INDIE – Adžanta (Ajanta)
- Podrobnosti
- Vytvořeno 13. 2. 2000 •
- Aktualizováno 13. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3790×
Adžantské jeskyně byly vytesány v nádherném prostředí podkovovité soutěsky říčky Waghore. Jeskyně jsou vytesány na delší (vnější) straně soutěsky a na vrcholku kratší (vnitřní) strany stojí na kopci altánek, ze kterého je na všechny jeskyně skvělý výhled...
Den 81, neděle 8. 11.
Dopravit se do Adžanty není taková srandička jako do Ellory. Nebo spíš, srandička to je, ale jelikož Adžanta není blízko k žádnému většímu obydlenému místu, nebylo by nejlepší vypravit se tam na denní výlet, ale spíš pak dál pokračovat směrem na sever. Pro mě to znamená ráno cestu z Aurangabádu do Adžanty, prohlídku a pak cestu z Adžanty přes Džalgaon do Bhópálu. Tam však můžu dorazit teprve až zítra.
Abych do Adžanty dorazil co nejdřív, chci odjet z Aurangabádu už v 5.50 ráno, což je podle informací z autobusáku první autobus. Kvůli tomu vstávám už v půl čtvrté, protože jsem asi dva kiláky od nádraží a pochybuju, že bych v tuhle noční dobu našel na ulici houfy rikšistů čekajících na rito.
 |
| Pohled na část kaňonu říčky Waghore, podél nějž jsou vytesány adžantské jeskyně |
Procházka téměř prázdným městem je, jako vždy v Indii, docela příjemná. Na nádraží jsem v čas, ale v informacích mi říkají, že autobus v 5.50 byl zrušen a další jede až v 7 hodin. Nejradši bych je zrušil taky, ale asi by to nepomohlo, protože tahle země má skoro miliardu dalších ignorantů, kteří by byli více než ochotní nastoupit na místo těch současných (dez)informátorů. No nevadí, v Indii už jsem se díky bohu trochu naučil čekat.
Už teď v 6 hodin autobusák přetéká lidmi, většinou ležícími na zemi a čekajícími (na smrt?). Zase to vypadá tak, že autobusy přijíždí a odjíždí, ale lidé zůstávají pořád ti stejní.
Po půl sedmé přichází tři Japonky, které jsem včera viděl v Elloře. Svět je malý. Po sedmé hodině opravdu nasedáme směr Adžanta.
Adžanta
Jeskyně jsou trochu z hlavní cesty mezi Aurangabádem a Džalgaonem, ale dost autobusů zajíždí až k nim. Je to přeci jen velká atrakce jak pro cizince tak pro Indy.
Po příjezdu nechávám batoh v úschovně. Hned se na mě vrhají prodejci suvenýrů a někteří z nich mi chtějí dát dárek. Je to ale jen fígl jak z člověka později, když se vrací od jeskyň, vyrazit peníze, protože ten „dárek“ bych pak musel zaplatit. Můžu si tu nejen koupit kamenný suvenýr (surové krystaly, nebo kameny opracované do tvaru slonů, velbloudů...), ale i se nechat na židli vynést nahoru k jeskyním.
Adžantské jeskyně byly vytesány v nádherném prostředí podkovovité soutěsky říčky Waghore. Jeskyně jsou vytesány na delší (vnější) straně soutěsky a na vrcholku kratší (vnitřní) strany stojí na kopci altánek, ze kterého je na všechny jeskyně skvělý výhled.
 |
| Podél všech jeskyň vede kamenná terasa |
V adžantských jeskyních nezaujme ani tak kamenosochařské umění stavitelů (i když to je taky impozantní), ale spíš desítky fresek, jež se v jeskyních lépe či hůře zachovaly. Všechny byly vytvořeny s použitím přírodních barev, proto měly velkou šanci na přežití až do dneška. Vydržely decela dlouho, protože podle odborníků byly namalovány v letech 200 př. n. l. až 650 n. l. Jakmile ale vznikly jeskyně ellorské, adžantské byly opuštěny a zapomenuty až do roku 1819, kdy na ně narazili britští lovci.
Začátkem 20. století bylo mnoho fresek restaurováno, díky čemuž se teď můžeme obdivovat různým výjevům z doby vzniku jeskyň. Mnoho fresek se váže k Buddhovi a jeho životu, překvapivě velký počet ale zobrazuje ženy v mnoha různých situacích.
Jako příběh se „čtou“ fresky zobrazující putování prince Simhaly se svou 500hlavou družinou: nejprve ztroskotání na ostrově, pak přepadení ztroskotanců krásnými ženami, jež jsou ve skutečnosti převlečenými lidožroutskými divoženkami, útěk prince z ostrova na létajícím koni a nakonec jeho návrat a dobití ostrova.
Počasí sice moc nepřeje, ale jeskyně a okolí jsou i tak prostě nádherné. Vyhlídka z altánku vysoko na protější straně soutěsky završuje dojem mohutnosti práce, jež musela být vynaložena na jejich vznik.
Dostat se z Adžanty do nějakého alespoň většího města není zas tak jednoduché. Autobusy u nich sice staví. ale jak se teď odpoledne přesvědčuju, velice nepravidelně a hlavně nevypočítatelně. Proto radši jedu nejdřív džípem do vesnice Fardapur, kde (už za vydatného deště) čekám na autobsu do Džalgaonu, nejbližšího místa s železnicí. Autobus přijíždí zoufale natřískaný, ale jiná možnost není. Jízda naštěstí trvá jen dvě hodiny.
 |
| Vstup do jedné z buddhistických jeskyní |
Z Džalgaonu jsem původně chtěl jet vlakem rovnou do Bhópálu (8 hodin cesty), ale bohužel teď večer je už rezervační kancelář zavřená a nastoupit do vlaku na tak frekventované trase bez rezervace je stejné jako snažit se vměstnat do plné konzervy sardinek. Nakonec se musím pomoct tak, že přes noc pojedu busem do Indore, kde přesednu na Bhópál.
Bus odjíždí v půl desáté, je to „deluxe“ od soukromé společnosti (jiný bohužel nejede). Doufám, že nebude mít zpoždění, protože bych se zítra chtěl do Bhópálu dostat ještě v nějakou slušnou odpolední hodinu.
Den 82, pondělí 9. 11.
No jasně, jedu se soukromou společností, velkohubě slibující skvělé služby, ale místo toho jsme v Indore se čtyřhodinovým zpožděním. Cesta tak trvala 14 místo 10 hodin. Kromě zbytečně dlouhých zastávek pro nic jsme dvakrát píchli, takže velká sranda. Bohužel jsem včera nemohl jet státní dopravou (které v Indii dávám přednost), protože neměli noční autobus a přespáváním v Džalgaonu bych se akorát víc zdržel. Ještě že v Indore už můžu nasednout na státní autobus. Hned se cítím líp.
Jsem dost blízko Rádžasthánu, takže v buse opět cestuju ve společnosti barevných turbanů a pestrých sárí. Po pěti hodinách pohodové cesty jsme v Bhópálu.
