ale vůbec nemění jsou rýžová políčka a kokosové plantáže.

Celou dobu jedeme v horách. Buď přímo v kopcích nebo je alespoň máme na dohled. Pohled je to skvělý, a přestože většina džungle byla vykácena a nahrazena výdělečnými plodinami, je to stále ještě působivý pohled. Sumatra je prostě nádherná, i když velká část jejich obyvatel je chudá.

Blíží se soumrak a začíná se pářit z džungle. Pára se dokonce objevuje i jen pár centimetrů nad úrovní silnice. Teď, když už není tak dobře vidět, se šílená jízda našeho řidiče zdá ještě šílenější. Celý den lítáme v minibusu ze strany na stranu, podle toho jakou právě řežeme zatáčku, ale teprve teď si opravdu „vychutnávám“ pocit absolutní bezmoci a odevzdanosti osudu. Snad bude mít šťastný konec.

Je 20.35 a právě jsme překročili rovník. Zastavujeme pár metrů od velkého globusu stojícího přesně na čáře, jež dělí zeměkouli na severní a jižní polokouli. Zvláštní pocit něčeho výjimečného mě ale brzy opouští. Kolem je spousta chudých obydlí a pro místní lidi být tady není nic výjimečného, ale obyčejný každodenní boj o přežití. Zeměkouli jsme si sice rozdělili poledníky a rovnoběžkami, čímž vznikla hraniční místa jako právě rovník, datová hranice nebo póly, ale těm kdo na těchhle místech žijí je to úplně jedno a můžou se právem usmívat nad pošetilostí s jakou se na podobných místech my turisti fotíme a pitvoříme. Faktem ale je, že jsem se právě dostal na jižní polokouli a zpět na severní se vrátím až skoro na konci cesty o několik tisíc kilometrů na východ v Ekvádoru.

Tady na rovníku už můžu pozorovat první nepřímý důkaz, že je zeměkoule kulatá: známá souhvězdí jsou vůči obzoru postavena úplně jinak než u nás. Např. Orion, snadno rozpoznatelný podle svého pásu ze tří jasných hvězd u nás stojí, tady na rovníku leží a až budu v Sydney, postaví se kvůli tomu na hlavu.

Vesnička Bonjol na rovníku je už jen co by kamenem dohodil od Bukittinggi, kam přijíždíme po další hodině. Ubytovávám se v zatím nejlevnějším ubytování jaké jsem kdy měl. Noclehárna (4 postele) stojí jen dvacet korun, ale místnost je to čistá a velká, i když trochu zatuchlá. Ta zatuchlost ale k tropům patří, takže je to možná stylovější než nějaké úžasná místnost v prvotřídním hotelu s klimatizací. Jsme v horách asi 800 m n. m., takže teď večer je docela chladno. Asi zase vytáhnu mikinu.

• ◄ INDONÉSIE – Jak k sobě nalákat orangutany (Bukit Lawang a NP Gunung Leuser)
• INDONÉSIE – Bukittinggi a okolí ►