Kupujeme si kokos a sedáme si v zahradě Padminina paláce. Padmina byla žena strýce Rany Kumbhy (jednoho z vládců Čittoru), kvůli které se pevnost poprvé dostala do obležení. Říká se, že když pathanský král Ala-ud-din uviděl v jednom z jezírek Padminina paláce její obraz, rozhodl se ji za každou cenu získat...
Den 70, středa 28. 10.
Dnešní 80. výročí vzniku Československé republiky oslavujeme brzkým vstáváním na autobus do Čittorgarhu. Poprvé od Himalájí nejsme v autobuse jediní běloši. Jede s námi ještě jeden Angličan. Směřuje ale rovnou do Puškaru, kam se my vydáme až zítra.
Cesta autobusem uběhla rychle jako blesk – netrvala snad ani tři hodiny, což je pro nás tak doba, kdy se v autobuse teprve pohodlně usadíme.
Čittorgarh není příliš turistický a všude je vidět. Nikde žádné dražší restaurace, jenom takové ty správné jídelny, do kterých se všude snažíme chodit. Pro místní jsme největší atrakcí, asi nejsou na turisty zvyklí.
 |
| Náhorní plošina, na níž se rozkládá rozsáhlá čittorgarhská pevnost |
Přijeli jsme sem kvůli rozsáhlé pevnosti, kterou teď vidíme nad sebou na dlouhatánském kopci. Chceme si půjčit kola, protože pevnost je docela daleko a sama o sobě je dost rozsáhlá, ale to bychom toho už chtěli příliš. Zhýčkali si nás v Udajpuru, ale tady není poptávka, takže ani nabídka. Místo toho musíme zvolit jinou dopravu: nahoru do pevnosti rikšou a v rámci pevnosti pak po svých.
K pevnosti je to několik kilometrů, přičemž poslední z nich šplháme po serpentinách do kopce. Mezitím projíždíme sedmi branami a za poslední z nich, úplně nahoře, vystupujeme v malé vesničce. Ta je jediným obydleným místem v pevnosti. Zbytek (pevnost má kilometr na šířku a asi pět na délku – všechno obehnané hradbami) je neobydlená pustina v níž ale ještě stojí několik zajímavých ruin z lepších časů, které pevnost zažívala po několik století až do roku 1568. V tomto roce došlo ke jejímu třetímu a poslednímu odbytí, během nějž, stejně jako v prvních dvou případech, ženy a děti spáchaly džauhar (sebevraždu upálením) a muži vyrazili ven z pevnosti vstříc jisté smrti v bitvě s několikanásobně silnější armádou mogulského císaře Akbara. Taková byla (a ještě i je) rádžputská povaha. Raději zemřít než se nechat zajmout a ponižovat.
Z pevnosti je skvělý výhled na okolní krajinu. Bohužel je mlhavo, takže obzor se ztrácí v bílém opar. Město se o pevnost docela stará a všechna zajímavá místa jsou spojená asfaltkou. Po ní občas kolem nás přefrčí rikša natřískaná indickou rodinkou radostí ječící nad neobvyklým výletem. My jdeme pěšky – máme na to celý den.
Zachovalé stavby jsou sice v trochu „rozloženém“ stavu, ale vzhledem k tomu, že mezi nimi rostou keře a stromy, vypadají tak trochu jako mystické ruiny někde v džungli. Platí to hlavně o paláci Rana Kumbha a dvou hinduistických chrámech Kumbha Šiam a Meera.
 |
| Ozdobený býk v čittorgarhské pevnosti |
Na pozadí téhle džungle ční do výšky Věž vítězství. Osmiposchoďovou mramorovou věž nechal postavit Rana Kumbha po vítězství na Mahmudem Khildžou v 2. polovině 15. století. Schodiště nahoru je překvapivě nápaditě vestavěno do věže tak, že má člověk pocit jako když bloudí v bludišti. Ze shora je skvělý výhled na velkou část pevnosti.
Kupujeme si kokos a sedáme si v zahradě Padminina paláce. Padmina byla žena strýce Rany Kumbhy (jednoho z vládců Čittoru), kvůli které se pevnost poprvé dostala do obležení. Říká se, že když pathanský král Ala-ud-din uviděl v jednom z jezírek Padminina paláce její obraz, rozhodl se ji za každou cenu získat. Obklíčil pevnost, která se ale nevzdala. Místo toho všechny ženy a děti (včetně Padmini) spáchali džauhar a muži vyrazili z pevnosti do marného boje s vojáky Ala-ud-dina.
Teď sedíme v zahradě paláce, koukáme do jezírka, v němž Ala-ud-din roku 1303 spatřil Padmininu tvář (dnes, v roce 1998 by se mu z těch hnijících odpadků ve vodě udělalo akorát tak špatně a pevnost by se nikdy nedostala do obležení – jedině snad pokud by se Alan-ud-din nezamiloval do hnijících odpadků), jíme kokos a vzpomínáme na Padminu.
Kolem východních hradeb se vracíme k první bráně. Z hradeb na východní straně je pohled na úplně jinou krajinu. Na rozdíl od západu tu není žádné město, ale jen roztroušené stromky a na obzoru pás zelenohnědých hor. Trochu mi to připomíná Ghanu.
Rikšou sjíždíme dolů a po obědo-večeři (oběd jsme nahoře v pevnosti žádný neměli) v hotýlku hned usínáme.
Den 71, čtvrtek 29. 10.
Dnešní rekord v časnosti vstávání (4.45) asi dlouho nepřekonáme. Chceme se totiž dostat do městečka Puškar, kam se nedá jet přímo, ale pouze přes město Adžmér.
 |
| Před pokladnou na autobusovém nádraží – tak kam se dneska vydáme? |
Po příjezdu do Adžméru hned sedáme na rikšu, která nás veze na nádraží, odkud mají odjíždět busy do Puškaru. No nádraží... spíš je to kus rušné ulice, kde přistavené autobusy akorát blokují dopravu. Puškar je od Adžméru jen 11 km, tak by si člověk řekl jak to, že autobusy tam jezdí plné až přecpané, když má mít jen 13 000 obyvatel. Všude jinde by na tolik lidí stačilo třeba tempo. Puškar ale není jen obyčejné městečko. Pro hinduisty je totiž svatý a ročně jich tam desítky tisíc podnikají svatou pouť. Navíc za pár dní se v něm má konat každoroční velbloudí veletrh, který přitahuje nejen Indy, ale i lidi z celého světa. My v Puškaru nechceme být až do veletrhu. Není čas, protože Táňa musí být do 7. listopadu doma, aby stihla stužkovou své sestry Moniky. Navíc jsme Puškar vůbec neměl ve svém původním itineráři, ale všichni ho vychvalovali, tak jsme si řekli, že se na něj podíváme.
Puškar přitahuje opravdu HODNĚ hinduistů. Bus je natřískaný až k prasknutí a přestože jede každých pár minut, Indové se všichni musí nacpat zrovna do toho co právě odjíždí. Jakoby to byla otázka života a smrti. Pořád si říkám, že dělají řadu věcí obráceně. Třeba teď se každý cpe, aby byl v Puškaru co nejdřív, i když není důvod nepočkat 10 minut na další autobus. Obráceně, když třeba kupujeme jízdenky na vlak, trvá odbavení jednoho člověka 10 minut (když má štěstí), protože jak pokladní, tak cestující jsou jako zpomalené filmy. Naštěstí se v narvaném autobuse natřásáme jen půl hodiny.