INDIE – Dharamsala a okolí

Spousta místních lidí jsou Tibeťani, většinou emigranti, kteří utekli z Číny. Svým vzhledem (šikmé oči) jsou snadno rozeznatelní od Indů. Tibetské ženy nosí sukně a přes ně pruhované tkané zástěry. Muži nosí všechno od oblečení podobného šalvaru kamízu až po triko a džíny...

Nakonec usedáme co cenově jakžtakž přijatelné rikši a během 20 minut ostrými zatáčkami vystupujeme v Horní Dharamsale, která se ve skutečnosti jmenuje McLeod Ganj.

Všechno se tady zdá být hrozně malinké, ale je tady neuvěřitelné množství bělochů. Nikdo z nich nevypadá normálně. Normou jsou vyholené nebo naopak dlouhé vlasy, vytahaná trička, volné kalhoty a látkové přehozy ležérně nošené přes rameno. Většina z těchto lidí je tady kvůli jediné věci – buddhismu. Tady je totiž hlavní buddhistické centrum v Indii, tady totiž sídlí Dalajláma a celá tibetská exilová vláda.

Všechno se zdá být hrozně malinké... a tajemné. Jsme na kopci, ale dole nevidíme žádná světla. Vše je v mlze. Symbolické.

Štěstí na ubytování máme hned v prvním hotelu, kde dostáváme dvoják s výhledem na údolí, teď ale jen mlhu.

Den 44, pátek 2. 10.

Ráno. Náš hotýlek je přímo na jedné z hlavních uliček. Sedíme v jídelně a z úrovně 1. patra se díváme na čorten s modlitebními mlýnky, který je naproti přes uličku. Je to skvělý pohled, protože můžeme vidět staré babičky a dědečky buddhisty jak se modlí. Čorten na který se díváme má tvar obdélníkového dvorku obestavěného zdmi s modlitebními mlýnky kolem všech čtyřech stran. Delší strany jsou podél dvou rovnoběžných uliček, kratší strany tvoří jakési průchody jimiž se dá dostat z jedné uličky do druhé. To ale samozřejmě není jejich účel. Hlavní je aby modlící se mohli obejít celý čorten kolem dokola (zásadně ve směru hodinových ručiček) a zatočit všemi mlýnky. Proč točí mlýnky? Protože jejich roztočením se odříká modlitba která je na nich napsaná. Je to vlastně jakési efektivní modlení. Pokud by ale stačilo jen točit mlýnky bylo by modlení moc jednoduché. Proto aby modlitby „odříkané“ mlýnky měli stejnou účinnost jako modlitby opravdu vyřčené je potřeba je poprvé mnohokrát (asi 180×) za sebou odříkat. Proto můžu klidně točit mlýnkem, který tak za mě modlitbu odříká, ale nikdy to nebude tak účinné jako když jimi točí opravdový buddhista, který už před tím modlitbu sám odříkal.

Buddhistické modlitební mlýnky nabývají i takovýchto rozměrů

Modlitební mlýnky ale nejsou jedinou fikanou pomůckou. Další jsou modlitební vlajky. Když si takové vlaječky (jsou na nich napsané modlitby) buddhista pověsí nad dům, bude jeho modlení ještě účinnější. Modlitba za něj totiž bude odříkávána větrem při každém jeho poryvu.

Takže teď sedíme v jídelně, koukáme na vrtící se mlýnky a snídáme tibetský chleba s tibetským sýrem a rajčetem a k tomu máme zázvorový čaj.

Důvod proč jsme do McLeod Ganje přijeli je jasný: buddhismus. Doufali jsme, že se trefíme do jedné z veřejných audiencí Jeho Svátosti Dalajlámy, ale poslední proběhla před pár dny 28. 9. z čehož vyplývá, že delší dobu zase žádná nebude. Škoda. I tak je tady naštěstí co vidět a vstřebávat. Vždyť jsme v oblasti které se říká Malý Tibet.

McLoed Ganj je dost turistické místo a je to poznat na každém kroku: plno obchodů se suvenýry, restaurace vařící evropská jídla a dokonce i dvě „kina“ promítající euro-americké filmy. Naštěstí se tady dá trávit čas i návštěvou buddhistických přednášek, kurzů, meditací či dokonce učením se tibetštiny. Snad v každém hotelu nebo restauraci visí plakáty oznamující ten kurz či onu meditaci. Jak tak vidím, dá se tady smysluplně strávit několik týdnů či měsíců.

I okolí je krásné. Jsme v horách ve výšce asi 1800 metrů a kolem nás jsou zelené lesy. Člověk tady tak najde „potravu“ nejen pro mozek, ale i pro oči a romantickou duši. Máme tady strávit dva dny, ale už teď tuším, že to asi bude víc.

Spousta místních lidí jsou Tibeťani, většinou emigranti, kteří utekli z Číny. Svým vzhledem (šikmé oči) jsou snadno rozeznatelní od Indů. Tibetské ženy nosí sukně a přes ně pruhované tkané zástěry. Muži nosí všechno od oblečení podobného šalvaru kamízu až po triko a džíny. Přestože je všude plno lidí ulice působí klidně. Žádné vnucování se jako v Pákistánu. Prostě klid.

Je poledne a jdeme kolem jednoho z „kin“. Právě mají začít promítat film „Větrný kůň“ pojednávající o současném Tibetu. Bez váhání vstupujeme. „Kino“ vlastně není kino (proto ty uvozovky), ale malá zadní místnost v jedné hospodě, kde je televize a video. Z něj se bude pouštět onen film.

Název filmu „Větrný kůň“ fakt dobře vystihuje jeho příběh. Odehrává se v roce 1997 a pojednává o mladé jeptišce a její rodině během dnů následujících po jejím zatčení kvůli protestu za svobodný Tibet. Větrný kůň je obdoba modlitebních vlaječek: Tibeťané do vzduchu vyhazují papírky popsané modlitbami. Ty jsou v letu odříkávány větrem a tím přenášeny do nebe. Dnes už nejsou v Tibetu k vidění. Zmizely stejně jako stovky buddhistických klášterů.

Film byl skvělý. Daleko lepší než „Kundun“ nebo „7 let v Tibetu“, která tady taky promítají. Celý byl natočený v tibetštině a promítaný s anglickými titulky, takže působil opravdu autenticky.

Všechno kolem na nás strašně působí. Na ulici se běžně procházejí buddhističtí mniši oděni do svých červenooranžových sutan, řada nápisů a vývěsních štítů je v tibetštině a pár set metrů odsud teď sedí Dalajláma a přemítá nad tím jaká čeká Tibet budoucnost.

Jdeme se projít dolů z McLeod Ganje k Dharamsale. Nejdřív odbočujeme směrem k Dalajlámově rezidenci. Věci musíme nechat mimo areál a procházíme železným detekčním futrem jako v některých hlídaných budovách. Dostáváme se na malé, plochými kameny vydlážděné náměstíčko, zastíněné vzrostlými stromy. Na jedné straně (směrem na jih s výhledem na údolí) je Dalajlámova rezidence. Obehnaná zdí a hlídaná vojáky je pro obyčejného smrtelníka těžko dostupná. Kvůli Dalajlámově zaneprázdnění je třeba sjednat případnou soukromou audienci několik měsíců dopředu, nebo se zúčastnit jedné z občasných audiencí veřejných. I takhle je to ale zážitek. Co teprve uvnitř...

Na druhé straně náměstíčka stojí Dalajlámův chrám. Vstup je tam jen s nějakými kartičkami které nemáme, takže zatím smůla.

Pokračujeme dolů z kopce směrem k Dharamsale. Okolí je příjemné – zelené, vzduch čistý, teplota tak na košili, to tam je vlhko a vedro indických planin.

Zastavujeme se v Gangčen Kyšong kde je kromě Tibetské knihovny a několika tibetských škol i sídlo Tibetské exilové vlády. Všechno je ale bohužel zavřené, protože dnes je jeden z celoindických svátků – výročí Gándhiho narození. Jen tak se brouzdáme kolem tohohle neobvyklého místa.

Ulice v Dharamsale jsou obyčejné, s občasným trhovcem nebo prodejcem suvenýrů

Zpět v McLeod Ganji v mrňavých pidiuličkách nahlížíme do bezpočtu krámků. Radši ale rychle pryč, protože ty krásné věci příliš svádí k nakupování. A my nemáme ani peníze ani místo v batozích. No, možná si přeci jen něco malinkýho koupíme. Je z čeho vybírat. Od tradičního oblečení přes náboženské předměty (sošky Buddhy, modlitební misky, vlajky, mlýnky, svaté texty), tibetskou hudbu až po propagační trička či batikované textilie s náměty Buddhy i hinduistických bohů. Táňa je úplně u vytržení.

Večer si snad poprvé za celou cestu dáváme dvě večeře, protože tibetská kuchyně je prostě skvělá. Nejdřív máme čou čou (nudle se zeleninou, v další restauraci pak já neodolávám thankhotu, zeleninové polévce s velkými těstovinami. Tady se nám moc líbí.

Den 45, sobota 3. 10.

Snídaně v našem hotýlku se nám nějak zalíbily. Nejspíš proto, že z „našeho“ místa vidíme přímo na čorten s modlitebními mlýnky a je zajímavé pozorovat lidi co s nimi chodí točit.

Dnes se chceme trochu projít po okolí kolem McLeod Ganje. Cestička, kterou teď jdeme vede nahoru nad McLeod Ganj. Do hor se dá jít až k sněžné čáře, což se nám ale nechce. Stačí nám jen pár kilometrů. Okolní lesy jsou jehličnaté a úplně neuvěřitelně v nich cvrkají cvrčci. Po stromech se prohání opičky a dělají nám tak celkem příjemnou společnost. Cestička vede do kopce do vesničky Dharamkot, odkud je docela pěkný výhled na údolí a domečky přilepené na svahu mezi stromy. Taky tady jsou dvě meditační centra, což zase zaujalo Táňu.

Z Dharankotu scházíme dolů a u vesničky Bhagsu s námi zase laškují opičky. Teď jich je ale víc a předvádí se ve šplhání na strom a padání z větví.

Na oběd už jsme v McLeodu, ve stejné restauraci jako včera večer. Jmenuje se Gakyi a mají tady kromě jiného i pár tibetských jídel (i když je těžké rozlišit které je tibetské a které čínské). Tentokrát si dávám pařené momo s polívkou. Momo jsou tady překládány do angličtiny jako plněné knedlíky, ale ve skutečnosti jsou to taštičky (plněné zeleninou). Podobné jsme jedli v Číně, takže teď třeba nevím, jestli je to čínský nebo tibetský výmysl.

Na plakátech jsme tady viděli inzerovat Internet, tak to jdeme prozkoumat. Jsme teprve v půlce cesty a najednou začíná průtrž mračen. Jsme právě u jednoho krámku se suvenýry, tak se schováváme. Majitel je z Kašmíru a plně využívá čas, který mu dal déšť, aby nám něco prodal. Věci má pěkné, ale kdo to má tahat a kdo by to zaplatil?

Průtrž trvá skoro hodinu. Mezitím se ulice mění ve stroužku, pak ve strouhu a nakonec v řeku hnědé kalné vody. Občas taky na střechu zaburácejí kroupy. Prý jde o poslední fázi monzunů, jejichž období právě skončilo.

Cestou na Internet si dáváme skvělé kakaové dorty. Internet tady sice je, ale drahý. Jde totiž o vytáčené spojení do Dillí, takže se platí za meziměstský hovor. Uvidíme, možná toho využijeme.

Poslední dnešní procházka vede kolem Dalajlámova chrámu a vůbec celého jeho sídla. Jelikož budeme obcházet svatý chrám, měli bychom podle buddhistické tradice jít ve směru hodinových ručiček (to stejné platí i o modlitebních mlýncích). Cestička se nejdřív noří do lesíka, aby se po chvíli zase vynořila a byl ní pěkný výhled do údolí. Kolem ní jsou položené kameny s vytesanými a různobarevně napsanými buddhistickými modlitbami. Působí svěže a jsou opravdu hodně barevné.

Na stezce nejsme sami, ostatně projít se je zdravé, a pokud se tady při tom ještě můžou modlit, tím líp. Mniši, jichž je na stezce většina, jsou skvělí – usmívají se a přitom si mnou svoji malu (řetízek s korálky, obdoba křesťanského růžence).

Večeře, večeře, večeře. Zase jsme v naší oblíbené vegetariánské restauraci. Táňu při jídle zaujal jeden plakátek s nabídkou meditace Sataranj – chce se tam jít zítra podívat.

Večeře je opět skvělá, asi proto, že je zase tibetská. Dnes mám piše v sladkokyselé omáčce – velké nafouknuté smažené trojúhelníky z kukuřičného těsta.

Jelikož ráno nebyla teplá voda, zkouším to teď. Zase bez úspěchu. Nezbývá nic jiného, než se stát otužilým.

Den 46, neděle 4. 10.

Den začínáme (mimo pravidelné snídaně s výhledem na čorten) procházkou za McLeod Ganj ke kostelu sv. Jana v divočině. Tak se opravdu jmenuje! Pochází z doby britské vlády nad Indií. Kostel je sice zanedbaná, ale roztomilá připomínka vzdálené Evropy. Je opravdu v divočině – uprostřed lesíka kousek od silnice McLeod Ganj – Dharamsala. Chvilku v něm sedíme a přemítáme o vzdáleném domovu.

Buddhistický klášter Do Ce-Čok Ling stojí na konci strmých schodů přímo pod McLeod Gandžem

Počasí je tady nevypočitatelné. Ráno je většinou hezky, pak ale začínají z okolních hor doslova sestupovat mraky a končí to průtrží mračen. Tak je tomu i teď. Naštěstí se právě díváme po nějakých dárcích, takže jsme schovaní. Deštník, jako nezbytný doplněk, nosíme neustále sebou.

Vybrat z místní nabídky všelijakých věcí je dost těžké. Dřevoryty, kamenné a kovové sošky, kamenoryty, batikované nástěnné textilie, bižuterie, hudba. Kupujeme si modlitební vlaječky a ještě nějaké drobnosti. Škoda že to není naše poslední zastávka, protože třeba jen knih co je tady zajímavých, jak v angličtině, tak v hindštině a tibetštině.

Pořád leje, ale máme to jen pár korků do hotýlku. Jelikož teď nemůžeme ven, píšu deník a pak si dáváme oběd. Jídelna v hotýlku je skoro plná – hodně lidí se sem schovalo před deštěm. Mezi nimi i několik usměvavých mnichů.

Jako včera i dnes přichází po průtrži mračen krásné počasí. Mraky se roztrhaly, úplně vypršely a teď už zase pálí sluníčko. Jdeme se podívat dolů pod McLeod Ganj do kláštera Dip Ce-Čok Ling. Na cestě potkáváme dalšího Čecha. Měsíc byl v Ladakhu a teď nějakou dobu pobude v Dharamsale, kde chce navštěvovat kursy tibetštiny. Jdeme spolu ke klášteru. Vlastně se spíš kloužeme, protože kamenné schody dolů ke klášteru jsou ještě mokré a kluzké.

Buddhistické kláštery jsou otevřeny pro každého, některé dokonce nabízejí ubytování. Je obdivuhodné, jakou mají mnoši trělivost s návštěvníky a že jim nevadí, že jim tam pořád někdo leze. Klášter, kde jsme, je celkem malý, ale jeho gompa (modlitební síň) je zevnitř i z venku pěkně vyzdobená. Jak hinduistické tak buddhistické svatostánky jsou často pestrobarevně pomalované. Na této gompě je zvenku namalováno několik obrazů s námětem Buddhy. Uvnitř je docela jednoduše zařízená: lavice pro mnichy, dva velké bubny, na poličce podél celé stěny misky s obětovanou vodou. Na pravé straně je ve vitríně velký pozlacený Buddha, před ním dál v místnosti vysoký stolec na sezení a obraz Dalajlámy. Vše je laděné do žlutočervena, včetně stovek Buddhů namalovaných na stěnách.

Nad gompou je terasa, podél níž jsou rozmístěny místnosti pro mnichy. Před některými z nich visí čerstvě vyprané prádlo. Před gompou je i nástěnka s novinovými výstřižky. Čteme v nich, že tady v Dharamsale byli před dvěma týdny chyceni dva Tibeťani, kteří pracovali jako vyzvědači pro Čínu. Dali prý dohromady podrobné informace o Dalajlámově pohybu a pracovním programu, do Číny už je však poslat nestačili.

U vchodu do gompy je na zdi nakresleno kolo bytí, které v článku Mandala, zveřejněném v časopise Mana v létě 1995, krásně popsal Vlastimil Marek:

„Kolo bytí zobrazující cyklus životů a smrtí, tedy jakási mandala, je návodem, meditačním polem i ideálem pro milióny buddhistů na celém světě. Je svíráno v zubech a drápech Máry, boha smrti a chtivosti, ale zároveň vtělením bodhisattvy Avalokitéšvary, symbolizujícího lásku a soucit. (Mimochodem, buddhismus a zvláště ten tibetský, nikdy neodsuzuje tzv. „špatné” vlastnosti člověka, právě naopak. Nejde mu o potlačení, ale transformaci „zlých” sil využitím jejich energií – proto může jeden bůh symbolizovat smrt i lásku.)

Vnější kruh zobrazuje 12 příčin, pro které je člověk vázán ke koloběhu samsáry: nevědomost, chybné myšlení, závislost na vnějších formách (jméno a tvar), závislost na pětismyslovém vnímání, snažení se, ulpívání, početí a zrození a umírání. Hlavní pole kruhu je rozděleno na 6 částí – v horním sektoru je svět bohů (Buddhů), a proti směru hodinových ručiček pak svět hladových duchů a svět titánů. Každý tvor může postupovat výše či klesat níže, záleží jen na něm. V každém světě je zobrazen Buddha, symbol naděje a směru duchovního usilování. Uprostřed kola jsou namalovány symboly tří největších překážek lidského osvícení – zášti (vepř), nenávisti (had) a chtivosti (kohout)."

Kolo bytí

V Dharamsale není ale všechno jen pěkné a příjemné. Jelikož se tady pohybují tisíce turistů stáhli se sem snad všichni tělesně zdeformovaní žebráci z celého okolí. Na každých pár metrech sedí muž nebo žena a natahují bezprsté ruce nebo pahýly nohou. Určitě se jim tady dobře vydělává.

Dáváme si čaj a pak míříme za McLeod Ganj do kláštera Nyngmapa na meditaci.

Meditací jsem zažil už řadu, ale díky své malé schopnosti se soustředit jsem se zatím nikdy nedostal do stavu, kdy bych opravdu meditoval. Dnes se to ale změnilo. Atmosféra pravé gompy a přítomnost živého Mistra udělala svoje. Nejobtížnější při meditaci je přestat myslet, přestat navazovat jednu myšlenku na druhou, prostě se vyčistit a jen se nezúčastněně sledovat. Tohle se nikdy před tím nepovedlo. Až teď a tady.

Myšlenky jen tak pluli kolem mě ale já jsem se jimi vůbec nezabýval. Žádné asociace, žádné rozvíjení logických pochodů. Prostě jen pozorování kolem ubíhajících myšlenek. Skvělé, osvěžující. Když jsem pak nad tím přemýšlel, začal jsem si připadat jako neustále analyzující mašina, tok jejíž myšlenek se nikdy nezastaví a vždycky je nějakým směrem usměrňován. No teda fuj, Dejve!

Meditace trvala asi hodinu a půl, přičemž jsem byl jakoby mimo, trochu se „nadnášel“ a díval se na svoje tělo z nadhledu. Zvláštní. Jsme zvědav jak úspěšné budou moje budoucí meditace.

Z kláštera se vracíme už ztemnělou a tichou krajinou. Po skvělé meditaci si dáváme i skvělou večeři – tingmo („zmuchlané“ knedlíky) se zeleninovou polívkou a jako zákusek campu – ječnou kaši, původní to stravu tibetských mnichů. Tahle byla ale nějak moc dobrá – s cukrem, takže trochu pochybuju, že tibetští mniši ji jedli v takovéhle podobě.

Den 47, pondělí 5. 10.

Začíná náš poslední den v tomhle duchovním ráji. Po snídaní se v autobuse-kostitřase vydáváme po klikaté silnici dolů do Dharamsaly, kde přesedáme na další bus. Míříme do Institutu Norbulinka.

Ve vesničce Sidhpur byl v japonské zahradě vybudován institut pro vyučování a zachování tradičního tibetského umění: malování modlitebních kamenů, dřevořezby a vyšívání. Cestička k institutu ani není označená, takže trochu bloudíme. Možná je ale tahle „anonymita“ tak trochu dobrá, protože je alespoň příliš neotravují náhodní pobudové.

Zahrada, v níž je institut zbudován, stojí za to: potůčky, mostíky, křoviny, květiny všech barev, malé vodopády, modlitební kameny. V tomto prostředí se učí tvořit mladí Tibeťané. Kromě toho institut vydává i různé pravidelné publikace, ve kterých přibližuje světu tibetskou kulturu.

V jedné z nich jsem si přečetl dva rozhovory o budoucnosti tibetštiny. Vyplynula z nich jedna zásadní věc: vzhledem k tomu, že Čína se snaží zvrátit demografickou situaci v Tibetu pomocí přesídlování Číňanů do Tibetu, se hlavním jazykem v celém Tibetu začíná stávat čínština. Lidé se raději učí čínsky, než aby hlouběji studovali svůj rodný jazyk, protože jedině se znalostí čínštiny mají šanci na dobré zaměstnání (v komunistické Číně je to zatím téměř synonymem pro službu ve státní správě). Tibetština se už přestala vyučovat na vyšších stupních škol a ve vyučování v ostatním se přechází na výuku v čínštině.

Detail slabika ma z mantry „Om mani padme hum” na kameně mani

Tibetština je celkem složitý jazyk, hlavně kvůli různým stylům používaným pro různé situace. Starší generace ji ještě ovládá, ale na novější generaci je už vidět a slyšet vliv čínštiny. Do jazyka pronikají čínská slova a spojení, z čínštiny se stává běžný komunikační prostředek nahrazující tibetštinu. Takže budoucnost?... nic růžového.

Bohužel je dnes pondělí a místa, kde žáci trénují a předvádí svoje umění, jsou zavřená. Škoda, chtěli jsme je vidět při práci. Jdeme se alespoň podívat do místní gompy, ve které je umístěn obrovský pozlacená buddha. I tady jsme k prohlídce vítáni.

Za institutem je ženský klášter Dolmaling, který působí jako obyčejný shluk obytných domků. U kláštera si dáváme oběd. Jsme v typické tibetské jídelně: vaří Tibeťanky, které umí jen tibetsky. Májí ale menu v angličtině a navíc nám může krapet překládat jeden spolustolovník. Dávám si zeleninové kothey, což jsou zeleninou plněné a smažené taštičky. Skvělé. Tibetská kuchyně mi zatím moc chutná a tam dole mi bude určitě chybět. Do jídelny se právě přichází najíst i jeptišky. Je zvláštní vidět je pít coca-colu a hned mi na mysl přijde jedna z reklam Benettonu, kde se líbá mnich s jeptiškou.

I při placení potřebujeme pomoc, protože tibetské číslice jsou jiné než ty naše. Je to docela sranda, i když si nedokážu představit, jak by to dopadlo, kdybychom se neměli koho zeptat.

Busem se vracíme do Dharamsaly a McLeod Ganje. Cestou vidíme, jak se nad McLeodem z hor stahují mraky. Schováváme se do našeho hotýlku a dáváme si oběd. Máme čas až do pěti odpoledne, protože bus do Manali nám jede až ve třičtvrtě na šest.

Do pěti píšu deník, pak se zvedáme, dáváme sbohem naší jídelně se skvělým výhledem na čorten a jdeme na nádraží.

Někdy nic není jak má být a dnešek je toho důkazem. Ten samý člověk, co mi před několika dny říkal, že bus do Manali jede ve třičtvrtě na šest, mi teď tvrdí, že bus už odjel, a to sice v pět. Nejradši bych střílel. Tady aby kompetentního člověka opravdu pohledal. Už opravdu nevím, jak takovým situacím předvádět, když na opakovaný dotaz dostávám pevnou odpověď, která se ale v rozhodujícím okamžiku ukazuje být stejně platná jako kamna na poušti. Snad jedině cestovat bez závislosti na Indech, což ale samozřejmě nejde. Naštěstí (prý) jede ještě jeden bus a sice ze zdola z Dharamsaly v půl deváté večer.

Takže znovu musíme jet dolů. Tentokrát je to ale zážitek na celý život. Bus MHD kterým se chystáme do Dharamsaly je dnes z McLeodu už poslední a proto při jeho příjezdu začíná neuvěřitelná vřava. Z lidí se najednou stávají primitivní zvířata. Z busu ještě nestačil vystoupit ani jeden z těch, kteří přijeli z Dharamsaly a ta místní zvířata se už začala drát dovnitř, aby si zabrala místa k sezení!!! Dost blbý ale je, že v téhle zemi se v takové situaci i z člověk-cestovatele stane zvíře. To je totiž jediný způsob jak se někam dostat, nebo něčeho dosáhnout. Je to blbý, ale je to tak. Možná právě tenhle fakt přispívá k tomu, že jsou lidi v Indii tak bezohlední, a to jak k přírodě, tak jeden k druhému. Musí prostě víc bojovat (každý den!) o holé přežití. Kde a kdy to ale začalo?

Z MHD autobusu jsme doslova vypadli. Čekáme v čekárně dharamsalského autobusového nádraží. Zase tady není nikdo, kdo by nám alespoň řekl, odkud náš autobus pojede.

Jelikož už je večer a dokonce i tma, dávám si zeleninový hamburger a pozorujeme lidi kolem. Je tady sice taky bordel jako v Pákistánu, ale trochu menší. Indie (nebo spíš to málo co jsem z ní dosud viděl) na mě vůbec působí čistěji a McLeod zvlášť. V něm jsou dokonce rozmístěny odpadkové koše s nápisem „Use me“ (Použij mě). Jsou tady prý zaměstnáni i tzv. „zelení“ pracovníci, obdoba našich popelářů.

Autobus do Manali opravdu přijíždí. To co následuje je však další jízda hrůzy. Jsme totiž v horách, čehož si řidiči v autobuse vždycky zapomenou všimnout a jedou pak jako po rovince. No jo, jenže v silnici jsou díry a nějaký chytrák tu silnici zapomněl narovnat, takže i prudké zatáčky.

Na druhou stranu je pravda, že kdyby nejel tak rychle, cesta by trvala daleko delší dobu. „Utrpení“ je sice větší, ale čas zase kratší. Poprvé za celou dobu je mi z jízdy špatně. Navíc zase nemám pořádné místo na kolena, takže suším jako sardinka. Co taky můžeme chtít za levnější autobus?

I na dopravě je ale vidět, že Indie je dražší než Pákistán, což mě příjemně překvapilo. Žil jsem totiž v domnění, že Indie je levnější. Zase se ale potvrdilo, že čím chudší země tím levnější. A Pákistán chudší je, připadá mi jako taková otřískanější Indie, prostě její chudý příbuzný. Nevím, jestli příliš negeneralizuju, ale zdá se mi, že islám dělá svoje. Uvidím v dalších zemích.

• ◄ INDIE – Amritsar
• INDIE – Manali ►