INDONÉSIE – Proč sopečná jezírka Keli Mutu mění barvu

Mlha je všude kolem , a teď už vypadá jako mlíko. Není vidět skoro ani na krok a my se naivně plazíme (a přitom mrzneme) někam do nebes, odkud stejně nic neuvidíme. Kromě mlíka. Klopýtáme nahoru, přičemž do té mlhy zároveň začíná poprchávat. To je teda počasí. Ke všemu je pět ráno. Úžasná kombinace na začátek dne...

Po dvou hodinách vystupujeme nad Moni,u prvního hotelu. Siegfried to jde omrknout, ale vrací se ne příliš nadšen. Tenhle hotel je údajně nejlepší v Moni, ale přesto je v něm cítit zatuchlina. Radši scházíme asi kilák a půl dolů do Moni, kde má být celá řada ubytování. Na stráni naproti se zelenají rýžová políčka a pod nimi kostel. Pohled pro bohy.

Ptáme se ne ně několika místech a nakonec končíme v losmenu u jedné příjemné (a ukecané) paní. V ceně bydlení máme zase i snídani (nebo to, co si tady pod snídaní představují). Celý den jsme nejedli, tak si sedáme do nejbližší restaurace, že si dáme něco k jídlu. Je tu draho (turistický místo) a navíc se po čtvrthodině čekání dozvídáme, že není jídlo a kuchař prý navíc spí. Chá, chá!

Vodopád nad Moni

Přesunujeme se do jiné restaurace, kde si objednáváme „Special Moni Cake“. Příprava prý trvá víc než půl hodiny, tak jsem teda zvědavej co to bude za zázrak. Čekáme a kecáme s lidma, kteří se s náma sešli u stejného stolu – Němec s Dánkou.

Půl hodiny je pryč a „Special Moni Cake“ je tady – bramborová kaše (hustá, takže drží čtvercový tvar) mezi dvěma plátky krekrů. Výtvor dostáváme na kulatém talíři, posypaný sýrem (snad poprvé po půl roce mám zase sýr) a s kečupem ve zvláštní mističce. Je to zase něco jinýho a chutná to celkem dobře.

Po večeři se jdeme projít za Moni k malému vodopádu a k horkým pramenům, které domorodci používají jako „koupelnu“. V tomhle studeném počasí je teplá voda příjemná, takže „koupelna“ je celkem frekventovaná. My se ale jenom díváme a koupání radši přenecháme místním.

Cestou od pramenů zpět do Moni se stavuju ještě na jedné večeři. Siegfried zatím koupil arak a až se vrátím z večeře (Siegfried a Pierre už hlad nemají), dáme si do nosu. K druhé večeři si objednávám nasi goreng a od Norského páru se dozvídám, že na Timor v následujících dvou dnech plují z Endé dvě lodě. Jedna zítra a pravidelný trajekt v úterý.

Pokud všechno klapne a zítra se dostanu na Keli Mutu, pak zpět do Moni a ještě během odpoledne do Endé, mohl bych být na Timoru v úterý večer a stihnout tak ještě středeční let do Darwinu. Je to trochu napnutý, obzvlášť když jsem si v Indonésii zvyknul na celkem volné temp, ale snad to vyjde.

V noci si na verandě pod hvězdama pochutnáváme na araku a sušenkách, které jsme si různorodě koupili na zítřejší „vejšlap“ na Keli Mutu. Teď nám ale přišlo, že je vhodnější příležitost.

Den 208, pondělí 15. 3.

Opět brzké vstávání, protože mě dneska čeká další výstup na sopku. Vstávám v půl čtvrtý a budím Siegfrieda. Máme půl hodiny na probuzení. Ve čtyři přijíždí náklaďák s dřevěnýma lavicema na korbě – docela změna oproti dřevěné posteli. Dál v Moni nastupují další Zápaďáci, takže se nás na Keli Mutu vydává asi 15 plus nějací Indonésani.

Tenhle náklaďák musí být docela komfortní oproti dopravě, kterou tady měli před tím. Silnice tomu docela odpovídá – na to, že vede jek k nějakým sopečným kráterům je v docela dobrém stavu. No jo, moc dobře si uvědomují co sem lidi táhne, tak se o ni trochu starají. Ale zas to nepřehánějí, protože i na ní je pár chuťovek v podobě blátivé stezky nebo obrovské díry. Pořád ale lepší než silnice spojující Endé a Moni.

Asi tři čtvrtě hodiny si natřásáme kosti a jelikož kvůli tmě nic nevidíme, jen podle odstředivé síly ucítíme, že se zase ženeme nějakou zatáčkou. Dole v Moni bylo jasno, ale jak stoupáme výš, začínám kolem nás přibývat mlhy.

Před pátou zastavujeme v lese a vystupujeme. Dalších 20 minut se pěšky plahočíme do kopce k vyhlídce, ze které mají být vidět všechna tři barevná jezera.

Tyrkysové a kávové jezera

Mlha je všude kolem , a teď už vypadá jako mlíko. Není vidět skoro ani na krok a my se naivně plazíme (a přitom mrzneme) někam do nebes, odkud stejně nic neuvidíme. Kromě mlíka. Klopýtáme nahoru, přičemž do té mlhy zároveň začíná poprchávat. To je teda počasí. Ke všemu je pět ráno. Úžasná kombinace na začátek dne.

Konečně jsme na vrcholku Keli Mutu. Když to vidím kolem sebe, připadám si jako don Quijote. Fouká vítr, je zima, pět hodin rán a všude mlíko, do kterého civíme, jestli se náhodou nezdrcne a nepoodkryje oblohu. Indonésani, kteří nám cestou nahoru sloužili jako průvodci, se změnili ve vařiče čaje, který tak zahřívá většinu přítomných.

Uprostřed vyhlídkového kopce stojí malá teráska kam jsem si sednul a doufám, že jsem správně odhadl světové strany a trefil se na východ.

Začíná se rozednívat, což je ale poznat jen v okamžiku, kdy se v mléčné mlze objevují trhliny, skrz které můžeme vidět nebe. Mlha se všelijak trhá a zase zaceluje, podle směru a rychlosti větru.

Najednou ale přichází silný poryv a s ním obrovská trhlina. Okolí se pročišťuje a my zjišťujeme, že opravdu stojíme na vysokém kopci. Slunce už vyšlo, ale je zakrytou mraky. Před námi, na východě, jsou dvě jezera a za námi jedno. Ještě není dost světla, ale jasně tyrkysová barva většího z východní dvojice už září do okolí.

Mlha se kolem nás převaluje a občas zacloňuje výhled. Se stoupajícím sluncem mlhy sice neubývá, jak se rozjasňuje, barvy jezer se začínají zvýrazňovat.

Tyrkysové jezero je prostě neuvěřitelné. Kdybych ho neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že jeho barva je přirozená. Za ním je schované druhé, tmavě hnědé jezero. Odsud z vrcholu není moc dobře vidět, protože je za sedlem hřebenu mezi oběma jezery. Krátery jež jezera vyplňují, mají strmé stěny a hloubku několika desítek metrů. Třetí, černé jezero za našimi zády je menší, tak trochu opuštěné, ale stejně nádherné jako oba jeho větší bratříčci.

Ta mlha je fakt nanic. Nemůžu udělat pořádnou fotku, protože přes ni jezera moc nevidím. A když náhodou ano, tak na ně zase „nevidí“ slunce, takže barvy nic moc.

Turisti začínají jeden po druhém odcházet, až zůstávám úplně sám. Sám a tři jezera. Tyrkysové, tmavě hnědé a černé. Nikdo zatím ještě pořádně nevysvětlil proč mění barvu. Snad složení vody, klimatické vlivy nebo zbytky sopečné aktivity. Mlha se sice trhá trochu víc, ale když odcházím dolů a otáčím se, abych se naposledy podíval na kopec kde jsme sáli, právě ho začíná obklopovat další mlžný mrak.

Odbočuju z hlavní cesty spojující parkoviště s vyhlídkovým vrcholem a škrábu se po srázu k okraji kráteru tyrkysového jezera. Aha, přeci jen tu nejsem sám. Potkávám Pierra a Siegfrieda, kteří dostali stejný nápad jako já. Chvíli se procházíme kolem, díváme se do hloubky kráteru. Musíme si ale dávat pozor, abychom do něj nespadli, protože stezka je po nočním dešti dost kluzká.

Je čas začít sestup do Moni, protože cesta pěšky má trvat skoro tři hodiny. Scházíme k parkovišti a vidíme, že náklaďák ještě neodjel! Abych si byl jistý, že stihnu bus do Endé (má jet po desáté dopoledne), nasedám a místo procházky dolů se svezu.

Je devět hodin, mám sbalené všechny věci. U několika lidí jsem si ověřil, že bus má jet v 10, protože tady člověk nikdy neví.

Nač tašku, když mám hlavu

Pondělí je v Moni ve znamení velkého trhu. Tržiště je kousek od mého losmenu a trh opravdu stojí za to. Lidičky ze všech okolních vesniček se sešly, aby prodali co vypěstovali nebo vyrobili. Látky ikat, za kterých má každá druhá žena sukni, kasava, jablka, banány, ryby. Jedna žena si nese právě koupené banány přímo na hlavě. Muži sedí u silnice a kecají. Právě přijíždí náklaďák plný lidí (vepředu) a zelí (vzadu). To jsou další prodejci.

V 10 hodin nasedám do busu. Pierre zůstal u Keli Mutu, protože chtěl jít dolů pěšky. Siegfried ještě není připravený, tak jedu do Endé sám.

Ten bus snad nemá žádné pérování! Nejen já cítím skoro každou větvičku na cestě, natož ty výmoly a šutry, které pravidelně vymetáme/drtíme. Dvě hodiny natřásání v té nejdůmyslnější natřásací mašině na Floresu. A to skoro zadarmo, asi 40 korun.

• ◄ INDONÉSIE – Bajawa a domorodé vesničky
• INDONÉSIE – Endé ►