Džajsalmérská architektura je neuvěřitelná. Tolik domů s vytesanými vzory do fasád, balkónů, oken a pavlačí jsem ještě neviděl. Každý dům má alespoň jednoduchou ozdobu, jednoduchou kudrlinku...
Příjezd do Džajsalméru je impozantní. Velká pevnost se tyčí nad starým městem obehnané hradbami. Vypadá to jako ve středověků. Všude převládá žlutá barva – ne nadarmo se Džajsalméru říká „Zlaté město“.
Z nádraží za městem rychle mizíme před hordou rikšistů. Džajsalmér je malý (asi 50 000) lidí a všechno se dá obejít pěšky, což platí i o nalezení ubytování. Těsně u hradeb se s k nám připojuje maník, který má hotel v centru, kousek od námi vybraného hotelu. Přesvědčuje nás, abychom se na jeho bydlení šli podívat. No, nevím. Měsíc v Indii nás naučil ničemu nedůvěřovat, obzvlášť v takhle turistickém místě. Je to ale na cestě, tak to zkoušíme.
 |
| Džajsalmérská pevnost těsně před západem slunce |
Bydlení je neobvykle levné (zatím nejlevnější za celou cestu – 50 rupií za dvoják, a to docela slušný). Je celkem jasné čím to je – pro většinu hotelu v Džajsalméru je ubytování jen taková doplňková činnost. Drtivá většina příjmů jde z velbloudích safari jež pořádají. Jde o půldenní až několikadenní projížďky pouští. Za (relativně) přijatelnou cenu se totiž turistům nabízí docela pěkné zážitky, včetně západu slunce a nocování na písečných dunách.
Prem, jak se majitel hotýlku jmenuje, nás podle slibu daného na cestě k hotýlku do žádného safari nenutí, spíš nám ukazuje knihu s komentáři ostatních cestovatelů a fotky ze safari. Má to promyšlené, protože komentáře v knize jsou vždy v rodném jazyce pisatele! To se přece nedá zfalšovat! Tak narážíme i na zkušenosti v češtině. To je opravdu přesvědčivé. Oba české komentáře se o hotýlku i safari vyjadřují pochvalně, což docela přispívá k nárůstu důvěry. Důvěra je totiž to, na co musí člověk po příjezdu do Indie hezky rychle zapomenout. Čím dřív, tím líp, jinak se každý den 5× spálí na neuvěřitelných kličkách a výmyslech podnikavých Indů. Táňa říká, že Indové museli projít několika univerzitami jak obrat cizince o jeho peníze. Je to skoro tak. Dokonce je to i horší – oni to mají v krvi. O to víc pozor si člověk musí dávat. Naštěstí sám život je nejlepší škola a tady se člověk musí učit rychle, jinak zkrachuje.
Vypadá to tak, že tenhle hotýlek je výjimka potvrzující pravidlo. Necháme si přeci jen vysvětlit podmínky velbloudích safari, a přesto (nebo snad právě proto?), že to není levné, máme docela pocit, že s námi Prem jedná celkem otevřeně. Nakonec podléháme (naštěstí ne jeho tlaku, ale naší touze po poušti) a zítra vyrazíme na jeden a půl denní safari na velbloudu a džípem.
Hotýlek má perfektní střešní restauraci. Na jedné straně je vidět pevnost, na druhé zajímavý maharádžův hřbitov.
 |
| Rádžasthánské holky se umí ozdobit |
Džajsalmér je hodně turistický a snad všechno se tady točí kolem velbloudích safari – dojné krávy (velblouda) většiny hotelů a cestovních kanceláří. Kam se podíváme, tam vidíme poutače na ta „nejlepší a nejlevnější safari“. Většina jich je o dost levnější než co jsme před chvílí zaplatili my, těžko ale zjistit co člověk opravdu dostane. To se totiž v Indii dost podstatně může lišit od velkohubých slibů, v nichž jsou Indové experty. Uvidíme co dostaneme my. Zatím nám všechno vychází až příliš dobře, tak bychom se snad ani nemohli divit, kdyby teď „konečně“ přišlo nějaké fiasko.
Turistický ruch sem kromě velbloudů, pohledů, knih a suvenýrů přivedl i zástupy žebráků. V Indii je to všude stejné. Žebráků je hodně a ti jakmile spatří turistu, hned se za ním rozběhnou v očekávání tučného bakšiše. Jak se v takové situaci chovat? Jak se chovat, když člověka denně zastaví dvacet, třicet, padesát žebráků, od starých lidí až po mladé holky s dětmi, nebo děti samotné? Někdy si říkám jestli nemám příliš kamenné srdce, když nedávám nikomu nic. Z principu. Pokud dám jednomu a druhému ne, tak jak k tomu ten druhý přijde? Je to přeci stejný žebrák jako ten první, tak bych mu přece měl dát taky. A třetímu, čtvrtému, patnáctému... a vyrobím ze sebe dalšího žebráka. Teď sice vtipkuju, ale pokud nedám všem (což samozřejmě není možné), některé tak upřednostním, aniž by si to víc zasloužili. Takže buďto dám všem, nebo nikomu. Nejsem filantrop, tak mi zbývá jen to druhé.
Řeším to jinak. Pokud jsme v chrámu, který se mi líbí, dám příspěvek chrámu. Může to vypadat stejně diskriminační jako kdybych dával jen některých žebrákům a na jedné straně říkal, že nechci dávat jen někomu, protože je to nespravedlivé ale na straně druhé paradoxně dával právě jen někomu (některým chrámům). Rozdíl tu ale je. Chrámy slouží všem, kdežto žebráci ne (a často jsou falešní). I tak je to ale těžká otázka. Jedno je však jisté. Nikdy nedám nic děckám, které požadují „one pen“, „money“, „chocolate“ nebo cokoliv jiného. Děti nežebrají z potřeby, ale buď ze zábavy, nebo z donucení.
Džajsalmérská architektura je neuvěřitelná. Tolik domů s vytesanými vzory do fasád, balkónů, oken a pavlačí jsem ještě neviděl. Každý dům má alespoň jednoduchou ozdobu, jednoduchou kudrlinku.
Stoupáme po cestičce podél městských hradeb. Prošli jsme městskou branou ven z města a teď směřujeme na vyhlídku na kopci naproti Džajsalméru.
Výhled je překrásný. Slunce už je těsně nad obzorem a Džajsalmér, hlavně pevnost se svými válcovými baštami, je ještě zlatější než v plném slunci. Západ slunce je v téhle zeměpisné šířce docela rychlý. Chvilku pak ještě sedíme na kopci a pak než stačíme sejít dolů, už je tma a my se prodíráme žlutě osvětlenými ulicemi plnými lidí a krav. Těšíme se na zítřejší začátek safari.