MALAJSIE – Melaka

Melaku postupně drželi Portugalci, Holanďani a Briti. Proto je tu tolik koloniální architektury, vlastně nejvíc z celé Malajsie. Velká část centra pozůstává z holandských koloniálních budov a v největší z nich – Stadthuysu (radnici) – je dnes Historické muzeum...

MALAJSIE

Den 148, čtvrtek 14. 1.

Pohraniční formality mezi Singapurem a Malajsií jsou stejné jako cestou do Singapuru, akorát v obráceném pořadí, takže tentokrát mi trestem smrti za převážení drog vyhrožuje zase Malajsie. Je skvělé, že bus singapurské městské končí na autobusáku v Džohor Bahru (tj. v Malajsii), odkud mi rovnou jede autobus do Melaky. Čekám asi půl hodiny a pak nastupuju do jedné z těch velkých pojízdných lednic. Hned po odjezdu pouští průvodčí video. Jde tam nějaká mlátička s Van Dammem, což mě zdaleka neudivuje tak, jako že je anglicky a bez jakýchkoliv titulků. Čtu si noviny nebo koukám na okolní krajinu. Samé plantáže olejové palmy! V tom vlhku by snad i člověk vyrostl ze zasazeného vlasu!

Melaka

Po třech a půl hodinách jsme v Melace jako po másle. Autobus na té skvěle značené, perfektní silnici jel skoro sám. Vystupuju do klidného provinčního městečka, jakým se Melaka alespoň na první pohled zdá.. Sice tu je pár vysokých budov, ale já se ubytovávám v historickém centru v krásném guesthousu z roku 1918. Vnitřek je plný dřevořezeb či jiných ozdob a noclehárna kde budu nocovat je pod střechou v druhém patře. Na dveřích a zdech sice visí cedulky se samými příkazy a zákazy („Nechoďte po patře v obuvi!“, Nedávejte nohy na stůl a židle!“, „Choďte tiše!“, „Odchod z guesthousu ráno nejdřív v 7.30!“), ale snad to nějak ty dva dny přežiju. Trochu mě mrzí, že si o nás turistech myslí, že jsme špinavé a nevychované opice, ale pokud je pravda, že se v Melace čas zastavil v 16. století, kdy Melaku dobili Portugalci, tak se jim nedivím, že jsou skeptičtí o našich mravech. Doufám jen, že tresty za porušení nejsou lámání v kole nebo roztahování na žebříku.

Melaku postupně drželi Portugalci, Holanďani a Briti. Proto je tu tolik koloniální architektury, vlastně nejvíc z celé Malajsie. Velká část centra pozůstává z holandských koloniálních budov a v největší z nich – Stadthuysu (radnici) – je dnes Historické muzeum. Celé náměstí kde Stadthuys stojí je červené – jak Stadthuys, tak Kristův kostel, věž s hodinami i okolní domy. Bylo by skvělé, kdyby svítilo slunce. Je ale pod mrakem, takže barvy jsou do šediva.

Čínských chrámu je v Melace přeci jen nejvíc

V historickém centru je pěší zóna vedoucí od radnice až k Hale prohlášení nezávislosti. Obtáčí tak vlastně jižní stranu kopce, na kterém stojí kostel sv. Pavla ze 16. století.

Mám hlad, tak si jdu něco koupit do velkého nákupního centra u moře. Před několika léty na jeho místě ještě bylo moře, ale stavební inženýři už pár let uměle zvětšují Melaku tím, že vysušují pobřežní šelf, což jím umožnilo postavit nejen tohle nákupní centrum, ale i desítky obytných domů.

Po obědě šplhám konečně do kopce s kostelem sv. Pavla. Samotný kostel už je jen zarostlá ruina bez střechy, ale pořád impozantní a tu správnou středověkou atmosféru ji dodávají velké náhrobní kameny opřené o vnitřní zdi. Odsud je dobře vidět onen pás nové půdy získané z moře, dnes už celý zastavěný obytnými bloky s červenými střechami. Dál na moři kotví několik lodí.

Když už jsem v centru, procházím se až na konec pěší zóny k Hale prohlášení nezávislosti, kde je Porta de Santiago, jediná zbylá brána (a vlastně i jediný stojící zbytek) původní portugalské pevnosti A’Famosa, postavené Alfonsem d’Albuquerquem už roku 1512.

Hned vedle, obklopena krásnou zahradou, stojí kopie sultánova paláce. V téhle elegantní dřevěné budově sídlí Kulturní muzeum s podobnými diorámami a exponáty jako Muzeum královských zvyků v Kota Bharu. Jako v jiných muzeích v Malajsii i tady se musí chodit bez bot a nesmí se fotit.

Porta de Santiago, Kulturní muzeum, Hala prohlášení nezávislosti a kostel sv. Pavla jsou tak blízko sebe, že na louce naproti, odkud je na všechny výhled, bylo postaveno hlediště a každý večer se tu koná zvuková a laserová šou zobrazující hlavní události malajské historie. Snad se mi podaří na ni dostat. V každém případě je centrum opravdu přecpané zbytky z doby kolonizace a v noci se tudy určitě musí procházet duše původních i evropských obyvatel z té doby. Evropané se tu, ostatně jako všude kam vkročili, neukázali zrovna v dobrém světle. o to obdivuhodnější je, že Malajci zachovali (a udržují) všechny němé svědky kolonizace.

Když se rozhlížím kolem sebe, nevidím už všechny ženy jen v šátcích jako v Kota Bharu. Vliv islámu asi opravdu bude trochu menší. Jinak se tu míchají všechny hlavní skupiny žijící v Malajsii – Číňani mají svojí Čínskou čtvrť, Indové zase Malou Indii. Jako v Singapuru. Obě si nechám na zítra.

Teď večer využívám toho, že je tu levný přístup na Internet a během hodiny a půl konečně píšu delší dopis svojí Sněhurce a taky odpovídám na převážnou většinu dopisů, které jsem dostal za poslední měsíc. Sedět tady je ale příjemné i z jiné stránky. Venku je totiž vlhko a už zase prší, takže trochu chládku neuškodí.

Den 149, pátek 15. 1.

Tohle město je strašně líné. Vstávám až v půl osmé a hotelu odcházím o hodinu později. I tak mi teprve odemykají dveře abych se vůbec dostal ven. Na ulicích to pokračuje – jsou prázdné až hrůza. Je pátek, tak všichni užívají klidu. Většina krámků má stažené rolety, jen Číňani už kmitají, vaří polívky a čekají na své pravidelné nebo i náhodné zákazníky. Já jsem jeden náhodný a dávám si kuřecí polívku a k ní sladký vývar z červených fazolí. Docela dobr, hned se cítím líp.

Některé mešity je snadné si splést s kostelem, což je i případ mešity Kampung Hulu

Procházím Čínskou čtvrtí k mešitě Kampung Hulu. Mešity jsou tu úplně jiné než na Středním východě nebo na indickém subkontinentu. Od naší představy jak by měla mešita vypadat (založené na mešitách nejbližších, tj. tureckých) se odlišují asi nejvíc ze všech mešit co jsem zatím poznal.Jsou ovlivněny slohem sumaterských mešit – velká čtvercová hala přikrytá stupňovitou střechou plus minaret – a klidně bychom je mohli nazývat kostely. Sice se do nich smí, ale ne přímo do modlitební haly. Ta je v případě Kampung Hulu velmi prostá (vidím přes otevřené dveře), takže to vlastně ani nevadí.

Ulice kde stojí Kampung Hulu je zajímavá i tím, že na 300 metrech je mešita, taoistický a hinduistický chrám. Taoistický Čeng Hun Teng je nestarším čínským chrámem v Malajsii – pochází z roku 1646. Jméno znamená „Chrám věčných oblaků“ a opravdu je pořád zahalen do oparu. To ale není u taoistických chrámů nic neobvyklého, protože jde o kouř z vonných tyčinek, které taoisti zapalují a mávají s nimi v duchu staletých modlitebních rituálů. Chrám není vlastně JEN taoistický. Všechen materiál, stejně jako architekti i stavitelé byl dovezen z Číny a chrám byl postaven a zasvěcen Třem učením – buddhismu, taoismu a konfucianismu. Je krásně barevný, s převládající červenou a černou. Na střeše opět trůní vyřezaní fantastičtí draci a vedle nich čínští bojovníci v brnění z barevných sklíček.

Třetí chrám je Šrí Pogyatha Vinoyagar Murthi. Jen nakukuju dovnitř, ale nic zajímavého. Zato jeho vstupní brána je opět samá barevná soška z hinduistické mytologie – jde o jihoindický chrám.

Na oběd se stavuju v jednom levném centru jídelen. Dávám si smažené nudle v černé omáčce s krevetami a jako zákusek pak čendol – zelené nudle s černými fazolemi zalité kokosovým mlékem, posypané drceným ledem a přelité hnědým cukrem. Mňam!

Melaka má nejen Čínskou čtvrť, ale i Bukit China – Čínsky vrch. V 15.století na něm bylo sídlo mingské princezny, která se vdala za melackého sultána. Přivezla si sebou 500 služek, takže jim ten kopec akorát stačil. Dnes už ale není po žádném sídle ani stopy, zato je tu největší čínský hřbitov mimo území Číny, kde má být 1200 hrobů. Některé hroby prý pocházejí až z dob dynastie Ming.

Není tak narvaný jako naše hřbitovy, mezi hroby je hodně místa a každý hrob má kolem sebe ještě oválnou betonovou ochranu zapuštěnou do země. Čínské hřbitovy se často stavěly právě na kopci, s hroby zapuštěnými do jeho závětrného svahu, aby byly uchráněny před zlými větry. Z kopce taky mají nebožtíci lepší přehled o tom jak si vedou jejich potomci.

Červený Kristův kostel je připomínkou pestré koloniální minulosti Melaky

Zpět v koloniálním centru se po schodech šplhám do Stadthuysu, třípatrové budovy s velkým a opravdu dobrým muzeem. Historie Malajsie je tu vyložena pomocí diorám a obrazů. Jsou uspořádány skoro jako komiks, jen s vysvětlujícími cedulkami místo bublin. Etnografické muzeum zase ukazuje život různých skupin obyvatel Melaky a okolí, jejich oblečení, svatební rituály apod. Všechno si přečíst by trvalo pěkně dlouho, tak se hlavně koukám na všechny věci, které byli (a stále ještě jsou) obyvatelé Melaky schopni vyrobit, ušít, vyřezat, napsat.

Stejně červený jako Stadthuys a stejně koloniální je i Kristův kostel. Právě zase začíná pršet, tak se do něj schovávám a mám chvilku klid od aut a motorek.

Prší už delší dobu, tak vytahuju deštník a jdu do internetové kavárny odpovědět na pár dopisů.

K večeři mám zase oblíbený lančmít, ale i když už jsem plný, přeci jen neodolávám a dávám si ještě místní specialitu – polívku laksa, jídlo Noynyů, potomků bývalých čínských přistěhovalců, kteří se v Malajsii zadaptovali tak, že na rozdíl od dnešních zdejších Číňanů přejali velkou část malajských zvyků a malajského životního stylu. Stala se tak z nich úplně zvláštní skupina: už ne Číňani, ještě ne Malajci, ale prostě... Noynyové.

Když večer v hotelu říkám, že chci odcházet ráno v 7.30 (tj. v nejdříve „povolený“ odchod), dostává se mi zamračeného pohledu. Prý je to hrozně brzo a tak recepční strhává cedule „povolující“ odchod už v 7.30, protože se jim nechce vstávat! To se mi teda ještě nestalo. Tolik příkazů a zákazů a člověk ještě aby prosil o otevření dveří podle jejich vlastních (a vyvíjejících se) regulí! Tak tady jsem naposledy. Guesthouse se jmenuje Eastern Heritage, což znamená „Východní dědictví“, ale nevím, co přesně tím dědictvím nají na mysli. To je teda opravdu líný město.

• ◄ SINGAPUR – Smíšený den
• MALAJSIE – Kuala Lumpur ►