Penestanan je znám svými malíři. U každého druhého baráčku je malá galerie s vystavenými obrazy, samozřejmě že jsou všechny na prodej. Na rozdíl od Kuty mi tady ale nikdo nic nenutí. Jsou to víc malíři než obchodníci a taky se tak chovají...
V Ubudu jsme asi za hodinu. Ubytovávám se v rodinném losmenu, který je součástí právě takového tradičního dvorku jaké jsem viděl cestou sem. Na zdech jsou vytesané plastiky, všude stojí malé roztomilé sošky a i dřevěné trámy jsou vyřezávané a nabarvené. Taky je to zatím bezkonkurenčně nejdražší ubytování, i když stojí jen 2,5 dolaru za den. No jo, na Jávě a Sumatře jsem si zvyknul na nízké ceny a teď budu skučet.
Většina domů má koutek pro obětování |
Kupuju si snídani a chvilku trávím na Internetu. Je daleko dražší než jinde v Indonésii, ale přesto je daleko levnější než třeba v Indii nebo Thajsku. Pak se stavuju v informační kanceláři, kde mi dávají papír se seznamem túr co pořádají a další se seznamem kulturních představení. Chvilku nad ním sedím a přemýšlím jak strávím následující dny. Dneska se asi půjdu podívat po okolních vesničkách, večer nejspíš skočím na jedno taneční představení a některý z příštích dní možná pojedu na nějakou túru, protože individuální doprava se tady zdá řídká, zvlášť dál od Ubudu.
Už jen procházka Ubudem stojí za to. Doslova na každém kroku zakopávám o obětní mističky, zdánlivě jakoby odhozené na zemi. To je stejné jako v Denpasaru, ale co v Denpasaru chybí jsou kamenné sošky na každém rohu, u každého domu, před každým chrámem. Některé jsou jako nové, jiné už pěkně porostlé mechem, kterému balijské vlhko svědčí.
Sošky většinou zobrazují draky nebo barongy, příšerky, které Balijci považují za svoje ochránce. Zvlášť ty „pomechované“ působí hodně tajemně a když jsou navíc umístěny v temnu pod stromy obklopujícími nějaký chrám, je to jakoby vystupovaly ze zelené džungle. Takových sošek a chrámů míjím cestou do vesničky Penestanan několik. Ubud je vlastně dnes daleko širší oblast než dřív a řadu vesniček už díky svému rozvoji spolknul. Takže i když jdu do jiné vesničky, zástavba jednoduchých domků je skoro nepřerušená. Mezi Campuanem, který už byl Ubudem úplně pohlcen, a Penestananem je jen pár desítek metrů nezastavěné džungle, po které ale hned začínají tradiční dvorky.
Penestanan je znám svými malíři. U každého druhého baráčku je malá galerie s vystavenými obrazy, samozřejmě že jsou všechny na prodej. Na rozdíl od Kuty mi tady ale nikdo nic nenutí. Jsou to víc malíři než obchodníci a taky se tak chovají. Penestanan je úžasně klidná vesnička, po které se prohání děti a kterou jen občas projede autobus s turisty směřující k nedaleké vyhlídce na rýžová pole.
Je pěkný dusno a na tý nekrytý silnici se potím jako nikdy. Procházka je to ale příjemná, protože čím dál jsem od Ubudu, tím větší jsou úseky džungle mezi vesnicemi. Mezi Penestananem a Sayanem a mezi Sayanem a Kedawatanem už je to několik set metrů. U Kedawatanu scházím do hlubokého údolí řeky Ayung a shodou okolností se dostávám k místu, kde končí raftingové skupiny svůj sjezd Ayungu. Asi to tady musí být jednoduchý, protože velkou část skupiny tvoří starší páry. Musí to být pro ně hodně neobvyklý a dobrodružný zážitek.
Rýžová políčka pokrývají velkou část balijské úrodné sopečné půdy |
Cestou zpět od řeky nahoru do Kedawatanu si kupuju Sarong, který se na Bali hodí, protože se musí nosit do většinu chrámů. Vlastně jsem ho ani nechtěl koupit, ale na nehorázně vysokou nabídku ceny jsme jen tak ze srandy reagoval svojí nehorázně nízkou nabídkou (rovnající se celé jedné šestině té nehorázně vysoké nabídky). Myslel jsem si, že je tak nízká, že se mi ta holka se sarongy vysměje a půjde radši odchytit nějakýho prachatýho turistu, který ji dá tu první cenu co si řekne. Prodávání sarongů je ale asi dost těžké, protože jak jsem stoupal od řeky nahoru, slečna se sarongy stoupala se mnou, její nabídky ale stále klesaly, zatímco moje zůstávala pořád stejná. A když se slečna dostala až na moji cenu, nemohl jsem už podle nepsaných pravidel smlouvání couvnout a tak jsem si ten sarong koupil.
U Kedawatanu se k řece dostávám ještě jednou. Vlastně spíš k pohledu a řeku. Musím ale použít lsti. Na místě s nejlepší vyhlídkou je totiž postavena drahá restaurace. Proto se připojuju k jedné skupině turistů co právě přijela, dostávám se s nima až na vyhlídkovou terasu a dělám pár fotek. Pohled je to fakt skvělý. Džungle, rýžová políčka a úplně dole soutěska řeky Ayung.
V restauraci při pohledu na jídlo dostávám hlad, už je stejně po poledni. O pár set metrů dál se stavuju v levném warungu. Jídlo si objednávám, ale o láhvi s vodou prohlašuju že je drahá, protože stojí o polovinu víc než v Ubudu. Paní za pultem ale kroutí hlavou a říká něco o tom, že co bych chtěl, vždyť jsme na Bali. Na Bali sice jsme, to ale neznamená, že budu někomu strkat víc peněz než je nutno. Tady asi opravdu nezanedbatelná část domorodců turisty oškubává jak mlže. Je ale smutný, že i v takovýchto levných jídelnách.
Zpět, už na okraji Ubudu si dělám zastávku v jednom z několika ubudských muzeí věnovaných umění. Tohle muzeum sponzoruje nějaký pan Neka a musím říct, že se mi fakt líbí. Vystavených obrazů není zas tolik, aby jsem se v nich utopil, ale dost na to, abych získal přehled o vývoji balijského malířství od 19. století do současnosti. Od obrazů s motivy wayang kulit až po moderní čmáranice a la Picasso. Perfektní!
V části věnované dočasným výstavám navíc mají sérii fotografií Indonésie amerického fotografa někdy z 50. let. Je zajímavé srovnat dnešek s minulostí. Fotky vyznívají obzvlášť dobře, protože jsou všechny černobílé.
Po několika hodinách a „kolečku“ asi 10 kilometrů jsem opět v Ubudu. Kupuju si lístek na tanec kecak na dnešní večer. Do začátku představení mám ještě asi 3 hodiny, tak si na trhu kupuju půl kila salaku (ovoce s hnědou slupkou podobnou hadí kůži, chutnající jako jablko a ananas dohromady), sedám si na verandu před svůj pokoj a čtu si o Bali. Zrovna se to hodí, protože si můžu taky přečíst něco víc o kecaku.
Toto dřív byly skořápky kokosových ořechů |
Poprvé jsem ho viděl ve filmu Baraka, to jsem ale ještě neměl vůbec ponětí co to je a odkud pochází. Pamatuju si ho ale dost dobře, protože synchronizované hemžení několik desítek mužů sedících v soustředných kruzích, vydávajících charakteristické zvuky „cak a cak“ a mávajících rukama tu na jednu, tu na druhou stranu, se prostě zapomenout nedá. Nevěděl jsem ani to, že jde o další tanec inspirovaný Rámajánou a dokonce mi i uniklo, že mezi tou masou mužů tancují i dvě či tři ženy a muži. Ti jsou tam hlavní a muži sedící v kruzích vlastně tvoří jen křoví a kulisu opičí armády.
Řádně teoreticky vybaven se ve tři čtvrtě na sedm připojuju k hloučku postávajícímu před turistickou kanceláří. Pura Agung, chrám, před kterým se bude kecak odehrávat, je od centra Ubudu totiž asi 4 km, takže v ceně lístku je i doprava. Bemo je malé, takže se musí několikrát otočit než nás doveze všechny na místo.
Prostranství před chrámem je upravené jako malé divadlo. Na jedné straně židle, na druhé dvě vyvýšené plošiny s dalšími židlemi. Na plošině rozkládám foťák i se stativem, protože při té tmě co bude při představení se nejspíš nebude dát z ruky vůbec fotit.
V půl osmé zhasíná hlavní světlo a osvícen zůstává jen prostředek taneční plochy a hlavní vstupní, krásně zdobená brána chrámu. Za typických zvuků „cak a cak“ přichází účinkující opičí armáda a usazuje se v kruzích. Hned po nich se objevuje ceremoniář a vodou posvěcuje všechny účinkující. Pak už začíná tanec.
Děj se opět motá kolem Rámy, jeho unesené ženy Sity a únosce Ráwany. Všichni hlavní účinkující jsou krásně ozdobně oblečeni, opičí armáda má na sobě jen dlouhé sarongy kolem pasu a červené květy ibišku za jedním uchem.
Celý tanec je působivý, možná i působivější než tanec co jsem viděl v Yogye. Hlavní rozdíl je právě v mužích opičího vojska. Podle zvuků které vydávají a pohybů které dělají se dá snadno poznat jde-li o dramatickou či klidnou scénu. Při scénách zobrazujících boj Rámy s Ráwanou jsou rozděleni na dvě části, z nichž každá straní svému pánovi a tomu druhému vyhrožuje svými postoji.
Moc pěkný, škoda ale, že jen tak krátký (1,5 hodiny). To jsem to teda dopracoval. Už se mi líbí i tanec. Já tady snad nakonec i ztratím svoji pracně vybudovanou pověst kulturního barbara!
Den 198, pátek 5. 3.
Kolem Ubudu je několik zajímavých míst, která chci dneska navštívit. Zase začínám snídaní chleba s arašídovým máslem, protože jsem líný si jít ráno něco shánět a tohle můžu jíst doslova v posteli. Na stolku se mi objevila termoska s čajem, takže mám i změnu oproti jednotvárné vodě. Takhle snídat, a navíc v tak hezkém prostředí, je opravdu pohoda.
Nejlevnější způsob dopravy bude vždy lidský |
První místo kam se chci dostat je asi 20 km od Ubudu. Nedá se tam jet přímo, musím nejdřív jedním bemem do vesničky Bedulu, a pak dalším do Tampaksiringu. Cesta je v pohodě (až na obvyklé smlouvání ceny jízdy). Jak už to na Bali bývá, střídají se kolem hinduistické chrámy s rozdělenými branami a rýžová políčka. Vystupuju na jižním okraji Tampaksiringu, hned vedle cedule Gunung Kawi 150 m.
Gunung Kawi je můj první dnešní cíl. Má se řadit k památkám typu jeskyní v Adžantě (Indie). Ve skutečnosti k nim má ale hodně daleko. Od vstupní brány vede kamenná cestička dolů do údolí, podél nádherných rýžových políček a banánovníkových plantáží.
V údolí je soutěska s divokým potokem, na jehož obou stranách je vytesáno 10 kamenných chrámů. Jeskyně v Adžantě připomínají tím, že jsou vytesané ve skále, jinak se ale vůbec nemůžou měřit. Adžanta i Ellora jsou několikanásobně větší a líp provedené. Tyhle chrámy jsou vtesané jen asi 2 m do skály a to je všechno. Pohled je to pěkný, ale okolní krajina soutěsky se jim zcela vyrovná.
Procházím se do džungle podél rýžových teras, vodopádů a zurčícího potůčku. Přímo u políček je malý přístřešek, ve kterém asi dvacetiletý mladí vyřezává krásné ornamenty do prázdného kokosového ořechu. Stejných, jakých jsem si všimnul ve stáncích podél stezky dolů.
Gunung Kawi není jediné místo v Tampaksiringu, kam jsme se přijel podívat. To druhé je chrám Tirta Empul a musím se k němu dostat pěšky přes celý Tampaksiring a ještě kousek za ním. Jako u Gunung Kawi i tady si musím pronajmout saš, žlutý pásek na uvázání kolem pasu a ti co mají jen kraťasy si musí půjčit i sarong. To jsou dvě nutné podmínky pro vstup do chrámu.
Chrám je známý svými svatými prameny, které vytékají do velké nádrže hned za branami chrámu. Lidí tu teda je požehnaně, ať jen čumilů jek jsem já, nebo modlících se vesničanů. V areálu chrámu se poflakují kluci v tradičním balijském oděvu a ženy nosí sem a tam obětní mističky, které si domorodci kupují a nechávají před hlavním oltářem.
Chrám není na pohled nic působivého, působivý je spíš ten fakt, že prameny se používají už od roku 962. Je to však skvělé místo pro pozorování Indonésanů, kteří se modlí nebo jen nakukují přes plot. Chrám je zasazen v pěkně udržovaném parku, a to by nebyla Indonésie, aby pořádně nevyužili skutečnosti, že tu denně procházejí stovky turistů: cesta od východu až k parkovišti se klikatí mezi krámky se suvenýry, nápoji a dalšími věcmi, které by mohl turista náhodou potřebovat.
Vracím se pěšky do Tampaksiringu a chytám první bemo zpět do Bedulu. V Bedulu jsem chtěl navštívit několik místních, prý věhlasných chrámů, ale zhoršující se počasí mě přimělo je přeskočit ve prospěch Yeh Pulu, místa schovaného v uličkách Bedulu, mezi zelenými rýžovými políčky.
Chrámy jsou i místa pro setkání s přáteli |
Nechávám se vysazovat na začátku Bedulu a vydávám se po prašné cestě směrem k Yeh Pulu. Cestička Bedulu, bývalým hlavním městem království rozprostírajícího se po okolních kopcích (14. století) je příjemná už sama o sobě. Ze dvorků se ozývají zvuky jak muži opracovávají dřevo, děti si hrají ve dveřích a někdy mi dokonce i ukazují cestu. Ještě před Yeh Pulu se stavuju na obědě, v jedné místní malinkaté jídelně. Jídlo je relativně drahé (jsme na Bali, že?), ale dobré, takže si nestežuju.
Přístup k Yeh Pulu je stejný jako ke Gunung Kawi. Platím vstupné a scházím po vydlážděné cestičce podél zelených rýžových teras dolů, k asi 30metrové skále – Yeh Pulu. Ve skále je vytesáno několik živých scén z tehdejšího (12. století) života a samozřejmě taky Ganéš a Šiva. U Ganéše stojí babička, modlí se a vybírá od turistů příspěvky. Je tak roztomilá, že ji taky přispívám.
Začíná pršet, takže se rychle vracím po cestičce nahoru, abych se stihnul co nejdřív dostat na silnici. Dnes jsem se chtěl ještě podívat do Sloní jeskyně (Go Gajah), ale začíná tak silně pršet, že jsme si to rychle rozmyslel. Na křižovatce v Bedulu nasedám do bema a v prudkém lijáku se vracím do Ubudu.
Prší teda pořádně, tak mi nezbývá nic jinýho než si sednout do internetové kavárny a začít smolit další zprávu pro Cesty. Už je na ni nejvyšší čas, protože se toho za poslední dva týdny událo opravdu hodně. Prší celý zbytek odpoledne, ale vzhledem k tomu, že jsem asi 3 hodiny na Internetu mi to nevadí.
Večer, cestou z Internetu si ve fotolabu vyzvedávám další vyvolané diáky a na zítřek si kupuju túru po místech, která jsou tak vzdálené od Ubudu, že bych je veřejnou dopravou za jeden den neobjel.