MALAJSIE – Georgetown (Penang)

Penang je (byl) nejstarší britskou základnou v Malajsii. Z pevnosti Fort Cornwallis, postavené roku 1786 na místě, kde představitel Východoindické společnosti Francis Light vystoupil na břeh, už sice stojí jen obvodová zeď, ale třeba kostel sv. Jiří, budova Nejvyššího soudu či neoklasicistní Státní sněm jsou netknuté a představují skvělou ukázku stylu tehdejší doby...

Den 157, sobota 23. 1.

Penang je jméno jednoho ze států Malajsijské federace. Je pojmenován po ostrově ležícím asi 3 km od západního pobřeží Malajského poloostrova, do státu Penang kromě něj ale patří i úzký pruh pevniny nejblíže ostrovu. Hlavním a zároveň největším městem je Georgetown, pro něž se ale taky vžil název Penang.

Ostrov je jedním z nejnavštěvovanějších míst v Malajsii, protože se na něm dá snadno zkombinovat povalování na jeho skvělých plážích s poznáváním historického Georgetownu. Ve státu Penang navíc sídlí řada továren nadnárodních firem, včetně pobočky B. Braun. Mě sem přivály dvě skutečnosti: indonéský konzulát, kde chci požádat o vízum a každodenní lodní spojení se Sumatrou, které chci využít pro přepravu do Indonésie.

Dříve se dalo na Penang kromě letu dostat jen přívozem. Dnes už je ale spojen s pevninou 12 km dlouhým mostem (nejdelším v Asii), takže nás bus přiváží až do samého centra Georgetown, pod 59patrové obchodní centrum Komtar.

Čtvrť kde vystupuju je veskrze moderní a nové a nové budovy ve fázi dostavby. Stačí však projít pár ulic a ocitám se v snad nejčínštější Čínské čtvrti na celém Malajském poloostrově. Je ještě rozlehlejší než singapurská, ale daleko živější a autentičtější. Je součástí každodenního života tisíců Číňanů a ne jen znovu vybudovanou turistickou atrakcí. Krámky jsou namačkány vedle sebe, u nich posedávají majitelé popíjející čaj se známými nebo se zákazníky. Čínské jídelny jsou plné a kromě cinkotu příborů a prskání páleného oleje jsou z nich slyšet hlasité diskuse a hádky stolovníků. Prostě živo a hlučno, jako ve správné Čínské čtvrti. Ubytovávám se tady v jednom z čínských hotýlků, takže jsem přímo v centru dění.

Čínská čtvrť v Georgetown je nejmalebnější Čínskou čtvrtí v Malajsii (všudypřítomné reklamy nutno odmyslet)

Zase začíná pršet, takže dnes se už nikam moc nepodívám. Obcházím jen pár bloků v okolí, abych se zorientoval a zmapoval situaci. Déšť mě však brzo zahání zpět do hotýlku. I tak ale potřebuju co nejdřív zjistit, kde přesně je indonéský konzulát, tak si beru deštník a vyrážím do centra najít informační kancelář.

Je to trochu fuška, protože má být ve třetím patře obchoďáku Komtar, kde je ale zároveň alespoň 100 dalších krámků. Mám ale čas, tak chodím dokola tak dlouho, dokud na ni nenarazím. Kupuju si mapu a dostávám rady jak se ke konzulátu co nejjednodušeji dostat.

Venku je pěkný slejvák, takže než se dostávám zpět do hotelu, jsem mokrý i přes deštník. Ten je v tropickém dešti nanic. Prošel jsem ale zároveň kolem několika míst s Internetem, takže tenhle „mokrý“ výlet nebyl zas tak úplně k zahození.

Pozdě večer se ve stejné noclehárně jako já ubytovává australský pár. Právě přijeli z Indonésie, kam přiletěli z Austrálie. Jejich trasa Indonésií byla totožná s mojí, jen v opačném směru (tj. Nusa Tenggara – Bali – Jáva – Sumatra). Moc si Indonésii pochvalují, nezaznamenali žádné nepokoje nebo jiné nepříjemnosti, které by jim zkazili cestu. Jen jedna ne příliš dobrá zpráva se týká letů z Kupangu na Timoru do Darwinu v Austrálii, který chci použít. Kvůli malé obsazenosti letů budou prý někdy v průběhu tohohle roku (1999) zrušeny. Pokud by se tak stalo ještě než bych se stačil dostat do Austrálie, znamenalo by to další nepříjemné náklady. Jedinou možností jak se dostat do Austrálie by pak byl let z Bali, který je nejen dražší, ale ještě bych se musel z východních indonéských ostrovů vracet několik set kilometrů zpátky, protože Bali je někde uprostřed na mojí trase Indonésií. Jsem zvědav jak to celé dopadne.

Den 158, neděle 24. 1.

Venku poprchává, ale nechce se mi hnít v hotelu, tak si beru deštník a jdu ven. Je neděle dopoledne a na ulicích žádné vzrůšo. Mám to jen kousek do Koloniálního distriktu s mnoha vzpomínkami na evropskou nadvládu.

Penang je (byl) nejstarší britskou základnou v Malajsii. Z pevnosti Fort Cornwallis, postavené roku 1786 na místě, kde představitel Východoindické společnosti Francis Light vystoupil na břeh, už sice stojí jen obvodová zeď, ale třeba kostel sv. Jiří, budova Nejvyššího soudu či neoklasicistní Státní sněm jsou netknuté a představují skvělou ukázku stylu tehdejší doby. Na křižovatce blízko Fort Cornwallis zase stojí Památné hodiny královny Viktorie. Ční do výše 60 stop, jedna stopa za každý rok její vlády.

Na parkovišti naproti poště se vracím zpět do současnosti a jsem svědkem dalšího hromadného ptačího koncertu. Podobně jako v Singapuru i tady se sjíždí Číňani z celého města a přivážejí sebou své opeřené miláčky. Klece visí pod dlouhým přístřeškem a ptáčci se snaží překřičet jeden druhého. Vetší ptáci ve větších klecích jsou soustředěni na jednom místě a ti menší, v menších klecích, o kousek dál. Lidi přicházejí, diskutují a samozřejmě poslouchají.

Dal si pauzu

Po hlavní bankovní ulici, dnes pusté jako po atomovém výbuchu, přicházím do indické čtvrti. Tady je živo. Indické restaurace jsou plné Indů, ale i Číňanů, a v každém druhém krámku cítím vonné tyčinky. Přicházím k barevnému hinduistickému chrámu Šrí Mariamman s vysokým gopuramem (věž nad vchodem do chrámu s barevnými soškami hinduistických bohů). Uvnitř je chrám stejně barevný jako zvenku. Nejsrandovnější je tlustý, pěkně růžově vyvedený Ganéša.

V další ulici už jsem zase zpět v Čínské čtvrti a stojím před čínským chrámem Kuan Yin Teng. není nijak zvlášť barevný nebo elegantní, ale zato mimořádně živý. Stojí před ním několik stánků s vonnými tyčinkami a květinami, které si přicházející Číňani kupují aby je v chrámu obětovali. Uvnitř tyčinky zapálí, vyjdou s nimi na slunce a opakovaně zvedají nad hlavu. Pak se vrátí dovnitř a doutnající tyčinky zapíchají do hliněných nádob rozmístěných po chrámu. Jiní si kupují papírové peníze, v chrámu je zapálí a hořící hodí do pecí před chrámem. V chrámu i okolí je plno čoudu, vůně a taková trochu tajuplná atmosféra.

V Čínské čtvrti jsou i mešity. Jedna z nich, mešita Acheen, je zvláštní tím, že místo klasického malajského minaretu má minaret egyptský. Postavil ji roku 1808 jeden arabský obchodník a hned se stala pro místní i projíždějící muslimy vyhledávaným místem.

Člověk by neřekl, jak těžké bude v Malajsii sehnat některé obyčejné věci. Teď třeba potřebuju koupit nový hřeben a krabičku na mýdlo, protože ty staré už mi dosluhují, ale ani v Komtaru, největším nákupním centru, nemám šanci. Prostě je nemají. Dost dobře to nechápu, protože jinak jsou tu obchody plné kosmetický výrobků jako u nás. Asi budu muset zajít do nějakého nákupního centra mimo střed města, protože tam žije víc lidí a mohli by být líp zásobeni.

Sedám si s obědem na terasu Komtaru a při jídle pozoruju na místní mládež. Je neděle, takže mají volno a jen tak se poflakují kde je zrovna napadne. Jedni se přihrnují ve větší skupince, s foťákem se fotí spolu, pak se chtějí fotit se mnou a budou se chtít fotit ještě bůhví s kým.

Kousek ode mně sedí pár, jejichž vztah má možná na kahánku. Ona je muslimka v dlouhých šatech a šátku, on sice nemá muslimskou čepičku, ale určitě bude taky muslim (vždyť jsme v Malajsii). Ona má šíleně strhaný výraz a ač oba mluví, skoro vůbec se na sebe nepodívají. Milostná trápení jsou prostě všude.

Z Komtaru se pěšky vydávám k obchoďáku Midlands, který má být asi 4 km od Čínské čtvrti. Je to skvělá procházka, protože vidím jak se postupně mění atmosféra čtvrtí kterými procházím. Ubývá zástavby a přibývá zeleně. Ještě dál od centra už ani nejsou chodníky, protože v těchhle místech by normální člověk pěšky nešel. Nejspíš to ale není tím, že nejsem v centru, ale v rezidenční čtvrti. Stojí tu bělostné vilky a nablýskaná auta.

Jakmile se ocitám na hlavní ulici, kousek od Midlands, zase se vrací chodníky a je tady o poznání rušněji. Hned naproti Midlands je indonéský konzulát, tak se dívám jak mají zítra úřední hodiny, abych s vyřizováním víza mohl začít co nejdřív.

Pojízdná „občerstvovna” na ulici, kde si můžete dát oblíbené malsjké mlsky čendol nebo ais kačang

Midlands je velké obchodní centrum, skládající se však jen ze samých restaurací rychlého občerstvení, butiků a heren. Hrací automaty zabírají několik pater(!) a je v nich natřískáno. Nejoblíbenější jsou jednoznačně střílečky a automobilové závody. Hned vedle je několik obchodů s počítačovými hrami. Samé plagiáty, nikde nevidím jediné originální CD (dá se to poznat podle amatérský okopírovaných přebalů z původních CD.

Ve druhém patře se stavuju v internetové kavárně. Taky se tu o sto šest paří hry, ale počítačů je dost, takže zbývá i na nás „internetisty“.

Když vycházím ven, zase prší. A pořádně. Nechce se mi ale jet autobusem, tak se zpět vydávám vyzbrojen proti tropickému lijáku jen deštníkem.

Den 159, pondělí 25. 1.

Telefonát na indonéský konzulát skončil neúspěšně – mluvili na mě jen indonésky. Nemůžu si teda nic zjistit předem a v každém případě se tam musím vypravit. Nasedám na bus a za půl hodinky už jsem tam. V buse si jen tak letmo všímám inzerátu, na kterém B. Braun hledá zaměstnance.

Vydávání víz mají na konzulátu docela zajímavě zorganizovaný: velká místnost se židlema na čekání a řada přepážek s úředníky. Úplně jako v bance. Chci se jen zeptat co potřebuju k získání víza, ale oni mi berou pas a nechávají mě čekat. Deset minut, čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu... teda vypadá to tu 10× líp než jak rychle pracují. Po hodině čekání mě úřednice zpraží oznámením, že „člověk, který má na starosti tyhle země, tady není, takže musíte do Kuala Lumpur“. Neeeeee!!! To snad není možný! To fakt musí bejt blbej vtip! Bohužel není. Nezbude mi nic jinýho než si sbalit svých pět švestek a vrátit se do KL!

Dneska je pondělí a jelikož ti lenoši na indonéském velvyslanectví v KL potřebují k vyřízení víza tři dny, musel bych žádost podat zítra ráno, abych měl alespoň nějakou šanci, že vízum dostanu do pátku. Teď už je půl jedenáctý, tak to sebou teda musím pěkně hodit, abych se stihnul dostat do KL ještě dnes večer (cesta trvá alespoň šest hodin).

Vracím se do centra, musím si koupit zpáteční letenku do Medanu, protože už ji musím mít zítra ráno připravenou k žádosti. Bohužel i tady se při vracení nepoužité letenky, opět jakkoliv drahé, platí pokuta! Sice jen polovina než v Singapuru, ale i tak je to skoro tolik jako cena lodního lístku Penang-Medan. Zase mi nezbývá nic jiného než se s tím smířit a ty prachy vypláznout. Platím kreditkou, takže při vracení letenky mi bude zbylá částka vrácena zase rovnou na můj účet. Alespoň že nebudu muset po městě běhat s kupou ringgitů a pokoušet se je směnit na dolary, ve kterých se letenka platí.

Letenku už mám, tak si můžu a půl jednou koupit jízdenku do KL a hned si běžím sbalit věci do hotelu. Ráno už jsem zaplatil za další nic, protože jsem věřil, že tady strávím pár dní čekání na vízum, ale daří se mi ty peníze vymámit zpátky.

Bus, kterým odjíždím, má označení Super V.I.P. a je opravdu superpohodlný. V každé řadě jen tři sedadla (2+1), která se dají sklopit skoro až do polohy postele. Bohužel jsem si v tom spěchu nemohl moc vybírat čím pojedu. Teď je nejdůležitější abych se co nejdřív dostal do KL, takže nějaký ten ringgit navíc je nepodstatný. Už teď ale vidím, že po započítání všech nákladů (cena víza, pokuta, cesta Georgetown-KL-Georgetown, pobyt v KL) bude indonéské vízum zdaleka nejdražším vízem jaké jsem kdy dostal. A to dělám dost nejistou věc, protože nikde není psáno, že ho musím dostat.

• ◄ MALAJSIE – Cameron Highlands
• MALAJSIE – Kuala Lumpur ►