INDIE – Fatehpur Sikri

Na velkém nádvoří stojí Diwan-i-Khas (Hala veřejných audiencí) opět s dost neobvyklými prvky: trůnem postaveným uprostřed na vysokém sloupu, k němuž nám ze všech čtyř rohů vedou nad hlavami můstky. Fatehpur Sikri je vůbec plné neobvyklých staveb. Asi nejzajímavější z nich je jednoduchý, ale působivý Panč Mahál...


Den 58, pátek 16. 10.

Prší. Asi ještě poslední zbytky monzunu. Kolem desáté ale přesto vycházíme, protože je možné, že ve Fatehpuh Sikri, městečku asi 50 km od Ágry, kam chceme odjet na celodenní výlet, to bude jiné.

Cesta busem trvá jen hodinu a půl. Během cesty trochu prší, ale hlavně jsou zablácené silnice a všechny díry jsou plné vody.

Fatehpur Sikri

Fatehpur Sikri dal postavit mogulský císař Akbar v letech 1571-85. Podle legendy by Akbar bez mužského následníka, což ho dost trápilo. Odjel proto navštívit muslimského světce Šejka Salima Čištiho, žijícího v Sikri. Ten mu předpověděl narození mužského potomka a když se to opravdu splnilo, rozhodl se Akbar právě v Sikri postavit město. Po 14 létech však bylo náhle opuštěno, pravděpodobně kvůli nedostatku vody. Akbar se přesunul do Lahauru a dvacet let přestal v Sikri úplně existovat život.

Nádvoří s Diwan-i-Khas (Hala veřejných audiencí)

Od autobusové zastávky (jíž je rozblácená cesta) se musíme vyškrábat do kopce kousek nad současné Sikri. A tady nahoře už to začíná zavánět turismem – několik míst s nealko nápoji a hlavně prodejci suvenýrů.

Po strmých schodech se škrábeme ještě o poznání výš k padesátimetrové Buland Darwaza (Brána vítězství), kterou se vstupuje do Páteční mešity.

Mešita je z oblíbeného červeného pískovce. Údajně má být postavena podle mešity v Mekce, místa, které je pro všechny muslimy nejsvatějši. Možná ano, možná ne, v Mekce jsem ještě nebyl (a jako nemuslim se tam těžko dostanu) a z fotek se to nedá moc poznat. Snad jen, že tahle mešita nemá uprostřed nádvoří černý kámen (jako mešita v Mekce), nýbrž zelený strom (což je na mešitu dost neobvyklé) a nemá šest minaretů.

Na nádvoří stojí nádherná hrobka Šeika Salima Čištiho z bílého mramoru s neuvěřitelně přesnými a detailními rytinami. Krása.

Chce se s námi bavit několik „studentů“. Prý si chtějí povídat a zdokonalovat se v angličtině. Nakonec z nich ale vypadne, že mají krámek se suvenýry, kam se máme jít „jen podívat“. Aha, student! Když obcházíme podloubí kolem nádvoří, vidíme řadu zavřených očíslovaných dveří. Na jedněch je dokonce reklama na Pepsi Colu! V mešitě? V Indii asi jo. Je to totiž země šmelinářů, kde obchodují snad už i batolata. Ještě že je pátek a mají zavřeno.

Hned za vstupní brankou do komplexu starého města začíná palác Jod Bai. Skvělý příklad skloubení hindských (sloupy) a muslimských (kopule) prvků v jedné stavbě. Palác je (jako celé město) z červeného pískovce) a je buď skvěle zachovaný, nebo skvěle opravený. V jeho oknech hnízdí několik zelených papoušků.

Celý palácový komplex je skvěle udržovaný a vypadá skoro jako by se jeho obyvatelé měli každou chvíli vrátit z návštěvy sousedů. Na východní straně je dokonce pěkná zahrada, postavená jako součást dost neobvyklé Diwan-i-Am (Hala soukromých audiencí).

Na velkém nádvoří stojí Diwan-i-Khas (Hala veřejných audiencí) opět s dost neobvyklými prvky: trůnem postaveným uprostřed na vysokém sloupu, k němuž nám ze všech čtyř rohů vedou nad hlavami můstky. Fatehpur Sikri je vůbec plné neobvyklých staveb. Asi nejzajímavější z nich je jednoduchý, ale působivý Panč Mahál. Jak už název napovídá, skládá se z pěti (panč) pater, z nichž každé vyšší je užší než patro spodní. Vypadá trochu jako domek z karet. Je z něj skvělý pohled na dvůr a Diwan-i-Am.

Karavanseráj

Mimo areál paláce jsou ještě dvě zajímavosti. Hathi Pol (Sloní brána) dříve sloužila jako vstup do města. Sloní se jmenuje podle (dnes poničených) slonů stojících po obou stranách vchodu.

Další moc pěknou stavbou je karavanserie, postavená už mimo město, za Sloní bránou. Sloužila jako odpočívárna pro karavany. Je to vlastně obrovský dvůr obehnaný obytnou budovou. Z hradeb vedle Sloní brány je dokonalý výhled. Dnes se u ní pasou buvoli a hrají si děti.

Před mešitou si kupujeme krásné mramorové krabičky vykládané barevnými kamínky a Táňa ještě nějaké alabastrové sloníky. Všechno je neuvěřitelně levné – asi toho tady je nadbytek.

Skvělé místo, skvělý výlet. Nakonec ani nekáplo.

Ágra

Busem se vracíme do Ágry a rikšou do hotelu. Nemůžeme odolat a zase večeříme v hotýlku (i když je to dražší), protože ta zahrádka kde se sedí je prostě okouzlující. Dávám si kašmírské biryani, což je rýže se zeleninou, oříšky (arašídy, kešu) a banány.

Den 59, sobota 17. 10.

Začíná nám období časných ranních vstávání. Dnes odjíždíme do Džajpuru, hlavního města státu Rádžasthán. Cesta busem má trvat 5 hodin a podobně tomu bude i v dalších dnech. Vzdálenosti mezi rádžasthánskými městy, kudy pojedeme, nejsou dost velké na noční přejezdy, proto budeme muset vstávat hodně brzo ráno, abychom do následujícího města dojeli ještě včas na alespoň základní prohlídku. Dnes proto vstáváme v pět hodin a před sedmou jsme na autobusáku. Snídáme až tady (samosy a kačory) a kupujeme si vodu. Voda je ve velkých městech celkem bezpečná, protože je chlorovaná. To jí ale zároveň dělá nepitelnou, protože Indové, jak nemají cit si myslí, že čím víc, tím líp a do vody tak cpou chlóru přímo tuny.

Asi hodinu za Ágrou zastavujeme v městečku Bharatpur. Je známé hlavně chráněnou oblastí Koeladeo Ghana, kde během naší zimy přebývají stovky druhů ptáků ze Sibiře a Číny. Pro nás je Bharatpur ale jen zastávkou na lince Ágra-Džajpur, a taky prvním rádžasthánským městem na naší cestě.

Rádžasthán je nejvíce navštěvovaný stát Indie a turistický průmysl je tady hodně rozvinutý. Důvodem jsou desítky pevností a paláců zanechaných zde místními Rájpaty i dobyvačnými Moguly. Rájpati, bojovné klany, zde žijí již zhruba 1000 let. Nikdy nebyli dost jednotní, aby se úspěšně mohli bránit jakékoliv větší invazi. Rádžasthán byl proto téměř nepřetržitě pod něčí nadvládou.

Dnes ještě žijí maharádžové (místní vládci, něco jako králové), jejichž předci vedli jednotlivé rájpatské klany. Až do 70. let 20. století měli velká privilegia, včetně vysokých penzí každoročně jim vyplácených ze státní pokladny jako protihodnotu za „dobrovolné“ připojení k Indii v době vzniku nezávislé Indie. V sociálními problémy zmítané Indii se však tato privilegia postupně začala stávat neúnosnými, a proto je vláda počátkem 70. let zrušila. Někteří maharádžové tuto „ránu“ přežili například změnou svých pevností v muzea a paláců v luxusní hotely, jiní se už nedokázali vyrovnat s náhlým koncem „socialismu“ a utopili se v dluzích.

Začínáme pozorovat už i některé kulturní změny oproti předchozím státům. Muži začínají nosit bílé plátěné obleky s barevnými turbany a ženy zářivé barevné šaty a závoje. Jako ostatní ženy v Indii i ty zdejší nosí v nose i uších náušnice. Náušnice začínají nosit i muži.

Část Rádžasthánu zabírá poušť Thar. Už se začíná projevovat nejen sušší krajinou, ale i většími teplotami (do teď totiž bylo v noci tak tak teplo). Krajina se postupně mění ve step a vesničky začínají být chudší: domy postavené z hlíny a se slaměnými klobouky místo střechy – jako v Africe.