INDIE – Bombaj II.

Jednou z největších atrakcí Bombaje jsou údajně jeskynní chrámy na ostrově Elefanta. Lodě na ostrov odjíždějí z mola před hotelem Tádž Mahal, plavba na ostrov trvá asi hodinu a půl. Bombajský záliv (oddělující ostrov Bombaj od pevniny na východě) je docela široký, v každém případě teď není z Bombaje vidět na pevninu...

Den 77, středa 4. 11.

Jsme zpět v Bombaji a z nádraží hned jedeme do AmExu. Měníme nějaké rupky na marky, aby Táňa měla peníze na dopravu z Frankfurtu domů. Využívám k tomu potvrzení o koupi rupií za dolary, což je asi jediný způsob (a AmEx jediné místo) jak v Indii získat tvrdou měnu za rupie. Dolarů už mám jen pár, tak s nimi musím šetřit.

Hned vedle AmExu nakupujeme nějaké malé dárky dáváme si poslední společný oběd. Od budovy Air India by měl jezdit letištní autobus. Naše snaha je ale marná. Od strážných budovy se dozvídáme, že autobus už půl roku nejezdí. No jo, asi byl neefektivní. Kdyby ale hned zrušili všechno co je neefektivní, museli by zrušit celou Indii.

Co dělat? Taxík je drahý a letiště je asi 15 km od centra. Jeden voják nám radí jet příměstským vlakem na stanici, která je nejblíže letišti a na zbytek cesty si vzít rikšu.

Vlaková doprava v Bombaji naštěstí funguje dobře a voják taky výjimečně nekecal. Z vlakové zastávky kterou nám řekl se dá opravdu rikšou dostat na letiště. Trvá nám to sice celé asi dvě hodiny, ale dnes máme času habaděj. Je teprve pět odpoledne a letadlo letí ve dvě v noci.

Zvenku vypadá letiště docela velké, ale haly pro cestující tomu vůbec neodpovídají. Pár řad sedadel, asi 40 odbavovacích přepážek a to je všechno. Na 15miliónové město dost málo. Asi budou mít velký tranzit. Ten já ale neuvidím.

Double-decker

Většina letů do Evropy nebo z jihovýchodní Asie přilétá/odlétá v pozdních nočních nebo časných ranních hodinách. Asi proto tady teď není moc lidí a odlétají tak dvě letadla za hodinu. Nevzali jsme si sebou nic k jídlu a tady jen zíráme na ty pětinásobné ceny oproti světu tam venku. Nakonec si dáváme pizzu.

Trochu Táně závidím, že za pár hodin bude zase ve známé Evropě (i když „trochu“ chladnější než Indie) a zítra touhle dobou už možná i v Čechách (pokud dneska odletí). Z Frankfurtu dojede vlakem do Prahy, přespí u mojí babičky a druhý den pojede domů na Slovensko. Měla by tak mít dostatečnou rezervu na to, aby stihla Moničinu stužkovou.

Táňa by zase ještě zůstala na cestě. Škoda, že ji peníze stačily jen po Indii. Alespoň ale začne doma pomalu připravovat naší cestu do Afriky v roce 2000.

Večer se Táňa převlíká do sukně, svetříku a nových botek, aby Deltě v letadle neudělala ostudu. Pak se (asi v 11) jako blesk objevuje Braňo. Braňo (taky Slovák) byl na VŠE v Praze nejdřív prezidentem AIESECu Praha, pak prezidentem AIESECu ČR a teď je na nárdoním AIESECu v Indii zodpovědný za výměnu studentů. Už půl roku je v Bombaji. Před cestou jsme si s ním vyměnili několik e-mailů, ale nebyl čas na to zavolat mu. Předevčírem mu Táňa poslala e-mail že odlétá a tak se na ni přišel podívat.

Je zajímavé slyšet mluvit o Indii člověka, který tady je už půl roku. Žije ale mezi trochu jiným druhem lidí než my ) tady na ulici: vzdělanými (a bohatými) potomky vlivných rodičů. Z těchhle kruhů se totiž většinou rekrutují místní AIESECáři. Prý se ale chovají naprosto stejně jako lidi na ulici. Všechno kolem sebe rozhazují jedna radost.

Den 78, čtvrtek 5. 11.

Po půlnoci se ptáme, jestli je v letadle do Frankfurtu místo. Díky bohu je. Táňa si hned odbavuje svůj batoh. Ve čtvrt na dvě se naposledy loučíme a pak už prochází pasovou kontrolou. Několik minut ji zpovídají, protože má v pase pákistánské vízum a horlivý úředník si zahrál na vyráběče problémů. Naštěstí jen dělal ramena a pak ji pustil do tranzitu.

Před letištěm se loučím s Braněm. On jede do AIESECářského bytu, já těch pár dospím tady, protože v tuhle noční hodinu by mě taxík do Bombaje stál přinejmenším jako jedna noc v hotelu. Takhle nebudu muset platit ani taxík ani hotel.

Během posledních hodin se letištní hala zaplnila lidmi čekajícími na evropské lety, takže je tu rušno jako na nějaké bombajské hlavní třídě. Alespoň se nemusím obávat že by se o mě zajímal nějaký živel, protože je tady daleko víc viditelně bohatších „cílů“. Zůstal jsem sám a je mi smutno po Táně.

Do sedmé hodiny ranní střídavě spím a střídavě čtu. Pak vyrážím na cestu zpět do města. Sehnat rikšistu není problém, horší je se ho na konci zbavit. Chce po mě za jízdu daleko víc než kolik ukazuje taxametr, což uznávají i kolemjdoucí. Je tak neodbytný, že mi málem roztrhal triko. Chytil jsem ho pod krkem a mrsknul s ním na jeho rikšu. Okrádat se nenechám! Trochu divadýlko ale zabralo. Dal pokoj.

Tímhle chováním ve mě bohužel jen utvrdil názor, že ti Indové, kteří mají co dočinění s turisty, jsou z velké části (určitě ale ne všichni) bezohlední vyděrači snažící se všelijakými pastičkami dostat z cizinců (pokud možno) co nejvíce peněz za (pokud možno) co nejméně služeb. Docela by mě zajímal názor jiných lidí, kteří se v Indii pohybovali. Názory lidí, které potkávám na cestě, jsou bohužel většinou totožné s tím, co kolem sebe vidím já – Indie je nádherná země se spoustou věci k vidění, ale lidé točící se kolem cizinců ji na její kráse dost ubírají. Proč o tom (už zase!) píšu? Protože je to opravdu každodenní součást cestovatelského života v Indii a nebojím se říct, že to někdy hraničí až s bojem. Taky proto, že teď už možná trochu víc chápu, proč tomu tak je. Jde totiž opravdu o boj. Boj o každého zákazníka. Opravdový boj, ne to šolichání jako u nás. To, co tady my cizinci zažíváme, tak není bojem s námi, ale boj o nás. Oni se musí vnucovat, musí se předvádět, musí být drsní, musí vydírat, musí lhát. Jinak by nepřežili, protože to jsou metody které používá každý. A bez nich má člověk konkurenční „nevýhodu“. Těžko říct kdy to začalo. Nevím, jak daleko je tahle úvaha od pravdy, ale jedno je jisté – život v Indii je extrémně těžký a teprve teď, po několika letech, jsem pochopil mého indického šéfa v Ghaně. Na dotaz proč on, Ind, založil firmu zrovna v Africe a ne v Indii, mi tehdy odpověděl, že v Indii je daleko těžší podnikat a prosadit se.

Na nádraží si na zítřek rezervuju jízdenku do Aurangabádu. Čekám ve frontě hodinu a půl. Už mi to ale ani nepřijde, asi jsem si zvyknul. Já to mám dobrý, za pár týdnů odjedu. Horší to mají všichni Indové, protože ti v tom zůstanou celý život. A jelikož nejsou schopní udělat něco pro zlepšení, nemají moc šancí dočkat se výrazně lepších časů.

Opět vybírám na kartu nějaké peníze a jdu se ubytovat do hotýlku. Věci mi hlídali dobře, jen jsem dostal pokoj bez okna, kde je v bombajském vedru i při spuštěném větráku jak v sauně. Za ty prachy (8 dolarů) je to na Indii docela chudý.

Jednou z největších atrakcí Bombaje jsou údajně jeskynní chrámy na ostrově Elefanta. Lodě na ostrov odjíždějí z mola před hotelem Tádž Mahal, přesně od stavby typu pařížského Vítězného oblouku. Tahle se jmenuje Indická brána a postavili ji Britové začátkem století na počest návštěvy krále Jiřího V. roku 1911. Dříve opravdu bývala branou do Indie, protože u ní přistávaly zaoceánské lodě. Dnes je už jen oblíbeným místem pro pokec s přáteli, lodě přistávají jinde. Hotel Tádž Mahal byl postaven roku 1903 panem Tatou (významný indický průmyslník) po jedné příhodě, kdy mu jako Indovi bylo zakázáno vstoupit do jednoho z místních evropských hotelů.

Plavba na ostrov trvá asi hodinu a půl. Bombajský záliv (oddělující ostrov Bombaj od pevniny na východě) je docela široký, v každém případě teď není z Bombaje vidět na pevninu. Buď je mlha, nebo je to tak daleko. Na moři kotví zaoceánské námořní lodi, v přístavu vidím válečný křižník a i nějakou luxusní loď pro plavby kolem světa. Asi půl hodiny před Elefantou je velký ropný terminál, kde právě kotví dvě lodi. Voda v celém zálivu je špinavá a plná odpadků a terminál k tomu přidává ještě naftu. Opravdu je mlha, bombajské mrakodrapy se nám rozplývají na obzoru.

Je vedro a vlhko, ale stinné stromy na Elefantě nám poskytují vítanou ochranu alespoň před sluncem. Šupky-dupky nahoru po (dlouhých) schodech a už jsme u vstupu do jeskyň. Indové opět zareagovali na poptávku a pokud se někomu nechce šlapat schody, může se nechat vynést na nosítkách. Tenhle rozpor prostě nechápu. Na jednu stranu jsou doslova líní (o nějaké organizaci práce vůbec nemluvě), na druhou stranu se někdy předvedou jako neuvěřitelně pružní a vynalézaví.

Chrámy na ostrově byly vytesány mezi léty 450 až 750 n. l. Pracovali na nich celé generace rodin kameníků a je neuvěřitelné, že něco vznikalo 300 let, během nichž se tvůrci drželi pořád stejného plánu! Po pravdě řečeno na mě chrámy víc zapůsobily právě tímhle a představou objemu odvedené práce než uměleckým dojmem. Možná je to i tím, že velká část jeskyň byla rozstřílena(!) Portugalci a zbyla vlastně jen torza. Za viděni stojí asi 5 jeskynních chrámů, největší a nejzachovalejší je hned vedle vstupu do areálu. Jde o chrám zasvěcený Šivovi, kterého je tady možné vidět vytesaného ve všech možných postojích. Dokonce i jako Trimuri – tříhlavého spolu s Višnou a Brahmou. Škoda že nejsme znalec hinduismu, protože bych toho určitě pochopil víc než jako obyčejný hinduistický ignorant.

Na zpáteční lodi potkávám několik Američanů v důchodovém věku. Jsou na cestě kolem světa, tou luxusní lodí co jsem viděl v přístavu. Určitě je to pohodlný a pro ně životní zážitek. Kdybych měl ve stáří dost peněz a už dřív neviděl ta místa, asi bych to taky zkusil. No, možná spíš ne, protože vidím a slyším jejich zážitky a dojmy. V každém přístavu jsou jeden, maximálně dva dny a většinu času tráví přesuny na moři. Spí zásadně na lodi. Všude kolem sebe jenom luxus, ze kterého jsou (jen) občas vytrhováni zastávkami v přístavech. V nich stejně stráví jen pár hodin, hlavně se projedou v klimatizovaném autobuse a nechají provést průvodcem po hlavních pamětihodnostech. Pocit to musí být opravdu skvělý, akorát že nemá nic společného se skutečností.

Když se tak procházím bombajskýma ulicema, čím dál tím víc mi připadá, že to není indické město. Většina ulic je označená tabulkami se jmény a poštovním směrovacím číslem, ale hlavně – jsou tady odpadkové koše!!! To je žúžo, že se občas můžu šlupkou od banánu trefit zase do koše. Někdy to ale nejde, protože je po vysypání nechávají dnem vzhůru (jsou totiž na vodorovné otočné hřídeli). No nejsme já náhodou v Indii?!

Během uplynulých tří týdnů jsme dostal tolik e-mailů, že teprve teď, při druhé návštěvě internetové kavárny se dostávám k napsání svoji nepravidelně-pravidelné zprávy z cesty. Pak odpovídám ještě na pár dopisů, čímž jsme celkem „zabil“ tři hodiny. Z kavárny vycházím už do tmy. Je sedm hodin večer z chce se mi někde dobře najíst (smutní lidé se občas přejídají). Ještě jsem nebyl na pláži Chowpati, kde se prý schází spousta lidí aby dělali spoustu blbostí. Je to sice trochu daleko, ale stejně nemám co dělat, tak se vydávám k moři.

Lákavou ovocnou svačinu si můžete koupit na každém rohu za pár rupek

Několikakilometrová procházka podél bulváru Marine Drive je docela příjemná. Z jedné strany moř, z druhé Indové nabízející buráky, banány, kokosy a zmrzlinu.

Na pláži to opravdu žije. Lidi sedí v písku, klábosí, honí se nebo si za pár rupek nechávají dělat masáž. Vedle pláže stojí šňůra stánků kde vám vylisují čerstvou ovocnou šťávu nebo prodají zmrzlinu. U jednoho bufíku si sedám na koberec a dávám si naši (moji i Táninu) oblíbenou masala dosu, což je tenká křupavě upečená placka, stočená do trubičky nebo trojúhelníku a naplněná směsí brambor, zeleniny a koření. K tomu se podává zeleninová omáčka a kokosová kaše. Atmosféra skvělá, jen škoda, že tady není Táňa. Určitě by si užívala se mnou, což je se mnou v jídle někdy těžké, protože jsem víc asketický typ než by se slušelo.

Den 79, pátek 6. 11.

Sbalený batoh nechávám v hotelu kde si ho večer vyzvednu. Zatím jsem se pohyboval v té moderní a prostorné části Bombaje, teď se šinu směrem k několika bazarům severně od Victoria Terminus, které mají být plné úzkých uliček a samozřejmě všelijakého zboží. Procházím kolem doků, pro běžného člověka nepřístupných. V jejich areálu je dnes mimochodem i mincovna razící indické mince.

O kousek dál, naproti krásnému parku na Horniman Circle, míjím budovu jakoby vystřiženou z učebnic o antické architektuře. Je to radnice, kde jsou dnes i Asijská a Státní ústřední knihovna.

Cestou sháním filmy, protože už mi zase docházejí a baterii do baterky, abych v jeskyních, kam se dostanu v následujících dnech dobře viděl.

První bazar na který vcházím – Crawford – je asi ten nejdrsnější, protože je v něm i masný trh. Člověk nejdřív projde kolem naskládaných klecí s drůbeží, pak králíky, ptactvem, štěňaty, kohouty (dva z nich v prach lítě zápasí) až se dostane tam, kde už se žádné maso nehýbá – k řezníkům. Celý trh je cítit obvyklým smradem rozkládajícího se masa, obzvlášť ve vlhké Bombaji. Naštěstí není Crawfordův trh jen řeznictví, ale i zelinářství, a to pestré a barevné. Trhovci mají své produkty spořádaně narovnané na poličkách a regálech a tahle část trhu působí čistě a spořádaně.

Úplně na druhém konci od řeznictví jsou obchůdky se smíšeným zbožím – konzervy, pití, toaletní a kosmetické potřeby. Mezitím se svižně pohybují stovky Bombajanů hledajících nejlepší ceny nebo nejčerstvější zboží.

Crawfordův trh najdete v zastřešené budově jež dříve sloužila jako velkosklad. Naproti tomu bazary přes ulici, ve čtvrti Kalbadevi, jsou klasické obchůdky na ulici, jejichž rozložené zboží jako obvykle zužuje průjezdnost ulice na polovinu. Musím se prodírat všemi těmi košilemi, šalvary, opasky, hračkami, banány, šroubováky a tisícem dalších věcí, abych se vůbec dostal k Páteční mešitě. Ta na mě kouká z konce jedné takové přecpané uličky. Nespočet nosičů přenáší velké koše plné zboží nebo tlačí své mohutné dvoukoláky naložené až do docela nebezpečné výše. Nemají to lehký.

Bazary se rozkládají na docela velké ploše a zabírají řadu ulic, takže je víc než pravděpodobné, že se v nich člověk dřív nebo později ztratí. Tak se to stalo i mě. Za chvíli se ale zase nacházím a mířím zpátky k Victoria Terminus.

Po obědě je čas na telefonát domů. Dohodli jsme se tak s Táňou, abych se ubezpečil, že šťastně dorazila domů. Dovolávám se hned na poprvé, Táňa už na mě čeká. Je u mojí babičky a chystá se na cestu domů. Musí pro ní být dost zvláštní za pár hodin tak prudce změnit prostředí a klima. Chvilinku mluvím i s babičkou.

Teď, když už vím, že Táňa je v pořádku, si můžu s klidným svědomím dát oběd.

Jsem línej, uchozenej a navíc dobře najedenej, takže se mi nechce nic dělat. „Parkuju“ v onom pěkném parku na Horniman Circle a asi tři hodiny píšu deník – během posledních dní jsem nenapsal ani čárku. K tomu si dávám banány.

Na večer je čas vyzvednout batohy a přesunout se na nádraží. Někde jsem dnes musel zapomenout ručník (celý den jsem ho nosil v ruce aby se usušil). No, v Indii to naštěstí není problém, cestou na nádraží míjím na ulici stánky se vším možným a samozřejmě i s ručníky.

Na nástupišti kontroluju, jestli jsem na seznamu cestujících. Ráno bych se měl probudit v Aurangabádu. Snad tam nebude takové vlhko jako v Bombaji.

• ◄ INDIE – Púna (Pune)
• INDIE – Ellora ►