INDONÉSIE – Na lodi Jávou
- Podrobnosti
- Vytvořeno 18. 8. 2000 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3475×
V osm hodin lodní šroub rozviřuje vodní hladinu už tak kalné vody a vyplouváme. Míjíme most a vplouváme do říčního kanálu. Kolem začínají ubíhat rýžová políčka a palmové háje. Tohle trasa je hodně frekventovaná, protože loď je plná a kromě místních se na ní přepravují i pouliční prodejci se svým zbožím...
Den 185, sobota 20. 2.
Během dneška se chci dostat na náhorní plošinu Dieng. Je to sice jen 200 km, ale část cesty vede vodními kanály, takže pomalu. Mohl bych jet celou cestu i busem, ale do Pangandaranu jsme přijel vlastně i proto, abych pak mohl pokračovat dál právě po vodních kanálech.
Je to neuvěřitelný. Ještě není šest, ještě není ani pořádně vidět, ale bečaky už jsou v ulicích – ti kluci mají teda tvrdé životy. Do jednoho nasedám a nechávám se vézt na autobusák.
Chytám bus do 17 km vzdáleného Kalipucangu, kde přesednu na loď do Cilacapu. Průvodčí mě chce zase obrat a za jízdenku si říká o směšně vysokou částku. Má smůlu. Dávám mu pětinu a ani o rupku víc. Přijímá, takže jsem mu určitě nedal málo.
V Kalipucangu vystupuju asi půl kilometru od přístavu. No, přístav je trochu vznešené označení pro tuhle zabahněnou čekárnu se zabahněnou budkou-pokladnou a dřevěným molem kde kotví nějaké kocábka. Je sedm a loď má prý odjíždět v osm. Pojedeme tím, co jsem před chvílí nazval kocábkou. Snad ty čtyři hodiny cesty ještě vydrží...
 |
| Domky v bažinatých kanálech |
Loď Kalipucang-Cilacap slouží nejen místním, ale používají ji i turisti. Pomalu se nás tady začíná hromadit víc. Ostatní ale přijíždějí v dodávkách, protože si koupili lístek z Pangandaranu přes Kalipucang a Cilacap do Yogyakarty nebo Diengu. Mají všude dopravu (já budu muset asi 5× přesedat a taky přecházet pěšky), ale zaplatili víc než dvojnásobek toho co by to mělo stát mě. No jo, i v Indonésii už se rozmáhají služby turistům.
Důvod proč se všichni chceme trmácet čtyři hodiny v kocábce plující na (kalné) vodě je jednoduchý: právě ta kalná voda. Cesta má vést kanály mezi vesničkami a malebnou krajinou. To jsem teda zvědav.
Před půl osmou zaujímáme místo na kocábce. Sedám si dopředu před kajutu kapitána, takže budu mít dobrý výhled, ale i přehled jestli se něco neděje s mým batohem. Všechny jsou totiž naskládány vepředu.
V osm hodin lodní šroub rozviřuje vodní hladinu už tak kalné vody a vyplouváme. Míjíme most a vplouváme do říčního kanálu. Kolem začínají ubíhat rýžová políčka a palmové háje. Tohle trasa je opravdu hodně frekventovaná, protože loď je plná a kromě místních se na ní přepravují i pouliční prodejci se svým zbožím (ti jsou vlastně taky domorodci).
Cestou stavíme v malinkých vesničkách u políček nebo na kůlech. Lodní doprava je tu každodenní součástí života, protože chvíli co chvíli potkáváme nějakou kánoi vydlabanou z jednoho kusu dřeva. Některé z nich jsou kryté, ale všechny jsou strašně dlouhé a musí být dost vratké. Řídí je človíčci v trychtýřových slaměných kloboucích, které známe z filmů o Vietnamu. Někteří rybaří, jiní převážejí lidi z břehu na břeh a dokonce i k nám uprostřed kanálu přiráží jedna kánoe a přistupuje další cestující.
Loďky a vesničky mi dost připomínají bangladéšskou deltu Gangy, jen těch satelitních talířů je tu nepoměrně víc. Teo mi říkal, že tady satelit, a televizi vůbec, má spousta lidí, ale je to pro ně jen hračka k ubíjení času. Koukají na ni, ale prý většinou nerozumí o čem je řeč.
Vodní život končí asi po hodině a půl, kdy se dostáváme na širokou řeku. Odsud až do Cilacapu už nikde nestavíme a klidně plujeme na modorzelenohnědé hladině. Poslední půl hodinu máme před sebou neustále se přibližující rafinérii, z jejíhož čoudu vypouštěného do světa by každému grýnpýsákovi puklo srdce.
 |
| Život kánoe |
Po tři a půl hodinách od vyplutí kotvíme v malém přístavu. Všichni turisti nasedají do připravených busů, já se vydávám asi kilák k silnici, odkud má jezdit nějaké doprava na autobusové nádraží.
Na nádraží jsme asi za čtvrt hodiny a přesedám na busu do města Purwokerto. Za hodinu a půl, v Purwokertu, přesedám na další bus, tentokrát do Wonosoba. Tahle jízda trvá dvě a půl hodiny.
Ani ve Wonosobu ještě nejsem na konci cesty. teprve z Wonosoba jezdí přímě busy na planinu Dieng. Jako na potvoru jezdí ale ze zvláštního autobusáku, který je čtyři kilometry od toho, kam přijíždím z Purwokerta. Minibusy tam nejedou a bryčka je zase moc drahá.Tak jdu pěšky.
Na Dieng autobusák přicházím akorát když se chystá odjíždět autobus. Je plně naložený lidmi a pytli, ve kterých, jak se později ukazuje, je hnojivo. Autobus je úplně narvaný, což je vždycky známka toho, že jedu do chudé oblasti, kde se všechno snaží využít do posledního místečka.
Když vyjíždíme, začíná pršet. Wonosobo je asi 900 m nad mořem (Pangandaran byl samozřejmě na nule), takže teď v půl pátý odpoledne už začíná být cítit chlad. Bohužel je to, jak bývá v tropech zvykem, chlad vlhký.
Z Wonosoba vjíždíme rovnou do mlhy. Moc toho není vidět, ale když se mlha občas protrhne, objevují se dlouhé řady obdělaných záhonků zeleniny. Lidi chodí v bundách a i v autobuse jsou všichni nabalení jako by seděli v buse na Antarktidu.
Po strmých serpentinách stoupáme výš. Dieng je asi ve výšce 2 km nad mořem, takže na těch 26 km co dělí Dieng od Wonosoba vystoupáme víc než o kilometr.
Je pořád chladněji, ale mlha místy úplně mizí. Vykukují celé svahy pokryté terasovitými políčky, hlavně s bramborami a kapustou. Tak proto všechno to hnojivo! Ejhle, už i tady hnojí uměle. Když mají na nákup umělých hnojiv, tak to na tom nejsou zas tak bídně. Že by zelináři-milionáři jako kdysi u nás? Asi ne, to spíš obchodníci se napakujou, ale obyčejní farmáři se akorát dřou.
