Sumbawa Besar přes svoje jméno (Velká Sumbawa) působí spíš vesnickým dojmem. Začínám se cítit přesně tak jak jsem si představoval že se budu cítit – ztracený uprostřed neznámých ostrovů někde na zapomenutém východě Indonésie. Je to tu dost jiné než na západě. Míň rozvinuté, vůbec žádný spěch (někdy ani žádný pohyb), žádné supermarkety, superluxusní busy. Jen děravé silnice, dřevěné domky a ženy jdoucí pomalu ulicí zabalené ve svých šátcích...
Poto Tano je malá vesnička, nad kterou se tyčí mohutný zelený kopec. Rybářské domky stojí na kůlech a připadá mi, že uprostřed zálivu vidím i jednu velkou rybí past. Na pláži se poflakují kozy a hlouček dětí právě přišel na molo podívat se na další obludu co se chystá přistát.
Druhý trajekt konečně odplouvá od mola a dělá nám místo pro přistáni. Není to ale tak jednoduchý, protože kormidelník se nějak nemůže trefit. Snad neztroskotáme. Při příštím pokusu se už však přistání daří. Hned sestupuju po schůdkách a molu na pevninu a začínám se shánět po autobuse do Sumbawy Besar, hlavního města západní Sumbawy. Chci se tam dostat co nejdřív, abych si tam stačil ze svého účtu vybrat další peníze a koupit cestovní šeky pro uspokojení australských imigračních úředníků.
 |
| Hlavní křižovatka v Sumbawa Besar |
Na parkovišti postává hlouček flákačů. Bus do Sumbawy prý pojede, musím ale chvíli počkat. Mezitím odjíždí bus do Alas, městečka na cestě do Sumbawy a ze Sumbawy přijíždí bus směřující do malého městečka na jihu – Taliwangu.
Během následující hodiny přijíždí ze Sumbawy další dva busy a po pár minutách pokračují do Taliwangu. Nikde ale žádný bus do Sumbawy. Tohle se opakuje skoro tři hodiny, kdy je má trpělivost u konce. Během té doby odjelo několik busů do Taliwangu, bezvýznamné díry na jihu, ale ani jediné kolo neodjelo směr Sumbawa.
Po třech hodinách tedy nasedám do otřískaného bema a odjíždím do Alasu. V Alasu přesedám na bus do Sumbawy, který právě odjíždí. Alas je malinké městečko a z toho, jak je zanedbané už cítím, že jsem v ekonomicky míň rozvinuté části Indonésie.
Kolem busu poletují děcka prodávající vodu, buráky nebo smažené banánové čipsy. Měla by být ve škole, ale to tu pro nikoho není důležité. Hlavní je přežít a k tomu jsou potřeba peníze vydělaná dětmi během dne. Přijíždí další autobus a děcka okamžitě startují, protože každý chce být u potenciálních zákazníků první, aby měl větší šanci na prodej.
Připadá mi, že tady na západní Sumbawě je nějak míň palem a vysoké vegetace vůbec, většinou vidím trávu a keře. Asi už se začíná projevovat Wallaceho linie tvořící hranici mezi územím s převládající asijskou flórou a faunou (na západ od Lomboku) a územím, kde se už začíná projevovat vliv Austrálie (od Lomboku na východ).
Sumbawa Besar
Do Sumbawy Besar přijíždím samozřejmě pozdě, takže žádný výběr peněz z účtu nebude. Je to blbý, protože teď už se mi asi nepovede dostat ze svého účtu do odletu z Indonésie dalších 1000 dolarů, které už by mi měly s předchozím tisícem stačit na pokrytí nákladů v Austrálii. Sakra, nestihnul jsem to jenom o čtvrt hodiny!
Slunce žhne jako rozpálená kamna a já v tomhle dusnu hledám ubytování. Zůstávám v losmenu kousek za hlavní mešitou. Zdá se, že ostrovy Nusa Tenggara jsou dražší než Jáva nebo Sumatra, protože jak včera v Labuhan Lombok, tak tady je ubytování relativně drahé. I doprava se zdá dražší. Snad se to nebude výrazně zhoršovat, protože teď potřebuju mít co nejvíc peněz pro Australany. I tak určitě indonésky rozpočet přetáhnu, protože zítra tady budu 36 dní, tj. původně plánovanou délku pobytu, a samozřejmě to už do Austrálie nestihnu.
 |
| Dalam Loka (Sultánův palác) |
Sumbawa Besar přes svoje jméno (Velká Sumbawa) působí spíš vesnickým dojmem. Začínám se cítit přesně tak jak jsem si představoval že se budu cítit – ztracený uprostřed neznámých ostrovů někde na zapomenutém východě Indonésie.
Je to tu dost jiné než na západě. Míň rozvinuté, vůbec žádný spěch (někdy ani žádný pohyb), žádné supermarkety, superluxusní busy. Jen děravé silnice, dřevěné domky a ženy jdoucí pomalu ulicí zabalené ve svých šátcích. U silnic stojí uvázané kozy a z každého druhého dvorku se ozývá kokrhání kohoutů.
Domky stojí na kůlech, ale teď je všude mrtvo, protože je ještě příliš vedro. Mám i potíže najít nějaký warung, kde bych si dal oběd. Nakonec mám štěstí na starém autobusovém nádraží. Dávám si rýži s listy kasavy a trochu se procvičuju v indonéštině. Tady bych byl bez ní úplně ztracený, nebo bych musel hodně používat ruce a nohy.
Hned naproti mého losmenu stojí Dalam Loka (Sultánův palác). Vypadá jako domky na kůlech v ulici, jen je o hodně větší, má několik křídel a vepředu zastřešené schodiště a celý je ze dřeva. Už není nikým obýván, potomci sultána se radši přestěhovali do nedalekého Balai Kuningu (Žlutého domu), který už je zděný.
Je trochu zvláštní jít dál ulicí kde stojí Dalam Loka a narazit na satelitní antény postavené na dvorcích vedle domků na kůlech. Teď navečer se ulice zaplnily, protože dusno už ustoupilo. Nejvíc lidí je samozřejmě na trhu, kousek od hlavního bemo terminálu. Sedám si tam v jednom zastřešeném warungu a na osvěžení si dávám es kacang ijo, což je různobarevné želé, fazole a ananas v karamelovém sirupu s vodou, na tom tenké plátky chleba „izolující“ nejvyšší vrstvu – nakrouhaný led politá karamelem. Mňam! Tyhle jejich dezert miluju a až budu pryč, budou mi hodně scházet.
O kousek dál si v jiném warungu, který je vlastně jen plátěný přístřešek na kůlech, dávám gado gado. Paní vyrábí arašídovou omáčku přímo přede mnou, takže je čerstvá.
Tady je fakt pohoda. Je to největší město na ostrově, ale působí úplně jako vesnice – malé, příjemné, neuspěchané. Nějak si nedokážu představit, jak by se tady mohlo válčit. Hm, asi je nejspíš neznám, nebo ta jejich přátelskost a klid pěkně mate. Anebo se tady už opravdu nikdy bojovat nebude. Kéž by!
Den 202, úterý 9. 3.
Z trhu, kde jsem si včera večer dával es kacang ijo chytám bemo na autobusové nádraží. Zase musím vstávat brzo, protože v téhle odlehlé části Indonésie jezdí odjíždějí dálkové autobusy často jenom ráno. Mě dneska čeká cesta přes celou Sumbawu a chtěl bych odjet prvním busem Sumbawa-Bima v sedm ráno.
Na autobusáku si od jednoho malého klučiny kupuju dva balíčky s rýží a mám snídani. Takových prcků je tu několik. Musí vstávat hodně brzo, protože teď je půl sedmý a oni už tady stepují s ještě teplou rýží. Vychází slunce a zalívá ošuntělé nádraží svými paprsky. V sedm, kdy už je docela vysoko na obloze vyrážíme do Bimy, vzdálené asi 8 hodin cesty.
 |
| Tropické vnitrozemí Sumbawy |
Podle toho co jsem viděl včera a co uvidím z autobusu dnes se mi Sumbawa zdá míň tropická než ostrovy na západ od ní. Je taky členitější, s vlnitými kopečky a hlubokými zálivy. Kopečky jsou porostlé keři a jen nízkými stromky, takže vypadají jako kudrnaté.
Vesničky jsou opravdu chudé, většinou s domky na kůlech a na mořském pobřeží i s všudypřítomnými rybářskými loďkami. Nad nejvyššími kopci visí mraky, ale jinak je jasno a slunce nemilosrdně praží, S tropickou vegetací ubylo i políček s rýží. Pokud tu nějaké jsou, pak jen suchá a ne mokrá, jako na západě. Vlhko sice ještě je, ale asi tu musí být nějaké zvláštní studené proudy, protože vegetace není zdaleka tak tropická.
Po několika hodinách sjíždíme k moři v zálivu Saleh, hluboko zasahujícím do vnitrozemí Sumbawy. Ve vesničkách je snadno poznat čím se většina domorodců živí – pach rybiny je „usvědčuje“. Zvědavě se ohlíží za autobusem který projíždí kolem nich. Většina nikdy nebyla příliš daleko od své vesnice, a tak autobus, ta věc co přijíždí z míst a odjíždí do míst která nikdy neviděli, je pro ně tajemná a neprozkoumaná záhada. Většina v něm asi nikdy neseděla, o to je jejich zvědavost větší.
Na mořích kromě barevných rybářských lodí vidím i kůlové pasti na ryby. Jak fungují jsem si mohl prohlídnout v Námořnickém muzeu v Singapuru. Tady je ale mám naživo a v akci. Fascinující!
Další způsobem obživy je tu farmaření, což je poznat i na silnicích nebo podél domků. Na obrovských plachtách natažených přímo u silnice, stejně jako v Indii a Nepálu, suší sklizenou rýži. Klidně po ní chodí, je jim to jedno. Tady žijí lidi s přírodou. Nesnaží se ji ovládnout, berou si jen to co je jim ochotna sama dát. Víc ani nepotřebujou. A můžou se dokonce i opít, protože arak, nejrozšířenější lihovina se taky vyrábí z rýže.
U vesničky Solo stavíme na oběd. Někteří, včetně měn, jedí v malé jídelně u cesty, jiní si dávají jenom ananas ze stánku naproti. Za jídelnou se do dálky táhne rýžové pole a na druhé straně silnice se zase zvedají hory. Stojí tu ještě jeden autobus s plně obsazenou střechou – věcmi i lidmi.
I na Sumbawě jsou rozšířeny figuríny policajtů. Většinou by nebyly potřeba, protože silnice nejsou nejkvalitnější a místní kopcovitý terén s jednou serpentinou za druhou zpomaluje ještě víc. Jakmile se však dostaneme na kousek rovné a relativně dobré silnice, řidič se okamžitě mění v maniaka ženoucího autobus vpřed s plynem sešlápnutým až k podlaze a slintajícího přitom z pocitu úžasné rychlosti. Připadá mi, že čím víc na východ, tím víc figurín.
Stejně tak přibylo tabulí, které jsem poprvé viděl na Jávě. Tabulí se šťastnou rodinkou (rodiče a dvě děti) s nápisem „2 anak cukup“ (2 děti stačí). Indonésie se, pod hrozbou růstu populace, před několika léty rozhodla zakročit a po městech a vesnicích rozmístila tyhle cedule jako jednu ze součástí své politiky kontroly růstu populace. Největší úspěch se dostavil na Jávě, zatímco ve vzdálenějších částech Indonésie je dopad jen malý, což je vidět na stále velkém počtu početných rodin.
Za městečkem Napa, na nejvýchodnějším břehu zálivu, začínáme opět stoupat do kopců. Ze sedla, než se přehupujeme na druhou stranu, je na záliv nádherný pohled. Škoda že nemůžeme zastavit, byly by to skvělé fotky.
Po necelých osmi hodinách, takže kupodivu na čas, „přistáváme“ v Bimě, druhém největším městě ostrova. Je dokonce tak velká, že má dva autobusové terminály. Počítal jsem s tím, že budu muset ze západního přejet na východní (odkud mají jezdit busy do Sape, na východním pobřeží Sumbawy), ale kupodivu mě naháněči hned strkají do dalšího busu, který prý jede do Sape. To jsem teda zvědav.
Můj batoh (zase) vesele jede na střeše a já (zase) „vesele“ sedím na zadním sedadle mezi kouřícími továrními komíny. Dokud jenom kouří tak to jde, alepo pár minutách mi jeden z nich začíná dělat návrhy na homosexuální styk. A to klidně přede všema. Taky si neodpouští kritiku mýho potrhanýho trika, prý bych ho už neměl nosit. Má smůlu, protože ho ignoruju a v ignoraci jsem fakt dobrej!
Za Bimou opět začínám stoupat po klikatých silnicích s výhledem na zelené kudrlinky. Začíná pršet a můj batoh jde ze střechy autobusu automaticky dolů – překvapení! Projíždíme možná jednou z nejhezčích částí Sumbawy. Škoda že na ni nemám víc času. Příště.