INDIE – Džajpur (Jaipur) a Amber

V centru Starého města je jeho hlavní atrakce – Hawa Mahál (Palác větrů). Tahle stavba se zajímavou fasádou s desítkami malých okének byla postavena roku 1799 pro dámy z paláce. Měla jim umožňovat v pohodlí sledovat dění dole na ulici...

Džajpur

Hned po příjezdu a vystoupení se na nás vrhají rikšisti ochotní svést nás za pět rupek „kamkoliv“. Ono „kamkoliv“ by však zaručeně byl nějaký hotel podle jejich výběru, ve kterém by za nás dostali tučnou odměnu (která by samozřejmě byla přičtena k ceně bydlení). Ignorujeme je a kus jdeme pěšky. Teprve za rohem nasedáme do jiné rikši (rikšisti na nádražích jsou většinou nejdrzejší) a jedeme k vybranému hotýlku.

Mají volné jen místnosti v suterénu, které jsou bez oken a vypadají jako kobky. Naštěstí jsou celkem čisté, takže jednu nakonec bereme. Bude trochu hlučná, protože v rámci větrání má místo předního okna do chodby a místo dveří jen pletivo. Celkem to jde a majitel hotýlku musí být docela osvícená (na Indii, samozřejmě) osoba, protože je tady možný i přístup na Internet(!) a nástěnce vedle recepce visí s dalšími potřebnými informacemi (jako odjezdy busů/vlaků, adresy důležitých míst apod.) prosba o „jakékoliv zlepšovací návrhy“ pro chod hotelu. Běžný Ind by tohle nikdy neudělal, protože on všechno ví, všechno zná a je ve všem nejlepší. Jsme v takové zemi brouků Pytlíků. Na střeše je restaurace, později se tam musíme jít podívat.

Chceme tady být dva dny, tak se dneska pojedeme podívat do blízkého Amberu a zítra se porozhlédneme po Džajpuru. Autobusy do Amberu odjíždí od vlakového nádraží. Přestože průvodčí busu MHD nám tvrdí, že do Amberu jeho autobus jede, po asi půl hodině jízdy, kdy jsme ujeli asi tři kilometry, nám říká, že musíme přesednout na jiný autobus. Ha, ha, ha, ještě že z principu nezabíjím lidi nižší než 150 cm, jinak už by byl mrtvej.

Druhý autobus nás veze přes Staré město a pak dál ven z Džajpuru až do kopců. kde má stát palác a pevnost Amber.

Amber

Kolem Džajpuru je i pár kopečků, takže krajina není tak nudná jako dosud. Amber, jako původní hlavní město Džajpurského státu, byl postaven právě tady rádžou Manem Singhem (1592). Teprve v roce 1727 se maharádža Jai Singh II rozhodl, že se přesune z „balíkovského“ Amberu v horách dolů na planiny a začal proto stavět nové město. To je teď pojmenováno po něm.

Autobsu staví dole v městečku Amber, odkud vzhlížíme nahoru na kopce s palácem a pevností. Vypadají impozantně. Na úpatí kopce s palácem procházíme kolem jezera a zahrady s pískovcovými altánky. Potuluje se tu opět hromada opiček, které nás sledují a čekají co jsme jim přinesli dobrého k snědku. Ze zahrady se dostáváme na kamennou cestu, která se klikatí až nahoru k bráně paláce. Je na ní spousta obrovských bobků, velkých jako melouny! Aha, v dálce vidíme kolébat se slony, takže nám je hned jasné odkud pochází. Na sloně se ti línější můžou nechat vyvést až přímo k paláci.

U vstupu do paláce skotačí další opičky. Kupujeme si lístky a platíme poplatek za foťák (ten se v Rádžasthánu platí ne všech fotogenických místech – moc dobře vědí jak z lidí dostat peníze, protože poplatek je většinou několikanásobně vyšší než vlastní vstupné).

Jai Mandir – maharadžovy soukromé místnosti

Palác je hodně velký, úplné bludiště. Není sice v nejlepším stavu, ale pomalu jej restaurují. Hned za vstupní branou je už obvyklá Diwan-i-Am (Hala veřejných audiencí). Další branou (pomalovanou květinovými motivy) se vstupuje do zbylých částí paláce, jenž je bílý mramorem a červený pískovcem. Na některých místech už je zrestaurovaný, tam pak vypadá skvěle. Jiná místa na opravy ještě čekají. Kromě výhledů dolů na Amber a nahoru na druhou stranu na pevnost Jaigarh je tím nejlepším určitě pohled na Jai Mandir, maharádžovy soukromé místnosti. Jejich stěny jsou pokryty miniaturními malbami a zrcátky a v jeho ložnici nám jeden z místních zaměstnanců v naprosté tmě a se svíčkou v ruce demonstruje jaké povyražení bylo svítit si v místnosti se stovkami malých zrcadélek svíčkou.

Na zpáteční cestě nás průvodčí v autobuse chce okrást a naúčtovat si víc, než kolik je skutečné jízdné. Nechceme se dát a požadujeme zpět drobné. Ty on samozřejmě nemá, jako každý jiný Ind. V téhle zemi prostě NIKDO nemá drobné. Ve skutečnosti je mají (jak se pak často ukazuje), ale buď jsou líní je vracet a nechce se jim počítat kolik, nebo doufají, že jim člověk drobné nechá. Nikdy. V Indii nikdy nenechám nikomu ani rupii navíc. Nikdy!

Džajpur

Jako „trest“ za to, že jsme se nenechali okrást nás nevysazuje na konečně, kam jsme chtěli, ale už dřív. Myslí si, že nás tím potrestal, ale nakonec se to ukázalo ještě lepší než náš původní záměr, protože se tak můžeme projít bazarem celé město.

Jako celá Indie i Džajpur žije přípravami oslav svátku Diwali. Dnes to vypadá tak, že jsou všichni v ulicích, přičemž polovina z nich prodává ozdoby, rachejtle a hlavně sladkosti a ta druhá polovina všechno hystericky nakupuje. Diwali je už zítra.

Džajpuru se přezdívá „Růžové město“. Ta přezdívka docela sedí, protože většina domů ve Starém městě je natřená na růžovo.

Okénka a výklenky Hawa Mahálu – Palác větrů – sloužily bohatým dámám k nerušenému pozorování...

Protloukáme se bazarem a hordami lidí nakupujících sladkosti. Už se setmělo a tak začíná svíti světelná výzdoba. Docela dobrá. Navíc na jednom z nejrušnějších míst Starého města postavili dvě mogulské brány ze dřeva a plátna, jež mají být součástí oslav.

Den 60, neděle 18. 10.

Nemusíme vstávat na žádný autobus, tak toho využíváme a ve své kobce ležíme až do devíti. Pak pereme a teprve potom se vydáváme do města.

Na snídani se stavujeme ve vegetariánské restauraci u autobusového nádraží. Hned vedle je v jednom hotelu možné používat Internet.

Džajpur se dá být docela čistý a i příjemný. Možná k tomu přispělo i Diwali. Lidi nejspíš (jednou za rok?) všechno uklidí a vyzdobí. Neuvěřitelné výzdoby mají některé obchody s klenoty. Jejich výkladní skříně jsou celé polepené čerstvými květinami, takže oranžově, růžově nebo zeleně září na dálku. Chceme sehnat nějaké pohledy, ale buď nikde žádné nemají, nebo jen nekvalitní. Od Dillí jsme nenatrefili na kvalitní pohledy.

Je mi nějak divně. Za celou cestu jsem měl zatím asi 2× průjem, ale teď se cítím nějak slabě a celé tělo mě bolí. Dnes toho naštěstí nemáme moc.

Po několika kilometrech chůze se dostáváme k jedné ze vstupních bran do Starého města – Singhpol. Jak vstupní brána tak městské hradby jsou růžové. Za branou začíná úplně jiný svět: úzké bazary uliček, plné lidí a skútrů. Pohybovat se tady dá jen pomalu, protože každý jde svým směrem, jakoby neviděl ty ostatní. To je Indie.

V centru Starého města je jeho hlavní atrakce – Hawa Mahal (Palác větrů). Tahle stavba se zajímavou fasádou s desítkami malých okének byla postavena roku 1799 pro dámy z paláce. Měla jim umožňovat v pohodlí sledovat dění dole na ulici. Nejdřív šplháme na modrou terásku v domě přes ulici naproti Hawa Mahal, abychom si udělali fotky nerušené ničím z ulice. Pak teprve jdeme dovnitř.

Uvnitř je Hawa Mahal až překvapivě prostý. Jen pár místností a na fasádě směrem do ulice je v každém patře několik výklenků s okénky. Pohled dolů na ulici je docela dobrý, takže palácové dámy určitě měli o čem drbat.

Kousek od Hawa Mahal stojí i Palác. Vstupné je nehorázných 110 rupií, na což si necháváme zajít chuť. Místo toho si dáváme arašídy a jdeme do vedlejší Džantar Mantar – observatoře.

... pouličního cvrkotu

I když je džajpurský Džanatar Mantar menší než dillíjský, je jednoznačně lepší. Obsahuje totiž víc různých staveb a stavbiček postavených pod širým nebem, pomocí kterých se dali určovat polohy hvězd, slunce a planet. Skvěle vymyšlené a Indové je i docela dobře udržují. Zajímavé jsou neobvyklé sluneční hodiny, nebo soustava dvanácti „soch“, pomocí nichž se dali sestavovat horoskopy pro všech 12 znamení zvířetníku.

Je mi fakt blbě. Táňa kupuje nějaké ajurvédické léky, jelikož jsme narazili na zajímavou lékárnu. Snad mi pomůžou.

Na pár minut si sedáme do parku vedle Městského muzea a pak jedeme rikšou k autobusovému nádraží, kde se chceme navečeřet. Těsně před restaurací dochází k nepříjemnosti, kterou jsem si v téhle zemi často představoval – do Táni narazil maník na motorce. Naštěstí nejel moc rychle, takže ji jen strhnul za batůžek na zem a sám upadl. Táně se nic nestalo (díky Višnu!) a řidič jen spíná ruce a modlí se když na něj řvu. Fakt jsou to prasata, který se nejen neumí chovat, ale ohrožují tím i lidi okolo. Jak se modlí, tak mu ani nemůžu jednu natáhnout. Aspoň jsem mu teda prokopnul chladič. Ať radši chodí pěšky, tím nikomu neuškodí.

Trošku se uklidňujeme večeří. Táně se naštěstí nic nestalo a mě už taky není tak blbě, asi mi pomohl ten ajurvédický lék.

Dnes je malé Diwali, hlavní oslavy budou zítra. Říkáme si, že to taky trochu oslavíme a na střešní terase hotelu si dáváme pití. Je tma, ale každou chvíli ji prořízne světlice, ohňostroj, nebo alespoň pořádná petarda. Indové oslavují. To by jim šlo celkem dobře. Alespoň pár dní v roce se můžou radovat.

• ◄ INDIE – Fatehpur Sikri
• INDIE – Džhundžhunu (Jhunjhunu) ►