INDIE – Džodpur (Jodhpur)
- Podrobnosti
- Vytvořeno 7. 1. 2000 •
- Aktualizováno 13. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3672×
Před první branou je 15 párů otisků rukou, pokrytých červeným prachem. Jsou to otisky patnácti žen maharadži Man Singha, které byli s jeho mrtvým tělem upáleny v roce 1843. Sati, jak se tento zvyk upalování vdov jmenuje, je dnes nezákonný, ale stále se ještě občas praktikuje...
Den 66, sobota 24. 10.
Do Džodpuru přijíždíme před pátou ráno. Konečná je u vlakového nádraží, tak se tam přesunujeme a čekáme do nějaké civilizovanější doby. Nejsme jediní. Celá nádražní hala je pokrytá spícími lidmi (snad) čekajícími na vlak, nebo bezdomovci. Táňa spí a já až do osmi píšu deník.
 |
| Pohled z pevnosti Meherangarh na modré bráhmanské domy |
Levné hotely jsou hned naproti nádraží, takže se nemusíme ani moc namáhat, abychom si našli střech nad hlavou. Jeden ze zaměstnanců se sice diví, že mám natržené kalhoty a flek na triku, ale na to kašlu. Ani by nebyl schopen pochopit, že díra v kalhotách je z jejich „skvělých“ autobusů a flek pozůstatek snahy indické prádelny vyprat mi triko (a zároveň i její příspěvek, protože tam před praním nebyl). Chová se dost nadřazeně, ale já si myslím svoje.
V Džodpuru je hlavní zajímavostí pevnost na kopci nad městem. Procházíme starým městem, abychom se k ní dostali. Některé domy jsou modré, prý ty, ve kterých dřív bydleli brahmáni. Šplháme do kopce a pomalu se nám rozevírá pohled na město. Odsud z výšky daleko více vynikne jeho modrá barva, modrých domů vidíme daleko víc. Díky nim se Džodporu někdy říká „Modré město“. Ze spodu z ulice bych to rozhodně neřekl, ale při pohledu od pevnosti do sedí.
Teprve u bran pevnosti zjišťuju, že už nemám film. Pohled odsud je ale tak skvělý, že by byl hřích odejít bez fotek. Necháváme se proto rikšou zavést do hotelu a zpět k pevnosti, abych si film vzal.
Pevnost stále patří džodpurskému maharádžovi. Od první brány se jde ještě hodný kus klikatou cestou do kopce k hlavnímu paláci. Tahle pevnost je úplně jiná než pevnost v Džajsalméru. V téhle nikdo nebydlí, je otevřená jen přes den a to ještě jen jako muzeum.
 |
| Brána Lahapol do pevnosti s otisky rukou žen maharádži Man Singha, které byly roku 1843 po jeho smrti spolu s ním upáleny |
V několika palácích je muzeum se zbraněmi, hudebními nástroji, oblečením. Některé z místností jsou zavřené jako v době, kdy byly obývány. Ty otevřené jsou krásně zdobené buď kachličkami, nebo barevnými skly. Z vnějšku jsou paláce zdobené podobně jako haveli v Džajsalméru, tj. ornamenty vysekanými do kamene. Před první branou je 15 párů otisků rukou, pokrytých červeným prachem. Jsou to otisky patnácti žen maharadži Man Singha, které byli s jeho mrtvým tělem upáleny v roce 1843. Sati, jak se tento zvyk upalování vdov jmenuje, je dnes nezákonný, ale stále se ještě občas praktikuje.
Pevnost pokrývá celý vrchol kopce a na jihozápadní straně je příjemná zahrada s hradbami a skvělým výhledem na modrý Džodpur.
Cestou dolů z pevnosti se stavujeme u mramorové hrobky maharádži Džasvanta Singha II. Je docela pěkná, ale už se nám moc nechce platit vstupné. Je to strašné, ale člověk se i krásných věcí přesytí a pak se všechno začne slívat v jedno. Pokud ovšem nejde o opravdu výjimečnou věc už jsem líný se soustředit.
Rikšou se vezeme na autobusák zjistit ranní spojení do Ranakpuru, naší další zastávky. Zatímco já zjišťuju autobus, Táňa si nechává slepit svoje sandály. Když jsem po deseti minutách zpět, jeden člověk lepí její sandál a dalších 13(!) mu radí. Strašný. Ty lidi fakt nemají co dělat, tak alespoň očumujou.
Chvíli sedíme v příjemné, ale od Indu zaprasené zahradě kousek od muzea. Tohle se nám stalo už víckrát. Najdeme pěkné místo, ale při bližším pohledu zjistíme, že všude se povalují papíry, flašky od pití a mezi tím občas i nějaký Ind. Už opravdu nevím co říct a jak to popsat. Tenhle národ je už opravdu bez komentáře.
