INDIE – Bikaner
- Podrobnosti
- Vytvořeno 7. 1. 2000 •
- Aktualizováno 13. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3545×
V centru je krásná architektura, bohužel ale strašně zanedbaná. Všechny ty ozdobné stříšky, sloupky a sošky jsou už teď jen odrazem dávné vyspělosti Indie...
V půl třetí jsme v Bikaneru. Do Džajsalméru odjedeme až zítra ráno, protože teď bychom tam dorazili už hodně pozdě na nalezení nějakého vhodného ubytování. Naštěstí hned naproti autobusáku stojí hotýlek, kde se můžeme ubytovat. Je to skvělé, protože do centra to máme jen asi 3 km a ráno nebudeme muset vstávat brzo a shánět rikšu. Místo toho se teď podíváme do města a ráno jen přejdeme přes ulici zpátky na autobusák.
Jízdenku si dopředu koupit nemůžeme, protože na ty nejlevnější autobusy (kterými se snažíme co nejvíc cestovat) nejsou rezervace. Stačí ale přijít čtvrt hodiny před odjezdem a je to. Jeden z důvodů proč se nedá lístek koupit dopředu je i to, že pokladní na jízdenku vždy napíše i SPZ příslušného autobusu. Dobré na tomhle systému zase je, že člověk (většinou) nenasedne do špatného busu.
 |
| Pevnost |
Bikaner je překvapivě zajímavý. V centru stojí velká pevnost a několik pěkných chrámů. Necháváme se vysadit u vlakového nádraží, protože tady mají být levné restaurace. Já zkouším paprikovou pakoru, což je zeleninou plněná paprika, obalená v těstě a usmažená. Tu stupku papriky tam nechali asi kvůli držení.
Ve starém městě se nám už tradičně pletou krávy (nebo my jim?) pod nohy a pokud ne krávy, tak alespoň jejich koblížkovité památky na silnici. V Rádžasthánu se ke krávám navíc přidali velbloudi, které tu používají hlavně jako tažná zvířata. Vypadá to zvláštně, ale už jsme si zvykli.
V centru je krásná architektura, bohužel ale strašně zanedbaná. Všechny ty ozdobné stříšky, sloupky a sošky jsou už teď jen odrazem dávné vyspělosti Indie. Škoda. Z centra se vracíme kolem pevnosti, která se díky červenému pískovci, z nějž je postavená, rudě „leskne“ v zapadajícím slunci.
V hotýlku si dáváme trochu dražší večeři. Chceme vyzkoušet nějaké rádžasthánské speciality, a tak se nám dostává ker sangri, (nějaká zvláštní rádžasthánská zelenina rostoucí jen na poušti, jejíž jméno jsem nepostřehl, v běžné zeleninové omáčce. Táňa má kadhai pakora – zelenina obalená v těstíčku, osmažená a podávaná v jogurtové omáčce. Oba k tomu máme rádžasthánské pečené chlebové placky bajara roti. Absolutně skvělé, jen jsme na to museli asi hodinu a půl čekat.
Den 63, středa 21. 10.
Všechny autobusy v Rádžhastánu jsou stejné a my se jich asi nikdy nezbavíme. V jednom už zase od časného rána sedíme a ještě osm hodin sedět budeme. Vzdálenost do Džajsalméru není sice tak velká, ale jsme v poušti a silnice nejsou tím, čím by měly být. Přestože jsou o poznání (možná dokonce o dvě!) lepší než cesty pouští v Číně, i tak se občas ocitáme na písku nebo skále. Musím ale říct, že indické silnice překvapivě nepatří mezi nejhorší. Je taky ale možné, že už jsem si zvykl a ve skutečnosti jsou strašné. Nevím. Autobusy jsou ale v každém případě staré rachotiny, občas bez oken, ale zatím nás vždy spolehlivě dovezly na místo, i když často s velkým zpožděním.
Tady na západě už je opravdu jen poušť. Občasnými trsy zelené trávy tak sice nepůsobí, ale to jen teď po monzunech. Za pár měsíců...
V autobuse se zase střídají skvělí dědové v křiklavě barevných turbanech a babičky v (taky křiklavě) barevných šatech. Muži mají často v uchu náušnici, některé ženy mají cvoček v nose spojený řetízkem s náušnicí v uchu. Jiné mají zase plné paže umělohmotných náramků a některé všechno zkombinované. Správný je pohled na barevně oblečené ženy obdělávající občasná prťavá políčka. Jejich šat kontrastují s mdlou červenožlutou barvou pouště. Byly by to skvělé fotky, ale takhle z jedoucího autobusu...
Během zastávek máme – ano – samosy a kačory. Ach jo, snad bude v Džajsalméru i něco jiného.
