INDIE – Khadžuraho (Khajuraho)

Řada lidí se ptá proč vlastně erotické scény na chrámech v Khadžurahu jsou. Jedna z teorií říká, že měly být jakousi kamennou Kámasútrou pro mladé brahmánské mnichy, kteří vyrůstali odloučení od okolního světa. Podle další měly chránit chrámy před blesky, které by na ně mohla seslat bohyně deště Indra. Ta by totiž určitě nezničila něco, čím se tak ráda kochá...

Den 84, středa 11. 11.

Khadžuraho patří mezi ta místa, kam není snadné se dostat, ale návštěva rozhodně stojí za to. No, snadné to vlastně je jen trochu nepohodlné, protože někdo dostal nápad (z více důvodů docela dobrý) postavit místní chrámy v izolované (tehdy) divočině, kde dnes dávají lišky (sloni?) dobrou noc. Silnice proto není moc kvalitní a např. překonání 70 km mezi Khadžurahem a Satnou (železniční zastávka kde se přesedá při cestě z Khadžuraha do Váranásí) prý trvá autobusem 5 hodin! Už 30 let je v Khadžurahu letiště, ale to není pro mě.

Chrám Kandarija Mahadev je největší a s nejbohatším zdobením ze západní skupiny chrámů

Čím to je, že i přes relativně obtížnou dostupnost se sem lidé ženou tak, že u chrámů vyrostlo celé městečko skládající se pouze z hotelů a restaurací? Samozřejmě je to sex. Ne sex ve formě prostitutek, ale sex kamenný. Chrámy plné soch v různých polohách sexuálních radovánek.

Jelikož jsem právě probděl noc v kodrcajícím se autobuse, ve kterém navíc byla zima (nějak se směrem na sever ochlazuje), nemám teď na ani sex chrámy vůbec pomyšlení. Chci se alespoň trochu vyspat.

Dvě hodinky spánku mě docela „probudily“, takže se můžu vydat „sexovat“. Nejdřív mě ale zdržel kámoš majitele hotelu. Prý jestli bych mu nepomohl vyměnit v bance jeho dolary za rupie, což Indové údajně nesmí. Tak jo, provedeno a jako protislužbu dostávám na celý den zadarmo k dispozici kolo a flašku vody k tomu. To je skvělé, protože východní skupina chrámů (džajnských) je odsud asi 2 km.

Kodrcám si to na kole směr džajnské chrámy, míjejíce krávy na silnici a docela pěkné chaloupky u silnice.

Tři nejdůležitější chrámy z téhle skupinky jsou všechny na jednom nádvoří. Už mě nepřekvapuje, že jsou zdobeny nádhernou a přesnou detailní prací mistrů kamenosochařů. Vždyť jsou to chrámy džajnské! Nikdy mě nepřestanou překvapovat fascinující výsledky jejich snahy. Každý chrám má jeden skvěle zdobený vchod a kolem dokola několik řad soch, většinou zobrazení bohů. Uvnitř je vždy socha toho boha, kterému je chrám zasvěcen.

Další chrámy východní skupiny jsou rozesety v okolí původní vesničky Khadžuraho. Tahle prťavá vesnička mi příjde přinejmenším stejně zajímavá jako ony samotné roztroušené chrámy – malá, čistá(!), s pěkně upravenými domy a příjemnými a neagresivními obyvateli. Jízda bělocha na kole je sice zaujala (většina cizinců sem zavítá v rikše, pokud vůbec), ale nechovají jako bych byl stroj na peníze.

Zpáteční cestou jedu oklikou k „turistické“ vesničce a u jezera Šiv se zastavuju podívat se na západ slunce. Tady slunce zapadá dost brzo. S Táňou jsme byli zvyklí na západ tak ve čtvrt na sedm. Už je ale listopad a teď jsem opět severněji a navíc dál na východ. A jelikož celá Indie leží v jednom časovém pásmu, slunce zapadá už v půl šesté!

Na autobusovém nádraží si po další krátké jízdě kupuju na zítřek odpoledne jízdenku do Satny, odkud mi jede v noci vlak do Váranásí.

Den 85, čtvrtek 12. 11.

Na dnešek jsem si nechal tu hlavní část chrámů. Je lepší, když se věci stupňují k vrcholu, než když člověk vidí hned na začátku to nejhezčí a pak už jen „jde dolů“.

Stěna chrámu Dévi Džagadamba s vytesanými výjevy ze života, včetně erotických

Hlavní skupina chrámů, které se taky říká „západní“, je tím, co tolik přitahuje turisty. Právě na těchto chrámech jsou zobrazeny ženy a sex. Chrámy stojí v parku, který obzvláště teď po monzunech nádherně barevně kvete a vytváří k jejich žluto-hnědé barvě křehký doplněk. Teď ráno mají chrámy ještě medovou barvu a sochy, reliéfy a ozdoby vytvářejí fantaskní stíny. Už z dálky je to pastva pro oči a to ještě ani nezačal žádný sex!

Parkem se dá udělat „kolečko“ vedoucí kolem všech chrámů. Chrámy se liší svojí velikostí i zdobením. Jedno ale mají společné – vždy několik řad skvělých soch kolem sikary (věže).

Hned na prvním velkém chrámu – Lakšmana – se architekt vyřádil. Kolem sikary jsou řady soch (oblečených) žen v různých pózách a zhruba ve výšce dvou metrů dvě řady erotických scén. Žádná měkota, ale pěkný porno. Kdybych neznal Kámasútru, řekl bych, že je to nejspíš první indická pornografie. Někde dokonce má být zobrazen muž souložící s koněm, ale ať koukám jak koukám, nikde ho nemůžu najít.

Řada lidí se ptá proč vlastně erotické scény na chrámech v Khadžurahu jsou. Jedna z teorií říká, že měly být jakousi kamennou Kámasútrou pro mladé brahmánské mnichy, kteří vyrůstali odloučení od okolního světa. Podle další měly chránit chrámy před blesky, které by na ně mohla seslat bohyně deště Indra. Ta by totiž určitě nezničila něco, čím se tak ráda kochá. Nejpravděpodobnější ale je teorie, podle které sochaři prostě zobrazili život, k němuž samozřejmě patří i sex. Tuhle teorii podporuje i fakt, že výzdoba chrámů není jen samý sex. Ten je naopak spíš v menšině ve prospěch výjevů z běžného života – loveckých scén, hudebníků, hinduistických bohů a dalších. Přesto si lidé Khadžuraho jednoduše zúžili na erotiku a za ní sem taky jezdí. Musím přiznat, že i mě sem přitáhla. Teď ale vidím, že erotika je jen malá část toho, co je v Khadžurahu k vidění.

Některé takové výjevy jsou jak na chrámu Lakšmana, tak na vzdálenějším Kandarija Mahadev. Ukázány jsou např. sloní zápasy, hudebníci, provokativně pózující mladé ženy a samozřejmě i sochy Višnua a Šivy.

Na chrámu Devi Džugadamba je kromě některých až artistických souložících poloh zobrazen třeba i učitel jenž přistihl žáka při onanii. Milostné scény opravdu nejsou žádný čajíček, a zajímalo by mě, jak to ti brahmánští kluci vlastně testovali...

Erotika stranou, přeci jen jde pořád především o chrámu. Uvnitř každého z nich stojí socha boha, jemuž je chrám zasvěcen a i sochy kolem sikary jej často zobrazují. Je jen poněkud neobvyklé vidět sochu Višnua vedle souložící mladé (i když jen hliněné) dvojice, nebo osahávající se pár přímo uvnitř chrámu.

Na chrámu Čitragupta, jenž je zasvěcen slunečnimu bohovi Suryovi, je vytesán jedenáctihlavý Višnu s deseti jeho inkarnacemi a jednou hlavou samotného Višnua.

Je tato poloha zobrazená na chrámu Dévi Džagadamba pornografie, nebo stará indická  učebnice sexu pro mladé muže?

Takhle by se dalo popisem pokračovat, ale bez „obrazu“ to není ono. Nejvíc fascinující ovšem je, civilizace, která postavila podobnou „kroniku tehdejší doby“, včetně zobrazení intimního života, je dnes v situaci, kdy je sexualita potlačována. Přestože ženy nosí docela svůdná sárí, je stále trochu směšné chodit na ulici třeba v šortkách a tílku. Přesto je Indie samozřejmě velice liberální zemí v porovnání třeba se sousedním Pákistánem.

Do dvanácti musím vyklidit pokoj v hotelu abych neplatil další noc. Někdo klepe na dveře a vchází starší paní. Právě přijela do Khadžurha a chce poradit jak dlouho tady má zůstat. Ptá se odkud jsem a když říkám že z Československa začíná se hrozně smát. Je totiž taky Češka.

Jdeme spolu na oběd a kecáme o všem možném. Každý rok se snaží cestovat a sjezdila toho už docela dost – Egypt, Thajsko, Austrálie, Nový Zéland a teď Indii. Nejlepší na tom ale je jak cestuje. Nemá žádnou berličku v podobě tištěného průvodce (jako já), ale prostě se ptá a cestuje.

Ve tři nasedám do busu směr Satna. Rezervoval jsem si sice včera místo, ale papír který jsem dostal mi teď sebrali a dali mi úplně obyčejný lístek bez čísla sedadla. Peníze za rezervaci jsem tak vyhodil úplně zbytečně. No jo, Indie.

Po dlouhé době zase musím dát batoh na střechu autobusu. Asi bude plno a proto ho nemůžu mít na zadních sedadlech jako vždycky.

Cesta se neuvěřitelně táhne, těch 70 km do Satny jedeme opravdu pět hodin. Večer už je zase zima, takže než přijíždíme, mám už na sobě zase mikinu a všichni okolo jsou zabalení do bund a dek.

Vlak do Váranásí mi jede až ve třičtvrtě na dvě ráno. Teď je devět, už jsem po večeři a čekám na nádraží. Docela mě překvapilo, že tak malé město jako Satna má docela čisté nádraží. Čekání není žádné utrpení mezi haldou odpadků, ale docela příjemné posezení a pozorování nádražního života. Jen by mohlo být trochu tepleji.

Další čekající cestující jsou zabalení v dekách a i žebráci mají teplejší oblečení. Lidi chodí sem a tam a tam a sem, občas si koupí skleničku čaje a usrkávají, nebo plivou na zem červené betelové chrchlance. Mezi tím vším se skoro automaticky pohybuje metař a naučenými pohyby mete tak, jakoby vůbec neviděl lidi – všem přímo do obličeje. Odpadky však nekončí na vozíku nebo v koši, ale na místě daleko pohodlnějším – v kolejišti.

Můj vlak prý bude mít dvě hodiny zpoždění. To se teda načekám! Ještě že můžu psát deník nebo číst „Sto roků samoty“ od García Marqueze, které jsem si vzal na cestu.

Vlak nakonec přijíždí na čas a při odjezdu má jen půl hodiny zpoždění. Hlavně že jedu. Z Váranásí už mě pak bude za pár dní čekat jen bus na nepálskou hranici.

Den 86, pátek 13. 11.

Během noci nabral vlak další zpoždění.Zas tak moc to ale nevadí, protože mám alespoň víc času pozorovat okolní krajinu. Jedeme podél Gangy, ale řeku není skoro vidět. I tak je to ale jasné, protože všudypřítomná jezírka na polích dávají tušit, že ještě před nedávnou dobou, v období monzunů, zasahovala až sem.

Felace

Gangská planina je nesmírně úrodná a políčka se táhnou až na obzor. Některá už jsou sklizená, některá na sklizeň teprve čekají a zbytek je tak nějak zaplavený. Vesničky podél trati jsou malebně hliněné a je vidět, že jsou závislí na tom, co vypěstují a vytvoří. Zužitkovávají i kravince, které tak slouží jako palivo. Tady ale mají jinou formu než ve zbytku Indie.

Během cesty přes Pákistán a Indii až sem bylo zajímavé sledovat, jek se jako zdroj paliva mění. V Pákistánu a celé západní Indii (Pandžáb, Rádžasthán, Gudžarat) lidi prostě kravince posbírali, připlácli na zeď a usušili. Byly tak na nich ještě patrné otisky rukou, které je připlácly na zeď. V centru Indie (Maharaštra, Madhjapradéš) už z kravinců udělali bochánky a ty pak usušily. A tady v Uttarpradéši dovedli „kravincologii“ téměř k dokonalosti. Na některých místech suší rozpůlené bochánky, většinou ale nejdřív vyrobí cihly a ty pak teprve suší. Takové kravincové brikety.

• ◄ INDIE – Bhópál a Sanči (Sanchi)
• INDIE – Váranásí ►