INDONÉSIE – Yogyakarta
- Podrobnosti
- Vytvořeno 1. 9. 2000 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4063×
Vodní hrad (Taman Sari) byl dříve rozsáhlý komplex parků, paláců a jezírek, postavený pro sultánovu kratochvíli. Po dokončení prý nechal sultán prý stavitele hradu popravit, aby už nemohl nikdy vytvořit nic podobného...
Bus je na severním terminálu Yogyi (asi 7 km od centra) celkem rychle (za hodinu), ale další půl hodinu trvá, než po obchvatu kolem celého města přijíždíme na hlavní terminál Umbulhardžo. Tady už přesedám na bus MHD č. 4, který by mě měl dovézt až na ulici Malioboro, sousedící s hlavní ubytovací čtvrtí pro turisty. Doprava je celkem pohodová, žádné zácpy, takže jsem za 20 minut na Malioboru.
První věc kterou vidím je zase McDonald’s, přímo ve velkém nákupním centru Malioboro Mall.
A je je! Že jsem v turistickém městě poznávám hned podle většího počtu žebráků „vrhajících“ se na moji naditou peněženku. Když odeženu žebráky, přitočí se nějaký mladík, a prý jestli nechci koupit batiku nebo něco jiného. Když i toho odeženu, objeví se znenadání řidič bečaku a prý mě sveze kam budu chtít za 1000 rupek. Jo, a mezitím vymeteme 50 obchůdků se suvenýry, které dávají komisi za každého přilákaného zákazníka. Setřást bečakisty už je těžší, ale když zahýbám do malé úzké uličky kde má být losmen který jsem si vybral, vzdává to a vrací se čekat na další oběť.
 |
| Pojízdné warungy na každém rohu a slouží jako rychlé občerstvovny |
Těsně na prahu ubytování (losmenu Gándhí) se za mými zády ozývá „Nejsi ty náhodou Čech?“. Otáčím se a vidím čtveřici Čechů v malé restauraci přímo proti losmenu, kteří si prohlíží českou vlajku na mém batohu.
Místnost v losmenu je sice malinká, ale prostředí se zdá být příjemné. Až na jednoho člověka je tu opět prázdno. Když jsem hotový s praním a vycházím znovu na ulici, Češi už v restauraci nesedí. Nevadí, určitě je uvidím někde jinde, protože tady se bledá tvář snad ani nedá přehlédnout.
Vydávám se ulicemi na obchůzku. Hlavně kvůli obědu, protože už mám hlad. Míjím několik Evropanů, ale není jich žádný závratný počet. Oběd si nakonec dávám v malé zastrčené uličce, kde v jedné jídelně stojí kopec rýže se zeleninou jenom 800 rupek (asi 3 koruny)!
Oklikou se znovu dostávám na ulici Malioboro. Její podloubí je jeden obrovský krám: desítky malých stánků s batikami, loutkami, tričky, dřevěnými soškami, jídlem, kůží, kalhotami atd. Dobře se tu chodí a dívá. Na jižním konci je oblečení vystřídáno ovocem a malými pamlsky typu jarních závitků nebo koláčů z tofu. Na ulici občas sem tam zavadím o stojící dvoukolák s jídlem nebo osvěžující ledovou želatinovo-kokosovou směsí, která se většinou podává se sirupem ve velkém půllitru. Trochu připomíná malajský čendol.
Z Malioboro znovu zahýbám do čtvrti levných hotýlků a dokončuju tak malý okruh kolem centra. Na několika místech tady je Internet, ale celkem drahý – dva dolary za hodinu. Bodejť, jsem v turistický čtvrti! Stavuju se na poště, kde je Internet sice levný, ale taky příšerně pomalý. Za čtvrt hodiny se mi ani neotevřel seznam dopisů.
Odpoledne začíná pršet, takže se schovávám do losmenu. Pak zkouším asi tři místa s Internetem, ale všechny jsou stejně pomalý jako na poště. Mám to prý zkusit po sedmé hodině. Ani to ale nepomáhá, i takhle večer je přístup strašně pomalý. Mám to prý zkusit ráno. Ha, ha, ha, ráno mi zase určitě řeknou ať to zkusím odpoledne a tak pořád dokola. To je teda věc.
Asi v devět se stavuju v hospůdce, kde jsem zahlídnul ty čtyři Čechy z dnešního dopoledne. Sedám si k nim a nad pivkem asi dvě hodiny kecáme o cestování. Oni každý rok na měsíc vyrazí ven odpočinout si a utýct před zimou. Takhle už byli v Egyptě, Americe a Mexiku. Správná parta.
Den 188, úterý 23. 2.
Ráno jsem dostal chuť dát si k snídani chleba s arašídovým máslem. Vyrazil jsem v 8 hodin, že si je v nějakém supermarketu koupím. Ale ouha! Ulice ještě skoro spí a obchoďáky se supermarkety otevírají až v 10 hodin! Měl jsem tak krásně naplánovano jak se nasnídám a pak se hned vydám ke Kratonu (Palác), ale takhle se tam budu muset vydat bez snídaně a koupit si ji až potom. To ale znamená až někdy kolem poledne, protože se Kraton a jeho okolí jsou na jih od centra (kde žádné obchoďáky nejsou) a jejich prohlídka mi zabere určitě alespoň tři hodiny.
Po cestě se alespoň na hodinku stavuju na poště zkontrolovat Internet. Mám pár nových zpráv, ale i tady je Internet pomalý (a to je to ráno ještě nejlepší), takže nemá vůbec cenu snažit se napsat nějaký dopis.
 |
| Přijímací hala v kratonu |
Kraton je na jih od velkého zeleného prostranství kolem nějž roste 63 stromů (v tolika letech zemřel prorok Mohamed). Když zemřel otec současného sultána Hamengkubuwono IX (to je ten pán na desetitisícové bankovce), dva z těch stromů prý uschly, takže museli vysadit nové.
Stejně jako cirebonský ani yogyakartský kraton není postaven ve stylu našich obrovských a honosných paláců. Obrovský to je (ještě dnes prý v rámci jeho hranic bydlí 2500 lidí), ale do honosnosti a výstavnosti má daleko (nebo tedy alespoň ta část co mám možnost vidět, protože současný sultán palác stále používá).
V ceně vstupenky je i průvodce. Provádí mě po velkých nádvořích, z nichž první sloužilo pro sultánova veřejná vystoupení a to druhé, o několik schodů výš, pro přijímání hostů.
Přeci jen jsou v paláci místnosti, o kterých průvodce říká, že jsou honosné. Tam ale nemůžeme, takže se nepřesvědčím. Docela mi ale stačí pohled na druhé nádvoří. Jde vlastně o velkou krytou halu nazývanou Zlatý pavilon. Uprostřed stojí trůn, nad ním nádherně vyřezávaný, zlato-červeně nabarvený strop. Na sloupech podpírajících pavilon jsou symboly všech tří jávanských náboženství – islámu, hinduismu i buddhismu. Průvodce mluví o sultánovi jako o „svém králi“ a lidé bydlící v rámci hranic paláce prý pracují pro něj a nemusí platit daně. Minulý rok se sultán údajně stal nejvyšším představitelem yogyakartské provincie.
Mluvím s průvodcem i o věcech, které bych si chtěl koupit: malajský obranný a údajně i magický nůž kiris a nějakou batiku. Hned toho využívá a táhne mě k nějakému známému, který má krámek právě s kirisy (to je ale náhodná náhoda!). Jsou nádherné, ale drahé (jak jinak, u přítele) a navíc velké. Asi se bez něj budu muset obejít. Kirisy mají prý magickou moc a ještě i dnes jsou nošeny jako symbol statusu, většinou už ale jen staršími lidmi.
Před průvodcem jsem se zmínil i o batikách a hned mě chce táhnout do „státního“ art centra (to „státní“ známe). Moc se mi nechce platit víc jen proto, aby dostal provizi že mě tam přivedl. Proto mu říkám, že tam půjdu později, protože si teď chci prohlídnout Vodní hrad. Jeho rekce je okamžitá: Vodní hrad je teď ještě zavřený, otevírá až v jednu, takže podle něj je nejlepší jít nejdřív do batik centra, a pak se stavit v paláci. Nevěřím mu už ani slovo, otáčím se a vydávám se k Vodnímu paláci.
Těsně před Vodním hradem procházím velkým a hlučným trhem Ptačím trhem. Neprodávají se tu jen ptáčci, ale i ostatní věci jako ovoce a zelenina. Ptáků a klecí je tu ale nejvíc, od toho ten název.
 |
 |
 |
| Podloubí na ulici Malioboro ráno, odpoledne a v noci... |
Vodní hrad (Taman Sari) byl dříve rozsáhlý komplex parků, paláců a jezírek, postavený pro sultánovu kratochvíli. Po dokončení prý nechal sultán prý stavitele hradu popravit, aby už nemohl nikdy vytvořit nic podobného.
Většina hradu je v ruinách, ale pár míst ještě stojí nebo byla obnovena. Byl postaven na rozsáhlém území a dnes jsou na jeho velké části nové úzké uličky s krámky.
Na kopci nad Ptačím trhem se dá vylézt na ruiny, ze kterých je pěkný výhled na Yogyu a (bohužel stále zamlženou) sopku Merapi. Tady se ke mně spontánně přidává samozvaný průvodce a provází mě od ruin podzemním tunelem až ke komplexu vodních jezírek, taky bývalých součástí hradu.
Jezírka byla rekonstruována, takže se teď můžeme kochat krásnými plastickými reliéfy na zdech a samozřejmě i na vlastní jezírka, ve kterých je teď po dlouhé době zase voda. Na posledním nádvoří stojí jedna batiková galerie, před níž sedí žena a kreslí na plátno voskem vzory. Plátno se pak obarví, vyvaří ve vodě a máme skvělý kus umění, který se dá samozřejmě dobře prodat.
 |
| ... se dopoledne naplní stánky s barevnými batikami |
Křivolakými uličkami se dostávám k podzemní mešitě. Teprve tady se mi daří svého „průvodce“ setřást, takže si ji můžu nerušeně prohlédnout. Opět k ní vede tunel ústící do válcovitého objektu, v jehož středu je velké visuté schodiště. Dá se po něm vyšplhat do vyššího patra, odkud je pěkný pohled na nádvoří.
Cestou do centra se stavuju v místním muzeu Sono-Budoyo s moc pěknou výstavou kirisů, loutek, sošek a i kamenných hinduistických soch nalezených na území střední Jávy.
V centru si konečně kupuju chleba s arašídovým máslem a vracím se do losmenu. Tady mám klid na jídlo, i když to už není snídaně, ale oběd.
Odpoledne trávím stejně jako včera: procházením obchoďáků a hledáním věcí, které si chci koupit. Naléhavě už totiž potřebuju nová trička, sandály a kalhoty. Yogya je posledním spolehlivým místem, kde můžu svůj obnošený a děravý šatník obměnit za celkem levný peníz. Po dvou hodinách mám nakonec jen sandály, protože ostatní věci se mi zatím nezdály nejlepší.
Večeřím na svém levném místě rýži za 800 rupek a pak se znovu vydávám do muzea Sono-Budoyo, kde jsem byl odpoledne. Teď večer v něm totiž je divadelní představení stínových loutek wayang kulit, tak jsem napnutý jak to malý děcko.
Ještě pět minut před osmou, kdy má představení začít, jsme v sále sám. Kvůli dešti se lidem moc ven nechce. Nakonec ale přichází další dva turisti, takže jsme na konec celí tři diváci.
 |
| Rámajána je akční epopej, proto i dalang do představení dává všechno – pohled zezadu |
Uprostřed velkého sálu je vztyčeno osvětlené plátno, po jehož osvětlené straně jsou v bambusovém kmeni zapíchané loutky. Za plátnem jsou rozloženy nástroje hráčů gamelan orchestru, který bude představení doprovázet. Zajímavé je, že židle pro obecenstvo jsou z obou stran plátna – i před ním, i za ním. Tradičně prý ženy a děti sedí před plátnem a sledují stínohru, zatímco muži jsou za plátnem, aby se mohli dívat na počínání dalanga (loutkoherec) a vidět loutky v barvách. Loutky jsou totiž nejen vyřezávané, ale i, ač určené pro stínohru, krásně barevné. Pohled z obou stran plátna tedy stojí za to.
Je osm hodin a začínáme. Sedím za plátnem, abych viděl dalanga a orchestr. Členů orchestru je 15, takže spolu s dalangem mají nad námi účinkující přesilu 16 ku 3.
Dalang vytahuje z bambusu velké vyřezávané „listy“ gunungan, které symbolizují začátek nebo konec scény. Po ruce má připraveny všechny loutky co bude potřebovat, za pasem mu kouká zastrčený symbol moci – kiris. Orchestr začíná hrát. Zpočátku zní hodně zvláštně, hlavně díky gongům uspořádaným ve dvou řadách a tvořících nástroj nazývaný bonang. V orchestru je bonangů několik. Další hráči hrají na píšťaly, nebo větší, svisle zavěšené gongy.
Je to paráda! Dalang při dramatických „akčních“ scénách mává loutkami, hází je do vzduchu, loutky proti sobě bojují nebo hlučně diskutují. Hraje úryvky z hinduistické Rámajány, takže poznávám kladné postavy Rámu a jeho ženu Situ (mají drobné nosánky a jsou trochu pokorně nakloněné dopředu) a zlé postavy Ráwanu (ten co unesl Situ) a Kumbakarnu (Ráwanův bratranec).
 |
| Scéna zepředu, kdy je vidět vlastní hra stínů |
Představení vypadá ze zadu (osvětlené plátno) úplně jinak než ze předu (stínové plátno). Přecházím z jedné strany na druhou a střídavě se kochám stíny a pak zase barvami loutek. Dalang za loutky nejen mluví, ale i zpívá a pro dokreslení situace i téměř nepřetržitě klepe nohou na malý zvoneček. Vyjadřuje tím např. rychlý boj, či živou konverzaci postav. Paráda. Něco takovýho jsem fakt ještě neviděl. Úžasný!!!
Představení trvá dvě hodiny, a i když je celé v jávanštině, vůbec se nenudím. Dnes dopoledne jsem si taky koupil malou knížečku „Ramayana“, a před představením ji prolistoval, takže jsme celkem přesně věděl o co jde (na rozdíl od mých spoludiváků, kterým jsme musel vysvětlovat co že se to na plátně vlastně děje).
Vracím se do hotýlky a vůbec nepoznávám hlavní ulici. Ve dne jsem ji vždycky viděl přetékat suvenýry a oblečením, teď je ale všechno pryč a nastoupily minirestaurace. V podloubí jsou na zemi jsou rozložené rohože, na nich malé stolečky a za nimi Indonésani (žádný cizinec) s velkou chutí jedí všechny ty dobroty co majitelé těchhle „přenosných“ jídelen navařili. Škoda že už jsem večeřel, jinak bych si tu sednul. Před odjezdem z Yogyi se tady ale stejně ještě zastavím.
