TOPlist

MALAJSIE – Cameron Highlands

Čajová plantáž Boh byla jednou z prvních plantáží založených v Cameron Highlands 30 let poté, co kartograf William Cameron roku 1885 zmapoval tuto oblast a zjistil, že má příjemné klima. Na rozdíl od Darjeelingu však tady není nic takového jako sezóna a nesezóna. Díky poloze daleko blíž rovníku se čaj sklízí po celý rok...


Den 154, středa 20. 1.

Když v městečku Tanah Rata vystupuju z autobusu, nekoná se žádný klimatická šok. Venku je jen o trochu tepleji než v klimatizovaném buse. Jsme ve výšce asi 1350 m, takže už mimo vedro a vlhko. Neutekli jsme ale dešti, protože je zataženo, chuchvale mraků koketují s vrcholky okolních kopců a občas z nich ucvrkne.

Je tu klid, jen jedna hlavní silnice, spousta zeleně a příjemný vzduch. Ubytovávám se úplně na okraji městečka, vlastně už skoro v lese na kopci, ze kterého je vidět na těch pár okolních domečků, v dálce už ale i na novou panelovou výstavbu. Místo se jmenuje Father’s Guesthouse a ve znaku má Boba Marleyho. Noclehárny jsou v chatkách podobných bunkrům, které spojuje krytá terasa se stolečky a společenskou místností (s TV). Připadám si jako na pionýrském táboře a vůbec ne jako v Malajsii, protože je chladno, bělochů 20× víc než Malajců a všude kolem nás lesy. A prší.

V takovémhle počasí nemá cenu chodit ven, tak si sedám do společenské místnosti, kde právě začíná nějaký film. Je to horor a ještě k tomu z pirátského cédéčka, ale je to taky můj první západní film po pěti měsících. Tak si ho řádně vychutnávám, spolu s místním čajem, který je tu k dispozici.

V 8místné noclehárně je nás teď pět.Němec Erik je tu už deset dní a prolezl snad všechny trasy džunglí. Shodujeme se na tom, že Malajsie je svou rozvinutostí v materiálních věcech dost podobná Evropě, čímž dost ztratila na zajímavosti. Samozřejmě že je tu jsou chrámy, staré čtvrti, mix asijských kultur, ale pokrok, který přišel z Evropy Malajsii Evropě taky hodně přiblížil. Kamkoliv se můžu dostat pohodlně, v každém městě jsou supermarkety a nákupní centra a celá Malajsie už byla dávno dobita Mekdonaldy, Pica Haty a Kentaky Frajd Čikiny – asi navždy už mi v paměti uvízne umělohmotný dědula s knírkem a bradkou v životní velikosti, postavený před KFC restaurací na Ústředním trhu v KL.

Historických památek tady taky moc není a s výjimkou Melaky (která je stejně koloniální, tj. NE-malajsijská) se zajímavosti ve městech scvrkávají na pár chrámu a Čínskou čtvrť. Mluvím samozřejmě o poloostrovní Malajsii. Východní Malajsie, tj. severní část ostrova Borneo, je něco úplně jiného a určitě tam bude spousta panenských míst v pralesích, kde se ještě dá vidět jakž takž nedotčené kultura původních obyvatel. Jenže bohužel nemám tolik peněz, abych se tam mohl vypravit, tak se musím spokojit pouze s poloostrovem.

To že je Malajsie tak rozvinutá má samozřejmě svoje výhody. Kromě pohodlného cestování a skoro prázdninové atmosféry (na rozdíl od té „válečné“ Indie) je to široká dostupnost Internetu. I v Tanah Rata je, tak ho hned využívám ke zkontrolování svojí emailové schránky.

Den 155, čtvrtek 21. 1.

Jako bych se vracel do Indie, protože si v indické restauraci dávám paranthu. Tady tomu říkají roti čanaj, nebo prostě palačinka. Je to to nejlevnější co je k sehnání a zasytí to. Dnes budu energii potřebovat, protože chci skrz džungli dojít k čajové plantáži Boh a pak zpátky, celkem asi 25 km. Teď ráno je docela chladno, takže mikina přijde vhod – dost neobvyklé, už dlouho jsem se neklepal zimou.

Vyrážím za městečko na cestu, kde má začít trasa džunglí vedoucí na silnici k čajové plantáži. Trasy jsou očislované, tahle má číslo 9 a 9A. Začíná za lávkou přes řeku, kde jsou domečky a zahrádky přesně jako u nás na venkově nebo v zahrádkářských koloniích. I počasí je trochu chladnější (jako u nás v létě), takže je to fakt jako doma. Jen ta políčka obdělávají Číňani...

Klima Cameron Highlands je ideální pro pěstování čaje

Včera a i v noci pršelo a stezka je blátivá. Džungle je hustá, a i když listy obrovských kapradin či palem jsou vlhké, něco mi do opravdové džungle chybí – dusno a vlhko. Ona to džungle je, jen ne tak vlhká, protože jsme v nadmořské výšce 1400 m.

Stezka je vyšlapaná a i pravidelně prosekávaná. Někde, protože procházím i místy, kde musím prolézat novým křovím, přelézat spadlé kmeny nebo se brodit v bahně. Je tu živo. Kromě hlasitého štěbetání ptáků kolem mě třeba teď leze krásná, černá, asi 30 cm dlouhá housenka Jakýpak z ní asi bude motýl?

Po čtvrthodině přicházím k Robinsonovu vodopádu. Pořádně hučí a je i docela vysoký. Potkávám první turisty, kteří se vydali stejnou stezkou. Škoda, že se v džungli nedá moc fotit. Nejen že bych potřeboval film alespoň 400 ASA /který je ale příliš zrnitý), ale taky je těžké fotit zelenou masu, listí a bláto. Když jsem uvnitř džungle, atmosféra je fantastická, ale jakmile na něco zamířím objektiv, výřez, který se objeví v hledáčku, je úplně jiný. Prostě jenom výřez, pahýl skutečnosti. Džungle je nádherná tím jak člověka obklopuje, jak je sytě zelená, šerá, živá, vlhká. A to se na fotce pořádně zachytit nedá. Nebo možná dá, ale já to zatím nedovedu.

Asi po hodině a půl, zablácený a zpocený vylézám z džungle na silice vedoucí k čajové plantáži. Chvilku odpočívám a pak se vydávám k plantáži. Pomalu se zatahuje a mám podezření, že bude pršet. Díky těmhle častým dešťům a přeprškám je Malajsie tak úrodná a tak zelená. Tady na vrchovině je klima trochu mírnější, takže se tu hojně pěstuje zelenina, ovoce (např. i jahody) a především čaj. Teď právě míjím spořádaně obdělaná políčka se zelím a salátem. Pomalu se blížím k plantáži, protože už se přede mnou objevují svahy porostlé čajovými keři.

Čajová plantáž Boh byla jednou z prvních plantáží založených v Cameron Highlands 30 let poté, co kartograf William Cameron roku 1885 zmapoval tuto oblast a zjistil, že má příjemné klima. Na rozdíl od Darjeelingu však tady není nic takového jako sezóna a nesezóna. Díky poloze daleko blíž rovníku se čaj sklízí po celý rok.

Začíná typický liják. Usazuju se pod košatým stromem, tak aby na mě déšť nemohl, a dávám si oběd. Alespoň zabiju čas když prší. Mám sice deštník, ale ten je v tropickém lijáku platný stejně jako cedník. Byl bych mokrý přinejmenším od pasu dolů, protože déšť je často doprovázen větrem a bývá navíc tak prudký, že už jen stříkání kapek rozpláclých o zem dokáže pěkně promočit.

Sklizeň

Kousek ode mně se pod pláštěnkami schovávají Bangladéšani – česáči čaje. Ani se nedivím, že se jim teď na plantáž moc nechce – nezůstala by na nich niť suchá.

Čajové keříky mi připadají stejné jako v Darjeelingu. Tady jsou ale vidět tmavě zelené a světle zelené keře. Ty tmavé už jsou zralé ke sklizni, kdežto světlé ještě asi ne.

Konečně přestává pršet a můžu se vydat dál. K budovám kde se čaj zpracovává jsou to asi dva kilometry. Na svazích občas zahlédnu česáče majícího zvláštní nůžky, kterými stříhá listy a hází je do nůše na zádech. Svahy jsou pěkně prudké, takže tady nejspíš nepoužívají žádné stroje.

Šplhám posledních pár metrů a jsem u budov, postavených v sedle přímo uprostřed kopců plných čajových keříků až kam oko dohlédne. Dnes je bohužel zavřeno (asi kvůli Aidilfitri), takže nemůžu srovnat se zpracováním čaje v Indii. Má to tu ale být daleko mechanizovanější – čehož je ve srovnání s Indií celkem snadné dosáhnout.

Vylízám na kopec nad budovy, abych měl lepší rozhled do okolí. Jsem tak vysoko, že kolem mě proplouvají chuchvalce mraků, roztrhané o kopce kde stojím. Ani vrcholek protějšího kopce není vidět, protože je zahalený v mracích. Je to skvělý pohled. Skoro jako by ty mraky chránily plantáže před špatnými vlivy...

Slézám z kopce k budovám a začínám se po cestě klikatící se mezi čajovými keři vracet zpět. Teď, když přestalo pršet, už je na plantážích víc česáčů a někteří mají dokonce něco jako „čajovou sekačku“, kterou vždycky dva lidi sunou po čajových keřích (nasázených v řadách), čímž osekávají jejich vrchní listy. Ty se pak zachytávají v pytli taženém za sekačkou. Tak tímhle asi byla myšlena ta mechanizace!

Zase začíná pršet. Je to jako hra kdo dýl vydrží. Jestli déšť nebo my lidi tady dole. Naštěstí prší jen drobně, takže ani nevytahuju deštník. Mám před sebou ještě 15 kilometrů, takže doufám, že nebude celou dobu pršet.

Po deseti kilometrech přicházím k další plantáži. Jmenuje se Bharat, což v hindi znamená Indie. Čajové keře se rozprostírají údolím a jsou pěkné tím jak střídají světle a tmavě zelenou barvu. Tahle plantáž už se táhne podél hlavní cesty do Tanah Rata, ne jako Boh, která je úplně mimo a cesta k ní byla postavená jen a jen kvůli ní. Proto tu potkávám daleko víc turistů, kteří se před plantáží nadšeně fotí. Jsou to samí Indové, Číňani a Malajci.

Sušárna čaje

Ucaprtán přicházím v pět odpoledne zpátky do Tanah Rata. Byl to skvělý výlet. Vůbec se nedivím, že ještě za dob koloniální nadvlády byla tahle vrchovina oblíbeným útočištěm Britů před vlhkem a vedrem dole na planině. Teď v osm večer je už zase chladno na mikinu. Večer všichni usínáme přikrytí dekou a ti zimomřivější dokonce dvouma.

Den 156, pátek 22. 1.

Už zase musím měnit peníze. V Malajsii utíkají nějak rychle a i teď jich hned zase kupu utrácím, protože si kupuju jízdenku na zítřek na Penang.

Abych se dostal na začátek tas 10 a 12, které chci dneska projít, musím nejdřív najít Oly Apartments. Je to celkem jednoduché, protože už z dálky září novotou a čistotou. Někteří lidé si tu nežijí špatně – a to jsou přitom jen obyčejné činžáky.

Procházím kolem nich, pak Kaméliovou zahradou a najednou jsem v lese. Cesta se kroutí nahoru, protože trasa 10 vede na 1696 m vysoký Gunung Džasar. Jde spíš lesem než džunglí, ale procházka je to stejně pěkná, místy dokonce i fuška.

Na vrcholu se ocitám najednou, bez varování. Prostě se z tunelu v hustém křoví vynořuju na malé mýtince. Rozhled není nic moc (i když vidím mraky, které kolem kopce plují asi ve výšce kde jsem), ale pohled na tu hustou džungli stojí za to. Mýtina je totiž úplně obklopená nepropustnou zelení, v níž zejí jen dvě černé díry. Jednou jsem od jihu přišel a druhou budu pokračovat na sever, dolů z kopce.

Ten les je vlastně stejně hustý jako džungle, takže nevím, jestli ho taky nemám nazývat džunglí. Připomíná mi naše evropské lesy, tak proto jsem možná zmatený. Ona to asi taky bude džungle.

Sestupuju dolů tunelem v křovinách a opět přelézám spadlé stromy a na některých místech se prodírám už napůl zarostlou stezkou. Vegetace je tak hustí, že stezka není zdaleka tak promočená jako včera. Ocitám se v sedle, kde se stezka 10 stýká se stezkou 11 (která vrchol Gunung Džasar obchází). Obě stezky tu končí a místo nich začíná dvanáctka vedoucí na vrchol Gunung Perdah (1576 m). Podél ní mají být vidět některé místní květiny, ale až po vrchol se mi nedaří spatřit ani jedinou. Nejspíš se neumím dívat.

Trasa 12 končí uprostřed kopce, u velké rozvodny elektřiny. Od ní už dolů do města vede asfaltka. Napříč kopcem Gunung Džasar jsou vysekané stromy a celý kopec je zjizven cestou, podél níž stojí vysoké stožáry přivádějící elektřinu z planiny do rozvodny. Celé to působí jako pěst na oko. Na druhou stranu ale elektřinu někudy vést musí.

Je jasné, že na asfaltce túra lesem/džunglí končí a posledních pár kilásků už šlapu po silnici. Míjím velké golfové hřiště a kamenný dům, jakoby přenesený odněkud ze staré Anglie. I s typickou červenou londýnskou telefonní budkou. Pozůstatek koloniální éry, který dnes slouží jako hodně drahý, ale do zdejšího prostředí skvěle zapadající hotel.

Kolem něj je skvěle udržovaná zahrada a golfové hřiště je jen přes silnici. Jako dělané pro prachaté Anglány, kteří tak můžou okusit jak se tu žilo Britům za dob kolonie.

Po návratu chvíli píšu deník a poslouchám dva Čechy, kteří se v guesthousu objevili, jak diskutují nad fotkama. Jsou tu na expedici sbírat hmyz a broučky. Těch je v okolní přírodě požehnaně (a obrovských), takže určitě neodjedou s nepořízenou.

Večer neodolávám a zase se dívám s ostatníma na video (ta abstinence západní kultury je na mě nějak vidět). Dneska je to „Jackie Brown“ od Tarantina. Docela dobrý, ale „Pulp Fiction“ bylo lepší. Možná jsem ale jen správně neporozuměl všem těm vtípkům v angličtině.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit