NEPÁL – Káthmándské údolí

Využívám toho, že jsem si půjčil kolo a hned ráno si vyzvedávám thajské vízum. Cestou stavím v Pašupatinathu, nejdůležitějším chrámu v Nepálu. Stejně jako Váranásí leží Pašupatinath na svaté řece (Bagmati). Stejně jako ve Váranásí jsou na jejím břehu ghaty. A stejně jako ve Váranásí i tady se spalují zemřelí hinduisté...

Den 96, pondělí 23. 11.

Ráno už jako tradičně začínám „rituální“ snídaní chleba s mangovou marmeládou. Je zvláštní, že od té doby co jsem začal snídat tuhle marmeládu, mám pořád průjem. Jím ji od té doby co jsem přijel do Káthmandú. Možná to s ní souvisí, možná ne, protože během dne se občas někde v restauraci napiju vody a jídlo mám taky pokaždé jinde. To jsem ale v Indii dělal taky. Tady se fakt dá těžko zjistit co je tou pravou příčinou. Proto budu jíst dál chleba s mangovou marmeládou, dokud nějakou marmeládu budu mít, a pak se uvidí.

Řada zajímavých míst v údolí je mimo Káthmandú. Půjčuju si kolo /horské, s opravdovou přehazovačkou!) a vydávám se po výpadovce ven z města. Výletů na kole chci podniknout několik, takže tenhle je jen prvním z nich.Mířím na sever, do vesničky Budhanilkantha.

Cestou se stavuju na thajském velvyslanectví požádat o thajské vízum. Pas s vízem si mám vyzvednout zítra. Mimochodem Češi, kteří přiletí do Bangkoku bez víza automaticky dostanou 15denní pobyt, který se ale nedá prodloužit. Já ale chci 30 dní, takže žádám o vízum už tady. Z plakátu před velvyslanectvím se dozvídám, že od 8. do 13. prosince se mají v Bangkoku konat 13. asijské hry. To je zrovna v době, kdy bych tam měl přiletět. Doufám, že ceny ubytování budou přijatelné.

Za velvyslanectví, které je na severním předměstí, už začíná cesta stoupat do kopce. Vzduch je konečně trochu lepší než na silnicích v centru, 6 km odsud. Jezdit tam na kole je jako koledovat si o okamžitou rakovinu plic. Přes výfukové plyny nejde někdy vůbec vidět (!) a tak není divu, že docela dost Nepálců nosí roušky přes nos.

Budhanilkantha, Bodhnath a Gokarna

Teď jsem už sice 8 km z centra, takže mimo Káthmandú, ale baráky ještě pořád nepřestaly. Stojí sice jen podél téhle silnice, ale zástavba je prakticky nepřerušená až do Budhanilkanthy, asi 9 km od centra. Za pruhem domů však vyčuhuje pole a před sebou vidím hřeben hor obepínající celé údolí. Tam dál v horách mají být buddhistické kláštery. Já se ale zatím spokojím s tím za čím jsem přijel – pětimetrovou ležící sochou Narayana, inkarnace boha Višnu, kolem které byla od doby jejího objevení postavena hinduistická svatyně.

Socha pravděpodobně pochází ze 7. století n. l., poté ale na dlouhou dobu zmizela (i se svými dvěma kopiemi) a byla znovu nalezena farmářem, kterého vyděsil potok krve jenž vytryskl ze země v místech kde jeho pluh zavadil o Višnuovu nohu. Dnes je socha položena uprostřed malého jezírka, kde Narayan leží na posteli tvořené jedenáctihlavým hadem Anantem, všech 11 hlav rozprostřených kolem své hlavy.

Stupa Bodnath

Celá tahle kamenná paráda je dlouhá pět metrů a slouží jako poutní místo pro hordy hinduistů. Teď právě probíhá něco jako ranní očista a krmení Narayana. Asi 20 hidnuistů téměř v transu sleduje jak dva muži umívají Narayanovi obličej, napájí jej mlékem a malují řasy na červeno. Docela zajímavé. Je zvláštní, že jediný kdo nesmí tuhle podívanou vidět je nepálský král. Je totiž stejně jako Narayan inkarnací Višnua a pohled na sebe sama by mohl mít tragické následky. Existují nicméně další dvě kopie téhle sochy, na které se král může podívat úplně bez obav (když jsou to jen kopie, že?). Nejbizarnější ale je, že nikdo si není jist, která z těch tří soch je vlastně originál. Král je tak teoreticky ve smrtelném nebezpečí ať se podívá na kteroukoliv z nich.

Venku platím za hlídání kola jednomu místnímu klučinovi a rozjíždím se zpět ke Káthmandú. Nevracím se ale ještě zpět, nýbrž na Ring Road (jak název napovídá je to jakýsi okruh kolem města) zahýbám na východ, ke stupě Bodhnath, největší v Nepálu a jedné z největších na světě.

Bodhnath je pravé turistické místo. Z hlavní ulice musím projít úzkou uličkou a najednou jsem na velkém kruhovém náměstí, jemuž dominuje stupa uprostřed a krámky se suvenýry po jeho obvodu. Brrr, jako bych byl v Thamelu. Alespoň ale můžu pozorovat Tibeťany z krámků hrající karty nebo tibetské ženy nakupující zeleninu. Taky se znovu objevili žebráci, které z logických důvodů turistická místa přitahují přímo magneticky.

Kolem stupy je několik buddhistických klášterů. To je dokládá fakt, že stupa je hlavním náboženským centrem nepálských buddhistů, hlavně Tibeťanů.

První stupa byla v Bodhnathu postavena údajně už v 7. století n. l., stupa současná může pocházet tak ze století 14. Není jisté, jestli stupa něco obsahuje. Někteří říkají, že je v ní uchován kousek kosti z Buddhova těla – stupy totiž byly stavěny hlavně jako schránky na svaté ostatky, případně k připomenutí důležitých událostí či míst.

Modlitební vlaječky na stupě Bodhnath se modlí za vás... pokud jste je už předtím v přesném počtu odříkali a splnili další podmínky

Vlastní stupa – bílá polokoule s čtvercovou nástavbou – stojí na několika vysokých, pyramidovitě se zmenšujících podstavcích. Přes ně vedou na každé z hlavních světových stran schody. Na čtvercové nástavbě jsou opět nakresleny Buddhovy oči a nos, nepálská jednička. Kolem základny stupy je 108 Buddhů v různých meditačních pozicích. Všechno tohle, už tak dost mohutné, je obestavěno zdí, kolem které se po celé délce táhnou modlitební mlýnky. Věřící tak můžou až do smrti hodit kolem stupy (vždy ve směru hodinových ručiček) a točením mlýnky posílat do nebe modlitbu, která je na nich napsaná – „Óm mani padme um“. Z vršku jehlanovité střech visí dolů modlitební vlajky a stupa je politá oranžovou barvou vytvářející kolem celého obvodu půlkruhy.

Pár kilometrů za Bodhnathem, po cestě plné děr a výmolů, přijíždím ke chrámu Gokarna Mahadev. Je postaven ve vesničce Gokarna, položené na okraji zeleného Gokarna Safari parku. Stojí na břehu svaté řeky Bagmati, jak ostatně napovídá i malý ghat. Celý chrám je poset krásnými ukázkami umění Newarů. Každé okno a všechny dveře jsou nádherně vyřezávány. Kolem chrámu navíc stojí celá spousta soch – čtyřhlavý Brahma, Šivův býk Nandi, kostlivec, Ganéša, Buddha, kráva. Kolem chrámu pobíhají děti a škemrají abych je vyfotil. Dovnitř bohužel nemůžu, protože jako ve velkém počtu hinduistických chrámů ani tady nehinduisti dovnitř nesmí.

Dnes jsem se ještě chtěl jet podívat do Patanu, přímo přes řeku na jih od Káthmandú, ale cesta tím směrem po zasmogované Ring Road mě úplně oddělala, takže se u letiště obracím a vracím se zpět do centra.

Káthmandú

Přijíždím docela KO, nadýchaný smradu, zaprášený, tak ani není divu, že si za odměnu poprvé dávám místní pivo. Vlastně není tak úplně místní, nýbrž jde o indické Kingfisher (Ledňáček). Ale co, vyráběné je tady, stejně jako dánský Tuborg, německý Iceberg, či filipínský San Miguel, a chutná dobře. Pivo patří taky k jednomu z nejčastějších námětů zobrazených na velkých reklamních billboardech roztroušených po celém Nepálu. Jééé... to to do mě zasyčelo!

Pašupatinath

Den 97, úterý 24. 11.

Využívám toho, že jsem si půjčil kolo a hned ráno si vyzvedávám thajské vízum. Cestou stavím v Pašupatinathu, nejdůležitějším chrámu v Nepálu.

Stejně jako Váranásí leží Pašupatinath na svaté řece (Bagmati). Stejně jako ve Váranásí jsou na jejím břehu ghaty. A stejně jako ve Váranásí i tady se spalují zemřelí hinduisté.

Chrám je zasvěcen Šivovi, což lze snadno poznat podle neobvyklého počtu soch Šivova býka Nandi před chrámem i v celém okolí, a taky podle obrovského trojzubce tyčícího se na nádvoří chrámu. Nehinduistům je bohužel vstup zakázán, takže můžu nakukovat jen z kopce na protějším břehu.

Sádhu před řadou chrámů zasvěcených Šivovi

Na protějším břehu je taky chrámový komplex Gorakhnath, který by byl zvláště blízký milovníkům atmosféry typu pražského židovského hřbitova. Mezi stromy je tu roztroušena řada malých zanedbaných svatyň a soch, včetně kamenných býků Nandi před každým z nich. Tu správnou atmosféru tomu dodává i zatažené nebe a tím pádem i měkké stíny.

Kousek od Gorakhnathu je chrám zasvěcený vagíně bohyně Parvati (Šivova manželka). Pověst praví, že když byl Šiva napaden svým tchánem, jeho žena Parvati to tak dopálilo, že ji zachvátily plameny (odsud taky pochází tradice sati, neboli upálení vdov na hranici spolu s manželovým tělem). Jak zdrcený Šiva nesl pryč její tělo, to se pomalu rozpadalo a její vagína spadla právě sem. Nehinduisti do chrámu nesmí.

Nechci si nechat ujít pohled na největší atrakci Nepálu – Himaláje. Nepůjdu na žádnou túru, ale chci se cestou z Káthmandú zpět do Teraie (nepálská nížina) dostat do městečka Daman, odkud má za dobrého počasí být skvělý výhled od Dhaulagiri až po Mt. Everest. Bude mě to stát trochu času. Do nížiny existuje rychlejší cesta, ale ta se nedrápe do takové výšky, aby bylo vidět celé Himaláje jako z Damanu. Proto se cestou z Pašupatinathu stavuju na autobusovém nádraží zeptat kdy jezdí busy do Hetaudy (dopravní křižovatka v Terai) právě přes Daman. Je pravda, že bych mohl jet s nějakou turistickou kanceláří na jeden z oblíbených výhledů na Himaláje z kopců kolem Káthmandú, ale na to nemám peníze. Abych zvětšil pravděpodobnost, že opravdu něco uvidím (počasí si tady dělá co chce), nejen že pojedu do nížiny přes Daman, ale pozítří (poslední den v Káthamandú) si nejspíš půjčím kolo a vyšlápnu si do Kakani, vyhlídky 23 km od Káthmandú.

Z autobusového nádraží se vracím zpět do centra a mířím dál za řeku, do města Patan. Pořád mě ještě trápí průjem, tak se stavuju v hotelu trochu se vyléčit. Ta jízda ve smogu a prachu mi moc nepřidává.

Patan

Patan je jedno ze tří velkých měst v údolí a taky jeden z bývalých městských států. Z moderního centra se úzkou uličkou dostávám rovnou do srdce starého Patanu – na Palácové náměstí. Pokud káthmandské Palácové náměstí je přeplněné chrámy, pak to patanské je jimi přímo přecpané. Stojí si jeden vedle druhého, takže se ani nedají pořádně dělat fotky. Vždycky jsou na ní chrámy dva nebo spíš víc.

Dveře Královského paláce

Z té spousty chrámů jednoznačně vyčnívají dva hinduistické chrámy zasvěcené Krišnovi. Oba jsou ozdobeny skvělými ornamenty a obrazy vysekanými do kamene, z něhož jsou postavené. Ostatní chrámy na náměstí jsou architektonicky shodné s chrámy v Káthmandú, tj. postavené z cihel a dřeva, s pagodovými střechami a zručně vyřezávanými okny a dveřmi.

Celou východní část náměstí zabírá Královský palác, kam bohužel není, s výjimkou jediného nádvoří, přístup.

Projíždím uličkami Patanu a tu narážím na buddhistické Zlatý chrám, tu zase na Chrám tisíce Buddhů, nebo postě míjím jezírko, na jehož břehu jsou postaveny malé chrámy se šňůrami na prádlo nataženými mezi sebou. Je to fakt zvláštní svět. Chrámy slouží jako sušárny, staleté sochy stojí na rozích, pomočené od psů a v některých zchátralých svatyních, starých třeba 600 let, se hrají děti na schovku, nebo na vojáky. Člověk se cítí jak ve středověku. Vše ještě umocňuje jízda mezi poli, kde se stále pomocí býků a obilí mlátí ručně.

Když se vracím z Patanu, je horizont nad severními kopci (oddělujícími Káthmandské údolí od hor) tak čistý, že krásně vidím skalnaté, sněhem pokryté vrcholky Himalájí. Tohle úžasné panorama tu mají lidi za dobrého počasí každý den k snídani.

Káthmandú

Před vrácením kola ještě zajíždím do pobočky letecké společnosti Biman, která lítá na lince Dhaka-Bangkok. Trochu mě šokují, že cena letenky Dhaka-Bangkok je o 80 dolarů vyšší než let se stejnou společností z Kalkaty přes Dhaku(!) do Bangkoku. Pokud je to pravda, bohatě by se mi vyplatilo za pár dolarů dojet po zemi z Dhaky do Kalkaty a letět do Bangkoku odsud (s noční zastávkou v Dhace, placenou Bimanem!). Nejlevnější lety Dhaka-Bangkok, cenově srovnatelné s lety Kalkata-Bangkok od Bimanu, nabízel bhútanský Druk Air, ale to už je prý minulost. No, uvidíme v Dhace.

Vyzvedávám si vyšité vlajky. Bohužel musím některé nechat předělat, protože je odflákli. Ten zbytek je ale dost dobrý.

Večeři si dávám zase v malé tibetské jídelničce – zeleninové čoumein, moje nejoblíbenější jídlo – a přitom (za celou cestu poprvé) sepisuju na papír to, co budu posílat jako další zprávu na svoji internetovou stránku. Internet je tu totiž tak drahý, že bych se nedoplatil, kdybych to měl vymýšlet a psát až u počítače. Do teď jsem to tak ale dělal, protože mi prostě nezbyl čas něco napsat na papír.

Den 98, středa 25. 11.

VKáthmandú lze najít různé druhy dopravy. Rikši, kola, taxíky, busy a, světe div se... trolejbusy! Jediná trolejbusová linka je dlouhá 13 km a jezdí na ní staré, rozhrkané čínské trolejbusy. V jednom z nich teď právě sedím a pomalými poskoky se i s celým trolejbusem sunu na konečnou do města Bhaktapur. Jeden by neřekl, jak může být taková jízda čínským trolejbusem v Nepálu zajímavá. Především se divím, že ani jednou nespadla trolej. Taky si říkám, že není vůbec nacpanej, i když skoro hodinová jízda stojí jen 4 rupky. Alespoň mi to umožňuje pozorovat krajinu a i hory, které jsou ze silnice vidět mnohem lépe než z Káthmandú.

Bhaktapur

Bhaktapur je pro Nepál takový klenot, že od cizinců začali při vstupu do města vybírat „dobrovolný příspěvek na renovaci města“ ve výši 300 rupií (pro občany států jižní Asie 30 rupií). Proč ne, jen kdyby to opravdu šlo na renovaci města a ne „renovaci“ něčí soukromé peněženky. Výběrčí jsou prý rozmístěni na všech hlavních přístupových místech do města.

Hrnčířské náměstí je přes den poseté stovkami právě dokončených džbánků, hrníčků, talířků a další keramiky místních hrnčířů

Po Bhaktapuru je radost se procházet. Nejen že je čistý a vydlážděný cihlami, ale ve většině starého města není žádná doprava! Skvělá to myšlenka, která by rozhodně prospěla i centru Káthmandú.

Když přicházím do města od mostu, ne kterém platím „dobrovolný“ příspěvek 300 rupek, doslova zakopávám o Hrnčířské náměstí. Vlastně o hrnce na náměstí. Je totiž asi 10 hodin a slunce už dost praží na to, aby hrnčíři z okolních dílen vytáhli všechno právě vyrobené zboží, rozprostřeli na rohožích a nechali sušit. Většinou jsou to větší kousky pro místní nepálské maminy, ale našly by se i nějaké menší hrnečky na památku. Jen by nesměli být tak křehké. I když teď slunce pracuje za ně, hrnčíři nezahálejí a dál točí nové mísy, vázy a hrnce, aby bylo zase zítra co sušit.

Historická část Bhaktapuru s chrámy je trochu větší než ta v Káthmandú a skládá se ze tří náměstí: Palácového, Taumadhi Tole a Tačupal Tole. Palácové a Taumadhi na sebe plynule navazují, Tačupal je asi půl kilometru na východ od Taumadhi. Na procházku příjemných půl kilometru, protože budovy po cestě jsou stejně zajímavé a stejně dobře zrestaurované jako budovy na obou náměstích.

Zlatá brána nad vchodem do Paláce 55 oken

Na Palácovém (Durbar) náměstí jsem se docela zasmál u jednoho malého Šivova chrámu. Zatímco v Káthmandú jsou na trámech chrámu vyřezaní souložící lidé, tady jsou to želvy, kozy a i sloni. Sloni pak v misionářské poloze! Cha, cha, cha! Na jiném místě náměstí je zase úžasně zdobená branka. Tvoří vstup do Paláce 55 oken a údajně jde o nejdůležitější umělecké dílo v údolí. Nevím, jestli je ze zlata, jak napovídá její název Sun Dhoka (Zlatá brána), ale paráda to teda je: tepaný Višnuův Garuda, pod ním čtyřhlavá, šestnáctiruká bohyně Taledžu Bhawan a kolem další, nádherně symetrické ornamenty.

Kolem chrámů na Palácovém náměstí se malou uličkou dostávám na náměstí Tamudhi Tole. Jeho dominantou a vlastně dominantou celého Bhaktapuru je pětipatrový chrám Nyatapola. S výškou 30 metrů je nejvyšším chrámem v celém údolí. Jak je tu zvykem, i tenhle chrám je postaven na několika podstavcích a podél schodiště vedoucího nahoru stojí strážní sochy. Čím je socha výš, tím má větší sílu, přičemž každé socha je 10× silnější, než socha o jeden podstavec pod ní. Úplně dole jsou zápasníci Džajamel a Phattu, každý mající sílu 10 mužů. O stupínek výš jsou dva sloni, každý 10× silnější než zápasníci, takže o síle 100 mužů. Pak lvi, dvakrát pták Noh a úplně nahoře dvě bohyně – Baghini a Singhini. Nejsilnější však má být bohyně Siddhi Lakšmí, jejíž socha je schována uvnitř chrámu a již je chrám zasvěcen. Jelikož chrám je tak vysoký, dá se z úrovně náměstí jen obtížně udělat jeho fotka tak, aby nebyl zdeformován. Stačí ale vylézt na terasu protější restaurace a hned je pohled lepší, dokonce i s himalájským pozadím.

V celém Bhaktapuru je ještě několikrát tolik zajímavých míst a zákoutí než jsem popsal, ale to bych se opravdu upsal. Proto už zmíním jen jednu, mimořádně zajímavou – Paví okno. Jedno z nejfotogeničtějších uměleckých děl Bhaktapuru, a možní i celého údolí můžete vidět v malé uličce vedoucí z Tačupal Tole. Paví okno je nádherně vyřezávané okno s pávem uprostřed, zasazené ve zdi Muzea dřevořezby. V té samé zdi je spousta jiných oken, která být jinde by určitě sklízela velký úspěch. Paví okno je ale všechna strčí do kapsy. Nejlepší doba na jeho focení je dopoledne, protože je v uličce vedoucí ze severu na jih.

Náměstí Taumadi Tole s chrámy Nyatapola (vlevo, s pět střechami) a Bhairabnath (vpravo, se třemi střechami)

Bhaktapur ale není jen pastvou pro oči. Může být i pastvou pro peněženku. Tak nádherné dřevořezby, často inspirované právě Pavím oknem, kreslené mandaly nebo kovové sošky, jako tady jsem v Káthmandú opravdu neviděl.

Těch 300 rupek vstupu stálo za to, říkám si, když sedím ve zpátečním trolejbuse.

Káthmandú

Znovu si jdu vyzvednout vlajky, ale zase jsou špatně. Ach jo. Budu sem muset ještě jednou.

Večer trávím tři hodiny na Internetu a to přesto, že jsem celý příspěvek pro Cesty napsal předem. Odpovídám totiž na další dopisy došlé za těch několika dní co jsem tu byl naposledy. Další dopisy od miláčka, zpráva od Petra, že příspěvky, které do Čech posílám budou zveřejňovány na serveru www.novinky.cz (o čemž jsem se samozřejmě hned přesvědčil), nabídku na další spolupráci od časopisu Gastro Plus poté, co se chystají otisknout nějaké úryvky z mého afrického deníku týkající se gastronomie, pravidelný dopis od Alice a pak reakce a přání šťastné cesty od dalších lidí, které zatím osobně neznám, ale doufám, že je doma poznám.

A jak příjemná tečka večera přijde... ano, skvělá večeře v tibetské restauraci. Tentokrát si dávám thukpu (nudlová polévka se zeleninou) a zeleninové čoumein (to mi bude po odjezdu ze subkontinentu chybět).

• ◄ NEPÁL – Káthmándú
• NEPÁL – Za pohledem na Himaláj ►