INDIE – Darjeeling

Darjeeling stojí leží v kopcích, takže ač vzdálen od Siliguri jen 80 km, cesta busem trvá 3,5 hodiny. Stoupáme po serpentinách a podél silnice se táhnou uzounké koleje. Ze Siliguri do Darjeelingu se dá totiž jet i vlakem. Je malinký a proto mu anglicky říkají toy-train (hračka). Cesta s ním ale trvá 8 hodin!

INDIE

Přechod hranice je hladký – stačí se dostat přes půl kilometrový most přes hraniční řeku a jsem opět v Indii. A je to vidět. Jako rána do hlavy. Okamžitě je všude hluk, křik, chaos, troubení, řvaní. Ty lidi by bez toho bordelu snad umřeli! Jsem ve svazovém státě Západní Bengálsko a některé věci jsou trochu jiné než na západě Indie. Muži často místo kalhot nosí jen kus látky omotané kolem pasu (sahající jim až po kotníky) a busy jsou nějak kratší. Jsme ale už v subtropech, protože všude je to samá palma nebo banánovník. Chatrče jsou jen takové lehké, z prutů a lití.

Busem se dopravuju do Siliguri, městečka odkud jezdí do Darjeelingu vlak nebo autobusy. Jedeme spolu s Tonym, jedním z těch tří Angličanů co se mnou jeli z Džanakpuru.

Autobusové nádraží v Siliguri je překvapivě čisté a zachovalé. I busy jsou nějak míň otřískané. Ten do kterého nasedáme mi dokonce připadá nějaký luxusní. No, uvidíme dál.

K cestě z Darjeelingu dál do hor slouží bezpočet taxíků ambassador a džípů

Darjeeling stojí leží v kopcích, takže ač vzdálen od Siliguri jen 80 km, cesta busem trvá 3,5 hodiny. Stoupáme po serpentinách a podél silnice se táhnou uzounké koleje. Ze Siliguri do Darjeelingu se dá totiž jet i vlakem. Je malinký a proto mu anglicky říkají toy-train (hračka). Cesta s ním ale trvá 8 hodin! Nevím jestli teď jezdí, protože jsme asi v půlce cesty viděli zničené koleje. Byly odplaveny během monzunů, což se tu stává snad každý rok.

Vůbec si nepřipadám jako v Indii. Silnice je většinu cesty skvělá a jak je tady větší zima (jsme v kopcích) než dole na planině, úplně zmizely hliněné chatrče a nahradili je dřevěné domky. Úplně jako ve Skandinávii.

Darjeeling

Do Darjeelingu přijíždíme už za tmy. Je zvláštní, že se neděje žádný křik a vnucování, jako dole na planinách. Naopak lidi nám v klidu ukazují cestu k hotýlku.

Když jsme konečně na místě kde strávíme několik příštích nocí, s otevřenou pusou jen koukám, jak je tady úplně jiná atmosféra. Především je zima a jelikož hlavní místnost v hotýlku, sloužící zároveň i jako restaurace, je obložená dřevem, připadám si spíš jako za podzimního večera někde v Krkonoších. Je tu asi pět cizinců a mezi nimi i jeden Čech. Jmenuje se Tomáš Achrer a do Indie se vydal strávit letošní zimu. Jeli ještě s jedním kámošem přes Turecko, Írán a Pákistán. Za ty tři měsíce na cestě přejel ze severu Indie přes Nepál až sem. Prý mu dochází finance. Původně chtěl být celou zimu na jednom místě, ale cestování se mu tak zalíbilo, že od původního záměru upustil. Cestováním ale taky začal utrácet víc peněz, takže teď už má peníze jen tak na cestu. Je skvělé si zase po dlouhé době pokecat česky.

Den 103, pondělí 30. 11.

U snídaně si prohlížím knihu hostů. Je v ní skoro víc Čechů než Angličanů! Vždyť i teď z těch šesti lidí v hostelu jsme dva Češi. Hotýlek je perfektní – dřevěné obložení připomínající nějakou krkonošskou boudu, skvělý výhled na Kančendžungu, třetí nejvyšší horu světa (8598 m), vaří taky dobře (i když včerejší čoumein mi zahýbalo žaludkem, spíš ale proto, že jsem celý den nic nejedl, než že by nebylo dobré) a pořád se na nás smějí.

Jsme na kopci, úplně na vrcholu Darjeelingu, který se rozprostírá odsud až do údolí pod náma. Proto budeme muset každý den ráno sejít a odpoledne (večer) se zase vyškrábat na kopec. Teď křivolakýma uličkama scházíme s Tomášem dolů. Darjeeling je čistší a upravenější než ostatní města tam dole v Indii. Možná je to tím, že tady dřív Briti měli svoje letní útočiště, kdy sem jezdili „schovávat se“ před nesnesitelnými vedry na planinách.

Nejspíš je to ale tím, že tu je hodně málo Indů (ve smyslu z jihu, z planiny), ale většinu tvoří Gurkové, potomci Nepálců. Nekoná se tu žádné přemlouvání ke koupi nebo jiné agresivní nucení do něčeho, co jsem nikdy nechtěl a chtít nebudu. Lidi jsou tu prostě jako v Nepálu – srdeční a nápomocní.

Jihoindické thálí je všude – i tady na severu

Ta čistota a jejich chování možná souvisí i s podnebím. Nezanedbatelnou část roku je tady zima (začala právě teď a teploty v noci budou mezi 0-10 stupňů, ve dne kolem 20), takže se o sebe musí v létě víc starat a zabezpečit se na zimní měsíce. Nestačí jim jen utrhnout banán a čekat až za hodinu naroste další, jak to pravidelně dělají ti flákači ve zbytku Indie. Oblečení mají moderní. Bundy, dobré boty, kalhoty, žádné jednoduché deky a šátky. Je zvláštní, že na ně mají peníze, protože určitě nebudou levné. No, asi se snaží.

Angličtina. Už dávnou jsem chtěl napsat něco o angličtině v Indii. Teď mě k tomu přiměla diskuse, kterou jsme měli s Tomášem právě o indické angličtině. Už s Táňou jsme vysledovali, že pokud se někoho na něco ptáme anglicky, v drtivé většině případů nebude rozumět takovým „vycpávkám“ jako jsou předložky, členy (a někdy dokonce i slovesa).

S angličtinou se po Indii dá snadno cestovat, ale člověk se doptá jen na ty nejnutnější věci. Pokud bych chtěl s někým alespoň trochu plodně diskutovat, musel bych prstíčkem hodně hledat, než bych našel partnera. Číslovky a počítání, to jo, to ovládá každý skvěle. To je ale tak všechno. Proto když se chci například dozvědět kdy jede bus do Darjeelingu, zeptám se anglicky „autobus – Darjeeling – ráno“, místo abych otázku komplikoval slovesy a zdvořilostmi. Tak mi každý porozumí a je to.

Samozřejmě se snažím naučit pár slov v hindi, jenže a) s hindštinou se ani zdaleka nedomluvím všude a b) když začnu hindi, bude odpověď taky v hindi. Všimnul jsem si taky, že třeba Tony, jako anglický rodilý mluvčí, má daleko větší problémy rozumět té indické lámané angličtině než my, kteří jsme na ni zvyklý i od sebe.

To, že Tomáš vypozoroval to stejné jako my s Táňou mě právě přesvědčilo pár slov o angličtině napsat. Indická vláda se snaží posílit pozici angličtiny jako jazyka spojujícího všechny Indy, protože na jihu velká část obyvatel mluví jazykem tamil a hindštinu nejen že neovládá, ale ani ji nepřijímá jako celoindický jazyk. Přesto už ale angličtina tak pronikla do životů průměrného Inda, že často slyšíme v jejich řeči anglická slova a někdy i celé věty!

Právě procházíme kolem hotelu, kde je přístup k Internetu. A přesto, že jsme v relativně malé „díře“, je Internet 6× levnější než ve Váranásí. Ach ti vyděrační Indové „tam dole“.

Jiní lidé, jiné chování, jiné oblečení, jiné ceny Internetu, tohle je prostě „jiná“ Indie. Tak trochu bych řekl, že takhle by mohla se mohla mít celá Indie, kdyby se ta miliarda lidí tam dole na planinách alespoň z poloviny tak snažila jako tady. Pak bych od nich nemusel na každém kroku slyšet, že Indie je chudá země. Není to pravda. Indie je bohatá, jen šokujícně nevzdělaná a tím pádem i neschopná využít svůj obrovský potenciál. Je ironií osudu, že letošní (1998) nositel Nobelovy ceny za ekonomii je Ind. Jeho specializace je ekonomie chudých mas.

Darjeeling je nástupní místo pro cesty do vzdálenějších a odlehlejších regionů v horách na severu, zvláště Sikkimu. Cesty za Darjeeling nejsou údajně nic moc světoborného a tak se vůbec nedivím těm stovkám džípů, které stojí na každém rohu, čekajíce na naplnění pasažéry a zbožím. Zboží se na ně z celého Darjeelingu většinou dostává klasickou cestou – pomocí nosičů. Horalové, jichž je mezi nosiči většina, nosí velké bedny či pytle na zádech na popruhu, který mají zavěšený za čelo! Do prudkých darjeelingských uliček tak vidíme stoupat podivně předkloněné postavy s velkým nákladem na zádech.

Kromě Nepálců tu žije hodně Tibeťanů. V okolí je několik buddhistických klášterů a v Darjeelingu tibetské jídelny. Díky bohu za to, že si můžu o pár dní prodloužit užívání si tibetské kuchyně.

Na jednom z jižních svahů se rozkládá Loydova botanická zahrada. I přes tu zimu, která tu teď v noci panuje, se v ní drží pod širým nebem palmy a jiná subtropická flóra. Docela mě to udivuje. Ve sklenících jim zase kvetou čtyři druhy orchidejí, všechno prý květena Himaláje. To se podívejme, co se člověk ještě nedozví – orchideje v Himaláji!

Chvilku v zahradě jen tak sedím na trávníku. Pokud svítí slunce, jako teď, je příjemně. Když je ale pod mrakem, hned se ochladí a už mi skoro není co závidět že jsem v Indii – je chladno a ani mikina mě moc nezahřívá. Jakto, že všechny ty čajové keříky pokrývající okolní kopce v noci nezmrznou? Ne že by doslova mrzlo, ale teplota se určitě blíží nule.

Tomáš se šel sbalit, protože zítra odjíždí. Já se jdu podívat na vyhlídkovou promenádu. Ráno je z ní dobře vidět Kančendžunga, teď po poledni je ale zahalená do mraků, jakoby se styděla ukázat nahá. Alespoň se můžu projít v příjemném prostředí, které mi tak trochu připomíná Petřín na podzim. Taky mám vyhlídku dolů, taky se opírám o kovové zábradlí, kolem chodí lidi v bundách a stromy jsou zelenožluté (no, víc zelené).

Z vyhlídkové cesty stoupám ještě o trochu víš, až na vrchol Observatory Hill. Není z něj žádná skvělá vyhlídka, jak by název napovídal, ale zato na něm stojí hinduistická a buddhistická svatyně. To místo mi ale připomíná smíchaný buddhismus a hinduismus tak jak je to v Nepálu: před jasně buddhistickou svatyní, z níž na všechny strany vlají barevné modlitební vlaječky, stojí býk Nandi, symbol to hinduistického boha Šivy. No a samozřejmě se tu potulují makakové.

Zítra bych chtěl alespoň kousek projet tím vláčkem jezdícím mezi Siliguri a Darjeelingem. Trasa je sice asi v polovině přerušená, ale jelikož jsme včera z autobusu viděli vláček supět po kolejích, vyplynulo nám z toho, že jezdí alespoň tam kam může. Nádraží je už ale zavřené, takže se zeptám až zítra.

Čajové plantáže pokrývají většinu svahů kolem Darjeelingu, ale i přímo ve městě

Po dlouhé době si k večeři dávám sladko-kyselou zeleninu s paranthou (tlustá chlebová placka, kterou si moc oblíbila Táňa) a přitom si příjemně povídáme s Tomášem v rodném jazyce.

Tony měl stejný nápad s vláčkem jako já a zjistil, že oběma směry jezdí jen jeden vlak denně. Z Darjeelingu dolů má jet v půl třetí odpoledne. Program na zítřejší odpoledne je tak daný: pojede se vláčkem. Ráno se pravděpodobně svezu na Tygří kopec, ze kterého má být vidět pěkný východ slunce. Džíp odjíždí každé ráno v půl páté. Uvidím, jestli se mi bude chtít vstávat. Teď se ale musím nějak rychle zahřát, protože v posteli je strašná zima a mě mrzne nos. Hlavně že jsem jel do Indie za teplem!

Den 104, úterý 1. 12.

Loučím se s Tomášem, který odjíždí do Siliguri a pak do Dillí. Já mám docela nabitý program, protože místa která chci vidět jsou daleko od sebe a jediná možná doprava jsou buď vlastní nohy, nebo drahý džíp. Počasí se mračí a já mám před sebou zrovna několik kilometrů chůze po Darjeelingu. Snad nesprchne.

Darjeeling je snad po celém světě známý svým čajem. Na čajových plantážích je tady zaměstnáno na 40 000 lidí, kteří produkují celou čtvrtinu indického čaje! Darjeelingský čaj se ve světě vysoce cení a jeden Japonec dokonce koupil čaj z castletonské plantáže po 220 dolarech za kilo!

Dva kilometry od centra Darjeelingu se rozkládá čajová plantáž Happy Valley (Šťastné údolí). Uhýbám z hlavní silnice a po cestičce klikatící se mezi čajovými keříky scházím dolů po prudkém svahu. Ten je celý porostlý čajovníky a až někde dole vidím pár budov s plechovou střechou, kde se čaj „vyrábí“.

U hlavní budovy se mě hned ujímá jeden ze zaměstnanců a ochotně mě zasvěcuje do tajů zpracování zelených čajových lístků ve výsledný čaj, který doma běžně pijeme. Jelikož je prosinec, sběr čajových lístků už skončil a teď se zpracovávají poslední zbytky sklizně. Znovu se začne v dubnu, kdy na plantáže vyrazí tisíce žen, aby ručně otrhávaly zralé lístky.

Happy Valley je plantáž, kde se čaj zpracovává stále velice jednoduchým, tradičním postupem. Nejprve lístky leží od rána do večera na sítech ve dlouhých korytech a prochází tak prvním sušením. Pak jsou rozdrceny a ponechány ve vlhké místnosti, kde tři hodiny fermentují. Po fermentaci přichází zahřátí v troubě na teplotu kolem 100 stupňů Celsia, čímž se vysuší většina zbylé vlhkosti. Takto „vyrobený“ černý čaj se další den nasype do speciálního stroje, který jej roztřídí podle velikosti lístků a zlomků lístků. Za nejkvalitnější čaj jsou považovány lístky napůl rozdrcené, nejnižší kvalitou je prach, který se většinou dává do sáčkových čajů. Takže pokud chcete dobrý čaj, zahoďte všechny sáčkové Pickwicky a kupte si pořádný čaj sypaný. Jakmile je čaj roztříděn, sesype se do velkých dřevěných krabic a posílá do Kalkaty, kde je balen do krabiček tak, jak jej už známe doma.

Docela poučná exkurze, i když mě překvapilo jak jednoduše celý postup výroby čaje vypadá. Asi to ale tak úplně jednoduché nebude a určitě musí znát nějaké fígle.

Jak se vyrábí čaj už teda vím, včera jsem viděl něco z himalájské flory, takže teď je čas na okouknutí nějaké fauny. Místní ZOO je další dva kilometry od čajové plantáže. Cestou mě nepřestává fascinovat ta čistota a oblečení domorodců. Jako bych byl v nějakém horském městečku v Evropě. Kolem každou chvíli projede plně naložený džíp směřující do hor, děti chodí spořádaně do školy (a v uniformách), nosiči nosí svá těžká břemena.

Spolu s cejlonským patří darjeelingský k nejkvalitnějším černým čajům světa

Do ZOO jsem se vlastně přišel podívat kvůli červené pandě. Ve volné přírodě žije právě v těchto oblastech, plus v Tibetu, Nepálu a Bhútánu. Vidět ji v přirozeném prostředí ale není jednoduché. Tady po stromech ve svém výběhu lezou hned čtyři a vypadají docela spokojeně. Jejich ksichtíky jsou tak roztomilé, že se tomu musím smát.

Kromě pand tu mají docela dobré zastoupení kočkovitých šelem: leopard, oblačný leopard a velký, majestátně a nepřístupně se tvářící leopard sněžný. O kousek dál se líně povalují dva sibiřští tygři. Místní primitivové se úžasně baví tím, že na leopardy řvou a ukazují svým ženám jak jsou skvělí, že se toho odváží. Bodejť, leopard je v kleci, tak čeho se bát, že?

V areálu ZOO je i Himalayan Mountaineering Institute (Himalájský horolezecký institut), který taky pořádá kursy horolezectví. Je to fascinující místo. Ne snad že bych se pustil do nějakého horolezeckého kursu, ale můžu se tu o horolezectví leccos dozvědět. Jeho dlouholetým ředitelem byl až do své smrti v roce 1986 šerpa (i Šerpa) Tenzing Norgay. Ten, který 29. května 1953 společně se Sirem Edmundem Hillarym jako první člověk vystoupil na nejvyšší horu světa – Čumulangma (Mt. Everest). Sám Norgay je tady pohřben. Místo jeho posledního odpočinku je pěkně upravené a je vidět, že si ho váží.

Součástí HMI jsou dvě skvělá muzea zaměřená na Himaláj: Horolezecké muzeum a Muzeum Mt. Everestu. V Horolezeckém muzeu si prohlížím skvělou sbírku horolezeckého náčiní, vycpanou faunu Himaláje a několik reliéfních modelů himalájských pohoří. V Muzeu Mt. Everestu se člověk zase projde historii dobývání vrcholu této hory od počátku století, kde vybavení tehdejších expedic z dnešního pohledu vzbuzuje spíš úsměv, o to však větší obdiv a respekt, až po poslední pokusy. Samozřejmě, že indické expedice jsou vyzdvihovány nejvíc, jako by byli nějací nadlidé. Ve zvláštní vitríně je uloženo vybavení, které Norgay použil při onom legendárním výstupu na vrchol světa.

Skvělé a poučné. Stálo to za ty našlapané kilometry navíc.

Roztomilá panda červená žije ve vysokých polohách

Je kolem poledního a já jsem zpět v centru města. Zdá se mi až neuvěřitelné kolik taxíků (většinou staré indické ambassadory) a džípů (v Indii licenčně vyráběný model od 2. sv. války) se sem vejde. Je jich tu snad víc než lidí! Teď mě ale ani tak nezajímají džípy a taxíky, jako jiný druh dopravy – vláček jezdící mezi Siliguri a Darjeelingem. Trať je sice uprostřed přerušená sesuvy půdy, ale vláček jezdí až tam kam může. Chci se svézt jen kousek, abych vyzkoušel jaké to je.

Těsně před odjezdem si kupuju lístek do městečka Ghum, vzdáleném po kolejích jen asi 8 km, ale celých 45 minut jízdy! Vláček slouží vlastně hlavně jako turistická atrakce, teď je nás v něm asi šest nebo sedm. Vagóny jsou tak prťavé, že se v nich dá jen tak tak stát (no, žádná novinka po místních krátkých autobusech). Lokomotiva je zmenšenina klasické parní lokomotivy a při jízdě chrlí oblaka dýmu, páry a popela.

Řítíme se kupředu omračující rychlostí 10 km/h. To ale jenom z kopce, do kopce je to přeci jen o trochu míň (0 km/h?). Trať vede těsně kolem silnice a jeden starší Angličan je ze svých uměleckých snah pořídit ty nejskvělejší záběry vykloněním se z okna několikrát vyrušen troubením auta, které kvůli jeho hlavě nemůže po úzké silnici projet. To je teda věc!

Těch 45 minut mi úplně stačilo. Neví, jestli bych to vydržel celých těch 8 hodin až do 88km vzdáleného Siliguri.

Večer je v hotýlku dost smutno. Všichni kromě Tonyho, mě a nějakého zamlklého Japonce odjeli. Turistická sezóna skončila. Už se nesbírá čaj, je zima, tak co by tady turisti dělali? Zima je dokonce taková, že to personál hotýlku přimělo k tomu, aby přinesl železný kotlík se žhnoucími briketami. Střídavě čtu noviny a sleduju indickou MTV, směsici indické a evropské hudby. Je docela příjemné zase slyšet něco známého. Působí to pohodově. Moje oblíbená hudba mi na cestě docela chybí. Alespoň jsem ale zcela pohlcen cizím prostředím, nemaje žádné berličky, které by mi připomínaly starou dobrou Evropu.

• ◄ NEPÁL – Džanakpur (Janakpur)
• INDIE – Cesta do Bangladéše ►