INDONÉSIE – V kráterech sopek Tengger a Bromo

Sopka Semeru najednou bez varování vybuchuje a posílá do nebe velký hřib šedivého prachu. Dívám se dalekohledem – úžasný pohled. Výbuch je tichý, není vůbec nic slyšet...

Cemoro Lawang je skvěle umístěné právě na okraji kráteru vyhaslé sopky Gunung Tengger, v jehož středu stojí sopky Bromo, Batok a Kursi. Kráter má v průměru asi 8 km, takže je opravdu obrovský.

Ubytování je celkem dobré, i když téhle výšce to s ledově studenou vodou budou opravdový muka. Pořád mě ještě překvapuje na kolik místech v tropické Indonésii už mi byla taková zima jako tady.

Obrovský kráter sopky Tengger se sopkami Bromo (kouřící) a Batok (dokonalý kužel uprostřed). Nejvyšší, na obzoru, je Semeru. Pro představu měřítka si všimněte dvou světlých obdélníčků nalevo od úpatí Batoku – jde o hinduistický chrám Luhur Poten

V jednom malém warungu si dávám večeři, a pak si kupuju chleba ke snídani. Nahoře ještě sháním nové baterie do baterky, protože ty staré už dosloužily. Baterku budu zítra potřebovat, protože se ve tři ráno chci vydat na dvouhodinový výstup na 2770 m vysoký Gunung Penanjakan, nejvyšší bod kráteru Tengger, abych na něm byl ještě před východem slunce. Snad bude zítra hezky, aby ta námaha stála za to. Bohužel se to nedá dopředu odhadnout a poznám to až ráno na vrcholu. Musím prostě jít a věřit.

Den 194, pondělí 1. 3.

Budík mě budí v půl třetí, abych se stačil dostatečně probudit, umýt a připravit na výstup temnotou. Je zima, tma, ale skoro jasno. Gunung Penanjakan, kam se do výšky 2770 m musím vyškrábat abych uviděl východ slunce, je odsud vidět, takže snad budu mít na počasí štěstí.

Vycházím ve tři a vydávám se po asfaltce za hotýlkem. Ještě je úplná tma, ale měsíc mi docela dobří svítí na cestu. Asfaltka se vine mezi políčky kolem osamělých domků, odkud na mě štěkají psi. Asi nejsou zvyklí na tak brzké návštěvy.

První vyhlídka, nazvaná Penanjakan II, je jen hodinu chůze od Cemoro Lawang (a dvě hodiny od vrcholu Gunung Penanjakan, kam jdu). Pro většinu turistů je ale i to příliš namáhavé (nehledě na brzké vstávání), takže si radši zaplatí místo v džípu. Ten je vyveze až na vrchol a na zpáteční cestě ještě zastaví u úpatí Gunung Bromo. Obě hlavní věci tak zvládnou do osmi ráno, a to s vynaložením minimální námahy. No jo, jenže co když bych chtěl třeba jen na jednom místě zůstat dýl? Smůla. Ostatní v džípu by chtěli odjet, tak smůla.

Asfaltka začíná stoupat, a taky se rozpadat. Tak proto už se nepoužívá a všechny džípy jezdí rovnou na Penanjakan. Tahle asfaltka má totiž vést až na malé parkoviště pod vyhlídkou Penanjakan II, která sloužila jako hlavní atrakce dokud nebyla postavena nová cesta na vrchol Penanjakan.

Vůbec nepotřebuju baterku, ani když jdu lesem, kam už nedosvítí měsíční světlo. Po půl hodině chůze se asfaltka skoro úplně rozpadla a já klopýtám přes její zbytky smíchané s napadaným kamením. Cestu už nějakou dobu evidentně nikdo neudržuje. Proč taky, když už ji auta nikdy nebudou používat.

Po tři čtvrtě hodině jsem na malém parkovišti a dalších pět minut mi trvá zdolání těch pár desítek schodů co od něj vedou k Penanjakanu II. Tady jsou dva přístřešky, lavičky a docela dobrý pohled na kráter i s Bromo, Batokem a Semeru. Kouř z Bromo je vidět až sem. Chvíli odpočívám, dokonce si i z pod mikiny sundávám košili, protože jsem se pěkně zahřál a zpotil. I tak je pořád zima, ale já mám to štěstí, že se drápáním do kopce zahřívám natolik, že ji vůbec necítím.

Po deseti minutách odpočinku se vydávám dál nahoru. Stezka začíná za schody a prudce stoupá nad Penanjakan II. Tady už jde opravdu jen o stezku, žádná rozbitá asfaltka. Rozsvěcuju baterku, protože jinak bych se zabil. Povrch je kluzký, asi od deště v minulých dnech. Občas se sklouznu dolů, nebo balancuju na vratkém kameni, protože brašna s foťákem se mě snaží stáhnout k zemi.

Ta cesta je teda pěkně drsná. Stezka je vyšlapaná, takže s udržováním správného směru problém není. Křoviny ale občas zasahují z obou stran až do jejího prostředka, takže se v té tmě mimo klouzání a klopýtání přes kameny musím ještě prodírat křovinama. Po serpentinách pořád stoupám výš a zahnul jsem už tolikrát, že jsem úplně ztratil přehled kde je jaká světová strana. Doufám, že tu je jen jedna stezka

Po 40 minutách od Penanjakanu II vycházím z lesíka a dostávám se na asfaltku. Ta má po dalším půl kilometru končit na vrcholu. Občas mě mine džíp a za chvíli slyším první hlasy a vidím světlo. To je určitě vrchol.

Na parkovišti pod vrcholem stojí snad 20 džípů. U několika stánků prodávají Indonésani pohledy, zákusky a horký čaj. Samozřejmě že za patřičné ceny. Míjím je bez povšimnutí a po dlouhých schodech stoupám na vrchol k několika telekomunikačním věžím.

Vrchol Penanjakan už je přecpaný zahraničními i indonéskými turisty. Nad kráterem je jasno (hurá!) a na východním horizontu se převalují mraky. Pěkně fouká a je zima. Vytahuju stativ a připravuju foťák na pár fotek východu slunce. Už se rozednívá a je možné přehlédnout skoro celý rozlehlý kráter. Na jižním obzoru se tyčí vysoká sopka Semeru.

Semeru vybuchuje ve třičtvrtě hodinových intervalech

Semeru najednou bez varování vybuchuje a posílá do nebe velký hřib šedivého prachu. Dívám se dalekohledem – úžasný pohled. Výbuch je tichý, není vůbec nic slyšet.

Východní obzor se začíná červenat a mraky mezi obzorem a okrajem kráteru začínají růžovět. Okraj je ve výšce asi 2300 m, takže údolí je pod námi docela hluboko. Tady nahoře je jasno, ale údolí je pokryté mraky, takže tam asi prší.

Slunce začíná vycházet. Jeho východ ale není pořádně vidět, protože je zahalené v mracích. Oranžovo-červený obzor však neomylně prozrazuje co se děje. První sluneční paprsky dopadají do kráteru a na všechny sopky. Celá obloha se z neurčité noční šedi rychle mění na ranní medovou barvu. Kamery vrčí a foťáky cvakají.

Jak přibývá světla, začíná být v kráteru vidět víc a víc detailů. Bromo kouří a odsud je vidět až dovnitř jeho kráteru. Batok je sopka vyhaslá, ale její dokonalý kuželovitý tvar skvěle dokresluje scenérii. Jak Bromo tak Batok jsou o několik set metrů nižší než Penanjakan, takže jsou pod námi. Ne tak Semeru, o několik kilometrů dál. Tahle nejvyšší sopka Jávy (3676 m) ční vysoko nad Bromo i Batok, na jejichž pozadí se při pohledu z Penanjakanu promítá.

Po tři čtvrtě hodině Semeru opět tiše vybuchuje. Je už víc světla, tak i exploze je vidět daleko líp. Kolem Semeru visí mraky, takže scéna vypadá docela dramaticky.

Slunce už vyšlo a kráter je zalit jeho paprsky. Mraky z údolí se pomalu začínají drát nahoru k okraji kráteru. K Cemoro Lawang i k políčkům, kolem kterých jsem brzo ráno šel mají ale ještě hodně daleko. V Cemoro Lawang vidím i svůj hotýlek – je prťavý.

Lidí na vrcholu už hodně ubylo, většina džípů odjela. Řidiči chtějí co nejdřív stihnout Bromo, aby se mohli zbytek dne flákat. Tahle jediná ranní jízda džípem jim vydělá víc než kolik farmář utrží za celý měsíc! Mít džíp je tu velká výhoda – je to dojná kráva.

Slunce vyšlo v půl šesté, ale teprve teď v sedm, kdy jsem na vrcholu už úplně sám, je kráter osvětlený tím pravým světem na fotky. Dívám se dalekohledem po kráteru a pod Bromem vidím hlouček džípů co byl před hodinou tady. Z úpatí Broma vedou na okraj jeho kráteru schody, které se teď barevně hemží bundami turistů. Začíná se zatahovat a stejně už je čas jít dolů, abych stihnul vyšplhat na Bromo ještě dopoledne.

Cesta z vrcholu dolů je o trochu lepší než nahoru, protože je světlo a nemusím klopýtat poslepu. Jinak je to ale stejná mizérie: můžu si vybrat jestli se budu klouzat po mechu (proto to tak klouzalo), nebo po štěrku. Skoro pořád mám výhled na kráter, takže scenérie je krásná.

Dole na silnici mezi políčky potkávám farmáře pospíchající postarat se o svoje kousky půdy. Je na čase, protože už je osm hodin. Ženy si na pole berou i děti a muži zase nářadí. Okolní půda je díky sopečnému původu hodně úrodná a stejně jako na planině Dieng se tu pěstuje hlavně zelenina. A nad tím vším dýmá Bromo, jako by říkalo: Pozor, přiravuju se na další šou!

Pár věcí si nechávám v hotýlku a hned se zase vydávám na cestu. K Bromu to jsou asi tři kilometry, nejdřív dolů po svahu kráteru Tengger, pak přes jeho dno a uprostřed kráteru znovu nahoru po svahu nově vzniklé sopky – Bromo – na okraj jejího kráteru.

Zase se začíná vyjasňovat. Cestou do kráteru je mi nabízena doprava koňmo, ale já chci jít pěšky. Pod Bromem už nebudou žádné džípy, takže nahoře díky bohu nebude tak přecpáno jako ráno na Penanjakanu.

Jakmile jsem na dně kráteru, půda se mění na černý lávový písek, sem tam posety kameny. Jdu dál a dál, okraj kráteru za mnou se vzdaluje a Bromo přibližuje a zvětšuje. Občas mě mine koník naložený turistou, ale většina domorodců jde pěšky jako já.

Je jen trochu oblačno a slunce už pěkně praží. Belhám se po lávovém poli a pomalu stoupám po svahu k úpatí Broma. Po levé ruce už nemám lávový písek, ale tuhé lávové pole z poslední erupce. Táhne se až kam dohlédnu.

Na úpatí Broma podnikavá paní prodává vodu a „měkký“ pití, ale já mám vodu vlastní. Začínám stoupat po žebříku, který má kolem 250 schodů. Jde to ztuha, protože jsem toho dnes moc nenaspal a už mám v nohách pár těžkých kilometrů. Nakonec ale i ty zdolávám a jsem nahoře.

Na okraji kráteru Broma mě čeká drastická změna vzduchu. Asi minutu se nejdřív zalykám a nemůžu moc dýchat, ale postupně si zvykám a za pár minut už mi ta síra stoupající z kráteru moc nevadí. I tak mě ale pořád štípe v nose.

Pohled do kráteru je fantastický! Rozervané srázy padají dolů a stýkají se na rozbrázděném dně. Z jednoho místa uniká žlutobílý sirný dým, který je pro Bromo tak charakteristický a který je nad ním pořád vidět. Spadnout dolů asi bych se rychle udusil v sirných a CO₂ výparech.

Otáčím se a dívám se přes lávové pole k okraji kráteru Tengger. Mraky z údolí docela postoupily a už jsou nad Cemoro Lawang. Za chvíli se asi začnou drát do kráteru. Na západ od Broma stojí vyhaslý Batok a pod ním malý čtvereček – hinduistický chrám postavený přímo na lávovém poli, který jsem míjel cestou k Bromu.

Kráter Broma

Vydávám se po okraji kráteru. Na začátku je cestička široká, ale jak se dostávám dál od žebříku, tam, kam už málokdo z turistů dojde, zužuje se a krkolomní. Okraj kráteru není rovný, takže jdu do kopce a z kopce a do kopce a z kopce. Úplně na druhé straně kráteru se dostávám na nejvyšší bod, tak si sedám a s odpočinkem si dávám i snídani. Vlastně spíš snídaňo-oběd, protože už je půl jedenáctý. Moje první snídaně na aktivní sopce.

Mraky z údolí už se na jednom místě přelily až do kráteru a nad Cemoro Lawang je skoro souvislá oblačnost. Zvedám se, abych se stačil vrátit než začne na cestě pršet. Snad to ještě stihnu.

Za pár minut jsme dole pod schody/žebříkem a přes lávové pole kráčím zpět k cestičce vedoucí nahoru na okraj kráteru Tengger. I teď ještě potkávám lidi mířící na Bromo. Už se nad ním ale začíná dělat opar a mraky z údolí postupují dál do kráteru Tengger. Je to hodně zvláštní pohled. Na cestě kráterem potkávám pár nosičů s nůšemi naloženými trávou. Ti si teda při výstupu dají!

V hotýlku si lehám do postele abych si jen chvilinku odpočinul, ale usínám a budím se až ve čtyři odpoledne. Je to v klídku, protože všechno co jsem chtěl vidět už jsem stihnul do 12. hodiny, a tak můžu klidně lenošit.

Neměl jsem oběd, tak si v půl pátý v hotelové jídelně dávám smaženou zeleninu. Není to nic velkýho, ale stejně budu za chvíli večeřet. Je zataženo, takže si po jídle sedám a chci psát deník. Přisedává si ke mně Holanďan, kterého jsem potkal v Bukit Lawang na Sumatře. Dáváme se do řeči a za chvíli si přisedávají jeho kámoši se kterýma cestuje. Za 10 minut přichází další pár Ir-Francouzka a taky si přisedávají.

Hovor se stáčí na Austrálii, protože John (Ir) se svojí holkou odtamtud právě přijeli a my tři tam naopak míříme. Pravda, cestovali trochu jinak než budu já – koupili si auto (a pak ho zase prodali), ale i tak je zajímavý poslouchat jaká je Austrálie. Měli bychom si prý na australském konzulátu zjistit co potřebujeme pro vstup – přesně to jsem chtěl v Denpasaru na Bali udělat. V diskusi pokračujeme i ve warungu kam jsme si všichni zašli na večeři.

Večer se pak chvilku procházím po okraji kráteru, abych si naposledy prohlédnul černé Bromo s matně viditelným kouřem ve tmě.

Den 195, úterý 2. 3.

Bemo přijíždí v osm hodin před hotel, aby vyzvedlo ty co chtějí do údolí do Probolingga. Jsme tři a v hotelu nám museli rezervovat místa, protože v bemo jsou akorát tři volná. Naše batohy putují na střechu, my se cpeme dovnitř. Vyrážíme dolů na hodinovou jízdu po úzké a klikaté uličce podél zeleninových záhonků a lidí pracujících na políčkách. Po hodině jsme, řádně vytřesení a vyklepání, dole. Nahoře byla zima, tady už je zase teplo.

Hned mě odchytává kluk, který mě přesvědčuje, že lístek na autobus na Bali si můžu koupit ve státní turistické kanceláři. Vede mě přes silnici do kanceláře, což už samo o sobě je podezřelé. Samozřejmě že nekončím v žádné státní kanceláři, ale v obyčejné cestovní kanceláři, kde se mi snaží namluvit, že žádné obyčejné autobusy mým směrem nejedou, a že jediná možnost je jet právě jen tím jejich jediným. Nehodlám se s nima dál bavit a vracím se na nádraží.

Zkouším jednu kancelář, kde mi hned ukazují bus na Bali za 27 000 rupek. To je strašně drahý, tak jdu rovnou na nástupiště a ptám se lidí kolem. Za pár minut bude prý odjíždět obyčejný bus do Banyuwangi, přístavu na samém východě Jávy, odkud jezdí trajekty na Bali.

Batoh dávám do zavazadlového prostoru a nasedám. Jízda do Banyuwangi stojí jen 6000, podstatně míň než nabízené lístky, a to určitě i po přičtení ceny trajektu a busu do z Gilimanuku (balijský přístav naproti Banyuwangi) do Denpasaru (hlavní město Bali). Bus je jako vždy narvaný, dusný, ale co víc si přát než levnou jízdu?

Městečka která míjíme jsou zajímavá jednou věcí, které jsem si všimnul už ve Střední Jávě: skoro každý dvůr má zvláštní vstupní bránu, která vypadá jako napůl rozříznutý sloup, jehož poloviny (stranově obrácené) byly od sebe odděleny a oddáleny o pár metrů.

Jedeme podél pobřeží, ze kterého po delší době vidím modré moře a dokonce i nějaké ostrovy. Na východě Jávy projíždíme národním parkem a asi po třech hodinách jsme v přístavu. Vlastní přístav je od autobusáku ještě asi 3 kilometry, které dojíždím v bemo. Kupuju lodní lístek a loučím se s Jávou.

Trajekt je dvoupatrová loď s místy pro auta a nad nimi s otevřenou, ale zastřešenou kabinou pro cestující. V kabině je i bufet, tak si hned kupuju rýži zabalenou v papíře – svůj oběd. Je skvělá, v papíře objevuju banánový list, na němž je bílá rýže a další menší kousek banánového listu, na kterém je kousek masa a chilli. Skvělý oběd!

Plavba trvá asi jen půl hodiny, ale další půl hodinu čekáme před přístavem než můžeme přirazit ke břehu. Posunuju si hodinky o hodinu dopředu, protože Bali už je ve středoindonéské časové zóně. Autobusák je od přístavu asi kilometr, docházím pěšky.

Bus do Denpasaru odjíždí těsně po páté, a to dokonce ještě před tím, než je plný! Slunce už se sklání k obzoru, takže všechny chrámy co cestou míjíme dostávají krásný červený nádech.

Míjíme i pár mešit, ale hinduistické chrámy s krásnými vstupními bránami převládají. Těsně po západu slunce jedeme právě kolem rýžových políček a červeň obzoru se v nich nádherně odráží a vytváří snad ten nejkýčovitější západ slunce jaký jsem kdy viděl. Vlastně není vůbec kýčovitý, protože na rozdíl od kýče je skutečný a žádná imitace.

• ◄ INDONÉSIE – Yogyakarta a Imogiri aneb jak si udělat pravé indonéské batikované tričko
• INDONÉSIE – Denpasar – jak vypadá konzumní Bali, zabalené s mašličkou pro bohaté turisty ►