INDIE – Manali

Autobus stoupá stále výš. Na protější stěně je několik úzkých, ale vysokých vodopádů. Stromy na těch strmých skalách snad někdy drží jen silou vůle, jinak si to nedovedu představit. Jak stoupáme výš, objevují se listnaté stromy, už ale bez listů. I tady mají podzim. A opravdový, protože v noci bývá skutečně chladno...

Manali

Den 48, úterý 6. 10.

Ještě nikdy jsem v pět ráno nelezl na střechu autobusu a nelovil odtamtud svůj batoh. Jsme rádi, že máme cestu za sebou, ale na druhou stranu je docela necivilizovaná hodina a i zima. Nějaký maník nám nabízí hotel za přijatelnou cenu i s odvozem, tak s ním jedeme.

Místo vypadá ve tmě obstojně, ale musím s ním trochu smlouvat, protože chce účtovat i za část dnešní noci (i když už je půl šestý). Nakonec dospáváme zadarmo.

Probouzíme se až v jedenáct. Teď teprve vidíme do jaké díry nás to strčili. Koupelna je tak špinavá, že se do ní štítím i jen podívat. Následuje další smlouvání a výměna pokoje. Nový pokoj přijímáme jen pod tou podmínkou, že nám umyjí koupelnu a vymění prostěradlo s povlečením. To první zvládli jakž takž, to druhý opravdu jen vyměnili! Dostali jsme polštáře ze sousedního pokoje, samozřejmě, že stejně špinavé. No co, budeme tady jen 2 dny a ty se vyspíme ve spacácích. Stěhovat už se nám nechce. Vytažení spacáku bylo tak k něčemu dobré, protože jsem našel kámen pro štěstí od Martina, který jsem „ztratil“ ve vlaku do Almaty. Jak je vidět, tak jsme ho ve skutečnosti jsem ho omylem zabalil do spacáku.

Tahle příhoda s výměnou pokojů mi připomněla jak je to v Indii se službama. Zatím mi připadá, že Indie je docela velkohubá země, kde jsou všichni mistři ve vychvalování všech možných i nemožných předností svých služeb a přitom skutečná úroveň je žalostná. Jedním z příkladů byl i pokus Táni zatelefonovat domů z Dharamsaly. V Indii (i v Pákistánu) je skoro na každém rohu kancelář s označením PCO (Public Call Office), ze které se dá telefonovat. Některé, stejně jako ta Tánina, se chlubí sloganem „Fully Computerized“. V praxi tohle prohlášení znamená, že k telefonu je připojeno počítadlo impulsů. Tánin pokus skončil žalostně. Vůbec nebyla spojená, ale zaplatit za čas musela.

Dalším příkladem můžou být časté výpadky vody, případně elektřiny. Nikdo se tím ovšem nezabývá, protože cizinec má přeci dost peněz, tak proč mu nějak kompenzovat nedodané služby, že?

Kolem poledne konečně odcházíme do města. Jsme někde na samotě nad Manali, asi 2 km od centra. Snad to nějak přežijeme. Poučení pro příště? Radši dospat na ulici (jako jsem to dělal na Blízkém východě) a ráno jít do vybraného hotýlku. Pokud možno nenechat nikoho, natož nějakého Inda, do výběru zasahovat.

Okolí je krásné. Jsme v zeleném údolí, nad kterým se do výše tyčí kopce pokryté jehličnatými lesy. Cesta do města je příjemná, i když trochu dlouhá. Dýchá se skvěle a vůně je úplně jako u nás v lese.

Procházíme se po Manali a ve vegetariánské restauraci Mahadev si dáváme skvělý oběd. Poprvé zkoušíme thálí, což je takové jejich míchané jídlo, původně z jihu Indie. Člověk dostane několik čapaty, dal, polévku, rýži, omáčku a jogurt nebo sladkost (já jsem dostal sladkou kuličku jamun). Thálí se liší stát od státu, Indie je přeci jen velká na to, aby něco takového jako jídlo bylo univerzální. Jeho výhoda je, že je hned hotové (všechny součásti, kromě čapaty, které se peče až těsně po objednání), protože vše mají připravené ve velkém, a že je levné. Moc jsme si pochutnali.

Silnice vedoucí k Rohtangskému průsmyku ve výšce 3980 m n. m. se kroutí až neuvěřitelným způsobem

Manali samo o sobě je docela příjemné městečko, kde každý druhý dům je hotel. Je totiž hodně oblíbené mezi Indy jako prázdninové nebo líbánkové místo. I teď je tady hodně indických i zahraničních turistů. Důsledkem je, že mnohé restaurace nabízejí kromě indické i kontinentální (evropskou), čínksou, thajskou, italskou a dokonce i izraelskou kuchyni. Izraelců je v Indii vůbec jako much, protože Indie a Izrael se údajně milujou. Izraelští turistu jsou všude, většinou dost hluční. Na některých krámech jsou vývěsky v hebrejštině a jeden obchůdek dokonce nabízí čerstvý humus. Taky jsme zahlídli německou pekárnu a v ní bílý chleba, croissanty a koláče. Fakt si tady turisty hýčkají.

Jelikož jsme pořád ještě na severu Indie, žije tu nezanedbatelná tibetská komunita. Na jižním konci Manali je tibetský trh (kde jeden muž na ulici dokonce odlévá kovové figurky hinduistických bohů) a taky klášter Gadhan Čekčokling s nádherně malovaným vnitřkem gompy.

Navečer si kupujeme lístek na autobus do Dillí. Pojedeme ve čtvrtek po obědě. Budeme si na nádraží moct nechat batohy a toulat se tak i poslední den po městě.

Přímo v Manali je několik lesoparků. Oni jim říkají džungle, ale nejde o nic jiného něž o (trochu) udržovaný jehličnatý les, do kterého se platí vstupné. Procházka je to ale příjemná, dokonce potkáváme 3 Čechy, kteří se doma sbalili a jen tak vypravili na 2 měsíce do Indie. V Manali jsou prý už pátý den. Podle vlastních slov si vždycky vyberou nějaký kopec a šplhají tak dlouho, až už nemůžou. Pak se vrátí dolů a mají konec dne.

Jinak se ale cestování na subkontinentu brát nedá, protože člověk by se musel zbláznit. Místní národy nejen že jsou trochu jiné co se týká ohleduplnosti, tolerance a udržování čistoty, ale vůbec neznají slovo efektivnost. Jen bezohledný úprk za vlastním cílem a běda těm, co stojí v cestě. Výsledkem je doslova mraveniště, kde není pohyb vůbec koordinován a síly jsou tříštěny v případě Indie na téměř miliardu kousků.

Večer přecházíme přes řeku Beas do starého Manali. Vesnička je to roztomilá, dřevěná stavení úplně připomínají chaloupky v Krkonoších. Vesnickou náladu dokreslují lidé stoupající ke svým chaloupkám s obrovskými kopci slámy na zádech.

Den nekončí nejlíp, protože ze starého Manali se vracíme do hotýlku, abychom zjistili, že široko daleko není žádné místo ke bychom si mohli koupit něco k jídlu. Musíme 2 km do Manali. Tam si dávám Šimla mirča, což je vegetariánsky plněná paprika (asi ze Šimly). Moc dobrá. Tady vůbec víc jím vegetariánsky. Nejen proto, že je to levnější. Stačí k tomu i jen letmý pohled na místa, kde se prodává maso a z člověka je hned přesvědčený vegetarián. Hygienické podmínky jsou fakt strašné. Žádné lednice, maximálně tak plácačky na mouchy, které v případě dobrého zásahu přidávají k masu každým švihnutím novou několiakgramovou hodnotu.

Po jídle, když se vracíme do hotelu, začíná pršet, takže přicházíme mokří. Den opravdu neskončil nejlíp.

Rohtangský průsmyk

Den 49, středa 7. 10.

Zase jednou se z nás stávají turisté, kteří se nechají vozit. V 10 dopoledne totiž odjíždíme na celodenní výlet autobusem k průsmyku Rohtang (3978 m nad mořem) vzdáleném 51 km. Individuální doprava by byla neúnosně drahá (nehledě ne můj odpor k taxikářům), tak je turistický autobus jediná možnost.

Rohtangský průsmyk

S ještě jednou dvojicí z Holandska jsme v buse jediní cizinci. Ostatní jsou Indové toužící po zimě a sněhu, které mají nahoře být.

Ještě v Manali přejíždíme přes kamenitou říčku Beas a pomalu začínáme stoupat. Nejprve podél říčky, pak už po nepravidelně se kroutících serpentinách. Vše kolem je zelené. Nádhera. V první vesničce zastavujeme a hodně lidí si v krámku u cesty kupuje kožichy a gumáky. Těžko říct proč zrovna tady, asi neodolatelně výhodné ceny.

Autobus stoupá stále výš. Na protější stěně je několik úzkých, ale vysokých vodopádů. Stromy na těch strmých skalách snad někdy drží jen silou vůle, jinak si to nedovedu představit. Jak stoupáme výš, objevují se listnaté stromy, už ale bez listů. I tady mají podzim. A opravdový, protože v noci bývá skutečně chladno.

Na 27. kilometru od Manali stavíme u vodopádu Rahla. Tady říčka Beas padá z výšky 50 metrů do údolí, kterým pak teče do Manali a dál. Je to oblíbené piknikové místo a všechny turistické busy (náš je jen jeden z mnoha) na tomto místě staví. Přímo pod vodopádem jsou stánky s pitím, samosamy a smaženým chlebem. Kupuju si vodu a jako obvykle ji přelívám do svojí termosky. Prázdnou láhev chci vyhodit do koše, ale když se tak rozhlížím kolem, radši se ji zbavím až v Manali. Koše tady sice (kupodivu) jsou, v podstatě ale na nic, protože ty prasata (opravdu už je nemůžu nazvat jinak) je vysypávají přímo vedle vodopádů. To snad není možný!

Silnice se vine nahoru v pořád ostřejších zatáčkách. Občas míjíme nějaký dřevěný domek s břidlicovou střechou. Téměř všechny domy mají střechu s břidlice otesané do obdélníkových bloků.

Jak se dostáváme výš a výš, postupně mizí stromy a na jejich místo nastupují kleč. Za chvíli už ani ta není. Jsme právě 35 km od Manali, v místě zvaném Marrhi, kde už roste jen tráva. Je tady vybudována malá vesnička s restaurací a jídelen, evidentně kvůli těmhle výletům k průsmyku. Je v ní i malý buddhistický chrám obklopený modlitebními vlaječkami.

Z opuštěného místa, pár minut od Marrhi, kde naštěstí nikdo není, protože všichni jsou líní poodejít od svých aut/busů, je skvělý výhled do údolí, kterým jsme přijeli.Silnice se klikatí a leskne ve slunci přímo pod námi. Bohužel tu už přede mnou určitě někdo byl a musel to být Ind. Všude kolem se totiž povalují obaly od čipsů, čokolád a vody.

O 11 km dál projíždíme kolem ledovce Rani, ale budeme zastavovat až na zpáteční cestě. Silnice už je občas porušená a všude jsou jenom kameny. Blížíme se do výšky 4 km.

Po čtyřech hodinách jízdy, více než 2 km výškovém rozdílu a 51 km od Manali jsme konečně v průsmyku Rohtang. Průsmyk slouží běžné dopravě, např. pro cestu do Ladkhu a Zanskaru, nesevernějších indických států. V téhle roční době se do nich ale už nedá dostat, protože vzdálenejší (a vyšší) průsmyky už jsou zaváté sněhem.

Je tady kosa, my jsme na to ale připraveni a vytahujeme naše svetry. Teď teprve mi dochází, že to nakupování kožichů a gumáků bylo ve skutečnosti jen jejich půjčování. Pro Indy, zvyklé na vedro a vlhko, je tady třeskutá zima. Ani to jim však nebrání v cestě za jejich cílem: vidět pravý sníh! Většina z nich sem přijela jen kvůli tomu.

Sedím dole pod kopcem, na němž je vidět trochu sněhu, a čekám na Táňu, která se tam nahoru taky vypravila. Vrací se s tím, že Indové jsou ze sněhu úplně nadšení a tlačí se všichni na malinkém plácečku jenom proto, aby byli na sněhu.

Vracíme se zpět k autobusu. Táňa neodolává a musím ji vyfotit na jaku! Už jsme je viděli včera v Manali – hrozně roztomilé, i když trochu velké zvířátko s dlouhými rohy a dlouhou srstí.

Panorama viditelné na opačné straně průsmyku než jsme přijeli je úchvatné. To už jsou ale pouze zasněžené skály – Himaláje.

Cesta dolů po serpentinách zpět do Manali trvá o dost kratší dobu. Zastávka u ledovce Rani všem umožňuje ještě naposled si sáhnout na led, který dosahuje až k silnici. Okolí silnice je teď trochu smutnější než cesta nahoru, především protože je šero. V šest večer jsme zpět v Manali.

Byl to skvělý výlet, trochu studený, ale krásný. Den zakončujeme večeří v naší vegetariánské restauraci.

Manali

Den 50, čtvrtek 8. 10.

V půl třetí odpoledne nastoupíme do autobusu, který nás za 16 hodin doveze do Dillí. Pojedeme přes noc, takže se dneska nebudeme nijak namáhat. Za půl hodiny jsme i s batohem dole a chceme si je na pár hodin uschovat na autobusovém nádraží. Člověk, který nám předevčírem tvrdil, že je to možné, se k tomu najednou nemá. Na nádraží, pár metrů od jeho kanceláře je nápis „Úschovna“. Podle něj ale nefunguje. Zkoušíme se tam zeptat a ejhle – funguje. Někdy je opravdu těžké najít kompetentního člověka. Z našich zkušeností mi připadá lepší VŮBEC nespoléhat na Indy a řídit se jen zaručenými informacemi. Tohle je totiž země tlučhubů, kde každý všechno ví a všechno zná. Ve skutečnosti se ale většina z nich jen vytahuje, protože na nic jiného nemá. Možná trošku příliš zobecňuju, ale myslím, že nejsem příliš daleko od pravdy.

Po druhé hodině zase nakládám naše batohy na střechu a v půl třetí vyrážíme. Dobře, že teď jedeme za dne, protože o údolí Kullu se říká, že je nádherné (cestou do sem jsme přes něj jeli v noci). Projíždíme vesničkama s domky s břidlicovou střechou podél řeky Beas. Ta se dolů žene přes stále větší kameny.

Po několika hodinách se údolí zužuje a řeka vytváří úzký kaňon. Vedou přes ni provazové žebříky a dole u břehu jsou malé písečné duny. Hory jsou porostlé bujnou vegetací a je tady dokonce takové klima, že není žádnou vzácností palma jen tak se držící na skále nad říčkou.

Jízda je celkem pohodová, i když mám zase málo místa na nohy. Naštěstí je na co se dívat, takže až do setmění se nenudíme. Autobus sebou sice háže, ale postupně, jak sjíždíme z hor, se i silnice „uklidňuje“.

Po půlnoci přijíždíme do hlavního města Pandžábu Chandigarhu. Má v podstatě totožnou historii jako Islamabád. Taky bylo založeno na zelené louce, před pouhými několika desítkami let. Tehdy byl hlavním městem Pandžábu Amritsar, který se ale po rozdělení ocitl příliš blízko dodnes horké hranice s Pákistánem. Bylo tedy rozhodnuto o stavbě zcela nového města, jež by bylo pečlivě naplánováno a „schováno“ v relativním bezpečí.

Za tmy toho moc nevidíme, ale rozeznáváme široké (a dlouhatánské) bulváry rozdělující město na sektory. Lemují je stromy a palmy. Nádraží je ale stejně zašpiněné a smradlavé jako v každém druhém indickém městě.

• ◄ INDIE – Dharamsala a okolí
• INDIE – Dillí ►