INDIE – Udajpur (Udaipur)

Jako každé správně řádžathánské město i Udajpur má palác, bývalé sídlo maharádži. Udajpurský Městský palác má primát v tom, že je největší z Rádžasthánu. I jeho poloha je skvělá – stojí přímo nad jezerem Pičola a maharádža z něj měl každý den pohled na romantický západ slunce nad vodní hladinou...

Naštěstí jsme vyjeli brzo, takže se nám v Udajpuru daří najít skvělé ubytování. A to naše dnešní si přívlastek skvělé opravdu zaslouží! Třípatrový domeček postavený kolem malého dvorku, se skvělým výhledem ze střešní terasy na udajpurské jezero Pičola je pro nás prostě dokonalý. Vlastní jej roztomilý starý pár, kterému se daří udržovat ho v čistotě, což je vlastnost v mnoha indických hotelích úplně neznámá. Z pokojíku máme výhled přímo do uzounké křivolaké uličky, no prostě nádhera.

Rozlehlý městský palác...

Udajpur se nám líbí hned od začátku (a i Craig na něj pěl jen samou chválu). Hlavním udajpurským magnetem je jeho poloha. Na březích dvou jezer, s horami v pozadí a křivolakými uličkami starého města to právem u turistů vyhrává. V jezeře Pičola je dokonce ostrov celý zastavěný palácem. Dnes je v něm ovšem hotel, nejdražší, ale taky nejžádanější v celém Udajpuru. Nejlevnější pokoje v něm stojí 160 dolarů, nejdražší za 660 dolarů, což jsou v Indii, kde se lze často ubytovat za 1-2 dolary, částky přímo astronomické. K popularitě Udajpuru možná přispěla i bondovka „Chobotnička“ (Octopussy), která byla částečně natáčena právě v tomto hotelu a dalších interiérech a exteriérech v Udajpuru a okolí. Se svými paláci ve městě i Monzunovým palácem na kopci, asi 10 km od centra, působí Udajpur úplně pohádkově.

V Udajpuru sice vidíme skoro víc bílých než Indů, ale jelikož je to tak turistické město, ceny jsou tu nižší než jinde. Jako v každém turistickém centru i v Udajpuru je nabídka všeho široká, lze vybírat skoro bez omezení. Nejvíc tady samozřejmě je suvenýrů a prodavačí se snaží člověka přilákat svým obvyklým „Ano, co si přejete!“ zakřičeným i když jdeme po druhé straně ulice a žádné přání nakupovat už vytrénovaně ani hnutím brvou neprojevujeme. Konkurence je obrovská, každý má jen ty nejprodávanější věci a nic navíc. V takovém případě pak v bitvě o zákazníka-turistu vyhrává ten kdo je ukecanější a vlezlejší. Brrr, to bych dělat nemohl.

Jako každé správně řádžathánské město i Udajpur má palác, bývalé sídlo maharádži. Udajpurský Městský palác má primát v tom, že je největší z Rádžasthánu. I jeho poloha je skvělá – stojí přímo nad jezerem Pičola a maharádža z něj měl každý den pohled na romantický západ slunce nad vodní hladinou. Palác je komplexem postupně dostavovaných budov. Velkou část zabírá muzeum, ve kterém jsou (kromě vlastního interiéru paláce) k vidění nádherné mozaiky pávů, sbírka miniaturních kreseb, výstavka porcelánových sošek a i několik zrcadlových místností. Stříškami, kopulemi a sloupky s to tady jen hemží.

Další část paláce sice není přístupná jako muzeum, ale lze v ní bydlet! Jsou z ní totiž dva luxusní hotely: Shiv Niwas Palace a Fateh Prakash Palace Hotel. S hotelem „Jezerní palác“ jsou tak v Udajpuru tři hotely, které dřív sloužily šlechtě a dnes je možné (za patřičný peníz) vyzkoušet jaké to bylo. V hotelu Fateh Prakash Palace má být křišťálová galerie s neobvyklými věcmi z křišťálu (např. židle, stoly, postele!). Bohužel napařili takové vstupné (250 rupií!), až se nám dělají mžitky před očima a musíme se jít uklidnit na břeh jezera. Ještě že není daleko.

Po jezeře je možné se projet a případně se zastavit na dalším ostrově kde je palác – Džagmandir. Bohužel už jsme přišli pozdě.

I v Udajpuru je Internet! Nejdřív jásáme, ale úsměv nám brzy zmrzl na rtech: chtějí za něj 20 dolarů! Tohle už je ale doslova sprostý! Kdekoliv se v Indii vyvine situace, že člověk chce něco jiného, než používat jejich chodníky a dýchat jejich vzduch, už je to luxus a cizinec si to musí zaplatit. Internet je navíc považován za supermoderní věc a ten kdo ho má se dme pýchou. Bohužel to jsou často jenom kecy jako všechno, protože většinou jde o vytáčené spojení, které padá, padá a padá. V Indii je člověk živící se počítači něco jako polobůh a podle téhle logiky taky musí být jako polobůh placen. Už dávno jsem proto přestal při dotazování na moje povolání říkat, že jsem „computer manager“, ale pro všechny už jsem prostě „cestovatel“. Většina to sice nechápe, ale pořád lepší než vidět, jakou chuť by měli prodat mi něco alespoň 20× předražené, když už mám teda tolik peněz.

... a výzdoba na jeho vnitřním nádvoří

Po neúspěšném pokusu o přístup na Internet a návštěvě Městského paláce nás naše kroky zase opět vedou k jezeru. Tentokrát ale na ghat, což jsou široké schody vedoucí do vody, používané buď k mytí nebo praní prádla. Praní prádla, které jako službu nabízí ta kategorie hotýlků v níž přebýváme, probíhá právě na takových ghatech. Žádná automatická pračka a jemné zacházení. Hezky ho namočit do nejbližší vody (jedno jaké), pořádně namydlit, vymlátit pálkou a vymáchat. I my jsme si dneska v hotelu, po týdnech vlastního praní, nechali nějaké prádlo vyprat. Jsem zvědav, jestli dopadne jako to první v Dillí.

Levné restaurace jsou plné a ty ostatní jsou drahé. Jdeme se proto do našeho hotýlku na terasu podívat na západ slunce a dáváme si skvělý čajík. Je to skoro stejný pohled jako ten maharádžův, protože Městský palác máme na kopci hned za zády.

Když už jsme neměli nic k večeři podle našeho gusta, jdeme se nakonec navečeřet na místo, kde jsme obědvali. Je sice dražší, ale alespoň nám k tomu pustí onu bondovku „Chobotnička“. To tady večer dělá celá řada restaurací a daří se jim tak lákat víc hostů. Dáváme si rádžasthánskou pizzu s pistáciovým a růžovým lassi (uměle dochucené sirupem). Na rozdíl od nepovedené napodobeniny evropské pizzy, kterou Táňa měla v Džajsalméru, tohle je pravá indická pizza. S evropskou pizzou má společné jen to, že je taky kulatá, jinak je skvělá – těstová bublina naplněná rajčaty, sýrem, oříšky a ochucená vším možným kořením. Skvělé. Spolu s lassi (něco jako náš kefír) se to k tomu Bondovi skvěle hodí.

Den 69, úterý 27. 10.

Ranní vstávání bez budíku je skvělé. Nespěcháme na žádný autobus a jen se válíme v posteli. Dnes si chceme ve městě půjčit kola objet některá vzdálenější místa.

Když je poptávka, Indové vychrlí nabídku. Tak je to i s půjčováním kol / skútrů / motorek. Člověk si může vybrat mezi několika firmami, horší už je to ale s kvalitou kol a úplná katastrofa je pak jejich používáni. V normální zemi jsou na silnicích auta, motorky a občas nějaký přecházející chodec. Ne tak v Indii. Tady je silnice zaplněná hlavně klábosícími chodci, žvýkajícími krávami a spícími psy. Mezi nimi se proplétají všichni ostatní, nepodstatní účastnící silničního provozu, především rikši, auta, motorky a dnes bohužel i Táňa a David na kolech.

Táňa je z toho prvních 20 minut tak zničená, že chce kolo vrátit a radši se vrátit na nohama zem. Pak ale naštěstí vyjíždíme z Udajpuru a nastává nádhera. Silnička (prázdná) se vine mezi oběma jezery, na obzoru hory a kolem samé krásně rozkvetlé stromy. Vlastně je to poprvé co jsme v Indii takhle ve volné krajině (když nepočítám hory a pak i zastávky v autobusech). Jedeme do vesničky Šilpgram, kde má být malý skanzen s tradičními domy ze čtyřech indických států: Rádžasthánu, Gudžaratu, Goi a Maharaštry.

Prádlo pereme v jezeře

Skanzen je postavený na malém kopečku, mezi stromy a palmami. Je fascinující vidět jak rozdílné (stylově, nápaditostí ale i kvalitou) domy existovaly (a stále existují) ve stejné době v těchto čtyřech státech. Je ale fakt, že zabírají plochu několikanásobně větší než Česká republika, takže rozmanitost není překvapivá. Od jednoduchých rádžasthánských kruhových chatrčí se slaměnou střechou, až po zděné, dřevořezbou krásně zdobené několikapatrové haveli z Gudžaratu, či zděné křesťanské domky z Goi. Procházka skanzenem je jako malá (a bohužel i rychlá) cesta různými kulturami. Jedno z nejhezčích je rádžasthánské stavení hned u vchodu, trochu připomínající naše statky – všechny budovy jsou uzavřené ve dvoře.

Na několika místech tančí a zpívají muži a ženy oblečení v rádžasthánských krojích, jinde zase hrnčíř na svém kole přímo před našimi zraky točí hrnečky. Celý skanzen je oáza klidu, a to i proto, že tady nejsou skoro žádní turisti. Ani Indové, ani cizinci.

Cestou zpět do Udajpuru se zastavujeme u jezera a pozorujeme, jak indičtí „pradláci“ suší na kamení vyprané prádlo. Rozprostřeli přes něj hustou, ale prodyšnou síť, takže se nejspíš nestane to co v Dillí – že bych dostal triko s ptačím trusem.

Uprostřed jezera Fateh je příjemný, zelený Nehruův park. Kola necháváme zamknutá na břehu a přívozem jedeme na ostrov. Na lodi potkáváme Dánku, se kterou se řeč taky stočí na indické pivo. Dozvídáme se zajímavou skutečnost. Náš denní rozpočet na jídlo je 100 rupek, což nám akorát tak stačí. Bez kupování vody by stačilo i 80, které jsem v rozpočtu taky původně měl, ale po příjezdu jsme ho museli zvednout. Rozpočet její a jejích kamarádek je 300 rupek na den. Docela rozdíl, co? Tak nevím, buď jsme masochisti, nebo vystačíme s málem.

S částečnou úlevou že už nebudeme muset kličkovat mezi Indy vracíme kola a dáváme si dobrou večeři. Indové se zase jednou ukázali v plném světle – nevychovaní, bezohlední, prostě Indové. Když stojí na silnici, nic s jejich „majestátní“ osobností nehne. Jenom kopanec do zadku.

• ◄ INDIE – Ranakpur
• INDIE – Čittorgarh (Chittorgarh) ►