Sedím v bezejmenném warungu v městečk, o kterém jsem před tím nikdy neslyšel, natož abych v něm chtěl nuceně strávit noc, jím zase nasi goreng a učím se přitom indonésky. Prostě ztráta času. Možná kvůli tomu nestihnu trajekt na Timor, nasi goreng jsem už měl snad 100× a snad jedině ta indonéština má trochu smysl. Je to paradox, protože před deseti léty bych tuhle tak proklínanou situaci považoval za nesplnitelný sen. A teď jsem tady, ztracen uprostřed Indonésie a nadávám...
Řádně vytřesený vystupuju před 12. hodinou v Rutengu. Hned klušu za roh na autobusové nádraží odkud má prý kolem jedné jet bus do Bajawy. Ale ouha! Dnes prý už žádný bus do Bajawy nepojede, jediný odjel ráno. To mi je teda fakt platný. Vyzvídám na místních lidech jestli něco přeci jen nepojede odpoledne. Prý se musím jít zeptat do kanceláře Agoto Tours. Ani v Agoto nejsem úspěšnější, zrovna dnes prý nic nejede.
Tak nakonec na celý den skejsnu v prťavém horském městečku, kde už snad ani ten pes nechcíp. Zrovna teď, když jsem to měl tak pěkně vypočítaný abych stihnul loď na Timor, která jezdí jen jednou týdně. V Indonésii je tohle ale normální, takže bych se po těch týdnech už neměl divit. I tak to ale vždycky překvapí, protože nad nepříjemností by nikdo neskákal radostí.
 |
| Prodejce ryb |
Ubytovávám se nedaleko autobusáku a jdu se najíst. Alespoň že je v Rutengu docela zajímavý trh. Ruteng je centrem etnické skupiny Manggarai a někteří lidí chodí v místně tkaných látkách. Jelikož Ruteng je horské městečko, pěstuje se v okolí kromě běžného ovoce a zeleniny i tabák, který trhovci nabízejí ve velkých suchých hranolech. Další zajímavostí na trhu jsou ryby. Sušené, ať už celé nebo rozpůlené, jsou asi po deseti navléknuté na palmovém listu.
Vedle trhu je autobusák, teď v jednu už úplně prázdný (bodejť by ne, když busy odjíždí jen ráno a dopoledne). U trhu potkávám Pierra, který právě přijel z Labuhan Bajo. Je taky trochu naštvaný. Ne protože už dnes nic nejede (stejně tady chtěl jeden den zůstat), ale protože bus kterým jel prý v honbě za pasažéry kroužil po Labuhan Bajo celé 3 hodiny, přičemž vlastní cesta trvá 4-5 hodin!
Ještě se trochu procházím po městě a pak se vracím do hotelu. A kohopak nepotkávám? Siegfrieda! Ten odjel z Labuhan Bajo už včera večer, protože chtěl už dnes odpoledne být v Bajawě a zdálo se mu zbytečné zůstat v Labuhan Bajo, když už tam všechno viděl. Včera v 9 večer přijel sem, dnes ráno vyšplhal na kopec nad Rutengem (je z něj prý pěkný výhled) a do Bajawy chtěl jet busem v jednu. Chtěl, ale neodjel. Stejně jako já nevěděl, že dnes do Bajawy jel jediný bus – v 8 ráno.
Tak jsme se tady všichni znovu sešli, dokonce ve stejném hotýlky, a všichni doufáme, že se nám zítra podaří odjet ranním busem do Bajawy. Já se jdu teď po obědě trochu vyspat, protože jsem minulé dny vždycky vstával hodně brzo.
Budím se ve 4 odpoledne. Mám hlad, tak se jdu najíst do jednoho padangského warungu u autobusáku. Na ulici stojí pár náklaďáků naložených lidmi, které se právě chystají odjed do nějaké vesnice. Náklaďáky jsou tu typická meziměstská (mezivesnická) doprava.
Mám nějaký velký hlad, tak si v šest znovu sedám do warungu a dávám si nasi goreng. Mám dost času přemýšlet nad tím, co se událo v posledních deseti létech. Sedím v bezejmenném warungu v městečk, o kterém jsem před tím nikdy neslyšel, natož abych v něm chtěl nuceně strávit noc, jím zase nasi goreng a učím se přitom indonésky. Prostě ztráta času. Možná kvůli tomu nestihnu trajekt na Timor, nasi goreng jsem už měl snad 100× a snad jedině ta indonéština má trochu smysl. Je to paradox, protože před deseti léty bych tuhle tak proklínanou situaci považoval za nesplnitelný sen. A teď jsem tady, ztracen uprostřed Indonésie a nadávám.
Po večeři se vracím do hotýlku a potkávám Pierra se Siegfriedem jak jdou na pivo. Není to špatný nápad zakončit dobrým pivem blbej den, tak se k ním připojuju a všichni tři klopýtáme tmou Rutengu najít místo kde by měli studené pivo.
Den 206, sobota 13. 3.
Ranní budíček kupodivu obstarává recepční. Ubytování je i se snídaní, nebo spíš s něčím čemu tady odvážně říkají snídaně, ale já bych to nazval dva plátky sladkého chleba, s dvěma kolečky banánu mezi a sladký čaj. No jo, jiný svět, jiná měřítka.
 |
| Tabák |
Jelikož jsme v horách, čeká nás venku mlha a mírná přeprška. Bus jsme si zamluvili už včera, tak na nás čeká za rohem. Batohy strkáme do uličky (stejně tam jsou pytle blokující průchod, takže je to jedno), nasedáme a vyrážíme. Zastavujeme se ještě na druhém konci města, kde si v cestovce kupujeme lístky.
Jsme východněji, takže pohodlí cestování opět kleslo. Nejenom kvůli většímu počtu pytlů v uličce, ale i stále se zvětšujícímu počtu výmolů. Opět mám po delší době že jedu po děrnici, protože tenhle asfaltový ementál si jméno silnice vůbec nezasluhuje. Indonésani jsou ale jiného názoru a říkají tomu „Transfloreská dálnice“. Ha, ha!
Silnice moc udržované nejsou, ale v každé vesnici vidíme alespoň jeden satelit. Lidi je milují, a tak i v místech kam jezdí třeba jen jeden autobus denně si můžete být jisti, že byste se mohli podívat na CNN.
Do autobusu nastupují další pytle a na střechu za zoufalého kvičení (stále ještě živé) prasátko. Co se mu nelíbí? Vždyť bude mít skvělý výhled!
Na Floresu je několik tropických „kapes“. Projíždíme jednou z nich, z džungle se páří a vegetace kolem je zase jednou pěkně hustá. Za chvíli je ale džungle pryč a zase je všude kolem jen nízký porost. Terén je hodně členitý. Samá hluboká údolí a na obzoru několik sopek. Sem tam se objevují palmy, ale to je spíš omyl než pravidlo.