INDIE – Ágra

I v Ágře samotné jsou hrobky, jejichž stavba předcházela stavbě Tádž Mahálu na nichž je možné pozorovat postupný vývoj těchto neobvyklých mogulských výtvorů. Jednou z nich je Akbarovo mauzoleum (Akbar byl největší z mogulských vládců, vládl v 16. století), nacházející se několik kilometrů od Ágry, směrem k Mathuře...

V ulicích Ágry, ještě před příjezdem na autobusové nádraží, stavíme a jeden člověk říká, že bus nejede na nádraží, ale pryč z města. Vystupujeme a on má pro nás hned rikšu. Cink! Jsem to ale blbec! Vždyť on kecá! Chtěl nás jen dostat z autobusu a pak do svého hotelu (nebo toho, kde mu dají největší provizi). Smůla Bereme si úplně jinou rikšu a necháváme se odvést tam kam MY chceme. Onen člověk to sleduje dost s nevolí a dokonce našemu rikštovi nadává, že mu vzal zákazníky. Není mu to ale nic platný.

V půli cesty do hotelu k nám přisedá údajný bratr rikšisty a prý že zná skvělé levné hotely. I tenhle člověk má ale smůlu. Vystupujeme tam kde MY chceme. Pro jistotu ale jen v ulici blízko hotelu, ne přímo před ním, protože nemáme zájem, aby nás předběhl, majiteli nakukal, že nás sem přivedl a dostal provizi.

Vidět v Agře podobné opičky není těžké. Stačí zajet do Akbarova mauzolea na předměstí, kde žije celá opičí rodinka

Uf, ještě jsme ani pořádně nepřijeli a už jsme se zapotili odháněním dohazovačů a sběratelů provizí. To je prostě Ágra. Místo, kde stojí nejznámější symbol Indie – mramorová hrobka Tádž Mahál.

Hotýlek je skvělý, postavený kolem zeleného dvorku s trávou a palmami, kde jsou rozesety stolky a židle na obědy a večeře. Dnešek máme na prohlídku Ágry a zítřek blízkého opuštěného města Fatehpur Sikri.

Pěškochodem jdeme k ágerské Červené pevnosti. Cestou si dáváme snídani a nadáváme na místní bordel. Malá prasátka se rochní v páchnoucí stoce, jen pár metrů od domku, z jehož útrob zaznívá dětský smích. Dokážu si představit, kde si ty děti hrají. To je pro Ágru docela typický pohled.

Místní rikšisti jsou neúnavní ve vnucování svých služeb. „Ne!“ prostě neslyší. Nakonec mám částečný úspěch s výhružným postojem a poznámkou o „zabíjení malých Indů, kteří mě nepřestanou otravovat“. Dost drsná metoda, co? Nikdy bych neřekl, že bude potřeba použít podobných výrazů, ale lidská trpělivost není nekonečná. Jeden rikšista je tím dost znechucen a blekotá něco jako „Tohle je moje země“. Jo, to je pravda, ale neznamená to, že mě můžeš bezmezně otravovat.

Před branou se do pevnosti prodíráme houštinou prodejců, z nichž každý prodává „zaručeně nejlepší“ „nejlevnější“, „nejkrásnější“, „nejvýhodnější“, prostě „nej-cokoliv“. Hlavně prodat. Většina jsou to ale levné šunty, takže se na ně už ani nedíváme. Ztráta času. Všude vykřikovaný pojem „Indian Best Quality“ (Nejlepší indická kvalita) pro nás už dávno nic neznamená. Potřeboval bych na ty mouchy plácačku.

Pevnost je opět (stejně jako lahaurská a dillíjská) postavena z červeného pískovce. Pro veřejnost je zpřístupněná jen čtvrtina, ostatní části „horlivě“ opravují. Je tu pár opravdu pěkných míst. Nejhezčí z nich je asi bílý mramorový Diwan-i-Khas (Hala soukrommých audiencí) a malými zrcadélky vykládaný, taky mramorový pavilón Šiš Mahál (Zrcadlový palác). Z Musamman Burdž (Osmiboká věž) je skvělý výhled přes řeku Yamunu na Tádž Mahál. Jako ve všech velkých indických městech, i v Ágře se to, co je vzdálené víc jak 50 metrů, ztrácí ve smogovém oparu. Stejný smog je taky příčinou silných dopravních omezení právě v okolí Tádž Mahálu, protože ani mramor není „nesmrtelný“ a smog tuto jedinečnou hrobku dost poškozuje.

Tádž Mahál

I v Ágře samotné jsou hrobky, jejichž stavba předcházela stavbě Tádž Mahálu na nichž je možné pozorovat postupný vývoj těchto neobvyklých mogulských výtvorů. Jednou z nich je Akbarovo mauzoleum (Akbar byl největší z mogulských vládců, vládl v 16. století), nacházející se několik kilometrů od Ágry, směrem k Mathuře. Doprava busem MHD trvá přes hodinu, alespoň ale máme možnost studovat co všechno se dá v autobuse odhazovat na zem- šlupky od buráků nebo banánů a taky plivance. Ágra se taky ničím neliší od jiných měst co se dopravy týče. Nikdo nikomu nedává přednost, každý se cpe do sebemenší skulinky a kdyby se dalo jezdit kanálama, byly by dopravní zácpy i tam.

Nejhezčí z celého komplexu Akbarova mauzolea je vstupní brána. Majestátní, se čtyřmi vysokými minarety, je postavena z červeného pískovce a vykládána mramorem. Bílé mramorové desky nad a po stranách vchodu jsou obzvlášť působivé. Vlastní mauzoleum už není tak vyvážené, i tak je ale moc pěkné. Stavba mauzolea započal Akbar sám, ale bylo dokončeno až po jeho smrti Akbarovým synem Jehangirem. Možná proto vypadá trochu nevyváženě. Vstupní místnost je však skvělá, vyvedená v pestrých barvách s citáty z Koránu. Dlouhou vstupní chodbou se dá sestoupit až přímo do podzemní místnosti s hrobkou.

Kolem mauzolea je (jako obvykle u těchhle staveb) pěkná zahrada, v níž se čile prohánějí opičky. Některé visí na stromech, jiné lenoší ve stínu. Nezdají se tak dotěrné jako opičky ve Vrindávánu, kde Táně z ruky drze ukradly pytlík s ovocem.

Jsou už asi 2 odpoledne a nás čekají ještě dvě místa, obě architektonické skvosty: Tádž Mahál a jeho starší bratříček, hrobka Jehangirova vezíra Mirzy Ghiase Bega – Itimad-ud-daulah. Byla by velká ztráta času jet nejdřív do centra a pak k hrobkám. Proto teď znovu přichází na řadu rikša, která nás přes celé město a řeku Yamunu doveze až přímo k Itimad-ud-daulah. Smog v dopravě je dost hustý a na některých křižovatkách jsme akorát tak ve výši výfuku nákladního auta stojícího vedle nás. Další maličkosti, jako třeba jízda v protisměru, nebo uniknutí o vlásek několika srážkám, už ani nevnímáme.

Itimad-ud-daulah je zvláštní. Malá, celá z bílého mramoru, ve kterém jsou různé vzory buď vytesány, nebo vykládány z různobarevného mramoru. Tomu vykládání se říká pietra dura a vypadá fakt skvěle. V jednom pavilónu, přímo nad řekou sedí řemeslník a tlučením do mramoru vyrábí desky, jež nahradí ty sešlé nebo poničené. Vykládání je tady prý lepší než na Tádž Mahálu. Uvidíme. Teď tam totiž jedeme.

Romantika u nejslavnější hrobky lásky

Další šílená jízda rikšou nás přivádí před Tádž Mahál. Vystupujeme dřív, abychom dalšími výfukovými plyny nepřispívali k poškozování hrobky. Jsou už skoro čtyři odpoledne a slunce začíná víc svítit na její boční stranu než čelní. Musíme si pospíšit, aby už nakonec nesvítilo jen na bok, protože čelní strana by se ocitla ve stínu a fotky by nebyly nic moc.

U Tádže je praktikováno dvojí vstupné. Brzy ráno a pozdě odpoledne je přes 100 rupek (kvůli příznivějšímu světlu pro fotografování), po zbytek dne klesá na 15 rupek. My máme tak trochu štěstí, protože si lístek kupujeme ještě před hraniční pátou hodinou odpolední, v areálu jsme ale až do šesti.

Západní branou se vstupuje do zahrady, která už je součástí areálu. Tahle první zahrada ale ještě není tou zahradou, ve které stojí Tádž, nýbrž jen prvním nádvořím. Tádž je až za další branou (zase z červeného pískovce), kterou se ale nevstupuje, jen vychází. Vstup je malými postranními dvířky, před nimiž každý projde kontrolou, jestli sebou nemá zakázané věci (jídlo, pití, cigarety).

Přes celé první nádvoří se táhne několik set metrů dlouhá fronta. A na jejím konci... my. Naštěstí to jde celkem rychle a asi po 20 minutách procházíme vstupními dvířky. Pohled který se nám naskýtá je fantastický.

Snad každý zná Tádž Mahál z fotek, pohlednic, televize nebo rozhlasu. Podle očekávání nic z toho není než jen slabý odvar skutečnosti. Běloba, mohutnost a symetrie jsou věci, které na člověka zapůsobí jako první. Vzdálenost hrobky od vstupní brány je asi 150 metrů, což je akorát ta správná vzdálenost, aby se oči popásly a srdce poskočilo.

Vnitřní stěny Tádž Mahálu jsou pokryty mozaikami vykládání z barevných kamenů a polodrahokamů

Tádž Mahál byl postaven mogulským císařem Šáhdžahánem jako hrobka pro jeho milovanou ženu Mumtáz Mahál, jež zemřela při porodu roku 1631. Na stavbě se podílelo 20 000 lidí z Indie a střední Asie, hlavním architektem byl pravděpodobně Peršan Isa Chán. Říká se, že Šáchdžahán zamýšlel postavit ještě jednu hrobku stejnou jako Tádž, jen z černého mramoru. Měla ukrývat jeho tělo. Ještě než však stačil tento svůj sen uskutečnit, uvěznil jej jeho syn Aurangzeb v ágerské pevnosti...

Po jeho smrti jej dal Aurangzeb uložit do Tádž Mahálu vedle Mumtáz Mahál. Náhrobní deska, pod níž spočívá Šáhdžahána, je tak paradoxně to jediné, co narušuje dokonalou symetrii Tádže: je položena hned vedle Mumtáz Mahál, jež je geometrickým středem Tádž Mahálu.

Pokud z dálky vypadá Tádž Mahál ve své symetrii neskutečně krásně, zblízka se oči nemůžou odtrhnout od motivů vyrytých do mramorového obložení a od různobarevného mramorového vykládání. Vzory jsou nádherné: většinou květiny nebo úryvky z Koránu (mogulové byli muslimy). Musím ale přiznat, že vykládaný mramor hrobky Itimad-ud-daulah je opravdu lepší. Je to nejspíš proto, že je daleko menší a vyzdobit tak dokonalým způsobem celou obrovskou plochu stěn Tádže by byl nadlidský úkol i pro takového snílka jako byl Šáchdžahán.

Dokonalost

Tádž stojí na sedm metrů vysokém podstavci z bílého mramoru. Od vstupní brány až k němu vede podlouhlé jezírko lemované chodníky. Kolem se rozkládá zelená zahrada. Na západ od Tádže je mešita z červeného pískovec vykládaná bílým mramorem, na východ je identická, jen stranově obrácená budova. Nemůže být ale mešitou, protože je obrácená na špatnou stranu, a byla postavena čistě kvůli symetrii.

V rozích mramorového podstavce stojí vysoké elegantní minarety (opět z bílého mramoru). Vlastní budova, postavená nad hrobkou, stojí uprostřed podstavce a je ze všech stran stejná, s výjimkou vstupních dveří do hrobky na čelní straně. Je završena velkým dómem, kolem kterého jsou čtyři dómy menší. Téměř absolutní symetrie, až na... Až na vnitřek.

Uvnitř je přítmí. Dennímu světlu, jež do hrobky proniká skrz bohaté vyřezané portály na všech čtyřech stranách, pomáhá jen několik žárovek pověšených nad středem kopulovité hrobky. Na stěnách jsou kolem dokola vyloženy květinové vzory z různobarevných polodrahokamů. Je to něco fantastického, ještě že si Táňa vzala baterku.

Uprostřed místnosti je vysoká „ohrada“ z vyřezávaného mramoru. Ta je taky vykládaná polodrahokamy do vzorů tvarů květin. Vyřezávanými otvory je vidět do úplného středu místnosti, kde je uprostřed mramorová hrobka Mumtáz Mahál, nalevo (na západ) hrobka Šáhdžahána a napravo (na východ)... nic. To je ta asymetrie.

Minaret

Odcházíme unešení a úplně ovládnutí tímhle místem, které bylo postaveno z lásky. Určitě se sem někdy vrátíme. Není možné zapomenout...

Už je tma. Přírodní i „elektrická“. Pokud je Amerika země neomezených možností, pak Indie musí být země neomezených výpadků proudu. V každém místě, kde jsme zatím byli, jsme jej zažili a ani Ágra není výjimkou. Náš hotýlek má naštěstí benzínový generátor, takže si v příjemné zahrádce můžeme po příjemném zážitku (Tádž Mahál, ne výpadek proudu) dát příjemnou večeři při svíčce.

Po večeři se jdeme jen tak projít a zkoušíme místní pivo. Dáváme si značky „Black Label“ a „Haywards 2000“. Nejsou vůbec špatné (a podle obsahu alkoholu i docela silné), ale drahé, protože jak muslimské, tak hinduistické duchovní špičky ho nepovažují za příliš dobrou věc a prosadily velké zatížení daní. Jen v některých „osvícených“ státech, jako jsou křesťanské Goa a Pondičerry, nebo donedávna nezávislý Sikkimu, se dá koupit levně. Ty ale (bohužel) neleží na naší trase. Snad příště.

Kousek od hotelu s dokonce dá použít Internet. Zítra se tam možná stavíme.

• ◄ INDIE – Mathura a Vrindáván
• INDIE – Fatehpur Sikri ►