MALAJSIE – Kuala Lumpur

Ve Zlatém trojúhelníku jsou na sebe obchoďáky tak namačkaný, že přecházím z jednoho do druhýho aniž mám šanci si toho vůbec všimnout. Prolínají se, takže si připadám jako bych se procházel nějakým podzemním městem plném obchodů a restaurací...

V Georgetown jsem měl dnes po delší době první pěkný den a jako na potvoru musím odjíždět. A zrovna z města, které se mi tak líbí a zrovna do deště a bouřky. Tak je totiž po cestě a samozřejmě prší i v KL. Čert aby to vzal! Naštěstí je ještě volno v guesthousu, kde jsem bydlel před pár dny, tak alespoň ubytování nebude drahý.

Na ulici si nechávám dělat kopii hlavní stránky pasu, protože ji budu potřebovat k žádosti. S hořkým pocitem, že plýtvám časem a penězi usínám v očekávání zítřejšího zápasu s indonéskou byrokracií.

Den 160, úterý 26. 1.

Dostat se ráno na velvyslanectví je už rutina. Nechávám jim tam všechny možný i nemožný věci a v pátek si mám přijít. Když už budu tak dlouho čekat, nechávám si zároveň v patologické laboratoři udělat test stolice, který taky bude trvat pár dní. Výsledky bych měl mít v pátek nebo v sobotu. Doufám, že budou v pátek, abych mohl už v sobotu ráno odjet na Penang. A doufám že budou dobré.

V takzvaném Zlatém trojúhelníku je jedno nákupní centrum vedle druhého...

Včera jsem přemýšlel co tady budu tolik dní dělat, až jsem si postupně začal uvědomovat v jak dezolátním stavu jsou některé moje věci a v jakém provizoriu se už několik týdnů pohybuju. Potřebuju zašít půlku „šatníku“, kalhoty se mi rozpadají úplně, takže je potřebuju nový, holící strojek skoro neholí – potřebuju nové nože. Hřeben a krabička na mýdlo už taky slouží jen silou vůle a takhle bych mohl pokračovat dál. Všechno jsou to prkotiny, ale už je jich tolik, že se mi začínají vymykat z rukou. Proto chci tyhle vynucené dny v KL obrátit na dny užitečné a strávit je dáváním svojí výbavy dohromady. Vlastně to nebude zas tak nepříjemný, protože asi strávím hodně času v krámech, což jinak na cestách nedělám. Úplně nová zkušenost.

Největší koncentrace nákupních center – tzv. Zlatý trojúhelník – je zhruba na polovině cesty mezi indonéským velvyslanectvím a patologickou laboratoří, takže se kousek vracím zpátky a nořím se do prvního obchoďáku...

Je dopoledne a v obchoďácích není tolik lidí. Za to zboží, toho je přehršel. Bohužel ale zrovna nějak nemůžu najít to co potřebuju – ten zatracený hřeben a krabičku na mýdlo. Zkoušel jsem to v Georgetwn, ale nějak jsem neuspěl. Zato k Internetu bych se mohl dostat hned, protože v některých obchoďácích jsou instalované budky s obrazovkou a klávesnicí, připojené k Internetu. Je to nějaký experiment místního telekomu a ceny jsou docela příznivý.

Ve Zlatém trojúhelníku jsou na sebe obchoďáky tak namačkaný, že přecházím z jednoho do druhýho aniž mám šanci si toho vůbec všimnout. Prolínají se, takže si připadám jako bych se procházel nějakým podzemním městem plném obchodů a restaurací. Docela nezvyk. Alespoň je tady chladno, protože venku svítí slunce a je tam jak v sauně.

Na cestě ze Zlatého trojúhelníku do centra je dokonce jeden obchoďák celý věnovaný software ale... moc by se jím radši chlubit neměli, protože snad ani jedno CD není originální.Všechno jsou to pirátské kopie, což se dá opět snadno poznat podle amatérského přebalu. Dá se tu sehnat všechno, ale všechno je ilegální. Hned vedle stojí další obchoďák, kde je to to samé, jen software byl nahrazen „značkovými“ hodinkami, oblečením a galanterií.

... přesto si v nich stále můžete dát typicky malajské neglobální dezerty jako například čendol

Hm, nejde o žádné zastrčené vietnamské tržnice jako u nás, ale výstavní obchoďáky přímo v centru hlavního města! Teda tady to fakt smrdí kriminálem, ale zdá se, že to nikoho moc nevzrušuje. I na tomhle se zakládá ekonomický úspěch Malajsie...

Procházet se obchoďáky vůbec může hodně napovědět o způsobu života místních lidí. V nejvyšších patrech jsou většinou soustředěny levné jídelny, herny a cineplexy (multikina). Všechno je narvané, lidi se baví a zdá se, že jim nic nechybí. Jak je vidět, hromadný konzum táhne úspěšně Malajsií...

Den 161, středa 27. 1.

Dnes jsem celé dopoledne v hotelu. Vlastně je to poprvé co jsem v něm tak pozdě dopoledne a docela mě překvapuje kolik lidí se prostě jenom tak fláká nebo spí. Možná je to ale pro ně taky výjimečný den jako pro mě. O zábavu mám postaráno. Píšu deník a taky začínám přemýšlet o další zprávě pro „Cesty“.

Včera jsme si k dnešní snídani koupil chleba a něco jako kokosovou marmeládu. Je docela dobrá, akorát hrozně sladká. Při tom psaní mi to ale tak nepřijde.

Taky si trochu dělám pořádek ve věcech a přišel jsem na to, že od doby co jsem přijel do vlhka už mi stačily zreznout pantíky na pouzdře od brýlí, rez se objevuje i na samotných brýlích a zrezly mi i baterie a kontakty ve svítilně. Sranda, co? Když už jsem v tom uklízení, dávám si do pořádku i některý trička a ponožky kde mám díry. Dřív nebo později je stejně budu muset vyhodit, protože už jsou zašívaný snad 10× a s každým praním se stávají vytahanější a vytahanější. Vůbec musím přiznat, že jsem hodně přecenil životnost svých věcí. V rozpočtu jsem si na opravy a obnovu nevyčlenil ani korunu, ale už jsem za ně dal malé bohatství. Poučení pro příště.

Taky bych si měl nechat vyprat batoh, protože už je zaprasenej až hrůza (z indického subkontinentu, tady v jihovýchodní Asii na něm nepřibylo ani smítko špíny). Asi ale až doma. Za to malý batůžek tomu určitě neujde. Smrdí potem na pět metrů a ve vlhku se to rychle zhoršuje. No jo, pět měsíců je pět měsíců.

Zlatý trojúhelník je chloubou Kuala Lumpur. Vlevo nahoře nade vším ční Petronas Twin Towers

Další pomalu odcházející věci jsou nožíky v holícím strojku. Už od Thajska se je pokouším koupit, ale všude jsem dostal maximálně adresu servisního střediska Philips. Tak se dnes konečně vyhrabávám z hotelu s cílem najít středisko a koupit to co potřebuju.

Servisní středisko je bohužel mimo KL – ve městě Petaling Džaja, které už leží ve státě Selangor. Naštěstí tam prý z KL jezdí MHD, takže jen stačí zjistit odkud a jaké číslo. Přestože Petaling Džaja už leží mimo federální teritorium Kuala Lumpur, je vlastně jeho předměstím. A není jediné. Za ta léta ekonomického rozvoje se KL rozrostlo desítky kilometrů na všechny strany a zastavěná plocha dosahuje mamutích rozměrů.

Na informacích mi říkají ze kterého autobusového nádraží MHD do Petaling Džaja jezdí a už přímo na autobusáku si zjišťuju číslo autobusu. Chvíli čekám a pak už jede.

Petaling Džaja už mi spíš připomíná město pro auta než pro lidi. Vzdálenosti ohromný, skoro žádný chodníky, jen čtyřproudé dálnice. Sem tam nějaký činžák nebo továrna. Je fakt spíš jak Islamábád – roztahaná, pěkně upravená, ale mrtvá.

Hlavní ale je, že Philips je tam kde má být a že dokonce mají to co potřebuju! Sice poněkud dražší než jsem předpokládal, ale nemám moc na výběr.

Vlastně na celé trase Petaling Džaja – KL se zuřivě staví, čímž zaplácávají ta zatím prázdná místa. Hlavní stavbou je moderní rychlovlak, obdoba metra, který je tu ale veden zásadně nad zemí. Pak jsou to samozřejmě hotely a továrny. Brrr! Nechtěl bych tady žít ani za zlatý prase.

Večer sedím chvilku na Internetu. Od Jakuba z B. Braun dostávám par fotek z novoročního večírku. Všichni jsou na nich pořád stejní – no, ono pět měsíců zase není tak dlouhá doba, že?

Den 162, čtvrtek 28. 1.

Co jsem v jihovýchodní Asii, nějak rychle se mi hromadí věci. Dnes pošlu další balík a konečně do něj dám i těch 30 vyvolaných filmů a 2 deníky.

Na poště je to stejné jako v Thajsku a Singapuru. Můžu si tam koupit krabici, kterou jen složím a je to. Tady je k ní navíc přidán i provázek a lepící páska – dokonalý. Balík má tři kila, takže jsem domů zatím poslal celkem 4,5+3+3, cekem přes 10 kilo. To už bych v batohu určitě cítil. Poslat balík je sice pekelně drahý, ale ono by se mi to do batohu už nevešlo. Vedle obnovy opotřebovaných věcí jsou balíky další výdaje, na které jsem v rozpočtu vůbec nemyslel.

Dnes je první den úplně jasno, ale jsem stejně mokrý jako když pršelo, protože je vlhko jak v sauně. Je to první den na téhle cestě, kdy se cítím jako v tropech.

Pobyt v Malajsii zasadil mému rozpočtu ránu: problémy (a zbytečné výdaje) kolem indonéského víza, balík, holící strojek a vůbec obnova rozpadající se výbavy, takže už zase musím čerpat kartou ze svého účtu 500 dolarů.

Zbytek dne trávím na Internetu psaním další zprávy pro „Cesty“.

Den 163, pátek 29. 1.

Hned v devět ráno volám na indonéské velvyslanectví. Mám přijít ve tři odpoledne i s letenkou. Dopoledne trávím zase a Internetu, protože nezodpovězené dopisy se mi poslední dobou dost hromadí.

Neutečete jim, jsou všude – nadnárodní společnosti. Ve většině Asie prodává Unilever své zmrzliny pod značkou Wall's (u nás Algida)

Potřebuju vyměnit nějaké peníze, ale všechny směnárny jsou zavřené. Divný. Možná je to tím, že většina jich patří Indům, kteří můžou mít nějaký svátek. Rozdělení rolí je v Malajsii vůbec hodně viditelné. Obecně platí, že Malajci mají pod kontrolou politiku a Číňani ekonomiku. To se samozřejmě Malajcům moc nelíbí a vlastně už od nezávislosti (1957) se to snaží změnit.

Koncem 60. let se problém vlivu na ekonomiku dokonce stal příčinou rasových nepokojů, které se neobešly bez obětí na životech. V té době byla vymyšlena a začala se provádět tzv. politika bumiputrů – synů rodné hroudy. Do ústavy byly včleněny články dávající bumiputrům (tj. Malajcům a domorodým obyvatelům) zvláštní privilegia (v oblasti získávání povolení k podnikání, ve vzdělání, vlastnictví půdy, vládních pozicích atd.), která jsou ostatním (tj. především Číňanům a Indům) odepřena. I přesto však ekonomice stále vládnou Číňani. Obchůdky, restaurace, jídelny, obchodní firmy, to všechno je většinou čínské.

Ve tři jsem na velvyslanectví a dostávám pas s vízem. Ale... ti bastardi na něj napsali číslo mojí zpáteční letenky! To znamená, že pokud ji nebudu při vstupu do Indonésie mít, mohli by mě snadno poslat zpátky. A já ji samozřejmě mít nebudu, protože ji hned teď jdu prodat.

Moc nechápu o co jim vlastně jde. Měli by naopak být rádi, že v současné mizérii, kdy se Indonésii turisti začali vyhýbat, tam někdo chce dobrovolně jet a utratit pár stovek dolarů. Je ale fakt, že se snažím použít evropskou logiku. V Malaysian Airlines vracím letenku, takže už není cesty zpátky. Prostě se tam musím dostat bez letenky.

Cestou zpátky do centra se stavuju pro výsledky testu stolice. Díky bohu mám teď potvrzené, že se mi všichni paraziti zatím vyhnuli.

V noci je snad největší vlhko jaké jsem zažil. Vůbec se nedá spát, je to jako bych se převaloval ve vodě a pokoušel se přitom usnout.

• ◄ MALAJSIE – Georgetown (Penang)
• MALAJSIE – Thaipusam ►