INDIE – V poušti Thar

Nasedání na velblouda je celkem jednoduché. On si nejdřív sedne na zem, člověk vyleze na sedlo, pevně se chytí a velbloud si pak stoupne. Když má člověk štěstí a přežije (velbloud totiž vstává dost prudce), může se jet...

Den 64, čtvrtek 22. 10.

Craig je Australan a spolu s námi se bude jeden a půl dne kodrcat pouští, nejdřív na velbloudu, pak v džípu. V půl deváté nás odvádějí za roh, kde už stojí připravení velbloudi. Jeden pro každého z nás tří a čtvrtý pro dva velbloudí honáky. Jede se stará o Craigova velblouda, druhý o naše dva.

Vyrážíme do pouště

Nasedání na velblouda je celkem jednoduché. On si nejdřív sedne na zem, člověk vyleze na sedlo, pevně se chytí a velbloud si pak stoupne. Když má člověk štěstí a přežije (velbloud totiž vstává dost prudce), může se jet. Každý náš velbloud má vystlané sedlo, takže snad pro ně není nepohodlné že na nich sedíme. Mají jen jeden hrb a obrovské oči.Dají se snadno řídit taháním za opratě, které mají provléknuté kroužkem v nose.

Vyrážíme. Každý máme sebou vodu a klobouček na hlavu, jinak by se nám v poušti mohl připéct mozek. Taky jsme si vzali spacáky (kvůli přespání na dunách) a mikiny – v poušti přeci jen nebývá v noci zrovna vedro.

Procházíme předměstím Džajsalméru, kde shodou okolností bydlí honáci velbloudů. Jejich domky jsou uplácané z hlíny, pěkně vyhlazené a pomalované žlutobílými vzory. Mávají z nich na nás ženy a děti. Musí pro ně být strašně srandovní vidět bílé tváře kymácet se sem a tam na velbloudech, s hrůzou v očích co kdyby velbloud náhodou zakop. Určitě jsme ale nejmíň milióntí které takhle vidí. Pak už jsme v poušti.

Velbloudi sami automaticky jdou po své trase. Asi ji už znají zpaměti. Jejich kroky jsou měkké a jen občas, při rychlejší chůzi, se musím držet, protože nárazy jsou pak prudší. Jinak ale můžu v pohodě fotit. Zatím ale není co. Poušť je skalnatá a kamenitá s trsy trávy, keři a kaktusy. Je příjemné teplo a slunce se nám opírá do zad. Můj velbloud má asi hlad, nebo nějaké střevní potíže, protože se každou chvíli zastavuje, ožírá trávu nebo keře a pak brká. Ať ho v tomhle okamžiku řídím jakkoliv, nedá se svést ze svého směru za žvancem. Táňa ho nazývá „maškrtná ťava“ („mlsný velbloud“ pro toho kdo už nevládne slovenštinou).

Korab pouště

Po první hodině stavíme u hřbitova maharádží Bara Bagh. Je to celkem úleva, protože kymácet se sem a tam není pro nenavyklé a zhýčkané evropské tělo žádný balzám. I stehna mě trochu bolí, ale jinak je jízda skvělá. Jen by ten můj nemusel pořád tak brkat, nebo by v tom okamžiku měl trochu zpomalit.

Hřbitov je zvláštní. Vypadá spíš jako velké seskupení zastřešených pavilónků vytesaných z kamene a pokrytých nádherně vytesanými vzory. Zvláštní postavit si hřbitov takhle v poušti. Ke hřbitovu přijíždí další dva velbloudi s turisty. Asi je to oblíbená trasa. I indičtí turisti tady jsou, ale v džípech.

Po další půlhodině na hřbete velblouda sesedáme v pustině pod stromem. Velbloudi jsou odsedláni a začíná příprava oběda. My zatím kecáme s Craigem. Tři roky pracoval v Londýně pro australské aerolinky QANTAS a teď má čtyřměsíční prázdniny, které tráví cestováním po Indii. Pak se vrací domů do Sydney. Zcestoval celou Evropu, byl i v Praze a dokonce i v Pobaltí. Jeden z jeho postřehů o mladých cestovatelích je docela zajímavý. Podle něj většina mladých lidí za Západu, kteří cestují po světě, je spíš levicově zaměřená (třeba i on) a většina z Východu je zamřená zase pravicově (třeba i já). Asi to bude pravda. Oni už mají plné zuby „neomezených možností“ kapitalismu, my zas „výhod“ socialismu.

Oběd je skvělý a hlavně bohatý – čerstvé, právě upečené, čapáty, zelenina, koření – a je toho dost pro všechny. Zdá se, že jsme si přeci jen nevybrali tak špatně. V Indii ale nemůže člověk nikdy vědět a víc než kde jinde tady platí dvakrát měř, jednou řež (nebo spíš jednou se rozhoduj ve smyslu co udělám, komu budu věřit apod.).

Sam

Poslední hodina jízdy žhavou pouští Thar nás přivádí k hinduistickému chrámu, kde máme přesedat na džíp. Je asi půl třetí odpoledne. Loučíme se s našimi velbloudy a našemu honákovi dáváme české cigarety, protože tady všichni strašně kouří... a hned zažívám menší zklamání. Honák krabičku obrací v ruce a pak vztahuje ruku, že chce peníze... Říkám mu, že jsme zaplatili Premovi, tak ať se dohodne s ním. Tváří se dost nespokojeně, ale co nadělat. Je mi jasné, že jsem se nezachoval podle jeho očekávání a podle šablony „každý dává bakšiš, bílý dává dvojnásobný bakšiš“, ale z tohohle kolotoče se běloši nikdy nevymaní, pokud budou mít pověst chodících peněženek. Nehledě na to, že teď nemáme na rozdávání, což už je pro ně vůbec nepochopitelné, i když, pravda, s jakoukoliv částkou jsme proti nim velcí boháči. A tak se od nás, blbých a hlavně bohatých bělochů, očekává, že budeme platit, platit a platit. V povaze Indů navíc je, že nemají odvahu říct si o odměnu nebo dárek, či jak tomu budeme říkat, předem, ale vždycky udeří pod pás až když je po všem a člověk radši zaplatí, než aby se dostal do blbý situace. Chápu, že pro ně je to přirozené chování, stejně samozřejmé jako že slunce každý den znovu vyjde, ale tohle není žádné kulturní dědictví, nýbrž reakce na chování turistů. Takže má smůlu. Safari se mi líbilo, ale zaplatil jsem za něj dost na to, aby každý byl spokojený se svým dílem. Pokud s ním spokojený není, ať nechce další peníze pro nás, ale obrátí se na toho, kdo je „přerozděluje“. To, že se mi líbilo, jsem vyjádřil dárkem, ale tady asi nemají na to, aby dokázali přijmout něco jinýho než pěknou hromádku doláčů. Jsme v Indii.

Džíp přijíždí trochu později, ale přece. Nejdřív stavíme v džajnském chrámu Ludarve. Pak bychom měli vidět dvě vesničky, ale nakonec je ze dvou jenom nula, údajně kvůli problémům s místními lidmi. Může to být pravda (být na místě vesničanů, taky bych asi nebyl nadšený, kdyby mě někdo pořád očumoval), ale třeba taky ne. To už se nikdy nedozvíme. V každém případě je to částečné nesplnění toho, co nám bylo slíbeno. Vzhledem k tomu, že zbytek ale zatím zázračně klapal, můžeme být vůbec šťastní, že to zatím probíhá takhle. Myslím si, že to je maximum čeho jsme byli schopni i indickou „organizací“ dosáhnout.

Turisti rádi spojí zážitek ze západu slunce v poušti s projížďkou na velbloudech

Přijíždíme do Samu na písečné duny. Jak se blížíme, už z dálky vidíme, že je to oblíbená turistická atrakce. Všude kolem se hemží stovky Indů, někteří pěšky, jiní na velbloudech. Všichni si užívají písku a čekají na západ slunce. Kousek od dun je postavena vesnička z několika hliněno-slaměných chatrčí sloužících jako restaurace. Na kopci je malý hotel, kde se dá přespat. My ale budeme nocovat v dunách.

Je asi pět odpoledne, jedna hodina do západu slunce. Jdeme hned na duny a jelikož lidí je tady opravdu strašně moc, brouzdáme se pomalu pískem dál a dál od vesničky. Duny tvoří jen asi 5×5 km velký „ostrov“ v okolní kamenito-křovinaté poušti. Indové po nich běhají, fotí se, skáčou a skotačí. Podobně se chovali když se blížili ke sněhu ve 4kilometrové výšce průsmyku Rohtang v Himačalpradéši.

Jeden Ind se s náma chce vyfotit, ale když mu říkáme, že chceme být sami, hned se uráží jako bych znásilnil jeho holku. To jsou celí oni. Nejsou schopni přijmout, když má někdo jiný názor. Tohle není první případ, ale jejich obecné chování v situacích, kdy máme rozdílné názory.

V téhle zeměpisné šířce slunce zapadá rychle a stejně rychle přichází i tma. Při západu jsou nad sluncem roztrhané mraky vypadající jako vlny na moři. Je to docela romantické. Vždyť tím směrem kde zapadá jsou i Čechy a my se tak díváme skoro přesně na ně! Teď už nás od nich dělí víc než dva měsíce cesty.

Už za tmy se vracíme do vesničky. Míjí nás hordy Indů na pronajatých velbloudech. Dáváme si večeři, kupujeme nějaké sušenky na večer a všichni tři (s Craigem) odjíždíme na duny. Ještě jsme si objednali přivézt čaj.

Na dunách je pořádně veselo. Je sice tma, ale zpoza jedné z dun slyšíme indický křik a občas odtamtud vyletí nějaká světlice nebo raketa a ve vzduchu se rozprsknou do barevného mraku. Indové ještě pořád oslavují Divali. Snad se některou ze světlic netrefí na naše spacáky!

Rozkládáme si na písku půjčené deky a na ně spacáky. Po uvelebení si rozděláváme sušenky a k nim usrkáváme čaj. Na písku tlumeně svítí kerosenová lampa. Za jednou dunou skupina Indů pořád slaví Divali, za jinou slyšíme vzdálený zpěv a bubnování rádžasthánských hudebníků. Craig jde za dunu na záchod, ale nějak dlouho se nevrací. Za chvíli se ozývá volání a když odpovídáme, za pár minut je u nás. Prý se v tom písku ztratil a musel nás najít až po hlase.

Máme sebou dalekohled, takže se chvíli díváme na hvězdy. Jsou nádherné, nejsou rušené žádným městským nebo jiným umělým světlem. Je to pohoda. Jen přesně nevím, v které části rádžasthánské pouště to vlastně Indové zkouší svoje jaderné bomby.

Den 65, pátek 23. 10.

Probouzí mě vlhko a křik Indů. Spacák je úplně mokrý a deka na které ležím taky. V noci byla docela zima a ta sražená voda je výsledek velkého teplotního rozdílu mezi dnem a nocí. Indy vidím na dunách, jak se houpají na hřbetě velblouda. Jdou se podívat na východ slunce.

Spacák je sice vlhký, moje mikina a hlava (které koukaly ze spacáku) taky, jsem celý do prachu, ale pocit mám skvělý. Pod hvězdami v poušti se spalo dobře, jen ani tady jsme neunikli všudypřítomným Indům. V noci jsme slyšeli jejich halekání při ohňostroji, teď ráno zase nadšením hýkají, že uvidí východ slunce. Nic si nedokážou užít v tichosti, u všeho řvou. Jsou blíž přírodě než my.

Slunce vychází a hned se zřetelně otepluje. V půl osmý jsme zpět ve vesničce a na džípu si rozkládáme spacáky a oblečení. Snídaně je skvělá – vařená vajíčka, opečený toustový chleba a ovesná kaše s džemem. K tomu banány a jablka. Nic indického, proč ale jednou nemít změnu?

Po snídani hned startujeme na zpáteční cestu do Džajsalméru. Stavíme ve vesnici Mul Sagar. Ty dvě chatrče jsou sice slabá náplast místo dvou celých vesnic, ale nemůžu jim upřít, že se snaží, což se o hodně Indech říct nedá.

• ◄ INDIE – Džajsalmér (Jaisalmer) I.
• INDIE – Džajsalmér (Jaisalmer) II. ►