Celé centrum Almaty kterým jedeme je neuvěřitelně zelené – hlavní ulice jsou doslova tunely proražené v zeleni, kolem samé parky. Jinak je Almaty trochu fádní, protože celé centrum je postavené z pravoúhlých ulic a je docela rozsáhlé – asi 4×4 km. Vedle sebe tady žijí hlavně Kazaši a Rusové...
Den 11, neděle 30. 8.
Vlak přijíždí do Almaty přesně na čas, tj. ve 3.40 ráno moskevského času. Tady už je ale 6.40 a už se začíná rozednívat.
Balíme spacáky a ostatní věci a loučíme se s našim třídenním domečkem. Venku zjišťuju, že jsem ztratil kámen, který mi dal v Praze na nádraží Martin Hromádko jako talisman. Ještě se vracím do kupé, ale po kameni ani památky. Asi ho zametli před kontrolou v Ču. Ach jo, zmizela mi první věc kterou jsem dostal pro štěstí. Snad to ty ostatní zvládnou utáhnout bez něj.
 |
| Celodřevěná Zenkovova katedrála v Panfilovově parku |
Nemáme žádné tenge, takže jejich získání je prvním úkol. Banka na nádraží otevírá až v 9, ale tak dlouho se nám nechce čekat. V čekárně na lavičce potkáváme dva Bělorusy, kteří právě taky přijeli.
Jdu obejít nádraží, ale nikde žádná jiná směnárna a na ulici dolary nikdo směnit nechce (to je divný). Nádraží je celkem pěkné, což může tak trochu věštit i podobu Almaty.
Hned po výměně peněz bychom chtěli jet na autobusové nádraží Sajram, odkud jezdi autobusy do Číny. Chceme na zítřek koupit lístky. Jelikož na Sajram jezdí trolejbus 19 ze starého autobusového nádraží Sajchat a jelikož na všech nádražích (vlakových i autobusových) by měli být směnárny peněz, rozhodujeme se přejít na Sajchat (asi 2 km), tam vyměnit peníze (třeba bude směnárna otevřená dřív a když ne, tak alespoň využijeme čas, protože na Sajchat bychom šli tak jako tak) a městkou odjet na Sajran.
Před nádražím se o nás skoro perou taxikáři, ale nemají šanci. Víme kam jít, tak je nepotřebujeme. Už první metry chůze od nádraží je vidět, že Almaty bude asi zelené město – jdeme stromovou alejí, která se táhne do dálky a na jejím konci je napříč další alej. Do té zahýbáme a další zelenou alejí jdeme asi kilometr až k nádraží Sajchat. Je asi půl osmé a nádraží je úplně prázdné. Je tady směnárna, zatím zavřená. Počkáme a uvidíme.
Fakt ve čtvrt na devět směnárna otevírá a my měníme peníze. Hned oba utíkáme na záchod, za který jsme (samozřejmě) nemohli platit dolary.
Stojíme na zastávce MHD a vyhlížíme nás trolejbus. Jako MHD tady jezdí všechno od rozhrkaných dodávek až po moderní autobusy. Je ale vidět, že je řídí Kazaši. Klidně zastaví uprostřed silnice, protože u chodníku zrovna stojí jiný autobus a blokuje tak všechnu dopravu. Jsme v Asii a tak už začíná i chaos. Kolem se potuluje několik žebráků, ale lidi mi jinak připadají líp oblečení a i veselejší než v Moskvě. Možná je to i tím, že je krásný letní den a teď ráno může být tak 25 stupňů. Nakonec nastupujeme do autobusu 19, který má taky jet tam kam potřebujeme.
Celé centrum Almaty kterým jedeme je neuvěřitelně zelené – hlavní ulice jsou doslova tunely proražené v zeleni, kolem samé parky. Jinak je Almaty trochu fádní, protože celé centrum je postavené z pravoúhlých ulic a je docela rozsáhlé – asi 4×4 km. Vedle sebe tady žijí hlavně Kazaši a Rusové. Na ulicích je sice spousta moskvičů a žigulů, ale i daleko víc nových aut než v Moskvě. Připadá mi to trochu zvláštní. Asi tady bude daleko víc bohatých obyvatele než v Moskvě.
Po víc než půlhodinové jízdě napříč Almaty jsme na Sajramu, kde si kupujeme lístek do Urumči v Číně. Autobus odjíždí zítra ráno a má jet 24 hodin. Může se zdát divné, že do Kašgaru v Číně nepojedeme z Almaty přes Biškek v Kyrgyzstánu, když na mapě je cesta několikanásobně kratší než Almaty – Urumči – Kašgar. Důvody jsou hned dva. Cesta z Biškeku do Kašgaru není zdaleka tak spolehlivá jako přes Urumči, takže by se nám mohlo stát, že bychom skončili někde v horách na pomezí Kyrgyzstánu a Číny. Taky je údajně o dost dražší, i když je kratší. Druhým důvodem je několik míst v okolí Urumči, která stojí bychom chtěli vidět.
Zpět do centra se kodrcáme tramvají asi 50 minut a další 3 hodiny nám trvá než najdeme vhodný hotel (navíc za velké peníze – asi $15/osobu – a i tak je to nejlevnější co se dá sehnat). Bydlení je drahé, ale alespoň máme v „bytě“ i záchod a koupelnu. Po 3 dnech se sprchujeme.
Jsou asi 3 hodiny a na prohlídku města nám už moc času nezbývá. Kdyby kazakstánské ministerstvo zahraničních věcí nebylo ve svých podmínkách k získávání víz tak nesmyslně opatrné (pro získání jiného než tranzitního víza chtějí pozvání od někoho místního), mohli jsme tady být dýl a tím pádem tady i víc utratit. Takhle Táně po dvou dnech strávených ve vlaku na kazakstánském území z třídenního tranzitního víza zbývá už jen 24 hodin.
Přes centrum jdeme na trh, kde si chceme koupit něco k jídlu. Nabídka kterou tam mají nás docela překvapuje – čerstvé ovoce, zelenina, maso (obležené mouchama), saláty, kusy sušeného ovoce. Kupujeme si nakládané řasy (to je něco pro Táňu), baklažány a zelí, k tomu jejich chlebovou placku a kefír a přímo na ulici ve stínu stromu si pořádáme hody. Mňam!
Zbylo nám docela dost tenge, protože kromě nějakých maličkostí už nebudeme nic kupovat. Proto většinu na trhu měníme na čínské juany.
V Almaty, městě zeleně, jsou samozřejmě i parky. Hlavní z nich je Panfilov. V jeho středu stojí obrovský nevkusný sochařský výtvor – válečný památník. Kazakstánští vojáci padlí ve 2. světové válce jimž je věnován by si teda zasloužili daleko lepší uctění.
Hned za památníkem je pěkný dřevěný domeček – Muzeum kazakských hudebních nástrojů. Bohužel už je zavřené. Na druhé straně od památníku je pěkná katedrála sv. Mikuláše. Je údajně postavena celá ze dřeva bez jediného hřebíku. Uvnitř tomu ale některé věci odporují, např. zděné nosné sloupy. Vnitřek je různobarevně vymalován a vepředu je velký oltář s ikonami.
Z parku jdeme podél lázní Arasan, kde je možné si odpočinout v ruské, turecké či dokonce finské části. Jen tak se procházíme ulicemi, občas zahlídneme někoho s mobilem. Je sobota odpoledne, nádherné počasí s blankytně modrým nebem, takže je hodně lidí venku a užívá si stejně jako my.
Cestou zpět k hotelu se vracíme kolem parlamentu – Žongharghy Kengesi. Budova je to úplně moderní, protože, jak už jsem psal, Kazaši jako kočovný národ nemají žádnou tradici stavění budov. To co teď tady kolem sebe vidíme je hodně ovlivněno Rusy, kteří v Kazakstánu několik desítek let vládli.
Trochu spěcháme, abych si ještě stihnul vyfotit hory tyčící se pár kilometrů na jih od města. Kousek od našeho hotelu je totiž velké náměstí, z kterého je na ně docela dobrý pohled. Na jižním konci náměstí náhodou stojí i prezidentský palác – velká hranatá „rusoidní“ budova. Sídlo je sice obestavěné kordonem vojáků, ale co je zvláštní – na náměstí, přímo pod mohutnými schody vedoucími k paláci se právě koná snad nejhlučnější diskotéka jakou jsem kdy slyšel. Prezident teď asi nemá moc klidu.
Výhled na hory je docela dobrý, ale už skoro zapadlo slunce. Jsem naštvaný na kazakstánské velvyslanectví, že má Táňa jen tak krátké vízum a tudíž už nemůžeme zůstat ještě alespoň 1 den.
Do hotelu přicházíme už za tmy. Prádlo, které jsme odpoledne vyprali je už suché, takže máme alespoň jednu dobrou zprávu.
Den 12, pondělí 31. 8.
Moc jsme si neužili a už zase cestujeme. Autobus jede v 8, ale my na nádraží vyrážíme už před sedmou vědomi si těch 50 minut cesty tramvají. Děžurná v hotelu nám ale radí ať jedeme trolejbusem, že prý je to kratší.
 |
| Kazaši jsou nomádi, takže nestavěli žádné trvalé stavby. Proto si museli prezidentovu rezidenci vybudovat, a to ve stylu ryze socialistickém |
Venku je ještě tma jako v pytli. Cesta trolejbusem je sice rychlejší, ale řidič musel několikrát nasazovat vodič do trolejí, protože mu na obzvlášť hrbolatých úsecích ulice spadl.
Před autobusem jsme první a zůstává to tak až do odjezdu. Ano, celý Ikarus máme zatím jen pro sebe. To bude komfort!
Autobus má jet rovnou do Urumči jen se zastávkami na jídlo. Jelikož je ale prázdný tak bere i lidi co chtějí jet třeba jen 50 km. Řidiči jsou 2, oba Rusové. Jeden playboy celý v červeném s elegantně opálenou pleškou, druhý trošku víc vypasený s červeným vypitým nosem.
Ráz krajiny mezi Almaty a hranicí mě docela překvapil. Velká část těch asi 300 km jsou obdělávaná pole, hlavně kukuřice. Nebýt těch hor na obzoru, mohl bych si to klidně splést s jižními Čechami. Blíž k hranici už ale začíná přibývat stepi. Ještě před hranicí jsou tři vojenské kontroly, kde musím pokaždé vysvětlovat jakto že nemám v pase kazakstánské vízum.
Tato část bývalého sovětsko-čínské hranice kdysi patřila k jedné z nejcitlivějších na světě. Tak to ostatně bylo na více místech kde spolu sousedily země s komunistickými vládami (důkaz toho jak to ve skutečnosti bylo s tím velkohubým bratrstvím). Dnes je to už úplně jinak. Jinými slovy je to prostě pohoda. Zůstaly tady sice ostnaté dráty a několik set metrů široký pás nikoho, ale bunkry podél silnice už jsou opuštěné.