MALAJSIE – Kuala Lumpur

Vracím se do Čínské čtvrti, kde už je na ulici Petaling v plném proudu noční trh. Ale jaký! Celá ulice byla večer uzavřena pro provoz a na silnici vyrostly desítky stánků. Několik s jídlem, ale většinou s falšovanými hodinkami, brýlemi, kalhoty a šaty známých značek. No a samozřejmě je tu široký výběr filmů na Video CD a software na CD ROM. Všechno pirátské...

Den 150, sobota 16. 1.

To, že jsem včera dopředu řekl, že chci odcházet v půl osmý, je mi prd platný. Chvíli trvá, než vzbudím slečnu recepční, která pak dalších 20 minut hledá klíč od dveří. Nakonec ale přeci jen tohle vězení opouštím a všude před ním budu varovat.

V buse zase pouští video, dneska je to „Maska“. Opět v angličtině a opět bez titulků. Když ho před Kuala Lumpur vypínají, všímám si, že je to Video CD. Aha, tak proto nejsou ty filmy dabované! Nejspíš jsou to pirátské kopie. Zrovna v dnešních novinách je totiž článek o porušování autorských práv, kde hořekují nad tím, že pirátské továrny na CD a Video CD ovládají 40 % malajsijského trhu.

Kuala Lumpur se snaží být moderním městem s moderní architekturou, což se mu celkem úspěšně daří

Už zdaleka před Kuala Lumpur (často zkracované na KL) jsou vidět hlavní dominanty města – Petronas Twin Towers (nevyšší budovy na světě) a Menara Kuala Lumpur (čtvrtá nejvyšší telekomunikační věž na světě). Mezi nimi se skromně krčí ostatní mrakodrapy. I když jsou asi dost vysoké, na skoro půl kilometrové Petronas Twin Towers prostě nemají.

Jako v každém velkém městě i v KL jsou dopravní tepny stavěny ve velkém stylu, tj. objíždějící obchvatem půl města než se dostanou do centra. Autobus mě vykládá úplně jinde než jsem očekával, ale naštěstí už jsem se během jízdy městem zorientoval, takže vím kde přesně jsem. K vybranému ubytování to není daleko. Pěšky se dostávám do Čínské čtvrti, kde se ubytovávám v noclehárně guesthousu.

Na pokoji nás je sedm, pokoj nemá žádná okna a tak velké stropní větráky jsou puštěné 24 hodin denně, abychom se neudusili či neutopili ve vlastním potu. Na zdích recepce visí mapy a informace o zajímavých místech Malajsie. Některé cennosti si schovávám do ocelové skříňky (zamčené vlastním zámkem), kterých je na pokoji několik (stejný systém jako v guesthousu v Singapuru). Ve třetím patře je malá společenská místnost, balkónek s výhledem na ulici (často zastřeným vypraným prádlem) a s kuchyňkou, kde je ráno a večer zdarma k dispozici čaj a kafe. Soukromý pokoj by samozřejmě byl lepší než společná noclehárna, je ale strašně drahý a takhle se i lecco dozvím od ostatních lisí na cestě.

Čínská čtvrť má sice pár obchoďáků a nákupních center, v žádném ale není knihkupectví, které by mělo průvodce od Lonely Planet. Musím se proto dostat až do tzv. Zlatého trojúhelníku, moderního centra plného drahých hotelů a nákupních center. Má být samý mrakodrap, samé sklo, beton a samé odvážné tvary. Jdu tam pěšky, protože autobusy tu nejsou nejlevnější a stejně bych musel nejdřív zjistit který tam jede.

Jednou z chloub KL je moderní rychlodráha vedená několika směry z centra po sloupech nad úrovní ulice. Podcházím pod ní a začínám stoupat na severovýchod do kopce ke Zlatému trojúhelníku. Každou chvíli mě míjí autobus MHD (jsou provozovány několika soukromými firmami). Městská je tu dost dobře zorganizovaná a u většiny zastávek dokonce najdete schématické mapy MHD celého KL.

Vcházím do čtvrti mrakodrapů. Ještě sice nejsem ve Zlatém trojúhelníku, ale přede mnou už je několik nákupních center, nalevo míjím vysoko čnící Menara Kuala Lumpur. V jednom z nákupních center je knihkupectví s LP, ale Indonésii, kterou sháním, nemají. Alespoň jsem se trochu schladil v klimatizaci (a dal tělu při přechodu z vlhka a vedra do studeného chladu zase zabrat).

Mrakodrapy už jsou všude kolem mě a já se pomalu blížím do Zlatého trojúhelníku. Trochu mi to připomíná Orchard Road v Singapuru, jen tu není takové čisto.

Procházím několik knihkupectví, ale Indonésii nikde nemají. To mě teda dostali! Tenhle oblíbený titul je prý pořád vyprodaný a v celém KL údajně není. To je teda fór! Zrovna jsem ze Singapuru poslal domů LP „South-East Asia“, jediný průvodce kde jsme měl něco o Indonésii (přirozeně mi připadalo zbytečné se s tím tahat, když jsem si v KL chtěl koupit samostatnou knihu o Indonésii a celá JV Asie už by mi byla nanic. Kdo mohl tušit, že když v Thajsku a Singapuru zvládají odhadovat svou potřebu a mít tak důležité tituly na skladě, tak v Malajsii bude vyprodán. Pokud ji do svého odjezdu z KL neseženu, budu si muset koupit „South-East Asia“, i když už jednu mám (bohužel právě na cestě do Evropy). Nemám totiž tolik peněz abych si mohl dovolit po Indonésii tápat a platit víc jen proto, že neznám ta levná místa. Čert aby to spral! Další zbytečný výdaj na obzoru. Někdy si připadám jako Sisyfos. Snažím se šetřit kde můžu, mám radost z každého dolaru navíc a pak najednou přijde takováhle úplně neočekávaná věc a všechno ušetřené je pryč a k tomu se ještě prohloubí můj mínus.

Po několika hodinách hledání a opravdu dlouhé pěší exkurz po KL jsem zpátky v Čínské čtvrti. Bez knihy a navíc už je pozdní odpoledne. Zase jsem nic nestihnul. Ty velký města mě zabijou. Alespoň si dávám vyvolávat těch 30 vyfocených filmů, které se mi nahromadily v batohu od Tánina odjezdu. Chci je z Malajsie konečně poslat domů, ale nechci riskovat, že mi je nějaká kontrola balíků zničí rentgenovým zářením. Vyvolání diáků je tu 4× tak drahé jako u nás, ale lepší je mít filmy draze vyvolané, než filmy zničené.

Parník neboli ta pin lok – vyberte, uvařte a snězte. Původem čínské jídlo je v Malajsii jedním z nejoblíbenějších

Jsem v Asii tak i u takové věci jako vyvolávání filmů musím smlouvat, abych dostal alespoň trochu přijatelnou cenu. Nakonec, hlavně díky tomu, že zároveň kupuju nové filmy, se mi daří srazit cenu za vyvolání asi o 40 % (ti teda mají marži!). Jo i tady je to boj, i když klidnější a čistší.

Zítra je neděle, takže filmy budu mít až pozítří. Teď jsem z těch nepracovních dní nějak zmatenej, protože jsem si myslel, že den kdy se tady nepracuje je pátek (jako ve většině muslimských zemí), což se mi potvrdilo i zavřenými obchody v Melace. V KL ale budou zavřeny zítra, tj. v neděli. Ten pátek byl nejspíš způsoben tím, že Melaka je tak líné město a nejspíš budou mít den odpočinku i pátek i neděli.

Už je tma a já se právě procházím po rozlehlém Náměstí nezávislosti. Na jedné straně nádherně svítí žárovkami lemovaný Nejvyšší soud, nádherné koloniální budovy z konce 19. století. Pak se vracím do Čínské čtvrti, kde už je na ulici Petaling v plném proudu noční trh. Ale jaký! Celá ulice byla večer uzavřena pro provoz a na silnici vyrostly desítky stánků. Několik s jídlem, ale většinou s falšovanými hodinkami, brýlemi, kalhoty a šaty známých značek. No a samozřejmě je tu široký výběr filmů na Video CD a software na CD ROM. Všechno pirátské, takže část z oněch 40 % falsifikátů zmíněných v tisku. Jenže na téhle ulici je to 100 %!

KL je město trhů, a to i nočních. Podél jiné ulice, tentokrát v Malé Indii je další noční trh. Tenhle už je převážně o jídle a je tu hodně muslimů, kteří si po západu slunce dávají do nosu. Taky zkouším nějaké jejich zákusky a olizuju se až za ušima. Takový ais kačang – želatina zalitá sojovým mlékem, posypaná nakrouhaným ledem a polítá hnědým tekutým cukrem – to je teda bomba. Utratil bych spoustu peněz, tak radši zase mizím.

Kousek od ulice Petaling stojí velká Ústřední tržnice. Prodávají v ní spíš suvenýry a zákusky, ale vidím i knihkupectví. Už ze setrvačnosti do ně nakukuju a hleďme co tu nemají – mnou tak hledaného průvodce Indonésii! Tak přeci jen dnes budu usínat zbaven jedné velké starosti.

Den 151, neděle 17. 1.

Hned ráno dělám nějaké nákupy (no, ráno – tady většina obchodů otevírá mezi devátou a desátou, takže musím čekat – KL je taky nějak líné město. Dopisuju třetí deník, takže potřebuju nový plus nějaké další maličkosti. Navíc se mi rozpadají kalhoty a v těch druhých mám už od Káthmandú díru (přistál jsem tam na dlažbě), takže i šatník budu muset asi obnovit, než se na mě ty kalhoty rozpadnou docela.

Ulice Petaling, včera večer neuvěřitelně natřískaná stánky nočního trhu, je teď jako vymetená. Stojí tu jen pár stánků s ovocem, ale všechny ostatní jsou úplně pryč! Místo toho se ulicí prohání auta o sto šest.

S dopravou už to v KL není taková pohoda jako v Singapuru. Už zase je cítit (i vidět) smog a šňůry aut dělají z přecházení ulice akční film. Někde je to ale opravdu zoufalé. Skoro jakoby architekti stavěli město jen pro auta zapomněli na ty, kteří používají takovou staromódnost jako nohy.

V takové situaci jsem i teď, když na jižním konci Čínské čtvrti stojím na jednom břehu řeky a chci se dostat na břeh druhý, kde je železniční nářadí a Národní mešita. Most tu sice je, ale jen dálniční pro auta. Pokud nechci obejít polovinu KL, abych našel most pro pěší, musím se vrhnout mezi auta a modlit se, že se na druhou stranu dostanu po svých a ne na masce nějakého šíleného Číňana...

Konec Ramadánu je největším svátkem všech muslimů, kteří si obléknou své nejsvátečnější šaty. Ať už barevné obleky...slimů, kteří si obléknou své nejsvátečnější šaty. Ať už barevné obleky...

Podařilo se a teď stojím před hlavním železničním nádražím. Nikam nejedu, prostě jsem se jenom přišel podívat. Nádraží totiž vypadá spíš jako nějaký mogulský palác s věžičkami, minarety a kopulemi. Bylo postaveno v roce 1911 spolu se stejně pohádkovou budovou přes ulici, ve které sídlí administrativa malajské železnice.

Hned za nádražím vidím další budovu s kopulemi a minaretem. Tahle je ale novější a slouží trochu vznešenějším účelům. Je to Masjid Negara (Národní mešita), jedna z největším mešit jihovýchodní Asie. Kolem mešity se rozkládá velká zahrada s jezírky a z jednoho z nich ční do výšky 73 m její jediný minaret. Nad hlavní modlitební halou, do které není nemuslimům vstup povolen, se klene nezvyklá, výrazně modrá kopule ve tvaru 18cípé hvězdy, představující 13 států malajsijské federace a 5 pilířů islámu.

Jsem v takové svaté čtvrti, protože přes ulici je nově vznikající Malajské muzeum islámského umění (s nádhernými modrými kopulemi inspirovanými perskou architekturou) a hned vedle Islámské centrum, které hned vedle svého názvu na čelní zdi inzeruje i adresu svojí internetové stránky (http://www.islam.gov.my)!

Začíná pršet, tak se pospíchám schovat do podloubí blízké pošty. Spouští se opravdový liják a to teprve poledne! Co se dnem, pokud bude pršet? Jedině být někde uvnitř. Nejsem zase tak daleko od Národního muzea, tak nasedám na bus, protože jít v tomhle lijáku pěšky se mi moc nechce.

Národní muzeum je postavené v malajském stylu a kromě stálých výstav je v něm teď speciální výstava věnovaná Východní Malajsii, což jsou dva svazové státy (Sabah a Sarawak) na ostrově Borneo. Mají úplně jinou kulturu než ta co je k vidění tady v poloostrovní Malajsii. Výstava představuje kulturu tamějších domorodých kmenů a musím říct, že to nejsou žádní primitivové, jak bychom si představovali pod pojmem „domorodý kmen z Bornea“. Vyrábějí překvapivě hezkou keramiku (i glazovanou) s motivy květin a ještěrek, zdobené mosazné nádobí, korálkové náhrdelníky (první korálky se tam dostaly v 16. století z Benátek a taky z Čech), hudební nástroje.

Ve foyer muzea zase stojí velká dajacká bambusová chatrč – dům pro hlavy kmene. Slouží nejen ke shromážděním celé vesnice při významných příležitostech, ale i jako místo, kde dlí mladíci dokud nedospějí a nestanou se hlavou své rodiny a své chatrče. V chatrči je výstava štítů, gongů, bubnů a taky „nosičů mrňat“, nazývaných bá. Pokud třeba na indickém subkontinentu maminy nosí svoje děti v šátku uvázaném na zádech, na Borneu si vymysleli bá – dřevěné sedátko s obloukovým opěradlem (pro pohodlí dítěte) zdobeným korálky a tygřími zuby. Sudý počet zubů znamená, že v sedátku je děvčátko, lichý počet je kluk. Vystavené věci patří hlavně kmenu Kenyah.

V tropickém horku příjde osvěžení na nočním trhu vhod

V pravdě malajském stylu je i v tomhle muzeu několik diorám ze života obyvatel Malajsie. Opět se týkají důležitých událostí v malajské rodině, jako svatby a obřízky, takže pro mě nic nového. Snad jen, že před třetí svatební nocí je na svatební postel rozprostřeno prostěradlo a pokud je ráno od krve všichni so oddechnou, protože to znamená, že nevěsta byla ještě opravdu panna.

Nová je pro mě ale výstava věnovaná stínovému divadlu. Ještě před několika roky to byla oblíbená zábava, ale dnes je rychle vytlačována všudypřítomnou televizí. Pokud se někde ještě hraje, jde vždy o příběhy z hinduistické Rámajány, alespoň v Malajsii, protože stínové divadlo má svou tradici od Indie až po Indonésii. V každé zemi se liší loutky, přípravné rituály i vlastní příběhy. Vždy jde ale o stejnou myšlenku, kdy za plátnem sedí člověk hrající všechny role sám, tj. vodí a mává všemi loutkami sám. Každé představení trvá několik hodin a je doprovázené živou hudbou.

Hudba je v Malajsii vůbec oblíbená a v další části muzea jsou vystaveny 4 metry dlouhé bubny – buben je nejdůležitější malajský hudební nástroj), gongy a píšťaly. Nevím proč, ale hned vedle hudebních nástrojů je místnost se zbraněmi, včetně kerisů, typické osobní zbraně Malajců.

Jako v Národním muzeu v Dháce i tady je místní fauna a flóra prezentována velkými diorámami: leopard útočí na laň, medvěd krade včelám med, nosorožec a tapír stojí v džungli vedle sebe jakoby si povídali, rybky plují mezi korálovými útesy. Největším exponátem je ale určitě pětimetrový vycpaný krokodýl, který údajně vážil 1250 kilo!

Počasí venku se zatím jakž takž umoudřilo, takže můžu už i schovat deštník. Začíná být hezky, tak se alespoň projdu v blízké Jezerní zahradě. Zahrada je oblíbeným místem pro procházky i návštěvy míst jako Ptačí park se stovkami druhů ptáků v obrovské voliéře pod širým nebem, Orchideová zahrada čí Motýlí park. Já se nejdřív dostávám k Národnímu planetáriu. Vypadá spíš jako mešita, protože jeho kopule je jasně modrá a vedle stojí věž s observatoří, která silně připomíná minaret. Planetárium je sice zavřené, ale je od něj skvělý průhled džunglí na mrakodrapy.

V zahradě se příjemně prochází a řada Číňanů si tu běhá své joggingové kolečko. Ale ne, už zase prší! Schovávám se v altánku a čekám dokud nepřestane. Počasí je v KL opravdu nestálé. Chvíli svítí slunce a před ním musím zavírat oči, pak zase prší že není skoro vidět ani na krok. Vycházím za zahrady a chvíli se procházím v sousední zahradě, kde jsou vystaveny plastiky autorů ze zemí ASEAN.

Nakonec se zvládám vrátit do guesthousu už bez dalšího deštíku. Na balkóně ve třetím patře si dávám čaj a chvíli sleduju film, který si někdo pustil na videu. Dost nuda, tak jdu dělat něco užitečnějšího – psát deník, taky s musím zabalit knihu o Indonésii a už se mi zase párají trika.

Den 152, pondělí 18. 1.

Je pondělí, první pracovní den co jsem v KL. Hned volám na indonéské velvyslanectví a ptám se na vízum. Jejich odpověď je ale trochu zmatená, tak tam radši zajdu.

Moc mě teda nepotěšili. Že budu potřebovat zpáteční letenku s tím jsem se už smířil. Dalo by se přežít i třídenní čekání na jeho vyřízení, ale bohužel zítra a pozítří je Aidilfitri – konec Ramadánu, nejdůležitější muslimský svátek, takže bych vízum dostal až příští pondělí! Dost kontrast oproti vyřizování třeba thajského víza, o malajsijském a singapurském nemluvě. Takže i tady v KL na to kašlu a nechám to na Penang. Určitě tam taky budu muset čekat, ale myslím, že Penang bude příjemnější místo na čekání než KL.

Pět stupňů Petronas Twin Towers, v současnosti nejvyšší budovy světa, představuje pět pilířů islámu

Je hezky, tak by dnes mohl být dobrý den podívat se na dvě chlouby moderního KL: nejvyšší budovy světa – Petronas Twin Towers a telekomunikační věž Menara Kuala Lumpur.

Petronas Twin Towers (PTT) je vidět skoro z celého KL (samozřejmě pokud výhledu nestíní jiný mrakodrap). Vypadá strašně blízko, i když jsem teď od ní ještě asi tři kilometry. Bodejť by ne, ční do výšky 452 m. PTT patří, jak název napovídá, naftařskému kolosu Petronas (malajsijská obdoba naší Benziny), který je po celé Malajsii viditelný hlavně díky benzinovým pumpám. PTT nestojí jen tak sami o sobě, ale jsou součástí KLCC (KL City Center), do nějž patří ještě obrovský obchoďák ISETAN, další asi 200metrový mrakodrap a velký park. Dostatečně velký na to, aby při pohledu z jeho jednoho konce vyzněly PTT na jeho druhém konci dostatečně mohutně.

Jdu pořád blíž a blíž, ale je to jako bych šel za obzorem a chtěl ho dohonit – pořád se nějak nemůžu dostat přímo před ně. Jejich výška totiž dost klame – zdají ze o hodně blíž než ve skutečnosti jsou.

Konečně jsme na konci parku a stojím před nimi. Koukám nahoru až si vykrucuju krk. Ještě jsem neviděl nic tak ohromnýho. Jedu pohledem zespoda, patro po patře, pořád výš a výš, pořád to ještě nekončí, ještě výš, až je někde v 88. patře konečně konec. Takhle zblízka vypadají mohutně a cítím se pod nima malinkej jako tahle tečka za větou. Zdálky jsem zase oceňoval jejich elegantní tvar dvou kónických věží, spojených zhruba v polovině dvoupatrovým mostem. Tvar věží je prý inspirován pěti pilíři islámu a při bližším pohledu opravdu odhaluju, že se skládají z pěti stupňů zakončených vysokou špičkou.

Pěkně dlouho jen tak chodím kolem a koukám nahoru. Vždyť kdy se mi zase podaří mít pocit takové malinkosti! Kolem je docela dost mrakodrapů, ale vedle tohohle skoro půlkilometrového kolosu vypadají jako sirky. Škoda že se nedá dostat nahoru.

Vrcholek Petronas Twin Towers je nade mnou ve výšce 452 metrů

No, nevadí. Ještě tady máme 421 m vysokou Menara Kuala Lumpur (MKL), kam se vyjet dá. Asi po hodině se dostávám z PTT transu a pěšky přibližuju k MKL. I když je o 30 m nižší než PTT, její špička ve skutečnosti výš, protože věž stojí na kopci, který do těch 421 metrů není započítán. Turisti se ale dostanou jen do výšky 276 m a ještě o něco výš je otáčející se restaurace. Šplhám po horké silnici do kopce a u úpatí věže se zjevuju úplně propocená a schvácený. Výtah mě vyváží do těch necelých 28 metrů, kde je uzavřená, a tedy klimatizovaná (brrr, zima!) pozorovatelna.

Rozhled je skvělý. Stihnul jsem ještě jakž takž slunečné počasí a částečně i modré nebe, takže ne KL neleží takový šedý stín, jako když jsme byli s Táňou v Moskvě na Ostankinu. Na severovýchodě se tyčí PTT a jako jediné se výškou mohou srovnávat s MKL. Ostatní mrakodrapy, a že jich je v KL požehnaně, odsud vypadají malinké. Obzvlášť působivé je to u těch, která jsou v Čínské čtvrti a které mám každý den na očích a tím pádem už i „v oku“. Zespodu jsou obrovské a každý den je používám jako orientační body.

KL nejsou ale jen mrakodrapy. Na severu vidím rozlehlou čtvrť prťavých rodinných domků, za nimi obrovská skalní formace, ve které jsou svaté hinduistické chrámy Batu. Taky rozpoznávám místa, kde jsem už byl. Skvěle je odsud například vidět Masjid Negara a její zvláštní modrá osmnácticípá kopule. Obzor je kvůli smogu dost zatřený, ale zdaleka ne tak moc jako třeba v Dillí.

Když jsem zase dole na zemi, kupuju nějaké pohledy a hned je i posílám. Z KL se domů dostanou určitě nejrychleji.

Pokud PTT a MKL jsou symboly malajsijské budoucnosti, symbolem minulosti je Medan Merdeka (Náměstí nezávislosti). Dříve na něm, podobně jako na singapurském Padangu, Briti hrávali kriket. Od roku 1957, kdy na něm byla vyhlášena nezávislost Malajské federace, se stalo místem každoročních přehlídek na Národní den a i místem procházek Malajsijců ve dnech ostatních. Stejně jako Padang je to rozlehlá prázdná plocha, na jejimž jižním konci stojí 95metrový sloup s vlajkou Malajsijské federace (údajně nejvyšší na světě) a kolem vlajky všech svazových států. Na severní straně se procházím po nové promenádě s fontánami a taky kolem prestižního Royal Selangor Club, založeného místní smetánkou na konci minulého století.

Z budovy sultána Abdula Samadana je dnes Nejvyšší soud, který...

Nejvýraznějším architektonickým výtvorem je ale dlouhá budova sultána Abdula Samadana přes ulici od zelné plochy. Zvláště v noci, kdy je po svých hlavních liniích osvětlena stovkami žárovek, vyniknou její viktoriánské rysy. Dnes je v ní Nejvyšší soud.

Když jsem ji poprvé viděl osvětlenou, nepřemýšlel jsem ale nad tím jak je krásná, nýbrž nad tou elektřinou, kterou tohle osvětlení sežere. To proto, že mi připadá, jakoby se Malajsie snažila za každou cenu ukázat co všechno dokáže. Je to pro mě další střípek do mozaiky megalomanských projektů, které jsou nebo budou v dohledné době dokončeny. Počínaje nejvyšší budovou světa, přes nejvyšší přehradu stavěnou na Borneu, nové mezinárodní letiště 30 km za KL, až po Putrajayu, právě stavěné nové hlavní město federace. Osvětlení Nejvyššího soudu je s těmito částkami na tyhle projekty samozřejmě nesrovnatelné, ale podstata se mi zdá stejná – ukázat „jak jsme my Asijci schopní“.

Otázkou zůstává za čí peníze všechno tohle bude pořízeno. Určitě nejen za malajsijské. Současný malajsijský předseda vlády Mahathir se tváří, že malajsijský rozvoj je jednoznačně vítězstvím asijských hodnot. Možná, ale za peníze evropských a amerických investorů...

Konečně je šest večer a já si jdu vyzvednout svých 30 vyvolaných filmů. Na nočním trhu si kupuju večeři, v hostelu se pohodlně usazuju na balkóně a při večeři si všechny diáky zvědavě prohlížím. No, mohly být lepší. Vyvolány jsou dobře, ale já jsem je moc dobře nenafotil. Pár by se jich dalo někomu ukázat, velká část je ale průměrná a překvapilo mě kolik fotek jsem technicky úplně zmršil. Mám se teda ještě co učit! Hodně jsem přecenil vestavěný blesk. Teď teprve vidím, jak je slabý. Možná bych si měl ještě na cestě koupit blesk pořádný, jinak nebudu moct některé fotky vůbec dělat.

Po ne příliš radostné „prohlížecí“ večeři se na hodinku stavuju na Internetu odpovědět na dopisy a taky se podělit o svoje pocity nad právě vyvolanými diáky.

Den 153, úterý 19. 1.

Přestože je úterý, kdy je jindy všude živo, dneska je všechno jinak. Ulize zejí prázdnotou, hodně obchodů má zavřeno a aut v ulicích je taky míň. Není totiž obyčejné úterý, ale úterý, na které připadá první den nejvýznamnějšího muslimského svátku Aidilfitri. Skončil Ramadán a právě to se oslavuje. Teď je naopak zakázáno se postít a každá muslimská rodina chystá hostinu.

Den ale pro muslimy začíná už ráno, kdy se slavnostně obléknou a zamíří do mešity. Ženy mají krásné dlouhé šaty a bílé nebo kytičkované šátky. muži jsou buď v kalhotách, košili a kolem pasu mají omotanou krátkou vyšívanou látku, nebo v dlouhé sukni a košili. Všichni muslimové samozřejmě mají na hlavě čepičky. Opravdu působí slavnostně vidět zástupy mladých či starších, procházející se ulicemi cestou do své mešity. Aidilfitri potrvá dva dny, které jsou zároveň vyhlášené státním svátkem. Pro muslimy jsou to i dny „otevřených domů“, kdy k sobě zvou příbuzné, známé nebo jen kolemjdoucí, aby se připojili k jejich hostině a poznali trochu islámské tradice.

Jelikož život v KL se v těchhle dvou dnech prakticky zastaví, naplánoval jsem si na dnešek výlet do hinduistických jeskyní Batu a zítřek pravděpodobně strávím v autobuse cestou na sever do Cameron Highlands (Cameronova vysočina).

Na bus do Batu čekám snad hodinu, protože kvůli Aidilfitri nejspíš prodloužili intervaly MHD. Když přijíždí, je už z poloviny zaplněný Indy – je vidět, že nasedám do správného busu. Cesta trvá asi třičtvrtě hodiny, během které projíždíme severním KL a autobus se plní dalšími Indy. Vystupuju tam kde dav – u velkého skalnatého kopce, v jehož útrobách jsou ony jeskyně Batu.

Na velkém parkovišti se to hemží samými Indy. Mezi nimi jsou i malé děti, z nichž některé mají pomalované hlavičky, jiné zase rodiče nesou v kolébce, která je zavěšená na stvolech cukrové třtiny. Jde o páry, kterým se po modlitbách narodily děti a teď je řada na nich, aby poděkovali za toto vyplněné přání.

K jeskyním vedou strmé schody, o které se svorně dělí lidé šplhající nahoru a opice hledající co by kde komu ukradly a sežraly. Jedna se právě cpe banánem, jiná vycucává zbytek koly z odhozené plechovky. Když jsou tady opice, tak musí být nablízku i nějaký hinduistický chrám.

Jeskyně Batu na okraji Kuala Lumpur jsou jedním velkým hinduistickým chrámem v obrovském skalním masivu

Největší z jeskyní se jmenuje Chrámová, to proto, že je v ní hlavní chrám. Před vstupem stojí velká socha Parvati, Šivovy družky.

V jeskyni je vlhko a zakouřeno. Hoří několik pochodní, které tak vytvářejí tu správnou mystickou atmosféru. V zadní, trochu menší, jeskyni je další chrám, kolem nějž se mačkají davy oddaných. Pobíhají tu opice a ptáci na to doslova zvysoka... Jeden se dokonce trefil i do mě a mého foťáku.

Všude cítím kouř z pochodní a vonných tyčinek. Opravdu hodně zvláštní hinduistický chrám. Každým rokem se tu koná stejně zvláštní hinduistický festival – Thaipusam. V ten den (letos připadá na 31. ledna, kdy už bohužel budu v Indonésii) se do jeskyní sjede až milión hinduistů, aby uctili boha Subramaniama. Někteří z věřících se podrobí masochistickému propichování kůže, na kterou si pak zavěsí malé nádobky s mlíkem jako obětním darem. Jiní si nechají jehlami propíchnout tváře a jazyk. Tenhle festival, původně z Tamil Nadu, je dnes v Indii zakázán, ale v Malajsii je oslavován nejen v jeskyních Batu, ale i na Penangu, v Džohor Bahru a v Ipohu.

Chytám bus zpátky do města a vystupuju v malajské čtvrti. Chci se podívat na malajský trh Čou kit, ale bohužel mám smůlu. Jelikož Malajci jsou většinou muslimové, oslavují dnes Aidilfitri a trh je skoro prázdný.

Když se pěšky vracím do centra, skoro všechno je zavřené. Co já teď budu toho zbylého půl dne dělat? Všechno zajímavé jsem už viděl, trhy jsou prázdné, nakupovat se nedá. Zbývá mi jen tak se brouzdat po městě.

Na autobusáku si nazítřek ráno kupuju jízdenku do Cameron Highlands a jelikož je vlhko, dávám si ais kačang. Pak chvíli trávím na Internetu pročítáním nových dopisů a odpovídáním na ty staré. Pořád mám totiž dluh v podobě nezodpovězených dopisů.

• ◄ MALAJSIE – Melaka
• MALAJSIE – Cameron Highlands ►