INDIE – Váranásí

Jméno „Váranásí“ vzniklo už před dvěma tisíci let a je kombinací jmen dvou řek, na jejichž soutoku město leží: Varuny a Asi. Váranásí je zasvěceno bohu Šivovi a je tak pro hinduisty jedním z nejsvatějších míst. Zemřít ve Váranásí je totéž jako ocitnout se po smrti ihned v nebi. Tam totiž všechny duše, které opustily tělo ve Váranásí, podle hinduistů hned putují...

Při příjezdu do Váranásí máme nakonec zpoždění dvě hodiny. Neztrácím čas a rikšou jedu do centra, ke Ganze, kde je většina levného ubytování. Jelikož Váranásí jako hinduistické svaté město je cestovateli hodně vyhledáváno, je nabídka levného ubytování velká a nemám problém najít místo, které by mě po všech stránkách uspokojilo. Nemám sice výhled na Gangu, ale jsem snad minutu od ní, u jednoho z největších ghatů.

Východ slunce nad Gangou

Proč jsem se vlastně do Váranasí trmácel? Hlavně kvůli tomu jaké má místo v hinduistické mytologii. Jméno „Váranásí“ vzniklo už před dvěma tisíci let a je kombinací jmen dvou řek, na jejichž soutoku město leží: Varuny a Asi. Váranásí je zasvěceno bohu Šivovi a je tak pro hinduisty jedním z nejsvatějších míst. Zemřít ve Váranásí je totéž jako ocitnout se po smrti ihned v nebi. Tam totiž všechny duše, které opustily tělo ve Váranásí, podle hinduistů hned putují. Spočinutím v nebi skončí stále se opakující cyklus reinkarnací (znovuzrození a vtělení) a duše je navždy spasena. Pro ty, kterým se ještě nechce zemřít je tady „cena útěchy“: koupel ve svaté Ganze smývá všechny předchozí hříchy. Pokud je to pravda, pak musí být všechna města dole po proudu Gangy všemi těmi smytými hříchy pěkně zasviněná!

Procházím se po Starém městě a neodbytní rikšisti by mě pořád někam vozili. Připadám si jako návnada, na kterou každý rikšista skončí jakmile ji spatří. Radši před nima mizím v úzkých uličkách Starého města, kam se bohudík nevejdou.

Staré město je překvapivě čisté. Sakra, poslední dobou mi města kudy projíždím připadají čistější než ta předešlá. Buď to tak je, nebo už jsem si zvykl na bordel a pokud ho nevidím, nebo ne ve velkém rozsahu, už to považuju za čistotu.

V uličkách se dá snadno ztratit. Na každém rohu je nějaký chrám a zbytek vyplňují hotely. Víc než jinde vidím sadhui (svaté muže) a víc než kde jinde cítím hinduismus z každé cihly, každého člověka. Všechno živé i mrtvé je tady spojené s tím velkým byznysem, na kterém se dá tak dobře vydělat – hinduismem.

Ano byznysem. Hindismus se tu zvrhnul v prachobyčejný byznys. Začíná to běžným (a podle mě moc pěkným) zvykem hinduistů obětovávat v chrámech květiny. Dají se koupit všude, obzvlášť ale na ghatech na nábřeží, což jsou schody vedoucí do svaté Gangy.

Ghatů je ve Váranásí několik stovek a slouží k různým účelům: mytí (fyzickému), smývání hříchů, pohřbívání. Nebo taky k nastoupení do loďky a projížďku po řece. Loděk je tu přehršel a majitelé se o zájemce bezohledně přetahují. Byznys.

No a třetí formou byznysu je byznys se smrtí. Jelikož je Váranásí tak prominentním místem smrti, je třeba zajistit aby se duše opravdu dostala do nebe. K tomu slouží tzv. spalovací ghaty. Ve Váranásí jsou hlavní spalovací ghaty dva a u jednoho z nich jsem zažil nepříjemný zážitek. Z části pramenil z mojí necitlivosti pro dění na ghatu, z části ze změny spalovacích rituálů v továrnu na peníze.

Na spalovacích ghatech se nesmí fotit. Udělal jsem tu chybu, že jsem, ač v uctivé vzdálenosti, vytáhl svůj foťák (z blbosti, nebo možná už instinktivně). Hned se ke mně přihrnul chlapík, zasypal mě nadávkama a div mě neodvlekl k policajtům. Zastyděl jsem se (i když jsem vlastně nic špatného neprovedl, chápal jsem ale, že to mohlo být pochopeno jinak) a zanadával si sám sobě do ignorantů.

Rawamahál ghát

Jakmile první chlapík zmizel, přitočil se ke mně jiný a prý pokud chci fotit, stačí když si koupím povolení a mám po starostech. V tu chvíli jsme se zastyděl znovu. Tentokrát ale kvůli tomu, že jsme se před tím vůbec styděl. Tak takhle to s váma, svatýma hinduistama je! Když zaplatím, můžu si dělat co chci! No teda! Jak znám Indy, tak už mě to vlastně nemělo ani tak překvapit, protože vím, jak jsou na prachy. Překvapilo mě to ale právě ve Váranásí a právě na tomhle ghatu, který slouží právě ke smrti. Druhý chlápek mi po mém údivu vysvětlil, že na tom není nic divného, protože ty peníze prý poslouží k zaplacení obřadu za lidi, kteří si ho nemůžou dovolit zaplatit. To je sice hezké a dokonce ani nepochybuju o tom, že je to pravda, ale jak to sakra dělali před tím, než byli „vynalezeni“ turisti? Prostě to ve mně zanechalo dost silný dojem, že v Indii se dá koupit všechno.

V následujících asi třech hodinách jsem se musel procházkou podél Gangy ze zážitku na spalovacím ghatu uklidňovat. Prostředí je to docela zajímavé a dá se tu vidět spousta věcí. Lidé se myjí a koupají, krávy se sluní a koupají a turisti (včetně mně) na to čumí a nekoupají se. Ganga je totiž strašně špinavá a kdybych chtěl být zlý, řekl bych, že symbolizuje opravdovou podstatu DNEŠNÍ víry hinduistů, která mi připadá stejně svatá a stejně špinavá jako Ganga. Asi jim ale v něčem křivdím a asi příliš zobecňuju. Fakt nevím.

Jelikož je po monzunech, kdy byla úroveň hladiny Gangy o několik metrů výš než teď, jsou ghaty plné nánosů bahna. Na několika místech naplno běží kompresory odsávající vodu z řeky. Ta se pak vrací hadicemi, kterými místní nádeníci „odstřikují“ bahno, zpět do řeky. Takový věčný, sisifovský koloběh. Sedím na nábřeží a koukám na protější břeh Gangy. Ten je prý prokletý. Proto tam není nic. Žádné město, žádné ghaty, jen močály, kam se voda v době monzunů dobře rozlévá. Ten hinduismus mi nějak leze na mozek.

Radši se jdu projít do Starého města. Je už tma a uličky se najednou neobvykle rozzářili. V desítkách krámků prodávají ty nejbarevnější náramky, nejmosaznější sošky a nejdřevěnější plastiky. Je to ráj pro turisty-nakupovatele. Škoda, že nemám víc peněz. Taky bych tady chtěl být turista-nakupovatel.

Den 87, sobota 14. 11.

Včera pozdě v noci (asi o půl jedenácté) a dnes brzo ráno (v půl páté) se z chrámu přes ulici začaly ozývat zpěv a hinduistické mantry. Vše trvalo asi 10 minut, ale skvěle dokreslovalo atmosféru Váranásí, svatého města, kde se ještě dodržují pravidelné rituály.

Ranní projížďka po Ganze patří snad ke každé návštěvě Váranásí. Vstávám proto brzo, abych byl ještě před východem slunce na ghatech. Loďky už jsou připravené a řada turistů už dokonce křižuje po řece. A to je sotva 6 hodin! Ve Váranásí turisti určitě zažívají jedno z nejčasnějších dobrovolných vstávání v životě!

Slunce je ještě pod obzorem, ale východní část oblohy už je načervenalá a načervenalou barvu od ní mají i ghaty. Fakt fotogenický okamžik! Hinduisti se omývají, modlí a pouští po Ganze lodičky z listí s malými svíčkami uprostřed.

Za chvíli slunce vychází. Opravdu rudá koule se pomalu vynořuje z močálů na východním břehu Gangy. Jak pomalu stoupá výš na své každodenní pouti, kouzelně mění barvu ghatů a tím i jejich atmosféru. Nejprve jsou červené, pak přibývá žluté, až nakonec všechny zlaté září. Nasedám na loďku a nechávám se vézt zpět ke ghatu z nějž jsem vyšel.

Koupel v posvátné Ganze

Při pohledu z řeky vypadají všechny aktivity na břehu docela jinak – všechno je zlaté. Je vidět, že místní lidé už jsou na turisty zvyklí, protože jim naše očumování ani v nejmenším nevadí (nebo to na sobě nedávají znát).Klidně dál pokračují v rituální očistě čí modlitbch a těch hord loděk na řece si nevšímají. Abych nebyl zlej vůči nám turistům tak musím říct, že velkou část „očumovačů“ tvoří samotní indičtí turisti. Někteří si dokonce při vystupování z loďky sebou domů nesou láhev naplněnou vodou z Gangy.

Po projížďce se mi znovu chce jen tak brouzdat uličkami Starého města. Idylka se mění v nepříjemnost, když do mě v jedné z uliček naráží maník nesoucí na ramenou velkou plynovou bombu. Výsledkem je (moje) rozseknuté obočí a potok krve z (mojí) hlavy. Hned se mě ujímá jeden místní prodejce a odvádí mě do „nemocnice“. Rána není nic vážného a vypadá daleko hrozivěji než ve skutečnosti je. Sestra mi omývá obočí a dává tampón namočený v jódu. Nemá ale ani náplast, takže pro tu si budu muset dojít do mojí „lékárničky“ v batohu. Tímhle mě Šiva asi potrestal za moji včerejší necitlivost na spalovacím ghatu.

Za pár minut už jsem zase v uličkách Starého města, na cestě ke Zlatému chrámu. Když zahýbám do uličky v níž je vchod do chrámu, procházím kolem několika vojáků se samopaly a detektory kovů. Hlídají chrám od ayodhyjského incidentu v roce 1992. V Ayodhyi totiž hinduističtí fanatici zničili jednu z mešit s odůvodněním, že na jejím místě kdysi stával hinduistický chrám. Ten chtěli tímto aktem obnovit. Samozřejmě následovaly islámsko-hinduistické potyčky, které se, jak už to v takových případech bývá, neobešly bez obětí na životech.

Ve Várnásí je situace stejná, jelikož přestože tady v posledních 1500 letech stály šivaistické chrámy, byly opět a opět ničeny islámskými nájezdy. Poslední mešitu postavil Aurangzeb a právě ji teď hlídají všichni ti ozbrojení vojáci. BJP, strana stojící za útokem v Ayodhyi totiž prohlásila, že další na řadě jsou mešity ve Váranásí a Mathuře stojící na místech býalých hinduistických chrámů.

Nesmí se tu fotit a navíc do Zlatého chrámu ne-hinduisti nesmí. Je možné do něj nakouknout otevřenou branou, nebo vylézt do 1. patra protějšího domu (ulička je hodně úzká) a pokochat se pohledem na zlaté sikary (věže). Na jeho výzdobu bylo údajně použito 800 kg zlata.

Rozhodl jsem se, že zítra odjedu na hranice s Nepálem. Přímo v hotelu si kupuju lístek na autobus a jelikož jsem dnes trochu zlenivěl, poprvé vytahuju knihu o Nepálu a čtu si co mě čeká a možná i mine.

Odpoledne, kdy už zase začíná být dobré světlo na fotky, se znovu vypravuju na ghaty ke Ganze. Je na skvělé to, že i když po nich jde člověk po několikáté, vždycky se děje něco jiného, vždycky se děje něco nového co ještě neviděl. Jako třeba teď. Sedím před spalovacím ghatem a pozoruju ceremonii. Nejprve je navršena hromada dřeva. O kousek dál stojí velká kupa polen a váhy -za obřad se totiž platí přesně podle váhy spáleného dřeva. Pak se na dřevo položí nebožtíka zabaleného ve zlatém rouchu. Nakonec zapálí oheň. Je to vlastně kremace, jen taková veřejnější.

Jak pozoruju obřad, přistoupí ke mně muž a položí klasickou otázku odkud že to jsem. Jakmile slyší, že z Československa, hned se mě začíná vyptávat jak to u nás vypadá po oné změně režimu před devíti léty. Ten je na kremačního pomocníka nějaký znalý, říkám si. To se ale vzápětí objasňuje, jakmile se mi svěřuje, že je komunista. Prý je strašně smutný, jak tak skvělá myšlenka (to jako komunismus) může být někde zahozena a nahrazena obyčejným imperialismem. Bohužel neumí moc anglicky, takže nemůžeme zapříst hlubší diskusi. Tohle je v Indii už podruhé, kdy mě zpovídá příznivec komunismu. No jo, oni to nezažili, tak se k tomu ještě můžou obracet jako k léku na chudobu a bordel Indie. Co takhle ale třeba víc pracovat? To je docela osvědčený lék, fungující nezávisle na nátuře toho kterého národa!

Lakované krabičky na prodej

Jelikož jsem dnes vlastně poslední večer v Indii, chci se s ní rozloučit nějakým příjemným zážitkem – dobrým jídlem. Docela se mi to povedlo, protože kuřecí dilruba, kterou jsem si dal, byla skvělá: vykostěné a nakrájené kuřecí maso, smíchané s kořením, vytvarované do placiček podoby srdce (proto dilruba). Lahoda, opravdu se mi rozpadalo na jazyku a působilo doslova rozkoš. Škoda, že si něco podobného nemůžu dovolit častěji, protože jen tohle jediné jídlo mě stálo tolik jako celé jídlo za běžný den. Stálo to ale za to.

Před spaním dělám na nočním barevném bazaru fotky. Poslední večer se vyvedl po všech stránkách!

Den 88, neděle 15. 11.

Cyklorikša mě „unáší“ ještě ztichlým a napůl prázdným Váranásím. I když autobus odjíždí až v půl deváté, musím u něj být už v sedm. Těžko říct proč. Neptám se, protože vím, že jsem v Indii, kde jsou otázky typu „Proč?“ tím nejnaivnějším co může cizinec vypustit z úst. Na ghatech už je určitě živo, ale v ulicích města je jen pár rikšistů a nosičů.

Na místě jsem první, ale za pár minut se začínají trousit další cestující. Jsou to samí Zápaďáci. Sakra, nějak omylem jsem se místo do obyčejného „lidského“ autobusu dostal do turistického. Po dlouhé době zase dávám batoh na střechu.

Tenhle bus odsud asi jezdí každý den, protože se tu objevují Indové s anglickými novinami a dokonce i anglickými knihami (čtení na dlouhou cestu). Vida, jaký myšlenkový a nápaditý potenciál v nich dříme, když chtějí. Takových lidí ale určitě bude jen pár, protože jinak by Indie už dávno byla nejprosperující zemí světa.

Autobus se plahočí gangskou planinou a my máme před sebou pořád stejný obrázek: obdělaná políčka, jezírka od záplav a spousty cihel z usušených kravinců. Během zastávek trochu překvapeně zjišťuju, že někteří turisti se rychle naučili indickému způsobu všechno smetí odhazovat na zem.

Severněji míjíme banánové plantáže a v okolí města Gorakhpur se setkáváme s následky záplav po monzunech. Pole jsou ještě plná vody, některé domy stržené a silnice jsou taky pryč. Přes řeku jedeme po „mostě“ postaveném z pytlů s pískem.

• ◄ INDIE – Khadžuraho (Khajuraho)
• NEPÁL – Sunauli a Lumbini ►