INDIE – Puškar (Pushkar)

Sádhu je vůbec zvláštní osud. Sádhu není obyčejný žebrák, stejně tak jako sádhu nemusel být v minulosti chudý člověk. Je mnoho sádhuů, kteří ač v životě úspěšní po všech stránkách, se vzdali práce a rodiny a dali se na pouť hledání. Většina sádhuů jsou starší, s turbanem, hůlkou a nezbytnou plechovkou, do které jim lidi dávají almužny...

V Puškaru vystupujeme v úplně jiném světě než je Adžmér – klidném, příjemném městečku uprostřed kopců. Hned nás sice otravují mladíci nabízející „levné“ ubytování, ale jako vždy na ně kašleme a jdeme si svou cestou za svým vybraným hotýlkerm.

Je kousek od autobusáku a na střeše má skvělou (i když trochu drahou) restauraci. Po dlouhé době si zase dáváme čoumein. Blížící se veletrh (začíná za dva dny) vyhání ceny ubytování na několikanásobek normálního období, ale jelikož my zítra odjíždím, máme ještě normální ceny. Teprve ten kdo přijde po nás bude pořádně vyždímán.

Jelikož je Puškar svaté místo, je tu plno sádhuů (svatých mužů putujících za osvícením) a v nemilosti je alkohol, drogy a dokonce i maso. Ze stejného důvodu je oblíbený u turistů, kteří často tráví týdny i měsíce mimo všechen ten ruch velkých indických měst.

Gháty u puškarského jezírka

Když se procházíme ulicemi zjišťujeme, že už i sem pronikl Internet. Ani se tomu moc nedivím, protože tam kde je hodně turistů, tam je i velká poptávka. Bohužel ale nefunguje. „Někde je nějaký problém“ zní odpověď. Hm, to vím taky. Zkusíme to znovu večer.

Puškar je malinký a dá se snadno obejít pěšky. Z rovnice malé město hodně lidí je jasné, že budou všechny ulice natřískané. A taky že jo. Uličky jsou plné krámků se suvenýry, oděvy a hudbou, na každém rohu stojí restaurace nebo hotel. Počet bělochů se může směle měřit s počtem Indů. Samozřejmě se tu kvůli tomu soustřeďují žebráci, kteří společně se sádhui představují slušnou flotilu útočníků na jakoukoliv peněženku.

Sádhu je vůbec zvláštní osud. Sádhu není obyčejný žebrák, stejně tak jako sádhu nemusel být v minulosti chudý člověk. Je mnoho sádhuů, kteří ač v životě úspěšní po všech stránkách, se vzdali práce a rodiny a dali se na pouť hledání. Většina sádhuů jsou starší, s turbanem, hůlkou a nezbytnou plechovkou, do které jim lidi dávají almužny. V Puškaru jich je opravdu hodně, což vzhledem k jejich svatosti nepřekvapí. Puškar a sádhu prostě patří k sobě.

Mnoho sádhuů je v obličeji pomalovaných. Buď jen čarami na čele (svislé čáry mají Višnuisti, vodorovné zase Šivaisti) nebo celým nabíleným. Zdánlivě se jen tak prochází sem a tam a občas zajdou i dolu k puškarskému jezeru na ghaty. Tam se umyjí (doslova, ale i duševně) a pokračují ve své pouti.

Sádhů

Ghaty v Puškaru jsou stejně svaté jako chrámy. Jsou totiž na břehu svatého jezera, takže se po nich nesmí chodit v botách. Jezero není moc velké a téměř celé je obestavěno ghaty. Sedáme si na jeden z nich a pozorujeme jezero, ghaty na druhé straně, nebo jen hory kolem Puškaru. Slunce se sklání k obzoru, takže stíny se prodlužují a Puškar dostává na dramatičnosti.

Kousek od jezera stojí další zvláštnost Puškaru – Brahmův chrám. Drtivá většina hinduistických chrámů je zasvěcená Šivovi nebo Višnuovi, zbytek některému z jejich božských zjevení. Tenhle chrám je ale jako jeden z mála na světě a jediný v Indii zasvěcen přímo Brahmovi – stvořiteli a nejvyššímu z bohů hinduistického panteonu. I to je asi jeden z důvodů proč je Puškar pro hinduisty tak výjimečný.

Před chrámem sedí pod statným stromem několik sádhuů. Vaří si čaj a pálí tyčinky. U roztomilé babičky kupujeme oranžové květiny a cukrové bonbóny. Polovinu obětujeme Brahmovi a polovinu jezeru. Prodávání květin a bonbónů před chrámem jen vzkvétá, protože každý kdo sem přijde chce Brahmovi obětovat alespoň maličkost. Sundáváme si boty a jeden po druhém se jdeme do chrámu podívat. Nejdřív Táňa, pak já.

Chrám je barevný, s tříhlavým Brahmou v hlavní svatyni. Červená i modrá barva na chrámu jsou jako nové – je o něj vzorově staráno. Docela zajímavé místo, i když z toho co se kolem mě děje a co bych měl správně dělat chápu jen zlomek. Každý obětovává příslušnou polovinu před Brahmou a zbytek si schovává k jezeru. I my odcházíme ve zvláštní náladě, nesouce si v ruce druhou polovinu oběti.

Barvy na tiky (značky na čele ukazující návštěvu chrámu) si lze koupit přímo na ulici

Slunce už zapadlo a my stojíme před jedním z ghatů. První jde dolů Táňa. Vrací se asi po čtvrt hodině. Jeden z místních mladíků s ní totiž provedl obřad pudža – modlitbu za zdraví žijících blízkých i klid mrtvých příbuzných. Puškar je tímhle znám a taky je známo, že každý kdo podobný obřad nabídne provést bude během něj pro „blaho“ příbuzných dotyčného člověka požadovat pěknou sumičku rupek. Prý aby se mohl přimluvit u bohů. Táňa to vyřešila skvěle. Řekla mu, že peníze dá pouze do krabice na milodary. Podobně jsem to pak udělal i já, i když podle toho co Táňa vyprávěla, můj obřad už pěkně odfláknul, jelikož věděl, že dám příspěvek taky jen do kasičky.

I tak byl ale obřad zajímavý. Musel jsem opakovat modlitbu, vyslovovat jména mých blízkých, za které se pudža dělala a mezitím postupně házet do jezera zbytek květin a cukrátek. Určitě to nebylo ni autentického a asi ani pravého, ale zajímavé rozhodně ano.

Po večeři znovu zkoušíme zajít na Internet, ale (stále ještě?) nefunguje. Prý zítra večer. To už tady ale nebudem.

Usínáme za opakovaného odříkávání manter, jež přichází z některého z blízkých chrámů. Pořád dokola to samé a samé a samé. Padesátkrát, stokrát, pětsetkrát. To je podstata manter, jež mají pomoci navodit stav nebo událost za něž se mantry odříkávají. Asi ale docela záleží na tom jak se říkají, protože tohle odříkávání nepůsobí ani strojeně, ani znuděně, ani násilně, ale prostě odevzdaně a opravdově.

Den 72, pátek 30. 10.

Probouzíme se znovu do kolovrátku odříkávání manter. Nepřerušili ho za celou noc. V Puškaru to ale působí trochu jinak než jinde – víc opravdově. Možná hraje roli i atmosféra, neslyšíme neustálé projíždění proudů aut a nezalykáme se smogem. Prostě se probouzíme do poklidného rána, venku je ticho, které „ruší“ právě jen mantry. Ruší je ale opravdu blbé slovo, protože se nám s nimi vstává docela dobře.

Sbalené batohy si necháváme v hotelu. Večer, před odjezdem do Ahmedabádu, si je vyzvedneme.

Puškar je opravdu malinký, takže procházka po něm je po několika hodinách už vlastně procházkou důvěrně známými ulicemi a uličkami. Hlavní ulicí jdeme směrem k Brahmově chrámu. Jelikož je Puškar tak nábožensky město, dá se na jeho ulicích koupit různobarevný prášek, jímž si Indové na čelo dělají tiky, různobarevné tečky a čáry, podle příslušnosti k určitému bohu. Prášek mají prodejci nasypaný a vyrovnaný na kopečcích, takže svou barevnou kombinací snadno svede pozornost kolemjdoucích. Nejvíc prodejců prášku je právě v ulici vedoucí k Brahmově chrámu. V Puškaru taky mají konečně alespoň trochu ucházející pohledy. Ty jejich věčné špatně slícované, barevně rozjetě a amatérsky udělané „vzpomínky“ nejspíš uspokojí většinu Indů, ale jelikož Indové už tak na celý svět kašlou, nevzrušují se ani pohledy. Pro těch pár turistů přeci nebudou tisknout něco speciálního.

Sestry

Kousek za Puškarem si sedáme do stínu rozložitého stromu. Táňa si čte co ji ještě zbývá vidět v Indii (už toho moc není), já píšu deník. Oba si k tomu dáváme ovoce, které jsme si před chvílí koupili.

Kolem třetí se zvedáme že si v blízkém hotýlku dáme oběd. Hotýlek vypadá velice poklidně, ba až idylicky. Za hodinu a půl zjišťujeme, že to není zdání idyličnosti, ale realita lenosti. Na objednané jídlo nejen čekáme hodinu a půl, ale Táně navíc přinesli něco úplně jiného než si objednala. Ach jo. Balíme se a odcházíme. Ať si tu svojí lenost snědí sami.

K pozdnímu obědu se znovu usazujeme přímo v centru Puškaru. Restaurace v Krišna Guest Housu taky vypadá idylicky, ale tady se ohánějí. Jídlo máme během deseti minut a samozřejmostí je, že dostáváme to co jsme si objednali. Jaký to rozdíl na 300 metrech.

Oběd už je vlastně i večeře, protože se už téměř stmívá. Kupuju si na „doražení“ sušenky a už za tmy se jdeme projít k mostu na druhou stranu jezera. Most je brán stejně jako ghaty – nesmí se na něj vstoupit v botách. Nad mostem je velká digitální tabule, viditelná a čitelná až z druhé strany jezera. Žádá všechny návštěvníky, aby v jezeře neprali, neumývali se mýdlem a udržovali čistotu svatého Puškaru.

V osm večer odjíždíme busem do Adžméru, kde přesedáme na bus do Ahmedabádu.

Den 73, sobota 31. 10.

Můj první pohled po probuzení patří Višnovi. Ne že bych k němu měl nějaký zvláštní vztah, ale když člověk sedí v autobuse a dívá se dopředu, první co vidí je oltářík s obrázkem nějakého boha. Je to stejné ve všech autobusech: řidičova kabina je oddělena od kabiny cestujících a na dělící přepážce jsou už od výrobce zabudovány výklenky. Ve výklencích se za sklem skví obrázky nebo třeba i figurky bohů. Tak se Indové můžou při zběsilé jízdě většiny autobusů modlit přímo v autobuse. Podobně míjíme-li nějaký chrám, nebo i jen nějakému bohu zasvěcený výklenek stojící u cesty, někteří Indové sepnou ruce a skloní hlavu jako výraz úcty a oddanosti.

Puškar

Indičtí řidiči milují zvuk klaksonu a každých 100 metrů se musí ujišťovat, že pořád ještě funguje. Troubí neustále, v dlouhých „dávkách“, aby už nejmíň kilometr dopředu každý věděl, že jede ten „velký mačo s velkým autem“. Je však jedna situace, kdy klakson zůstává hluchý: když je na silnici kráva. Ať se prochází, sedí, leží nebo žere, nesmí být vyrušována a je bezhlučně objížděna. Pokud se nedá objet, všichni čekají, až se svatá góvinda uráčí poodejít.

Teprve několik minut po probuzení překračujeme hranice stát Rádžasthán a vstupujeme do Gudžaratu. To znamená, že jsme ještě asi 120 km od Ahmedabádu a tudíž budeme mít 2-3 hodiny zpoždění. Že už jsme v Gudžaratu poznáváme podle okamžité změny písma na domech a reklamách, a taky poznávacích značkách aut.

Na to, že jedeme jedním z hlavních tahů (Dillí-Bombaj) se podezřele vlečeme po silnicích 10. třídy. V době, kdy jsme už měli být (podle slibů společnosti) v Ahmedabádu teprve zastavujeme na snídani. Motorest vypadá docela pěkně a čisté. Nestačíme se divit.

Krajina se už dost liší od rádžasthánské. Projíždíme kolem malých obdělávaných políček a zeleně je daleko víc než v Rádžasthánu.

• ◄ INDIE – Čittorgarh (Chittorgarh)
• INDIE – Ahmedabád ►