INDONÉSIE – Yogyakarta a Imogiri aneb jak si udělat pravé indonéské batikované tričko
- Podrobnosti
- Vytvořeno 1. 9. 2000 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3109×
Kromě obvyklého hlučného volání k modlitbě ze sousední mešity mě budí i prudký déšť. Dneska mi ale moc vadit nebude, protože budu celý den zavřený v ateliéru a vyrábět svoje první batikované tričko...
Yogyakarta
Při vystupování na Malioboro se na mě nějak divně tlačí jeden chlápek. Jakoby mě nechtěl pustit ven. Asi čeká, až bus úplně zastaví, a pak bude vystupovat taky.
Už nemám skoro žádný rupky, tak měním 100dolarový šek VISA. Těch od VISA se chci zbavit nejdřív, protože dál na východ už můžou měnit jen ty nejrozšířenější, tj. AmEx.
 |
| Loutky na prodej na Jalan Malioboro |
V hotýlku zjišťuju, že mám otevřenou přední kapsičku od batůžku a chybí mi v ní sluneční brýle. Cink! Teď teprve mi to všechno dochází. Ten chlápek v buse, co se na mě tlačil a nechtěl mě pustit ven. No jasně, tlačením mě zabavil a mezitím si zašmátral co by na mě ukradl. Naštěstí si chlapec moc nepomohl, protože ty brýle jsem koupi na Sumatře za pár korun poté, co jsem svoje ty původní ztratil v Thajsku. Alespoň že se lepším, jelikož když mě okradli poprvé (před dvěma lety mi v Petrohradě na ulici zmizel malý Foťákyho přístroj), vůbec jsem nevěděl která bije. Příště už snad zloděje chytím rovnou za ruku.
Minulé dva dny jsem si v krámech zjišťoval a prohlížel co bych i mohl koupit místo rozpadajících se kalhot a děravých triček, takže dnes je čas konečně něco koupit. Vybírám si šedivé kalhoty a tři šedivá trička. Snad na nich nebude moc vidět špína. Nejsou nejlevnější (na Indonésii), ale vypadají kvalitní.
Za ty 3 týdny co jsem v Indonésii už jsem pochytil pár slovíček a frází a přemýšlím o tom, že si koupím nějaký slovník. Setkal jsem se už totiž s několika lidmi, kteří se naučili plynně indonésky. Pouliční forma indonéštiny je docela jednoduchá a nemá prakticky žádnou gramatiku. Ten kdo umí víc slov taky umí víc indonésky.
Při brouzdání po knihkupectvích narážím na opravdovou perličku – knihu o demokracii od nějakého Václav Havla. Teda že uvidím nějakou jeho knihu v indonéštině to by mě ani ve snu nenapadlo. Nakonec si kupuju malý anglicko-indonésky slovník a „Indonesian phrasebook“ od Lonely Planet. Budu mít zase co číst po autobusech. Akorát je škoda, že pořád nemůžu sehnat Mahabharatu (hinduistická epopej) v angličtině. Zatím jsem uspěl jen s Rámajánou.
Večeřím na „svém“ levném místě, a pak se pěkně ucaprtaný vracím do hotýlku.
Imogiri
Den 191, pátek 26. 2.
Včera jsem byl v hinduistickém Prambananu, předevčírem v buddhistickém Borobuduru, takže dnes je čas na něco islámského. Vybral jsem hrobku Sultána Agunga v Imogiri, 20 km na jih od Yogyi.
Ještě před odjezdem do Imogiri zařizuju pár věcí. Na poště píšu dopisy na Internetu (rychlost mezi osmou a devátou hodinou ranní se dá jakž takž snést) a pak se nořím do bludiště uliček kolem Kratonu. Mým úlovkem jsou pak dvě batiky z jednoho z nesčetných obchůdků. Jedna je inspirovaná loutkami wayang kulit stínového divadla a zobrazuje hrdiny Rámajány Rámu a Situ, druhá je typicky yogyakartská – do modra laděný výjev z místního trhu. Cenu jsem usmlouval na polovinu, ale podle toho jak rychle moji nabídku přijali jsem mohl jít ještě daleko níž. Snad příště.
Bus do Imogiri jede z hlavního terminálu Umbulhardžo asi 40 minut. Vysazuje mě na osamělém parkovišti mezi rýžovými políčky na samém okraji vesnice. Dál už musím pěšky a zvládnout oněch 350 schodů od úpatí kopce, na kterém jsou hrobky, ke vstupní bráně. Hrobky jsou otevřené jen v určité dny, např. pátek. I tak je tu hrozně málo lidí. Vlastně skoro nikdo, takže prodejci se zoufale snaží tomu jedinému bělochovi prodat předražené pití a mapky oblasti.
Vstupuju a bránu hrobky a pokud se chci podívat do vlastní hrobky, musím podstoupit „rituál“ zaplacení všech poplatků (vstup, foťák, pronájem oděvu), převlíknout se do dvorního oděvu (sarong kolem pasu, košile s dlouhým rukávem a pokrývka hlavy ze stočeného šátku). Teprve pak se můžu vydat po dalších schodech nahoru.
Hrobka vypadá trochu jako pevnost. Je obklopena zdí a vlastní chrám s hrobkou se nachází až na nejvyšším nádvoří, kam se dá dostat teprve po průchodu všech nižších nádvoří. Na jednotlivých nádvořích jsou menší kamenné hrobky.
Do hrobky v dřevěném chrámě se leze malými dveřmi na východní straně. Těmi se ale dostávám teprve do předsíňky, z níž vedou další dveře do malé, strašně vlhké a tmavé místnosti bez oken. Uprostřed ní spočívá kamenná hrobka posypaná růžovými květy. V místnosti jsme čtyři a všichni se klaníme před sultánem (jeho hrobkou). Ve vzduchu jsou cítit růže a pálené dřevo. Vzduch je zahalen kouřem z vonných tyčinek.
Návštěva hrobky je krátká, ale působivá. Varcím dvorní oblečení a vydávám se směrem k vyhlídce obejít palác kolem dokola.
Konečně scházím z kopce dolů a nečekám ani 10 minut než se objevuje bus do Yogyi. Když odjíždíme, mávají mi na rozloučenou tři Indonésani, které jsem před tím fotil při práci na rýžovém políčku. V Indonésii jsou často rádi že je člověk fotí a většinou za to ještě poděkují. Stejně jako tihle roztomilí farmáři.
V Yogye se sháním po bílém triku, které budu potřebovat na zítřejší batikování. Triček tu mají moře, ale všechna potištěná. Tady bílá trika nikdo nenosí. Nakonec si musím koupit triko, které je dražší než ta šedivá trika co jsem si koupil do „nového“ šatníku.
Večeři si dávám v klasické levné jídelně a večer se mi pak až zavírají oči nad deníkem který píšu.
Yogyakarta
Den 192, sobota 27. 2.
Kromě obvyklého hlučného volání k modlitbě ze sousední mešity mě budí i prudký déšť. Dneska mi ale moc vadit nebude, protože budu celý den zavřený v ateliéru a vyrábět svoje první batikované tričko.
Je sedm hodin, tak vstávám, dávám si snídani a pak si čtu. Do ateliéru (jmenuje se Lucy) odcházím až těsně před devátou, kdy má kurs začít.
 |
| Vymýšlím své první batikované tričko... |
Tričko jsem si přinesl, tak jdeme na to. První krok je tužkou na tričko nakreslit vzor, obrázek, nápis, prostě cokoliv co má být na hotovém tričku vidět. Já jsem si řekl, že si vyrobím tričko na téma cesty kolem světa. Na předek proto kreslím nakloněnou zeměkouli se šipkou podél rovníku představující cestu směrem na východ. Nad zeměkouli píšu „Cesta kolem světa“, pod ní letopočet 1998-9. Nic originálního, ale o to přece vůbec nejde. Na zadní stranu maluju svůj symbol – velké smějící se sluníčko. S menším gumováním jsem hotov za půl hodiny.
Tina (vedoucí kursu) se mě ještě před začátkem kreslení ptala jestli mám nějaký nápad, takže pro případ, že někdo příjde bez vlastní myšlenky, asi mají zásobárnu námětů. Když vidím všechny ty vystavené batiky (ateliér slouží zároveň i jako prodejní galerie), určitě nouzi o nápady nemají.
Po nakreslení vzoru začíná vlastní batikování. Tričku musím natáhnout na dřevěný rám obalený novinami a pak chvíli čekat než se dostatečně rozehřeje batikovací vosk na malém vařiči na zemi. Myšlenka zdejšího batikování je jednoduchá: na místa, která nemají být obarvena se nanese vosk, látka (nebo tričko) se pak obarví, trochu usuší a vyvaří ve vodě. Vosk se v horké vodě rozpustí a odhalí neobarvené části. To je celé.
Takhle to vypadá náramně jednoduše, ale obkreslit voskem tužkou připravený vzor pěkná makačka. Pokud by měly být voskem pokryté větší plochy, použil by se k nanášení štětec. K většině práce, tj. k detailní kresbě, je ale třeba použít zvláštní „kreslítko“, které na první pohled vypadá jako drobná fajfka: delší držák s miniaturní nádobkou (asi jako náprstek) na vosk na jednom konci. U dna náprstku je otvor, do kterého je zastrčené tenoučké stéblo. Kreslítko funguje tak, že se do náprstku naleje horký vosk, který pomalu vytéká stéblem a přilepuje se na látku. Toť vše.
Takhle se musí obkreslit celý vzor nakreslený tužkou. Nakloněním kreslítka se reguluje rychlost vytékání vosku, zároveň se musí hlídat aby vosk v náprstku nevychladnul. Znamená to zhruba každou minutu do ní nalít nový vosk. Pokud je totiž vosk chladnější, nevsákne se dobře do látky a efekt batiky bude nižší. Čas od času je třeba stéblo profouknout nebo dokonce prošťouchnout tenkou strunou.
S horkým voskem, dřevěným rámem, tričkem a kreslítkem zápasím asi 3 hodiny. Jednou je vosk málo horký, takže kreslítko nekreslí. Pak kreslítko zase špatně otřu, takže mi dělá na tričku kaňky. Taky se mi podařilo vylít obsah náprstku na ruku, takže ji mám celou oblepenou voskem, který pěkně pálil než zatuhl.
Kreslím, kreslím, kreslím, až mám všechno nakreslené. Na některá místa jsem ale nanesl vosku málo, takže musím všechno ještě jednou obtáhnout. Na konci téhle fáze přede mnou leží tričko s hnědýma čárami a nápisy z vosku a taky bonusem – pár nechtěnými kaňkami skoro pravidelně rozmístěnými po celém tričku.
 |
| ... které nakonec dopadlo takto |
Tina už má naštěstí na kaňky připravený „lék“. Příslušná místa navlhčuje vodou a žhavým šroubovákem nechtěný vosk vypaluje. Uklidnilo mě, že kaňky prý dělají všichni, obzvlášť pokud tvoří svoji první batiku.
Tak jsem si na vlastní kůži vyzkoušel jaké to je pokoušet se přinutit vosk dělat to co člověk chce. Je třeba božské trpělivosti a hlavně pevné ruky, jinak budou všechny čáry kostrbaté. S touhle zkušeností vidím, že vytvořit ty složité obrazy co visí v galerii musí dát strašně práce. Navíc jsou vícebarevné, takže se musí dělat na několikrát, s pečivým plánováním kde bude jaký obrazec a jakou bude mít barvu.
Po vygumování skvrn přichází na řadu obarvení trička. Tina do malé nádobky sype fialovou barvu a rozmíchává ji ve vodě. Tričko zatím necháme máčet v jednom lavóru a do druhého lejeme barvu, pořád ještě fialovou. Ve třetím lavóru Tina rozpouští sodu. Namočené tričko pořádně koupeme ve fialové vodě, aby se barva dostala do posledního záhybu. Teprve reakcí v lavóru se sodou se barva mění na žádanou modrou. Nakonec tričko propíráme v čisté vodě a necháváme asi 20 minut odkapat. Je celé modré s hnědou voskovanou kresbou.
No a poslední část výroby batiky (vlastně předposlední – před usušením) je už jednoduchá: triko se prostě vaří tak dlouho, dokud se všechen vosk nerozpustí. A to je celý! Tričko věšíme usušit na okno a já se vydávám do města něco pojíst, protože už jsou dvě odpoledne.
Do čtyř, kdy si mám triko vyzvednout, mi po obědě zbývá ještě hodně času, tak se zastavuju na poště přečíst na Internetu nové dopisy. Na Malioboru jsem svědkem rozbíhající se volební kampaně, která je v Indonésii symbolizována mladíky se šátky přes pusu na hlučných motorkách, všudy přítomnými slogany skloňujícími slovo „Proreformasi“ a jméno největší favoritky na prezidenta, dcery prvního indonéského prezidenta Sukarna Megawati „Mega“ Sukarnoputri.
Ve čtyři si vyzvedávám triko. Ještě je trochu mokrý, ale všechno co jsem vyvoskoval se bělostně září na jeho modré barvě.
Zítra odjíždím do Probolingga, přestupního místa do národního parku Bromo-Tengger-Semeru. Na autobusáku se pokouším koupit jízdenku, ale je to bída. Yogya je turistický město, takže ti syčáci na autobusáku si říkají o vysoké ceny a nejdou s nima dolů. Navíc chci jet rychlým busem, abych se do parku dostal za jeden den, což znamená zaplatit ještě víc, protože expresy jsou jen klimatizované. Je to džungle. Nakonec jeden lístek kupuju, ale jelikož začíná silně pršet, mám obavy, aby zítra vůbec něco jelo. Celý autobusák je totiž do pěti minut zaplavený vodou a dírami ve střeše prosakuje voda i na krytá nástupiště. Uvidím zítra.
Cestou z autobusáku nejedu až na Malioboro, ale vystupuju u pošty a asi dvě hodiny zase trávím na Internetu. Seděl bych tu dýl, protože nezodpovězených dopisů už zase přibylo, ale ve tři čtvrtě na osm musím odejít, abych stihnul začátek tanečního představení v divadle Purawisata.
Do divadla přicházím sice pozdě, ale vůbec to nevadí, protože se ještě nezačalo. Vstupenka je docela drahá ($6), ale slyšel jsem na tohle představení jen samé dobré reference. Snaží se na ně přilákat co nejvíc turistů, protože ke vstupence dostávám malý dárek – slaměnou tobolku – a těsně před vstupem do sálu i kolu.
Stejně jako wayang kulit, i tohle představení je na téma Rámajána. V Indonésii jsem se s ní setkal tolikrát, že už znám její stručný obsah nazpaměť, a to jsem ještě ani nezačal číst Rámajánu kterou jsem si koupil.
 |
| Herec v masce po představení, tentokrát hrané (wayang orang) Rámajány v divadle Purawisata |
Tanečníci jsou oděni do nádherných kostýmů. Kladné postavy (Ráma, Sita, Lakšmana, ...) jsou pěkně nalíčené, kdežto postavy záporné (Ráwana, Kumbakarna) spíš hrůzostrašně, nebo mají zlou masku. Tanec je skvělý, ale škoda že není víc světla. Dělám sice nějaké fotky ze stativu, ale světla je tak málo, že potřebný čas je příliš dlouhý na to, aby na fotkách nebyli účinkující rozmazáni od pohybu.
Představení trvá asi hodinu a půl. Tanečníky celou dobu doprovází gamelanový orchestr, ve stejném stylu jako při představení stínového divadla. Jen diváků je podstatně víc a většina z nich jej mají jako součást večera k němuž bude patřit i večeře v pěkné otevřené restauraci na nádvoří divadla. Turistický je i závěr představení, kdy po posledním potlesku scházejí tanečníci z pódia a pózují před foťáky. Je co fotit, protože jejich oblečení a nalíčení je skvělé.
Pěšky se vracím do losmenu, ale cestou se zastavuju v podloubí podél Mariobora. Ve dne je tu přecpáno, protože většina chodníku je zabrána bednami na kterých jsou rozložené batikové kresby, oblečení, loutky atd., takže pro chůzi zbývá jen úzký prostor.
Teď večer ale vypadá úplně jinak. Prodejci všechny svoje věci sklidili do krabic, složili svoje stánky a všechno zamkli do beden na kterých předtím prodávali. Tak se celé dlouhé podloubí uvolnilo a vzniklo místo pro improvizované otevřené jídelny. Kuchaři přivezli hrnce navařeného jídla, na zem rozprostřeli rohože, na ně položili nízké stolečky, roztáhly dlouhé plakáty se jmény jídel které nabízejí a začala každovečerní velká pouliční hostina.
Skvělá atmosféra a skvělá jídla. Dávám si nasi gudeg ayam, což je rýže s jackfruit (nevím jak se to jmenuje česky, ale jde o velký zelený plod, ze kterého se ukrajuje vnitřní dužina) uvařeným v kokosovém mléce, zeleninovým salátem, chilli a do křupava upečeným kuřátkem. Hned naproti mě sedí mladý kluk, hraje na kytaru (Beatles), takže pohoda. Jen moje Sněhurka mi tu chybí. Příště už tady ale budeme sedět spolu.
Den 193, neděle 28. 2.
Na autobusáku jsem už ve tři čtvrtě na sedm. V kanceláří kde jsme si včera koupil jízdenku je mi ale řečeno, že bus nejede v 7, ale až v 8. Sakra! Já si schválně koupím lístek na co nejdřívější autobus, abych se k Bromo dostal za jeden den, a teď je mi s obvyklým klidem řečeno, že bus z neznámých příčin pojede o hodinu později. Tak to teda ne! Dožralo mě to tak, že začínám obcházet okolní kanceláře a ptát se na dřívější bus. Úředník z mojí kanceláře si toho samozřejmě všimnul a ujímá se iniciativy sám. Nachází mi bus odjíždějící alespoň v půl osmý. Rozdíl je sice jen půl hodiny, ale i to může rozhodnout o tom, jestli odpoledne v Probolinggu chytnu poslední večerní bemo do Cemoro Lawang na okraji kráteru Tengger.
Ani tenhle bus neodjíždí na čas, takže nakonec vyjíždíme až ve tři čtvrtě na osm. Ani se neodvažuju tipnout v kolik bude odjíždět ten můj původní bus...
V buse je nás celkem 5 turistů, největší počet s jakým jsem v Indonésii v buse zatím jel. Je to logický, protože turisti většinou jezdí těmahle klimatizovanýma, pohodlnějšíma, rychlejšíma, ale podstatně dražšíma krabicema. Průvodčí nás upozorňuje ať máme batůžky na klíně a nedáváme je ani pod sedadlo, ani na zem, ani nad sebe. Z těchhle míst se prý batůžky dobře vykrádají. Už jsem slyšel pár příběhů od lidí, kterým z batůžku pod nohama zmizel třeba foťák. No vida, o důvod víc, proč těmahle autobusama nejezdit. V normálníh, neklimatizovaných busech (honosně nazývaných „ekonomi“) se nekrade, protože objektem zájmu chmatáků jsou jen turisti, kteří ekonomi busy vůbec nepoužívají. Až na mě a pár podobných týpků. Navíc, stejně jako v Indii, i tady se cítím líp v obyčejných busech než v klimatizovaných. Jsem blíž lidem a ani nezavadím o žádného turistu.
Cesta je pohodová a pohodlná. Aby taky ne v tak drahým autobuse. Kolem nás ubíhají rýžová políčka, na která střídavě prší a střídavě se směje sluníčko. To počasí je takový rozháraný.
Po poledni stavíme na oběd, který je dokonce, spolu s jednu lahvičkou vody, zahrnutý v ceně jízdenky. Bus se dost loudá, takže slibovaných 7 hodin jízdy se nakonec protahuje na 10. Řidič možná jede pomalu kvůli častým figurínám policajtů a policajtek na křižovatkách a v zatáčkách!
Samozřejmě už je hodně pozdě (šest večer) na bemo odsud z Probolingga nahoru do hor. Ti čtyři turisti si ale koupili lístek z Yogyakarty přes Bromo na Bali, zahrnující i dopravu minibusem z Probolingga do Cemoro Lawang, takže na ně čeká bemo. Já musím tuhle část samozřejmě doplatit. Stojí sice 3× víc než kdybych jel veřejnou dopravou, ale ta už nejede, tak není o čem diskutovat. Navíc i tahle vysoká cena je jen o něco víc než jeden dolar, takže z toho nevykrvácím.
Z Probolingga (900 m n. m.) do Cemoro Lawang (2300 m n. m.) jedeme asi hodinu po šílených serpentinách. Jak stoupáme začíná s ochlazovat, ale taky vyjasňovat. Nahoře už je jen slabý opar, a když vystupujeme v Cemoro Lawang, naskýtá se nám nádherný pohled. Sice už je tma, ale i tak je vidět černá masa Gunung Bromo s bílým závojem kouře a vedle něj vyšší a na sopku stylovější Gunung Batok. Batok je ale sopka vyhaslá, takže všechna pozornost patří aktivnímu Bromu.
