Východoindická společnost spojila všech sedm ostrovů v jeden velký ostrov a vytvořila z Bombaje důležitý obchodní přístav. Dnes je Bombaj stále ještě ostrovem spojeným s pevninou několika mosty. Podle posledních odhadů má 15 miliónů obyvatel, z toho polovinu bez pravidelné elektřiny a vody...
Den 75, pondělí 2. 11.
Ejhle, náš vlak určitě překonal indický rychlostní rekord, protože jsme z Ahmedabádu do Bombaje prosvištěli průměrnou rychlostí skoro 55 km/h. Až jsem se z toho zpotil. Nebo... už je v Bombaji vlhko?
Jo, je tady vlhko. Po několika týdnech v příjemném horkém, ale suchém klimatu cítíme vlhko a zároveň jsme poprvé od odjezdu z Čech u moře.
Už z okna přijíždějícího vlaku vidíme bombajské mrakodrapy. Po východu z (velké) nádražní haly se ocitáme... v docela příjemném městě. Alespoň na první pohled. Před nádražím nádherně zelené vzrostlé palmy, na parkovišti narovnané elegantní černožluté taxíky vzor šedesátá léta a na ulicích vidíme projíždět červené dvoupatrové autobusy. Tak přeci jen ten indický počítačový rezervační systém není dokonalý. Místo jsme sice měli, ale odvezli nás do Londýna.
 |
| Čištění uší |
Tak, vtípky stranou, jdeme si najít ubytování. Vlastně nejdeme, ale jedeme a dokonce taxíkem, i přes můj vrozený odpor k nim. V centru Bombaje totiž pro nás teď není jiné volby. Rikši sem nesmí a linky autobusů neznáme. Mohli bychom se sice zeptat, ale po noční jízdě už chceme někde složit naši bagáž.
Colaba, čtvrť, ve které se chceme ubytovat, je asi 7 km na jih od nádraží. Na bydlení je Bombaj děsně drahé město, za obyčejný dvoják platíme skoro čtyřnásobek našich dosavadních průměrných denních výdajů na bydlení. Možná by se dalo bydlet levněji, ale dalo by to asi hodně hledání. Hlavně, že je v pokoji televize@#$%&! To Indové považují za vrchol blaha i luxusu a hned si za ni něco přirazí (i když se o ni nikdo neprosil).
Táňa si Bombaj asi moc neužije, protože pokud koupíme letenku a v letadle bude místo, za pár dní odletí domů. Došli ji totiž skoro všechny peníze a tak by alespoň chtěla stihnout Moničinu (její sestra) stužkovou v Nových Zámcích v sobotu 7. listopadu. Proto první věc kterou jdeme zařídit je letenka.
Od Vlaďky Řeháčkové, před mateřskou dovolenou zaměstnané u Delta Air Lines, máme kupóny na zlevněné letenky pro linky létané Deltou. Jedna z nich je i Bombaj – Frankfurt. Koupení letenky jde jako po drátku. Stačilo najít jejich kancelář v Bombaji (která je náhodou v hotelu Taj Mahal, jen pár kroků od našeho ubytování), vyplnit kupón a zaplatit kreditkou. Letenka vyšla na neuvěřitelných 148 dolarů! Táňa by chtěla letět ve čtvrtek kolem druhé ráno (většina letů z Bombaje do Evropy je brzo ráno, spíš ještě v noci). Jestli opravdu odletí uvidíme až na místě. Letenka je tak levná protože je tzv. „stand-by“, což znamená, že bude moct odletět jen v případě, že bude v letadle místo.
Letenku máme a tak nám spadl první kámen ze srdce. Další tam ale ještě čeká: už zase musím „natankovat“ peníze. Snad to v Bombaji půjde snadno.
Cesta do centra je opravdu jako procházka po anglickém městě. Viktoriánská architektura na každém rohu, relativně čisté a kvalitně vyasfaltované ulice. Sem tam nějaký ten mrakodrap (otřískanější než viktoriánské domy, asi protože je stavěli Indové). Ulice jsou zaplaveny černožlutými taxíky a červenými autobusy. Na ulicích se dá, jako v každém jiném indickém městě, koupit všechno, jen je nabídka daleko širší. Poprvé na cestě si dáváme čerství kokos. Už jsem ho neměl skoro pět let – od návratu z Afriky.
Palmy na ulicích a vlhko ve vzduchu nám dávají znát, že už jsme v tropech. Konečně, po tak dlouhé době snažení.
Vypadá to, že načerpání peněz z kreditky nebude tak jednoduché jako v Dillí. Kromě peněz totiž od banky potřebuju papír, který by mi umožňoval načerpané peníze (dají se načerpat jen rupie) vyměnit na tvrdou měnu. V Citibank jsme neúspěšný, jen se tady setkávám s indickým rasismem. Recepční u přepážky obsluhuje dřív Inda, který přišel až po mě; v Indii vcelku běžný postup. V takové bance ale trochu překvapí. Nakonec peníze vybírám ve Standard&Chartered, kde mi vystavují i nějaký (pochybně vypadající) papír.
Zítra se chceme podívat do Puny. Pro Táňu je to jeden z cílů cesty, protože strašně chce vidět tamější Oshův ašrám. Ve středu se zase vrátíme do Bombaje a odpoledne už pojedeme čekat na letiště; letadlo má letět v 1.55 ve čtvrtek ráno. Proto hned z banky musíme na nádraží zarezervovat jízdenky do Puny.
Nebýt toho, že Bombaj je docela příjemná, považoval bych dnešní „zařizovací“ den za nudný. Když ale přicházíme k nádraží Victoria Terminal pro lístky do Puny, překvapením nám padá čelist. Vypadá totiž spíš jako gotická katedrála. Tahle obrovská, sochami a chrliči vody ozdobená, několikabloková budova je snad nejhezčí nádraží jaké jsem kdy viděl. O to překvapivější, že je to právě v Bombaji. Už míň to ale překvapí, když člověk ví, že ji, stejně jako všechny viktoriánské budovy v Bombaji postavili Britové. Vlastně celou Bombaj „vytvořili“ Britové. Nejdřív Východoindická společnost, která si původních 7 bombajských ostrovů pronajala od britské vlády za 10 liber ročně, a pak přímo britská koruna.
Východoindická společnost spojila všech sedm ostrovů v jeden velký ostrov a vytvořila z Bombaje důležitý obchodní přístav. Dnes je Bombaj stále ještě ostrovem spojeným s pevninou několika mosty. Podle posledních odhadů má 15 miliónů obyvatel, z toho polovinu bez pravidelné elektřiny a vody. Jelikož plocha ostrova je omezená, rozrůstá se Bombaj směrem na sever a i přes záliv směrem na východ. Oběma směry se zvětšují jak chudinské slumy, tak boháčské čtvrti. Ty první však daleko rychleji.
Při obstarávání jízdenky nám opět pomáhá zvláštní okýnko pro turisty. Jinak bychom museli hodiny čekat. V rezervační budově je sice pokladen více než dost, lidí ale musí být „více než dost na druhou“, protože před každou z nich je tak 40hlavová fronta, která se vůbec nezmenšuje. Na jejích koncích lidi přibývají stejně rychle jako na začátcích ubývají.
Ze samého zařizování už máme hlad. Hned naproti nádraží je McDonald’s. Ne že bychom nějak zvlášť vyhledávali jejich bezpohlavní burgery, ale ještě v Dillí jsem se s Táňou vsadil o kolu, že v McDonald’s v Dillí nebudou mít vegetariánský hamburger (o kterém básní už několik let od návštěvy Londýna, kde si ho v „mekáči“ dala).
 |
| Viktoriánské nádraží Victoria Terminus – víc než svědek indické koloniální minulosti |
Prohrál jsem. Nejsme sice v Dillí, ale dá se předpokládat, že když v Bombaji vegetariánské hamburgery mají, budou ho mít i v Dillí. Takže platím koly a přidávám k tomu i vegetariánské hamburgery. Vždyť kdy bude mít člověk příležitost jíst v „mekáči“, kde mají vyložené napsáno, že „nepodávají hovězí ani výrobky z hovězího“? Fakt by to bylo drsný, kdyby svatá indická kráva skončila jako americký hamburger! Místo hovězího mají kuřecí a skopové a samozřejmě i ostatní standardní mekáčské serepetičky jako šejky, zmrzliny, jablkovou taštičku atd. Kola a hamburger ale bylo k jídlu trochu málo, takže se ještě dorážíme v normální indické restauraci.
Několik hodin před večeří trávíme u Internetu. Táňa už sedí u vlastního počítače, protože jsem ji za ložil na Hotmailu emailovou adresu a teď píše některým svým známým. Já jsem za uplynulé tři týdny dostal 15 dopisů, takže za ty tři hodiny stačím odpovědět jen na některé. Budu sem muset zajít ještě jednou. Tři dolary za hodinu není nejdražší (obzvlášť při srovnání se směšně vysokými poplatky v Rádžastánu) a navíc jsou připojeni 64kb pevnou linkou!
Večer se snažíme koupit Táně nějaké slušné oblečení jak si žádají pokyny od Delty pro případ, že by ji v letadle „strčili“ do business nebo první třídy. Moc to ale nejde. Nikde nemají nic konzervativního, všude jen samé pestrobarevné věci. Alespoň že botky jsme koupili docela pěkné.
Den 76, úterý 3. 11.
Koupil jsem si indické týdeníky „The Week“ a „Outlook“, abych měl během cesty do Puny co číst. Musíme vstávat v 5 hodin. Včera večer Táňa vyházela všechny věci, které nebude potřebovat a navzájem jsme si vyměnili to co já chci poslat domů a to co mi tady Táňa chce nechat. Svůj velký batoh si totiž nechávám tady v hotelu a zároveň si rezervuju noc ze čtvrtka na pátek. Zítra se vrátíme z Puny, zařídíme ještě nějaké věci a pak odjedeme na letiště. Tánin batoh nebudeme mít kam dát, tak ho budeme tahat sebou. Já pak po Tánině odletu přespím na letišti a ve čtvrtek ráno se vrátím do hotelu.
První dvě hodiny vlakem jedeme skrz bombajská předměstí. Ale jaká předměstí! Chudé slumy, kde žije ona chudá polovina obyvatel Bombaje. Domky sbité z planěk a plechu, potažené igelitem, na zablácených cestách a přímo vedle páchnoucích stok. Přírodní prostředí sami obyvatelé slumů ještě „zlepšují“ tím, že hromadně kadí na kolejích. Když píšu hromadně, tak mám na mysli opravdu hromadně. Každou chvíli míjíme řady deseti i dvaceti čupících mužů s plechovkou vody vedle sebe. Není pochyb o tom čemu se právě oddávají. Tenhle pohled trvá nepřetržitě snad půl hodiny. Je to opravdu smutné a asi i neřešitelné.
Pod dvou hodinách najednou vjíždíme do tunelu a projíždíme jich pak ještě několik. Vedou skrz široký horský hřeben, na jehož druhém konci kde se vynořujeme už najednou není Bombaj, jen pár domů podél klidné řeky. Ve směru jízdy, tj. směrem na východ, se rozprostírá zelená pláň , ze které vystupuje onen horský hřeben táhnoucí se k jihovýchodu. Míjíme několik stolových hor a palmy, trčící z ostatní vegetace nebo mezi domy, mi připomínají Ghanu.
Četba koupených časopisů je opravdu poučná. Indií teď právě hýbe nedostatek cibule, kvůli čemuž se její ceny vyšplhaly až ke stovce rupek za kilo! V tak plodné zemi jako Indie je to opravdu jedna z největších absurdit. Navíc prý Indie před několika týdny 200 000 tun cibule vyvezla. No, je to vůbec pravda? Je to vůbec možné? Těžko říct. Čím ale v téhle zemi jsem, tím víc bych tomu věřil. Indická vláda bude asi dost nekompetentní.
Ve stejném časopise je náhodou popsané složení vládních poradců. Drtivá většina jsou úředníci a jen asi 10 procent odborníci.
Ve druhém časopise čtu článek o životním stylu a hodnotách mladých úspěšných indických podnikatelů. Jako bych byl doma. Tady je to možná i horší. Mercedesy, vily, rolexy, parkery, golf, večírky, ukázat se. To dnes táhne. Zkrátka jako bych byl doma v Evropě.