INDIE – Ahmedabád

Ašrám, dnes už přímo v Ahmedabádu, byl v dobách Gándhího pobytu daleko za městem. Gándhí zde strávil 14 let. Přišel roku 1915 s úmyslem založit ašrám, který by se časem stal zcela finančně nezávislým a žil jen z toho co vyrobí...

Ahmedabád patří mezi ta města, která hodně postihl mor obrovského rozmachu dopravy. Velké množství rikš a skútrů s dvoutaktovými motory zabarvuje jeho vzduch na do bíla a činí ho občas až nedýchatelným. Ubytováváme se hned naproti vlakovému nádraží, protože odsud zítra chceme odjet vlakem, tak abychom nemuseli batohy tahat přes celé město. „Složili“ jsme se v typickém indickém hotelu obývaném hlavně indickými hosty. Je to snadno poznat – všude křik a chaos, hygiena tak tak (Indové prostě nejsou schopni něco udržet v čistotě), ale za ty peníze je to v pohodě.

Stovky motorek před ahmedabádským nádražím

První věc co musíme udělat je koupit lístky na vlak. V Dillí jsme cestu vlakem raději vzdali, protože se nám zdála celá procedura nekonečně dlouhá. Tady to ale vypadá trochu líp, protože můžeme použít okýnka přímo pro cizince (jež bylo tehdy v Dillí už zavřené). Nejdřív musíme vyplnit rezervační lístek, kam se kromě čísla vlaku, počáteční a cílové zastávky vyplňují i takové údaje jako jméno, věk a pohlaví všech cestujících. S vyplněným lístkem si člověk stoupne do fronty a až na něj přijde řada, buď dostane lístek, nebo mu pokladní řekne, že ve vlaku už není místo. My máme štěstí, lístek dostáváme hned napoprvé a nemusíme vymýšlet jiné alternativy. I tak nám to ale trvalo dobrou půl hodinu (což je myslím docela bleskovka). Indie je prostě Indie – země nepoznamenaná téměř ani špetkou efektivnosti.

V hotelu jsme si nechali napsat gudžaratské číslice, protože Gudžaratové (hlavní etnikum obývající stát Gudžarat) používají jiné číslice než v Indii převažující Hindové. Většina je stejných jako hindské, od našich se však dost liší. A jelikož hindské číslice se příliš nepoužívají, je to pro nás v Indii vlastně první seznámení s úplně jinými čísly. Gudžaratština vypadá jinak než hindština, ale dají se vysledovat shodné rysy. Hind by možná velkou část textu napsaného v gudžaratštině přečetl.

Další změnou oproti třeba Himačalpradéši nebo i Uttarpradéši je daleko menší výskyt anglických nápisů. Většina je v gudžaratštině a to dokonce i čísla linek autobusů.

Dnešní odpoledne chceme vyplnit jedinou věcí – návštěvou Gándhího ašrámu. Trochu tápeme při hledání příslušného autobusu MHD (díky gudžaratským číslům), který by nás tam měl přivézt. I v našich číslicích by jeho číslo bylo divné: 89/3, natož v jejich. Místní lidi nás ale k němu bezpečně směrují a po 20minutové jízdě vystupujeme kousek od ašrámu. Chci si v místním krámku koupit vodu. „Studenou“ říkám a dostávám doslova velký válec ledu, který jako by byl zataven v láhvi. Tohle je studená voda!

Ašrám, dnes už přímo v Ahmedabádu, byl v dobách Gándhího pobytu daleko za městem. Gándhí zde strávil 14 let. Přišel roku 1915 s úmyslem založit ašrám, který by se časem stal zcela finančně nezávislým a žil jen z toho co vyrobí. Během svých let v ašrámu se Gándhí snažil všem jeho obyvatelům vštěpovat své myšlenky o rovnosti všech a snažil se tak alespoň na tomto malém území překonat v lidech jejich kastovní předsudky. Když to nešlo jinak, neváhal se rozloučit i se svými blízkými příbuznými, pokud nehodlali přijmout bezkastovní společenství.

Taky se lecčemu přiučil. Jednou například řekl své ženě Kasturbě ať promluví se ženami v ašrámu a řekne jim aby nosili čisté sárí. Když o to Kasturba jednu z žen požádala, ta ji zavedla do svého domečku a ukázala jí, že ani nemá místo, kde by více sárí uložila. Má jen to jediné co teď nosí a pokud Gándhí chce, aby chodila čistě oblečená, ať ji sežene druhé sárí. Tehdy prý Gándhí pochopil jak hluboká je indická chudoba. Po pravdě řečeno mě ale tenhle příběh dost překvapuje. Buď Gándhí dokonale znal svůj lid (ze kterého ostatně vyšel) a podobnou věc musel vědět už odmalička, nebo svému lidu nebyl zas tak blízký jak se všeobecně říká.

Tento a podobné příběhy jsou součástí moc pěkné, trvalé výstavy o letech působení Gándhího v ašrámu. Během té doby pracoval jako ostatní na jednoduchém tkalcovském stroji (aby pomohl ašrámu vydělat peníze), držel několik hladovek a vydal se na svůj věhlasný několikatýdenní pochod k moři, aby protestoval proti vysoké dani uvalené britskou korunou na prostou sůl.

Gándhího v Indii berou nesmírně vážně a kterékoliv významnější místo jeho pobytu navštívíme, vždycky najdeme skvěle udělanou výstavu, která nás (alespoň mě určitě) vtáhne tak, že se nemůžu odtrhnout dokud ji celou neprojdu. Tady v ašrámu je kromě výstavy zachován i domeček kde s Kasturbou bydleli a kde přijímal státnické návštěvy. Domeček prostý, ale útulný. Prý sem chodí vzdát Gandhímu úctu i prezidentové či předsedové vlád jiných zemí. Táňa výstižně poznamenala, že to musel být výjimečný člověk a že by z dnešní Indie a hlavně z dnešních Indů byl dost zklamaný. Všechno to, proti čemu bojoval – společnost bez kast, vlastnictví jen toho, co člověk opravdu potřebuje, nenásilí apod. – všechno tohle je v indické společnosti stále přítomno i 50 let po Gándhího smrti. Přítomnost s nebývalou silou a zdaleka dominuje nade všemi hodnotami, které Gándhí stavěl na čelní místo. Je ironií, že Indové jsou na Gándhího nekonečně hrdí a všude se dmou pýchou jaký to byl velký Ind. Ano byl. Ale asi poslední. Fakt by byl smutný.

Z míst jako tenhle ašrám se člověku moc nechce „vracet“ do Indie, ale jinak to nejde. Gándhí je mrtev, Indie žije. A my jsme v jejím středu, v autobuse, který nás veze zpět k nádraží, k našemu hotelu.

Den 74, neděle 1. 11.

To hlavní proč jsme do Ahmedabádu přijeli – indo-saracénský stavební sloh, vytvořený smícháním hinduistických a islámských prvků – se dá vidět během pár hodin.

Po pravdě řečeno si ale při chůzi ulicemi hned všímáme něčeho úplně jiného, co taky neodmyslitelně patří k Ahmedabádu – textilu. Stovky, možná i tisíce, lidí a lidiček má na ulici rozloženy svoje igelitové plachty a na nich všechen možný textil, oblečení, boty. Ahmedabád je jedním z největších průmyslových měst Indie a díky mnoha textilkám se mu někdy říká „Manchester východu“.

Ahmedabád je Mekkou indického textilního průmyslu

Je neděle a ač třímilionové město, působí Ahmedabád poněkud ospale. Hodně krámů je zavřených a v ulicích vidíme potulovat se osedlaného slona. Ta „ospalost“ není ale vůbec na škodu,. Spíš působí sympaticky, protože je to dost jiné od shonu indických měst.

První indo-saracénská budova ke které se dostáváme je shodou okolností Páteční mešita (Jama Masjid). Vypadá opravdu neobvykle. Příliš robustně se zdobením pro mešitu neobvyklým. Uvnitř, nad mihrabem (výklenek označující směr k Mekce) jsou velké digitální hodiny.

Asi jsem to s tím vychvalováním ahmedabádského nedělního klidu trochu zakřikl, protože jak se přibližujeme k centru, ulice začínají „houstnout“ a za chvíli už jsme zase ve starém známem chaosu. I tak ale vidíme na ulici ležet řady povalečů, které ani sebevětší ruch nevzbudí z jejich líného spánku. Je to stejné jako v celé Indii: povalují se na ulici a když dostanou hlad, jdou si vyžebrat pár rupek. Pokud možno k cizincům, samozřejmě.

Stejní povaleči spí i před malinkou mešitou Sidi Sajada. Nejdeme ani dovnitř, protože to co chceme vidět je venku – krásná kamenná okna, ve kterých jsou vytesány stromy (opět z kamene) s ladně se vlnícími větvemi. I tahle mešita je v indo-saracénském slohu.

Jak se na cestě z Rádžasthánu dostáváme stále víc a víc na jih, přibývá už v krajině palem. Řada jich je i tady ve městě a na některých místech už jsme zahlédli i prodávat celé kokosové ořechy. Takové ty které osekají, udělají do nich díru, vypijou vodu a snědí vnitřní dužinu. Určitě si brzo nějaký dáme.

Cestou k Viktoriině zahradě míjíme třetí indo-saracénskou stavbu – mešitu Ahmeda Šáha. Teď už jsme si skoro jistí, že bychom indo-saracénský styl poznali mezi ostatními.

Chvíli odpočíváme ve Viktoriině zahradě, která by byla skvělá, kdyby ji Indové nezaneřádili odpadky. Už se tomu nedivím, jen je strašně lituju.

Po obědě se jdeme podívat na Sidi Baširovu mešitu a její houpající se minarety. Houpající proto, že jsou údajně postaveny tak, aby se v případě zemětřesení začaly synchronně houpat za strany na stranu, čímž by se mělo zamezit jejich spadnutí. Jak je to zařízeno? Stojí mimo mešitu a asi 10 metrů od sebe a zhruba v jedné třetině jsou spojeny klenbou. Právě ta by měla zajistit onu synchronizaci. Jestli to funguje se uvidí při příštím zemětřesení. Kousek dál za nádražím je totiž mešita Rádž Babri, která kdysi taky měla „houpající“ se minarety. Jeden z nich byl ale poškozen při pokusech jakéhosi Angličana, který se pokoušel zjistit, jestli to opravdu funguje.

Vyčerpali jsme všechno co jsme chtěli vidět a tak pár hodin čekáme než si bereme batohy a odcházíme na nádraží.

Indické vlakové nádraží je takový zvláštní živočich. Přeplněné lidmi, kteří většinou leží nebo sedí na zemi, případně se něčím živí. Zvláštní ale je, že vlaky sice přijíždějí a odjíždějí, ale lidi jakoby pořád zůstávali stejní. Že by největší řetězec hotelů pro bezdomovce na světě?

Rezervační systém indických železnic je doveden do absolutní dokonalosti, o které se přesvědčujeme asi hodinu před odjezdem našeho vlaku. Na nástupišti jsou totiž prázdné tabule kam vždy před odjezdem vlaku zřízenec přišpendlí sjetiny z počítače. Co že to na nich je? Seznam všech cestujících včetně jména, věku, pohlaví (všechny tyto údaje se uvádí na žádost o rezervaci!) rozdělený podle vagónů a s číslem sedátka/lehátka u každého jména (pokud jedete rezervovanou třídou). Opravdu na tom seznamu jsme a opravdu máme stejná čísla lehátek jako na jízdenkách a opravdu jsou ta místa ve vagónu volná. Tolik štěstí najednou snad ani neuneseme! Možná je směšné že se takhle divím. Když ale něco v Indii funguje jak má, nelze se než divit.

Malinká mešita Sidi Sajda byla postavena v indo-saracénském slohu

Spolucestující jsou směsice různých lidí – mladíci, starší, manželský pár, ženy s dětmi. Všichni jsou slušně oblečení a podle toho že jedou rezervovanou (i když jen druhou) třídou patří mezi ty bohatší. Všichni do jednoho se ale chovají stejně prasácky jako poslední otrhanci na ulici. Papíry a sáčky od hamburgerů (na kterých si pochutnávají s neskrývaným pocitem že si to na rozdíl od těch chudáků na ulici můžou dovolit) odhazují na nástupiště a koleje o sto šest.

Náš lehátkový vagón vpadá úplně jako ruský „plackartnyj“, tj. otevřená kupé a v nich šest sklápěcích lehátek. Na stopě se točí(!) větráky a tak se zdá, že jízda může být pohodlná. Okna jsou malinká, zamřížovaná, přesně jako v kravíně.Vzpomínám si na pákistánské vlaky, kterými jsme se vozili před třemi roky. Vagóny jsou skoro stejné, akorát že ty pákistánské vypadaly jakoby je používali už alespoň 200 let. Průměrná rychlost indických „expresů“ je prý 47 km/h, tak uvidíme za jak dlouho překonáme těch 492 km mezi Ahmedabádem a Bombají.

• ◄ INDIE – Puškar (Pushkar)
• INDIE – Bombaj I. ►