INDIE – Dillí

Jezdit v Dillí autobusy je sice neuvěřitelně levná záležitost (zvlášť v porovnání s rikšami), ale ne úplně jednoduchá. K tomu, aby se člověk úspěšně svezl autobusem z místa A na místo B tak, aby B bylo místo, které potřebuje a ne nějaké jiné, vzdálené 10 km, je třeba překonat několik menších překážek...

Den 51, pátek 9. 10.

Je ráno a my se blížíme po celkem dobré čtyřproudé silnice k centru Dillí. Už je světlo, ale připadá mi jako bychom pluli v mléce. Není to ale mléko, nýbrž hustý smog. Dillí má druhé nejznečištěnější ovzduší na světě (po Ciudad de México) a jeden den pobytu v něm prý vydá za 20 vykouřených cigaret (40, pokud by člověk byl přímo v dopravě – jako třeba rikšisti). Hustota smogu je neuvěřitelná. Slunce už je několik stupňů nad obzorem, ale teprve teď se vynořuje zpoza... zpoza čeho? Mezi námi a sluncem nejsou žádné mraky, jen miliardy částic smogu. Slunce je rudé, jakoby bylo zpocené námahou z překonávání toho smogu a prodírání se ven.

Pohled z minaretu Páteční mešity na dopravní zácpu v úzkých uličkách Starého města

Zástupy aut, autobusů a hlavně skútrů (vespy) jsou neuvěřitelné. Kolem silnice se válí hory odpadků a teče smrdutá stoka. To je naše přivítání do hlavního města Indie, Dillí.

Na autobusovém nádraží jsme hned obklopeni maníky – rikšisty. Každý z nich nás chce urvat pro sebe a nasadit nám při naší první cestě v Dillí pořádně mastnou sazbu. Tůdle. Žádná mastná sazba nebude! Nechceme ani rikšu ani taxi.. S jejich záměrem to ale ani nehne. Ani „ne“ vyslovené v hindštině pro ně není signálem pro konec otravování. Teď už pomůže jen jedno: ignorace. Ignorace všech otázek, ignorace jejich přítomnosti. Pokud taxikáře v Praze nemám rád, tak tady je přehlížím – jsou pro mě úplně průhlední.

Nasedáme na autobus MHD, který jede do čtvrti Pahargandž. Tam si najdeme ubytování.

Ta část Dillí kterou jedeme k Pahargandži je dost ošuntělá. Domy jsou špinavé, všude samé vývěsní štíty se jmény firem. Estetika žádná.Dillí je ale na první pohled o dost čistší než Lahaur, co do velikosti pouze poloviční město. Taky semafory jsou víc respektovány a řidiči (relativně) míň troubí.

Jakmile vysedáme, hned jsou u nás lidi s vizitkama hotelů. Podobně jako řikšisti, kteří zastavují a otravují, vidíce v nás snadnou kořist. I oni jsou dost neodbytní. Je to známka jediného: nabídka bydlení je velká a tak se každý snaží seč může urvat co nejvíc turistů pro sebe. Každý má samozřejmě ten nejlepší a nejlevnější hotel. Každý se nás ptá do kterého hotelu jdeme. Nikdo z nás ale nedostane odpověď. Nemáme chuť poslouchat vymyšlené příběhy o tom, že právě ten náš hotel je plný, opravuje se, nebo na něj spadla bomba. Nekdy se nenechat zlákat sebeskvělejšími sliby a vyhlídkami. To je pravidlo číslo jedna. Zázraky se totiž nedějí ani u nás doma, natož v Indii.

Najít ubytování nám trochu trvá, protože jsme přijeli moc brzo a většina hotelů bude mít volné pokoje až po poledni. Nakonec zůstáváme v hotýlku postaveném ze staré mešity. Je to skvělé místo. Do našeho patra se jde po úzkých točitých schodech a ve zdi proti dveřím do našeho pokoje vidíme přes kamenné tesané okno vidíme její nádvoří a minarety.

V našem pokoji jsou kamenné sloupky, klenutý strop a výhled na bazar přímo z krásně zdobeného balkónku. Teda bydlel jsem už na všelijakých místech, ale v mešitě? Teď nevím, jestli se v ní musíme chovat cudně nebo ne!

Naše čtvrť je jednou z oblastí s velkou koncentrací levných hotýlků pro lidi jako jsme my. Kousek odsud je vlakové nádraží a jsme někde na půl cestě mezi Starým a Novým Dillím.

V Dillí se nebudeme jen bavit, ale i trochu pracovat. Musím tady totiž získat víza do Nepálu a Bangladéše a načerpat ze svého účtu nějaké peníze, protože už mám jen 100 dolarů. Takže nejdřív práce, pak zábava.

Asi 1 km na jih od nás je Connaught Place, kde jsou soustředěny banky, cestovní kanceláře a obchody. Zjišťuju tady možnost získat peníze ze svých VISA / EC/MC karet. V AmExu to nejde, ale pokud přinesu rupie a potvrzení, že jsem je získal ze své karty, můžu si koupit dolary, nebo cestovní šeky. Ve „State Bank of India“ mi zase umožní získat ze své karty rupky. Má to trvat kolem půlhodiny, ale dnes už to nestihnu, protože si chci nejprve zařídit nepálské vízum.

Connaught Place je docela výstavní oblast sestávající z kruhového náměstí a několika prstenců budov postavených kolem něj. Od fontány uprostřed se všemi směry rozbíhají tzv. Radial Roads. Před budovami jsou většinou zbudované kolonády, jež mají nejspíš chránit nakupující před deštěm. Na jedné z kolonád sedí kluk a prodává noviny. A světe div se! On tady má středeční Mladou frontu! Titulní stránka říká něco o rekordním propadu na pražské akciové burze. Stojí sice 70 rupií (něco přes 50 korun), ale je tady!

Na Connaught Place jsou soustředěny i cestovky nabízející výlety či rezervace busů, vlaků a letenek. Nadháněči z těchhle cestovek si myjou stejně špatně uši jako rikšisti, protože jsou stejně neteční vůči našemu „ne“ a zkouší to na nás znovu a znovu. Hrozně se diví, ž si nechceme koupit zrovna tu jejich skvělou túru do Váranásí.

Kousek odsud je nepálské velvyslanectví, kde nechávám svůj pas. Vízum prý budu mít už dneska odpoledne.

Procházka od nepálského velvyslanectví je docela příjemná. Zase jednou změna. Místo úzkých a špinavých uliček Starého města jdeme po širokém a zeleném bulváru Nového Dillí. To bylo postaveno Brity na počátku 20. století. Ulice jsou čisté, udržované, asfalt na nic docela sjízdný a vzdálenosti veliké. Proto se necháváme rikšou odvážet k památníku Indická brána, kam by nám cesta pěšky trvala neúměrně dlouho a tak se těch 10 investovaných rupek vyplatí. Tahle 42m vysoká brána, na níž jsou vytesána jména 85 000 indických vojáků padlých v místních válkách začátkem 20. století, je docela pěkný začátek k poznávání města. Kolem se potloukají malí kluci, kteří chtějí, abychom si mermomocí vyfotili jejich tančící kobry.

Brána stojí na jednom konci neuvěřitelně širokého a několik kilometrů dlouhé „sítě“ rovnoběžných bulvárů a parků nazývaného Rádžpath. Na druhém konci stojí parlament, vládní budovy a sídlo prezidenta. Na takhle dlouhatánské třídě je možné dobře vidět problém dillíského ovzduší. Z jednoho konce můžeme obrysy budov na konci druhém (ve vzdálenosti asi 2 km) jen tušit.

Na jih, kousek odsud, stojí Purana Kila, pevnost, kde byla založena Indraprasatha, první město postavené na území Dillí (celkem jich bylo postupně postaveno a zničeno 7). Tady je několik pěkných příkladů mogulské architektury postavených z červeného pískovce a bohatě zdobených ornamenty vyrytými do pískovce. Chci dělat nějaké fotky, ale už jen ze vzdálenosti kolem 30 metrů vidím, jak je ovzduší znečištěné a vše je v mlžném oparu.

Před pevností si dáváme oběd a jdeme zpět na nepálské velvyslanectví pro můj pas. Kus cesty se vezeme rikšou. Při dohadování ceny za odvoz musíme vždycky tvrdě smlouvat, protože cena, kterou nám rikšista na úplném začátku nabízí je vždycky pěkně lichvářská. Téměř vždy nakonec jedeme za míň než polovinu. Na jednu stranu je to úspěch, na druhou stranu to ale docela vyčerpává a to už vůbec nemluvím o manících na rikšách, kteří nám pořád nabízí odvoz „kamkoliv“ a jsou hluší vůči našemu pevnému „NE“.

Vízum mám ve 4 odpoledne. Tomu říkám efektivní postup. Žádné okolky. Na velvyslanectví se míjíme se třemi Čechy, kteří si taky odnášejí pasy s vízy. Po celkem dlouhé době mi začíná být trochu divně od žaludku a dostal jsem průjem. Ještě že na velvyslanectví mají záchod a dokonce splachovací (už od Kazakstánu je totiž běžnou normou díra v zemi, nad kterou se čupí).

Z velvyslanectví se vracíme na Rádžpath. Když už jsme dneska načali jeho prohlídku, tak ji chceme i dokončit. Z velvyslanectví je to zase několik km, tak se opět vrháme do víru rikš. Náš rikšista nám ještě během jízdy začíná nabízet, že nás za pár rupek povozí po všech důležitých památkách, za podmínky, že se cestou stavíme v několika krámcích se suvenýry. Když mu tenhle trik (v příslušných krámech totiž budou všechny věci dost předražené, částečně i kvůli provizi pro něj) nevychází, nabízí nám dokonce projížďku zadarmo a každému 100 rupek pokud se od těch krámků po cestě podíváme! Nabídka je to zdánlivě opravdu lákavá, ale pro nás by to byl ten nejdražší způsob jak si obstarat suvenýry.

Jdeme po Rádžpathu směrem k sídlu prezidenta. To se pomalu vynořuje ze smogového oparu a Indická brána se v něm zase postupně ztrácí.

Vládní budovy stojí na vyvýšené terase. Zvláštní je, že kolem nich pobíhají desítky opic, stejných, jako jsme viděli v horách u Dharamsaly. Jsou pěkně oprsklé, lezou po stromech, římsách a oknech sídla vlády. Nedokážu si představit opice visící třeba na sídle naší vlády ve Sněmovní ulici, i když... tam je vlastně dost opic už uvnitř.

olem kruhového parlamentu se přesouváme do dalších částí Nového Dillí. Na Indii jsou ulice opravdu neuvěřitelně čisté a udržované. Líbí se nám tady. Přicházíme ke kostelu Vykoupení, který je ale bohužel zavřený. Kousek od něj ale stojí nádherný bílí sikhský chrám. Dost se podobá Zlatému chrámu v Amritsaru.

Zkoušíme použít autobus MHD a funguje to. Nevíme sice, jakým máme jet číslem, ale pokud se chceme dostat na nějaké místo, jehož jméno známe, stačí se ptát průvodčích projíždějících autobusů, nebo poslouchat jaká jména zastávek vykřikují když nás autobusy míjí.

„Když se spojila dvě Německa a dva Vietnamy, proč ne Indie a Pákistán?” – vztahy Indie a Pákistánu jsou od rozdělení Britské Indie roku 1947 stále napjaté

Zpět v Pahargandži si dáváme skvělou večeři, opět ve vegetariánské restauraci, kterých je tady velké množství.

Už dopoledne jsme si všimli, že přímo tady na hlavním pahargandžském bazaru (kde je i náš mešito-hotel) je několik míst nabízejících Internet a Táňa dokonce při průchodu kolem jednoho hotelu dostala letáček s nabídkou Internetu v tom hotelu. Večer tedy trávím hodinu před počítačem a odpovídám na dopisy.

Dnešek byl docela náročný, a přesto, že už je devět večer, musíme ještě prát. Ne! Kašlu na to. Pro jednou vyzkoušíme prací službu nabízenou hotelem. Dáváme jim nějaké kalhoty a trička, Jsem zvědav, jak si s tím poradí.

Koupili jsme si vonné tyčinky a teď před spaním si je rozmisťujeme po pokoji a zapalujeme. Indičtí komáři jsou totiž nenasytní a docela agresivní. Snad to proti nim pomůže.

Den 52, sobota 10. 10.

Právě se prodíráme davem lidí, kteří se zmateně pohybují po nádraží v Novém Dillí. Naštěstí zatím nikam nechceme jet a ani si nekupujeme lístek. Jen tudy procházíme cestou k Ajmerské bráne Starého Dillí, kde asi strávíme většinu dnešního dne. Pro kontrast oproti včerejšku v Novém Dillí.

Zase se nám nabízí asi deset rikš a pořád se nám nabízí noví. Jsou neodbytní a „ne“ je akorát tak vybudí k vymyšlení argumentů proč „ano“. Už je to docela otrava. Dáváme si snídani za pochodu: samosy s pálivou omáčkou. Dostáváme je v kalíšku, který je vylisovaný ze suchých listů (první a asi i poslední ekologická věc v Indii). Vypadá to docela pěkně. Blbý ale je, že hned po použití kalíšek každý odhodí tam kde právě stojí. Po celém Dillí se jich povalují tisíce a nikdo je neuklízí. Když vidím někoho, jak s klidem odhazuje přímo na ulici třeba šlupku od banánu, nebo papír od čokolády nejradši bych ho k tomu odpadku přitáhnul za čumák a nechal čichat tak dlouho, dokud by se nenaučil odhazovat je do koše. Jenže je to jejich země, tak ať si to dělají po svém.

Z těch hromad odpadků a bordelu všude kolem se hezky dlouho (pokud vůbec) nevyhrabou, protože jako prasata se chovají svorně všichni od 3 do 103 let. A jak to s odpadky děláme my? To je různé. Indové od Britů okoukali leccos, ale odpadkové koše ne. Ty jsou ve všech místech kde jsme zatím byli (kromě Dharamsaly) výjimkou. Asi podle Indů hyzdí okolí, protože jsou fádní a ne tak krásně barevné jako ty různé obaly povalující se po zemi. Pokud tedy najdeme koš, je to pohoda a odpadky putují do něj. To se ovšem děje velmi zřídka, protože v Indii mají asi zákon, který přikazuje nejmenší vzdálenost mezi dvěma odpadkovými koši tak 5 km. Proto s sebou nosíme igeliťáky, ve kterých všechen bordel skladujeme. Někdy se stává, že je nosíme celý den(!) a můžeme je vyhodit až v hotelu. Ani tam ale nejsou odpadkové koše, takže z toho největšího igeliťáku si vždycky jeden uděláme. Výjimečně se stává, že s sebou žádný igeliťák nemáme. Pro „nešpinící“ odpadky (papíry apod.) není problém, tj. putují do kapsy. „Špinící“ odpadky (ohryzky, šlupky nebo třeba listové talířky) putují do krávy. Těch se tu povalují na ulicích spousty, tak k nim stačí jen přijít a strčit jí ho pod nos.

Staré město je docela zajímavé. Je asi tak 10× čistší než Staré město lahaurské a ani budovy nejsou TAK ošuntělé jako v Lahauru. Procházíme kolem mešit a hinduistických chrámů, se svými tanečními kobrami se nám nabízejí malí kluci. V desítkách pouličních jídelen přímo před námi vyrábějí takové pochoutky jako samosy (trojúhelníčky plněné bramborem a dalem – hodně kořeněné), pačory (kolečka plněná dalem), lassi (skvělý jogurtový nápoj) a další dobroty. Indové si potrpí na sladké, ale deluxe, tj. pro nás naprosto přeslazené.

Přímo na ulici vidíme kovotepce dělat plechové truhly a „sklenáře“ vyrábět bižuterii. K tomu do nás ze všech stran buší „Yes, come and see!“ jak nás prodejci lákají právě do toho jejich „skvělého“ krámku.

Děvčata (před vchodem do Červené pevnosti) chtějí do armády

Uličkami se potulujeme asi 2 hodiny, takže když přicházíme k Páteční mešitě, musíme si před ní od všeho toho křiku opravdu docela odpočinout. Když pak chceme vstoupit dovnitř, zjišťujeme, že bude právě začínat modlitba a v té době nemuslimové do mešity nesmí. Tak dobře. Teď půjdeme do Červené pevnosti a pak se sem vrátíme.

Od mešity se probíjíme dalšími uličkami bazaru až přímo před pevnost. Jmenuje se Červená, protože opravdu je červená. Barvu ji dodává materiál, ze kterého je postavena – červený pískovec.

Vstupujeme obrovskou Lahaurskou bránou, na níž vlaje indická vlajka. Tohle místo je jedním ze symbolů nezávislé Indie. Od brány procházíme kolem krámků se suvenýry ke vstupní bráně do placené části. Teprve za ní začínají krásné zahrady a paláce.

Dillíjská pevnost je mnohem lépe udržovaná než pevnost lahaurská a Indové se činí i v restauračních pracech. A dělají je celkem dobře. Můžeme tak obdivovat rozlehlou červenou Diwan-i-Am (Halu veřejných audiencí), menší, ale neuvěřitelně zdobenou Diwan-i-Khas (Halu soukromých audiencí) z bílého mramoru, Rang Mahál (Barevný palác) – barevně vymalovaný palác, uprostřed s velkým lotosovým květem z mramoru. Do něj dříve přitékala voda, jež protékala většinou důležitých budov na východní straně pevnosti. Voda osvěžovala a ochlazovala zároveň. Dnes už jsou kanálky v místnostech bez vody, ale i tak působí pěkně.

V jedné ze zahrad, přímo před Diwan-i-Khas, je asi 10 řad židlí uspořádaných jako v kině. Každý večer po setmění se tady totiž koná světelná a zvuková šou provázející návštěvníky historií pevnosti posledních staletí. Taky se na ní chystáme.

Cestou od pevnosti k Páteční mešitě, která už zase bude pro nemuslimy otevřená, si dáváme další samosy. Jsou ještě pálivější než ráno. Indové totiž všechna jídla strašně koření. Možná to tak mají rádi, možná je to ale hlavně zdravotní prevence, protože hygienické podmínky ve většině jídelen není nic, čím by se mohli chlubit. Jídlo je, až na výjimky, dobré.

Páteční mešita jakoby z oka vypadla Badšahiho mešitě v Lahauru: rozlehlé prostranství, obehnané vysokou zdí, na jedné straně s třemi bílými dómy nad výklenkem směřujícím k Mekce. Mešita je celá červená (červený pískovec). Nejlepší ale je možnost vyšplhat na jeden z jejich vysokých minaretů. Pohled ze shora je skvělý. Můžeme vidět všechno to hemžení, dopravní zácpy, ale hlavně rozsah zasmogovanosti města. Celé je ve smogovém oparu, jenž je na obzoru už neprůhledný. Vlastní mešita je ze shora skvělá – neobvyklý pohled.

Páteční mešita a Staré Dillí

Z centra Starého města se teď chceme dostat na jeho okraj, kde je Gándhího muzeum. Rikšáci jsou šílení a chtějí za jízdu šílený prachy. Nakonec se skrz smog a na hlavních ulicích prokousáváme k nějakému autobusu městské a necháváme se odvézt poblíž. Teď zažíváme co je to dillíjská doprava: ve vzduchu snad není jediná molekula kyslíku, dýcháme skoro čisté výfukové zplodiny. Balada! Ať žijou indičtí ropáci!

Gándhího muzeum je umístěno kousek od Dillíjské brány do Starého města. Obsahuje spoustu zajímavých fotografií a výstřižků z novin popisujících Gándhího život. Vidět můžeme dokonce i model domu, ve kterém se Gándhí narodil, nebo žluté sárí se zaschlou krví, jež měl Gándhí na sobě v okamžiku, kdy byl zavražděn. Vedle sárí je i jedna z kulek, které Gándhího zasáhly. Škoda že jsme se sem dostali až tak pozdě a do zavření máme jen asi půl hodiny času. Dokázal bych tady strávit několikrát delší dobu.

Hned přes ulici je zahrada Ram Bagh. Nejde ale o zahradu ledasjakou, protože v ní má čestné místo černá mramorová deska. Označuje místo, kde byl Gándhí zpopelněn.

Cyklorikšou jedeme zpět k vlakovému nádraží, odkud už to máme jen pár minut do hotelu. Jako vždy v případě cyklorikši (s výjimkou té první na pákistánsko-indické hranici) i teď jsme si cenu smluvili předem, a i teď, když nás vysazuje na místě, chce víc. Je smutné, že tihle lidé nedokáží prostě říci ne, když se jim sjednaná cena zdá nízká. Místo toho souhlasí, svezou nás, ale na konci jízdy pak chtějí třeba dvojnásobek původní částky. Rikšáci jsou většinou hodně chudí, takže rito možná vezmou i proto, že věří ve vyšší výdělek nezávisle na dohodě. I tak ale neznají co je to dodržet slovo a vidí jen bohaté bělochy, které není hřích okrádat, protože ti přece mají dost.

Po večeři sedíme asi dvě hodiny na Internetu a pak telefonujeme domů.

Den 53, neděle 11. 10.

Po obvyklém tvrdém smlouvání nás rikša bere k Národnímu muzeu. Zase nám nabízí levnou prohlídku města v případě, že se během ní podíváme do okolních obchodů se suvenýry. Má smůlu.

Muzeum je nová kruhovitá budova. Z venku nic moc, ale uvnitř se skrývají pravé poklady. Jejich sbírka kamenných soch a úlomků z různých chrámů po celé Indii i Pákistánu, bronzových soch, dřevořezeb a mogulských miniaturních kreseb, je prostě skvělá. Odcházíme až po třech hodinách „brouzdání“.

Venku jsme překvapeni, že se nám nad hlavou objevilo modré nebe. Nejspíš je to tím, že je neděle a jezdí míň aut (a hlavně rikš). Do včerejška bylo nebe šedivé, i když bez mráčku, slunce přes něj prosvítalo jen bledě a bylo i chladněji. Dnes je nebe poprvé opravdu modré a žluté slunce pěkně praží.

Dopoledne je muzeové. Od národního muzea jedeme rikšou k Muzeu Indíry Gándhiové. Vlastně to není muzeum, ale její bývalá rezidence změněná v muzeum věnované jí a jejímu synovi Rádžívovi. Oba měli tejný osud a muzeum je tím celé prodchnuté. Už jen fronta u vstupu čítá asi 100 lidí. Naštěstí jde docela rychle. Do muzea nesmí žádné jídlo ani pití (protože Indové by tam toho určitě polovinu odhodili na zem), tak necháváme naše flašky s vodu u vchodu.

V rezidenci je spousta fotek ze života obou Gándhíiů. Bohužel jsme touhle částí výstavy hnaní příliš rychle, skoro jako dobytek na pastvu (tak proto postupuje vstupní fronta tak rychle!). Na konci fotografií leží ve skleněné vitríně potrhané, zakrvavené šaty, nebo spíš to, co z nich zbylo. Patřili Rádžívovi a měl je na sobě v den, kdy k němu na jednom ze shromáždění přistoupila žena s bombou na břiše a odpálila ji. Z ní zbyly akorát ruce, nohy a hlava, Rádžív skončil trochu líp, ale svá zranění nakonec nepřežil. Stalo se v létě 1991, pamatuju si to celkem přesně, protože jsem byl zrovna ve Finsku.

Přes sklo se můžeme podívat do pracovny Indíry a do jídelny, kde všichni společně pravidelně večeřeli. V další vitríně je zašpiněné oranžové sárí. Vlastně není špinavé, ale krvavé. Bývalá indická premiérka je měla na sobě onoho dne roku 1984, kdy ji zastřelili dva z jejich sikhských tělesných strážců. Místo kde padla na zem je dnes překryto skleněným panelem a stojí u něj nepřetržitá čestná stráž.

Dnes se opravdu ujezdíme rikšou (a usmlouváme). Chceme totiž navštívit několik mogulských hrobek, časově předcházejících stavbě agerského Tádž Mahálu, snad nejznámější hrobce v celé Asii. Hrobky jsou rozesety v jižní části Dillí, všechny vzdálené několik kilometrů jedna od druhé.

Safdardžangovo mauzoleum je jedním z předobrazů Tádž Mahálu

První z nich je hrobka Safdardžangova. Byla postavena v letech 1753-4 (a tedy jako jedna z mála až po Tádž Mahálu, který je z 1631-53) a zvenku působí skvěle. Jako většina mogulských hrobek je postaven na několik metrů vysokém podstavci z červeného pískovce. Vnější stěny má bohaté zdobené ornamenty vysekanými do pískovce. Hrobce vévoí obrovský dóm. Uvnitř je mramorová rakev zapuštěná do země. Kolem hrobky se rozkládá zahrada symetricky prostoupená širokými kanály, kde před léty stříkali fontány.

Dalších několik hrobek je soustředěných v zahradách Lodi, jen pár minut chůze od hrobky Safdardžangovi.

Zahrady jsou docela pěkně udržované, navíc je právě po monzunech (kdy je země ještě zelená a ne vyprahlá), takže spousta rostlin a keřů nádherně kvete. V zahradě je plno lidí, kteří ji po odchodu bohužel zanechávají trochu pestřejší o obaly odhozené na zemi. To ‘sou teda čuňata.

Hrobka Mohammeda Šáha (1450) byla modelem pro pozdější hrobku Humajúnovu (taky v Dillí a taky se tam chystáme), která zesa předcházela Tádži. Když člověk ty hrobky pozoruje, může si celkem dobře udělat obrázek o postupném vývoji stavebního slohu, který vyvrcholil právě Tádž Mahálem. Hrobka Mohammada Šáha je mu nejvíc vzdálená: nemá čtvercoví půdorys, ale osmihranný. Není sice moc dobře udržovaná (na rozdíl třeba of Safdardžangovy hrobky), ale ke srovnání to úplně stačí. Kolem hrobky je ze všech stran vytvořena kolonáda z vysokých palem.

V zahradě je i napůl rozbořená mešita Bara Gumbad (se skvělými nástěnnými plastikami, zobrazujícími citace z koránu) a i vysoká hrobka Sikandera Lodi (1517). Zahrada je na podobné stavby neobvykle bohatá. Objevujeme ještě jednu velkou hrobku a několik pěkných kamenných altánků. Kromě lidí se tady líbí i lasičkám. Lítají ze stromu na strom nebo po kamenech a koukají co by si kde dali k jídlu.

Ze zahrad Lodi jedeme pár kilometrů na sever k hrobce Humajúnově. Tady je suverénně nejvíc turistů. Možná proto, že je, na rozdíl od předchozích hrobek, celkem blízko centru a k tomu aby ji člověk viděl není potřeba vynaložit takovou námahu.

Po průchodu dvěma vstupními branami se ocitáme na začátku parku. Hrobka opět stojí na několikametrovém podstavci. Pochází z poloviny 16. století a postavila ji Humajúnova žena Haji Begum. Vlastní hrobka má opět čtvercový půdorys a je o něco širší než hrobka Safdarjangova. Kolem hlavního dómu je několik kopulí. V areálu zahrady je ještě několik jiných hrobek, např. Humajúnova holiče!

Naproti přes ulici má být svatyně Nizam-ud-dina, muslimského světce. Dává nám sice trochu práce než ji najdeme, ale docela to stojí za to. Je schovaná v uličkách muslimského bazaru, za vstupní branou posetou malými zrcátky. Svatyně je v areálu mešity a musíme si proto, stejně jako v hrobkách (mogulové byli muslimové), zout boty. Do svatyně smí jen muži, takže Táňa čeká venku. Ještě před vstupem mi jeden anglicky mluvící muž strká před nos knihu, kde jsou údajně zapsaní zahraniční návštěvníci a částky, které darovali. Skoro všechna jména jsou psaná stejnou rukou a jsou u nich nerealisticky vysoké částky, většinou 500 rupek. Je to divné, tak jim dávám 10 rupek. Pak se ukazuje, že mě můj čich nezklamal, protože uvnitř svatyně je upozornění, že dary se mají dávat jen a pouze do krabice ve svatyni a ne nikomu jinému.

Svatyně je překrásná. stěny jsou z vyřezávaného mramoru, na některých místech barevně pomalované různými vzory. Lidé se uvnitř modlí a doprostřed svatyně hází, jak je v Indii zvykem, spoustu barevných lístků z květin.

Rikšou se přemisťujeme k Červené pevnosti. Chceme totiž dnes večer v půl deváté jít na zvukovou a světelnou šou konanou zde každý večer. Do představení máme ještě čas, tak si v restauraci před pevností dáváme masala dosu. Dostáváme plněný trojúhelník (z pšeničného? nebo kukuřičného? těsta) velký přes celý talíř a k tomu salát. Je to skvělý, jako ostatně drtivá většina indických jídel samosou počínaje a thálím konče. Jako dezert si pak dáváme sladkou samosu.

Před anglickou verzí „pevnostní“ šou je verze hindská a tu podle odcházejících davů navštívilo mnohem víc lidí, než kolik teď čeká na verzi anglickou. Jistou logiku to má.

Je už tma a my vstupujeme do pevnosti. Je to skvělý pocit, romantika. Hlediště (pod širým nebem) není ani z poloviny zaplněné. Mezi řadami chodí klučina a prodává smažené brambůrky.

Šou trvá hodinu a docela se jim povedla. Pojednává o historii Dillí a hlavně pevnosti od 1. poloviny 17. století, kdy ji Šáhdžahán začal stavět. Průvodce, symbolizovaný střídavě rozsvícenými a zhasnutými dveřmi Khas Mahálu (pavilón, který dříve složil jako vládcovo soukromé sídlo) – to jako když mluví nebo mlčí, komentuje plynoucí děj. Zvuk sice není moc dobrý, ale světelné efekty – změny osvětlení jednotlivých pavilónů, ať už mešity Moti, Diwan-i-Khasu a dalších – jsou skvělé. Perfektní na zakončení dne. Děj končí roku 1947, ze kterého slyšíme i autentické slavnostní prohlášení nezávislosti Indie, předneseného z Lahaurské (dnes hlavní vstupní) brány pevnosti k obrovskému davu lidí. Úplnou tečkou je indická národní hymna, při které všichni vstáváme.

Den 54, pondělí 12. 10.

Máme už jen posledních 100 dolarů, je načase, abych zase „natankoval“ ze svého účtu. Ve State Bank of India vyplňuju jeden formulář který mi umožní dostat prostřednictvím karty MasterCard peníze ze svého účtu. Celá transakce trvá asi 3/4 hodiny, hlavně proto, že o peníze žádám v jedné pobočce, ale musím si je vyzvednout v jiné, naštěstí jen o pár obchodů dál. Tam dostávám samé 100rupiové bankovky, většinou naštěstí ty nové s Gándhím. Zdejší peníze jsou vůbec hodné krátkého zastavení.

Na rozdíl od Číny, která má taky miliardu obyvatel jako Indie, je v oběhu najednou několik vzorů bankovek a mincí. Třeba 10rupiové bankovky nám zatím prošli rukama čtyři různé, 1rupiové mince zase ve třech různých exemplářích. Ostatní jsou alespoň ve dvou vzorech. Jedno, dvou a pěti rupkové bankovky jsou tak ta používané, že některé z nich úplně zčernaly. Bodejť by ne, musí vydržet špinavé červené ruce prodavačů betelových listů, stisky zubů řidičů rikš, zmuchlání do uzlíčku v sárí indických žen a kdo ví co nám ještě zůstalo utajeno.

Pisoáry přímo na ulici

Indická vláda se uvědomila, že to takhle dál nejde a pomalu přestává bankovky s nízkou hodnotou tisknout. Místo nich razí trvanlivější mince. Proto je těžké narazit na bankovky s nízkou hodnotou razit. Indie je země mnoha jazyků, jen v indické ústavě jich je zmíněno 18. Kromě těchto hlavních se jich používá dalších přibližně 1600. Většina jazyků má svoji abecedu, takže neanglické nápisy se liší stát od státu. A právě na bankovkách je jedna věta napsána ve 14 různých jazycích. Na nich je krásně vidět rozdíly mezi jednotlivými abecedami.

Při čekání před bankou znovu potkávám onen izraelský pár, který s námi jel z Kašgaru a vystupoval u jezera Karakol. Svět je tak strašně malý!

Dillí je místo, kde si vyřizuju víza do dalších zemí. Nepálské už mám, ale potřebuju ještě víza do Bangladéše a Thajska. Obě země tady mají zastoupení, ale thajské vízum si vyřídím až v Nepálu, abych zbytečně neprodlužoval náš pobyt v Dillí čekáním. Bangladéšské si vyřídím teď.

Jsme na Connaught Place, takže můžeme využít toho, že víme jaký jede k bangladéšskému velvyslanectví autobus MHD. Jízda je to sice delší, ale oproti rikše 10× levnější.

Na velvyslanectví vyplňuju dva formuláře, nechávám jim fotky, poplatek a pas. Je skvělé, že si vízum můžu vyzvednout už dnes ve 4 dopoledne.

Jen krátkou jízdu rikšou od velvyslanectví je krásný Lotosový chrám víry bahai’i. Bohužel je právě pondělí, kdy je zavřeno. Nevadí, skočíme si sem zítra. Tohle si nenecháme ujít.

Jsme teď na jihu Dillí, ztraceni uprostřed předměstí. Chceme se dostat ke komplexu Kutab Minar, ale rikši jsou strašně drahé a jaký tam jede autobus nemáme tušení. Musíme se dostat ne nějakou hlavní ulici a zkusit štěstí tam.

Asi hodinu se protloukáme předměstím, mezitím se stačíme i naobědvat. Pak nasedáme na autobus, který nás skoro zázračně veze tam kam chceme – ke Kutab Minaru.

Kutab Minar, komplex postavený v afghánském slohu, pochází z doby nástupu mogulů v Indii. Původně jsem sem vůbec nechtěl jet, ale zlákaly mě pohledy, které jsem viděl ve městě. Skutečnost ale předčila i moje očekávání. Hlavní částí komplexu je mešita Kuvat-ul-Islam, nebo spíš to co z ní zbylo: několik zdí a bran. Ty jsou opravdu působivé, celé pokryté vytesanými citacemi z Koránu. Nádhera. I vlastní Kutab Minar, 73 m vysoký minaret, po němž je komplex pojmenovaný je celý posetý vytesanými citacemi z muslimské nejsvatější knihy. Je to skvělé. Další zajímavostí je sedmimetrový sloup, který byl vyrobený z tak čistého železa, že za celých 2000 let nezrezavěl. Ani vědci nedokáží odpovědět na otázku jak mohl být podobný sloup před tak dávnou dobou vůbec vyroben.

V areálu jsou ještě další krásně vytesané budovy, některé z pískovce, jiné z mramoru.

Jen tak tak stíháme dopravit se MHD do čtvrté hodiny na bangladéšské velvyslanectví. Konzul akorát podepisuje pasy, tak u něj chvilku čekám. Pak mi dává pas s vízem, lehce upozorňuje ne nedávné katastrofální záplavy a přeje šťastný pobyt.

Dalším autobusem, dnes už bohudík posledním, se vracíme na Connaught Place, odkud už je to k nám do hotelu tak čtvrthodinky chůze. Jezdit autobusy je tady sice neuvěřitelně levná záležitost (zvlášť v porovnání s rikšami), ale ne úplně jednoduchá. K tomu, aby se člověk úspěšně svezl autobusem z místa A na místo B tak, aby B bylo místo, které potřebuje a ne nějaké jiné, vzdálené 10 km, je třeba překonat několik menších překážek.

První z nich je Zjistit. Zjistit, která z těch téměř 1000 dillíjských autobusových linek by mohla být ta pravá. V něčem nám pomohl průvodce (LP), něco jsme (skoro zázrakem) vydedukovali sami. Tím jsme překonali překážku první a dostali se před překážku další – jak do autobusu Nastoupit. Zní to směšně, co? Ne tak v Dillí/Indii. Tady totiž některé věci probíhají šíleně rychle (bohužel právě ty, které by neměly a naopak). Autobus se blíží k zastávce a člověk si může hodit kostkou, která situace nastane: (a) buď zastaví, nebo (b) přibrzdí, ale pojede pomaleji dál, nebo (c) vůbec nezastaví. Člověk tak má možnost sledovat Indy, jak makají za autobusem, který nějak zapomněl na zastávce zastavit (možná ze stejného důvodu jako onen vlak ve „Slunce seno a něco (už nevím přesně co)“, který nezastavil, protože měl zpoždění a nechtěl se zdržovat). Blbý na tom je, že se občas stávalo, že Indové sledovali nás, jak šíleně makáme za autobusem, abychom ho stihli.

Jsme teda v autobuse, udýchaní a šťastní, že jsme ho stihli, ale ještě nemáme vyhráno. Překážka (nebo spíš úkol) číslo tři zní: Přežít! Teď už je mi jasné kdo vynalezl sardinky. Indové! Jejich autobusy jsou často tak napráskané, že lidi visí ze dveří ven a někdy nastupují/vystupují i okny. Uvnitř je pak pravé peklo typu Brusel (morbidní odkaz na bruselskou tragédii, kdy bylo před několika léty při fotbale ušlapáno a zasypáno několik desítek lidí), takže teď už skoro můžeme zavést pojem Dillí s téměř stejným významem.

Když se stane ten zázrak, že překonáte všechny tři výše uvedené překážky (Zjistit, Nastoupit, Přežít), musíte ještě překonat překážku poslední: Vystoupit. Možná tušíte, že překážka je analogická s překážkou Nastoupit. Jo, je to tak. Teď ale hrozí naopak nedobrovolná demonstrace fyzikálních jevů jako je setrvačnost a brždění. Hupky, hupky, řidičovi je úplně jedno, jestli se při vystupování (kdy autobus nezastaví, ale jen zpomalí) rozplácnu o chodník/rikšu/krávu nebo auto, protože on přece svůj úkol splnil: do místa B mě dopravil, ne?

To je tím, že chtěli nezávislou Indii. Teď ji mají. Autobusy jsou sice otřískané (a natřískané), ale vyrábějí si je sami (značka Tata). Taky podle toho vypadají – těžký podvozek pobitý plechy, které jsou pospojovány pravidelnými řadami nýtů. K tomu přidali volant, sedačky (ty už někdy chybí), okna (taky některá chybí) a řidiče (ten nikdy nechybí, ale někdy by to možná bylo lepší) a dostali obdobu naši MHD: PPD (Pojízdná Plechovková Doprava). Že se nedodržují skoro žádná dopravní pravidla (kromě práva silnějšího) jsem určitě psal už několikrát.

Večer trávím asi 2 hodiny na Internetu – je na co odpovídat.

Den 55, úterý 13. 10.

Odnešek jsme si neplánovaně prodloužili pobyt v Dillí, protože chceme vidět bahai’i Lotosový chrám, hinduistický chrám Birla Mandir a Feroz Šah Kotla, místo, kde stávalo páté město Dillí.

K chrámu Birla Mandir jdeme pěšky z hotýlky, je to jen asi 2 kilometry. Není to sice žádná historická památka (pochází z roku 1938), ale pro Indy je důležitým místem. Je totiž zasvěcen bohyni prosperity a štěstí Lakšmí. Na nádvoří ani uvnitř se nesmí fotit, a je to strašná škoda. Chrám je totiž pestrobarevný a uvnitř hezky zdobený. Od duchovního dostáváme na čelo tiku (barevnou značku), znamení to požehnání. Chrám si fotíme alespoň z ulice. Pro nás Evropany je taky zajímavý popis významu svastiky. V Evropě jde o neblaze proslulý znak fašistické třetí říše a Hitler ji vzal přímo z Indie jako symbol čisté árijské rasy. V Indii je to ale znak přinášející štěstí a prosperitu. Kousek od chrámu stojí sídlo Hinduistické politické strany (Akhil Bharat Hindu Mahasabka), jež je celé pokryté právě svastikami. V Evropě je ale tento graficky krásně vyvážený symbol asi navždy odepsán.

Cestou městem se zastavujeme na poště odkud posíláme pohledy. Na Connaught Place si kupuje nové filmy do foťáku a z Connaught Place už má jet bus k Lotosovému chrámu. Čekáme půl hodiny a nic. Je už jedna odpoledne a my jsme ještě prakticky nic neviděli. Asi se změnily trasy linek a tak musíme jet rikšou, jinak bychom tu nejspíš čekali ještě za týden.

Lotosový chrám víry bahai'i (foto Tatiana Podolcová)

Chrám víry bahai’i nazývaný podle svého tvaru Lotosový chrám leží na jihu Dillí. Je postaven z bílého mramoru a položen uprostřed skvěle udržované zahrady, přímo před chrámem je několik smaragdových jezírek. Každý sem může přijít a pomodlit se podle své víry. Takový je alespoň původní účel této dost neobvyklé, ale krásné stavby a ostatně i podstata filosofie bahai’i. Nejde o žádný starý chrám – byl dokončen teprve roku 1986. To ale nic nemění na tom, že je krásný a nesmírně působivý.

Už je kolem čtvrté, což v dillíjském smogu znamená takové šero, že by už slepice (pokud by tady nějaké byly) šli spát. Další rikša nás veze ke zříceninám pátého Dillí – Ferozabádu ve Feroz Šáh Kotla (zatím poslední, v pořadí osmé, bylo počátkem 20. století postaveno britské Nové Dillí). Ruiny Ferozabádu jsou už pěkně rozpadlé, většina byla použita v minulých letech jako stavební materiál pro města, která následovala. Za zmínku ale přeci jen stojí mešita (napůl rozbořená, ale boty si i tak musíme zout) a 13 m vysoký Ašókův sloup postavený na horní terase rozpadlého paláce. Sloup je popsán několika různými druhy písma starými několik století. Kousek od paláce je obrovská studna, dnes už samozřejmě nepoužitelná.
Zpět v Pahargandži si zase po delší době dávám skvělé thálí.

Den 56, středa 14. 10.

Včera večer jsme si chtěli koupit lístek na vlak do Mathury, kam dnes jedeme. Nejdřív jsme vystáli frontu, na jejímž konci nám řekli kdy vlak jede a kde si můžeme koupit lístek. Pak jsme šli do jiné haly, kde jsme si stoupli do další fronty, aby nám po u okénka po půlhodině čekání řekli, že stojíme blbě a musíme jít někam úplně jinam, kde se rezervují místa ve vlaku. My nechceme žádnou pitomou rezervaci, jen si koupit ten nejobyčejnější lístek, a tak nevíme kam jít. Stěhujeme se proto kam nám poradili – do rezervační budovy. Tady nás skoro omývají: další fronta na zjištění čísla vlaku, pak vyplnit formulář s rezervací a postavit se do jedné z asi padesáti dlouhých front, na jejichž konci má prý vypadnout příslušná rezervace. Ne! Tohle teda ne! Pojedeme autobusem. Ještě že zatím máme volbu. Nevím co budeme dělat až ji mít nebudeme. Autobusové nádraží sice není od našeho hotelu na chůzi, tak jako vlakové nádraží, ale určitě si tam ušetříme hodně nervů, které by nám jinak pochcípaly bezmocí.

Ráno tedy jedeme rikšou na autobusák. Kupujeme si snídani (samosy), noviny a nasedáme do autobusu. Kupodivu si nemusíme dávat zavazadla na střechu, ale stačí pouze k řidiči, kde je celkem místo. Cesta trvá celkem krátce, asi 3 hodiny. Úplná brnkačka.

Je ráno a my se blížíme po celkem dobré čtyřproudé silnice k centru Dillí. Už je světlo, ale připadá mi jako bychom pluli v mléce. Není to ale mléko, nýbrž hustý smog. Dillí má druhé nejznečištěnější ovzduší na světě (po Ciudad de México) a jeden den pobytu v něm prý vydá za 20 vykouřených cigaret (40, pokud by člověk byl přímo v dopravě – jako třeba rikšisti). Hustota smogu je neuvěřitelná. Slunce už je několik stupňů nad obzorem, ale teprve teď se vynořuje zpoza... zpoza čeho? Mezi námi a sluncem nejsou žádné mraky, jen miliardy částic smogu. Slunce je rudé, jakoby bylo zpocené námahou z překonávání toho smogu a prodírání se ven.

• ◄ INDIE – Manali
• INDIE – Mathura a Vrindáván ►