INDIE – Amritsar

Pandžáb pravděpodobně ze všech indických států nejvíc utrpěl v době dělení Britské Indie a Amritsar je toho důkazem. Ve vzdálenosti pouhých 26 km od nynější pákistánsko-indické hranice absorboval tisíce hindských a sikhských obyvatel, kteří museli utéct z pákistánské části Pandžábu. Stejně tak Lahaur poskytl útočiště muslimům z indické části...

INDIE

Vstupujeme do Pandžábu, takže začínají sikhské turbany. Než se dostaneme ven z indické hraniční zóny, musíme projít přes 4 kontroly kde si nás zapisují. Většina vojáků je v turbanech a vtipkují s námi otázkami typu „Vy ještě nemáte děti? Doufáme že příště už nám je ukážete". Už od Číny totiž každému tvrdíme že jsme manželé, protože v těchhle zemích se těžko vysvětluje jak by svobodní lidé mohli takhle spolu cestovat. I když tady v Indii to už snad bude lepší.

Z indického přechodu je to asi 3 km do městečka Attari, které překonáváme na cyklorikše (bicykl, který má vzadu dvě kola a na nich sedačku, vlastně takový malý tříkolový kočár). Vůbec nechápu jak je možné, že na pákistánské straně hranice po nich není ani stopy. Jízda je to ale skvělá. Je docela romantické vjíždět do Indie právě na cyklorikše.

Z Attari odjíždíme autobusem – o dost zachovalejším než jsou v Pákistánu. Je to jeden z vozů téměř monopolního indického výrobce Tata, stavěný s maximální využitelností, protože má v jedné řadě 5 sedaček (2+3). Jaká úleva vidět tady zase ženy bez závojů přes hlavu. Většina mužů chodí v košili a kalhotech, i když šalwar kamiz je občas taky ještě vidět. Táňa už ho poslední dva dny v Pákistánu nenosila, protože ji to lezlo na nervy a nedala se přesvědčit že ji sluší).

Během jízdy dává průvodčí v autobuse pískáním na píšťalku znamení k zastavení a rozjezdu – docela dobrý vynález, protože píšťalka je v tom řevu a chaosu víc slyšet než jen obyčejné bouchání na autobus, které slouží jako znamení třeba v Pákistánu.

První co nás praštilo do očí i když jsme to čekali je počet krav volně se procházejících po silnici nebo se povalujících na polích (i silnicích). Pro hinduisty (náboženství, které v Indii převažuje) je kráva posvátná a tak nejen že nejí hovězí, ale dávají jim i přednost na ulicích. Podle historek které jsem slyšel to může skončit třeba i dopravním kolapsem v případě že se nenajde nikdo kdo by se odvážil vyrušit krávu ze svého „rozjímání“ uprostřed silnice. V každém případě hovězí v Indii asi neochutnám.

Amritsar

Po hodině přijíždíme do Amritsaru. Je vedro a vlhko. Amritsar a vesnice cestou od hranic je, podobně jako pákistánská města, taky plný odpadků, ale bordel se mi zdá o trochu menší. I silnice mi připadají kvalitnější a auta míň otřískaná (asi jsou šťastná, že nemusí sloužit v muslimském Pákistánu).

Ubytování je hračka – vyskakujeme z autobusu jakmile míjíme námi vybraný hotýlek. Je příjemný, dokonce máme pokoj s manželskou postelí! Moc neztrácíme čas a hned jdeme do města, protože jsme strašně zvědaví.

Amritsar založil roku 1577 Ram Das, čtvrtý sikhský guru a dalo mu jméno svaté jezírko jimž je dnes obklopen sikhský Zlatý chrám (Amritsar znamená Nektarové jezírko).

Pandžáb pravděpodobně ze všech indických států nejvíc utrpěl v době dělení Britské Indie a Amritsar je toho důkazem. Ve vzdálenosti pouhých 26 km od nynější pákistánsko-indické hranice absorboval tisíce hindských a sikhských obyvatel, kteří museli utéct z pákistánské části Pandžábu. Stejně tak Lahaur poskytl útočiště muslimům z indické části.

V roce 1984 byl Amritsar svědkem dalšího krveprolití. Sikhští extrémisté obsadili Zlatý chrám a byli vypuzeni teprve indickou armádou, což se samozřejmě neobešlo bez bojů. Během nich byl Zlatý chrám vážně poškozen a indický Pandžáb byl až do začátku 90. let uzavřen pro cizince. Teď se zdá, že situace je lepší a i my si tady můžeme užívat.

Proplétáme se uličkami Starého města a směřujeme ke Zlatému chrámu. Staré město amritsarské se nedá srovnávat se Starým městem lahaurským. Je daleko čistší a lidi mi připadají pohodovější. Snad všechny ženy mají v levé nosní dírce zapíchnutý knoflíček a vdané ženy i nalepenou tečku na čele.
Připadá nám, že v Amritsaru je dráž než v Pákistánu. V jídle, dopravě i ubytování. V příštích týdnech uvidíme jestli to bude platit i pro celou Indii.

Zlatý chrám je pro Sikhy posvátným místem, kvůli němuž nejeden z nich zemřel

Zlatý chrám a jezírko Amritsar jsou ze všech stran obestavěny dalšími budovami příslušícími k chrámovému komplexu. Vzniká tak velké nádvoří s jezírkem a chrámem uprostřed. Před vstupem do komplexu je třeba zout boty a pokrýt si hlavu.

K chrámovým budovám patří i velká kuchyně, kde se denně připraví 30 000 jídel pro kolemjdoucí. Najíst se může přijít každý. Je to zdarma, ale malý příspěvek na chod komplexu je dobré dát když už kvůli ničemu jinému tak jen ze slušnosti k lidem, kteří zdarma nabízí občerstvení. I tak tuhle zkušenost ale vynecháme, protože jídlo je určeno především pro chudé, což mi v porovnání s většinou místních rozhodně nejsme a snědli bychom tak jídlo pro 2 chudé lidi aniž máme skutečnou potřebu.

Chrám je zvenku celý zlatý (prý pokrytý 100 kg zlata), uvnitř mramorový. Přes jezírko k němu vede most. Z chrámu se nepřetržitě ozývá čtení ze sikhských svatých knih (přenášené ven amplióny) doprovázené hraním na bubny a strunové nástroje. Hned po vstupu dovnitř člověka pohltí atmosféra. Čtení duchovních provázené hudbou mi připadá jako ten nejlepší doprovod s prohlídce téhle nádherné stavby: krásné vnitřní zdobení, vůně vonných tyčinek a spousta zpívajících nebo modlících se sikhů v turbanech.

Procházíme se po rozpáleném mramorovém obložení tvořícím čtvercové nádvoří v jehož středu je jezírko s chrámem. Proti nám se pomalu pohybuje velká skupina sikhů roztažená přes celou šířku nádvoří nabírající vodu z jezírka a postupně polévající mramorové nádvoří. Vše je udržováno ve skvělé čistotě a před vstupem na nádvoří (tam kde se zouvají boty) každý musí bos projít mělkým očišťovacím bazénkem. Bílá barva mramorového obložení se skvěle doplňuje se zlatou barvou chrámu.

Ve Starém městě si na ulici kupujeme jarní závitky a bramborové placky (chutnají skvěle) a dáváme si šťávu vylisovanou z ananasu. Ty máme poprvé, protože v Pákistánu vůbec nebyly.

Do hotelu se dostáváme až za tmy. Když jsme na pokoji přichází nám jeden zaměstnanec vyměnit prádlo. Vyklubává se z něj celkem zajímavý kluk. Jmenuje se Parwan, je mu 19 a podle toho co říká to nebude zrovna typický Ind. Jeho matka byla křesťanka, otec muslim. Pochází z Kašmíru, ale jeho rodiče se před léty rozvedli a žil pak sám s matkou v Amritsaru. Ta mu však na začátku roku zemřela, takže je teď sám. Svého otce nemá rád, protože je jen na prachy a ani nepřišel své bývalé ženě na pohřeb. Parwan nemá za potřebí se za mamonem moc honit, protože žije z úroků – jeho matka mu zanechala 3 milióny rupií.Studuje historii, angličtinu, sanskrt, pandžábštinu a hindštinu, ale taky se učí masáže. Jeho matka byla známá masérka a chtěla aby byl po ní. On sám ještě neví, jestli se bude živit masážemi nebo historií. Od té doby co mu matka zemřela nevěří v boha. Asi to opravdu nemá lehké, a to i přes hmotné zabezpečení. V tomhle městě kde se podle něj většina žene jen za penězi a chodí do hinduistických nebo sikhských chrámů bude asi hodně sám. Proto se často baví s cizinci a má už pěknou sbírku adres. S těmi se kterými si nejlíp rozumí si dá vlastnoručně vyrobenou zmrzlinu, jako důkaz přátelství. I my patříme mezi ty šťastné, tak máme možnost ochutnat jeho vanilkovo-banánový zázrak. Je fakt skvělá! Taky nám nabídl, že nám vypere zadarmo prádlo a pokud budeme chtít tak i udělá masáž. Musí hodně trénovat, protože v lednu se bude účastnit soutěže jejíž hlavní cena jsou víza do Itálie, Francie nebo Thajska. Je jedině rád, že bude moct trénovat i na nás.

Den 42, středa 30. 9.

Snídaně je skvělá – na ulici si dáváme smažené baklažány. Dnešek by pro nás měl být „zahradový“, protože se chceme podívat do několika zahrad roztroušených v centru. První z nich je Gole Bagh. Je trochu zanedbaná, ale docela pěkná. Prochází se v ní krávy (jako všude) a povalují flákači (jako všude). Je strašné vedro a vlhko, hned dopoledne jsem do sebe nalil 2 litry vody, což je jinak množství které mi stačí na celý den.

Na ploše kolem jezírka Amritsar (v jehož středu stojí Zlatý chrám) se promenádují Sikhové ve svých barevných urbanech, s nestříhanými vousy a dýkami za pasem

Naproti zahradě je vchod do hinduistického chrámu zasvěceného Lakšmí a Šivovi. Vchod je hlídán vojáky, protože chrámy tady v Indii byly často počátkem všelijakých problémů – lidi se srotili, naštvali a problém byl tady.

Před chrámem necháváme boty a vstupujeme na mramorové nádvoří. Nad námi vlají zlaté a stříbrné fáborky – chrám mi tak přijde docela veselý. Hinduismus jako jedno náboženství vlastně neexistuje a v Indii ten pojem vůbec neznají. Místo toho vedle sebe žijí desítky náboženství, která jsou všechna založena na svatých knihách, tzv. védách. Pro zjednodušení jsme si my ze západní civilizace vymysleli pojem hinduismus.

Hinduismus (říkejme jim tak) má 330 miliónů bohů, což je nepředstavitelně složitý systém a člověk který tady celý život nežije jej nemá šanci celý obsáhnout. Na tohle obrovské množství bohů a bůžků se můžeme zjednodušeně dívat jako na různé vlastnosti jednoho všeobjímajícího boha, který má 3 hlavní fyzické představitele: Brahmu (Stvořitele), Višnu (Udržovatele) a Šivu (Ničitele). Základem náboženství založených na védách je cyklus reinkarnací (znovuzrození) doprovázený karmou jako jakousi „knihou“ dobrých a špatných skutků. Cílem každého jedince je z tohoto cyklu znovuzrození (kdy jedno duchovní bytí – duše – žije po sobě více fyzických životů jako člověk, zvíře nebo třeba květina) se osvobodit a dosáhnout mokši – věčného spasení duše. Karma, která střídá dobré a špatné skutky duše, určuje v co se duše v novém životě převtělí. Zjednodušeně řečeno špatné skutky znamenají nižší reinkarnaci (třeba pes) a vzdálení se od mokši. Dobré skutky duši k mokše naopak přibližují. Hinduismus vyznává asi 80% indické populace.

Chrám stojí uprostřed jezírka stejně jako sikhský Zlatý chrám. Přichází se k němu po mostíku. Na jehož začátku je zvonek na který při vstupu každý zazvoní. Chrám je nádherně barevně zdobený, uvnitř s výklenky pro sošky bohů jimž je chrám zasvěcen. Po darování malého příspěvku dostáváme cukrové bonbóny.

Na druhé straně jezírka, za zdí, je další chrám zasvěcený Šivovi. Právě probíhá desetidenní svátek Dussehra. Řadí se mezi nejoblíbenější festivaly a oslavuje Durgovo (symbol dobra) vítězství nad zlým buvolím démonem Mahišasurou. Lidé v chrámu tancují a oslavují za zvuku bubnů. Děti mají stříbrné oděvy a vysoké kuželovité stříbrné čepice. Když procházíme kolem oltáře dostáváme na čelo oranžovou tečku, symbol toho, že jsme navštívili chrám.

Starým městem jdeme (no, spíš bloudíme) ke Zlatému chrámu. Bloudíme tak dlouho, až jsme zase u něj. V prvním patře jeho vstupní brány je Ústřední sikhské muzeum. Skoro všechny exponáty jsou kresby guruů (učitelů) nebo významných událostí ze sikhské historie. Malíři (obrazy jsou většinou z 2. poloviny 20. století) si moc nebrali servítky a na jejich obrazech je naturalisticky zobrazeno hodně násilných činů – od uvaření nebo rozřezání učňů za přítomnosti guruů až po výjevy ze slavných sikhských bitev, v nichž se to jen hemží useknutými údy a hlavami. Sikhismus byl založen v 15. století guru Nanakem, se záměrem spojit to nejlepší z hinduismu a islámu. Za ta staletí se sikhové postupně vypracovali až na nejprestižnější místa indické společnosti, čímž si zajistili mnohonásobně větší vliv než by odpovídalo jejich počtu. Na indické poměry jich je totiž jen skromných 19 miliónů.

V muzeu je chronologicky zachycena historie sikhů, včetně takových událostí jako masakr 2000 lidí v dnešní zahradě Jallianwala Bagh britskými vojáky v roce 1919, nebo útok indické armády na extrémisty zabarikádované v Zlatém chrámu v roce 1984. Tento útok pak přímo vedl k zavraždění tehdejší indické premiérky Indíry Gándhiové jejími sikhskými tělesnými strážci (vida až na jaké pozice se sikhové dostali). K této události tady nejsou jen kresby, ale i fotografie některých zabitých sikhů.

Je libo nový chrup? No... radši ani ne!

Kousek od Zlatého chrámu je zahrada Jallianwala Bagh, ve které se roku 1919 odehrál masakr zvěčněný i na obrazech v muzeu. Zahrada je teď příjemně upravená. Na levé straně stále stojí původní studna, do které tehdy v panice naskákalo mnoho lidí ve snaze zachránit si život před kulkami britských vojáků. Po masakru z ní bylo vytaženo 120 mrtvých těl. Na druhé straně zahrady zase stojí kus původní zdi s viditelnými stopami po kulkách. Mezi studnou a zdí byl vztyčen hliněný památník.

Toto místo je sikhy chápáno jako jeden ze symbolů jejich utrpení. Rozhodně to nebyly a nejsou žádní svatouškové (v jejich znaku mají hlavní místo dva zkřížené meče). Vojenský podtext (ve snaze zastavit pronásledování sikhů) tomuto náboženství dodal už v 16. století guru Gobind Singh. Od té doby většina sikhů nosí příjmení Singh znamenající Lev. Nezanedbatelnou část důstojníků indické armády dnes tvoří právě sikhové.

Je odpoledne a já dopíjím další, už třetí litr vody. Vedro a vlhko dosahuje vrcholu. Ještě dobře, že jsme si právě dneska udělali procházku po zahradách. Už jen pohled na zelenou barvu stromů ochladí.

Poslední dnešní zahrada není daleko od našeho hotýlku. Jmenuje se Ram Bagh a je už v nové čtvrti (i když jsem vůbec nepoznal rozdíl od čtvrti staré). V téhle zahradě teď chátrá několik bývalých koloniálních důstojnických klubů. Míříme k jednomu z nich, když tu nás zastavuje skupinka mladých Indu a ptá se jestli se nechceme podívat na jejich party. Přijímáme – jsme zvědaví jak bude vypadat.

Party je čistě náhodou v klubu kam jsme šli. Menší podlouhlá zatemněná místnůstka je plná mladičkých Indů a Indek trsajících na evropské disko (z minulého léta). Indky mají džíny a trika bez rukávů, někteří Indové jsou sikhové s turbany, ale jinak v džínách a košili. Už tak bylo vedro, ale při tancování v té nevětrané místnosti jsme se promočili opravdu dokonale. Svou bilanci vypité jsem proto ještě večer zakončil čtvrtým litrem.

Parwan se zase večer objevuje u nás v pokoji s další (zase moc dobrou) zmrzlinou. Táňa si pak od něj nechá dělat masáž, prý dokonalou.

Den 43, čtvrtek 1. 10.

Autobus do Dharamsaly sice odjíždí až před dvanáctou, ale už v půl jedenácté se necháváme odvážet na nádraží, protože jeden nikdy neví co jsou v téhle zemi správné a špatné informace. Do půl jsme čekali na Parwana, který slíbil, že se přijde rozloučit, ale nakonec se neobjevil. Řidič rikši co nás odvezl na nádraží se pokusil naúčtovat nám dvojnásobnou cenu, ale měl smůlu.

Na nádraží obědváme a pak nám někdo ukazuje který autobus jede do Dharamsaly. Hned do něj nastupujeme, batohy dáváme na střech a čekáme. Vtom se objevuje Parwan. Do hotelu přišel pozdě, tak se hned rozběhl na nádraží. Přišel se rozloučit a přinesl dárky. Táně náramek a náhrdelník, mě jeden ze svých talismanů. Asi byl hodně rád že jsme si s ním povídali.

Autobus se po chvíli začíná rozjíždět k výjezdu z nádraží. Přesně v asijském stylu, kdy ještě poloprázdný autobus už odjíždí, ale hledá přitom lidi na zbylá místa. Vtom jsme si vzpomněl, že naše batohy jsou sice na střeše, ale nejsou přivázané aby jsme je během cesty neztratili.. Říkám to průvodčímu, který bleskově odpovídá že to není potřeba. „Ale je!“ já na to. Nakonec ho přesvědčuju že si batohy radši vezmeme dolů, protože stejně nemá na přivázání žádný lano.

Za neustálého popojíždění lezu teda po zadním žebříku na střechu autobusu, kde jsou v ohrádce naše batohy. Sundávám je dolů, přičemž bus se stále blíží k výjezdové bráně z nádraží.Za chvíli už máme batohy v bezpečí a za chvíli už opravdu odjíždíme.

Průvodčí zase používá pro domlouvání s řidičem píšťalku a jakmile někdo přistoupí hned k němu nakluše a „vnutí“ mu lístky.

Okolí silnice je příjemné, skoro jako u nás doma, jen krav je tu víc. Na polovině cesty zastavujeme v městečku Pathankot. Je to vlastně už taková menší vojenská základna. Jsme totiž jen pár kilometrů od Pákistánu a jen kousek od sporného Kašmíru. Dokonce i na nástupiště se jde skrz dřevěný rám, který upozorňuje na kovové předměty (třeba bomby). Na zdi jsou zase vylepeny fotky nejznámějších bomb používaných sikhskými extrémisty. Fotky nejhledanějších z nich jsou hned vedle. Doufám že zrovna náš autobus nevyletí do povětří...

Jak se blížíme k horám začíná se krajina zvedat a vlnit. Pozvolné kopečky jsou ale pořád zalesněné a vidíme tady vedle sebe palmy i jehličnaté stromy. Za chvíli už jedeme serpentinami nad kroutící se říčkou.

Blíží se soumrak a mi míjíme čím dál víc vesnic, kde na poli stojí dvě obrovské figuríny a kolem nich křepčí lidi. V jedné vesničce už je dav na ulici tak hustý, že zastavil provoz. Dneškem vrcholí jeden z četných festivalů. Tenhle shodou okolností patří mezi festivaly celoindické a na některých místech trvá i víc než 10 dní. Každoročně se takhle oslavuje vítězství Durgy (symbol dobra) nad zlým bůvolím démonem Mahišasurou (jako v Amritsaru). Festival vrcholí zapálením velkých slaměných figurín – symbolů dobra a zla. My teď právě stojíme v zácpě lidí a aut a pozorujeme jak jsou figuríny zapalovány a za všeobecného jásotu všech hoří.

Asi půl hodinu po „dokonání“ se konečně hýbeme z místa. Zdrželi jsme se ale tak, že už je tma a do Dharamsaly přijedeme až v osm večer. Z toho mám opravdu radost, protože musíme nejenom najít ubytování, ale předtím se ještě dostat do Horní Dharamsaly o 10 km výš v horách. Tam je totiž soustředěn veškerý tibetský a buddhistický život, což je ten hlavní důvod proč jsme sem přijeli.

• ◄ PÁKISTÁN – Láhaur
• INDIE – Dharamsala a okolí ►