NEPÁL – Sunauli a Lumbini
- Podrobnosti
- Vytvořeno 2. 3. 2000 •
- Aktualizováno 15. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4618×
Když už jsem se dostal až do Lumbini, chtěl jsem se podívat i do Tilaurakotu. Tilaurakot byl kdysi hlavním městem republiky Kapilavasta, kde Buddha jako královský syn strávil 29 let života. Během té doby se pohyboval jen po paláci, a tak když se ze zvědavosti dostal ven a viděl všude kolem bídu a dokonce i staré lidi, tak to s ním otřáslo, že už se do paláce nevrátil...
NEPÁL
Sunauli
Už za tmy přijíždíme do hraničního městečka Sunauli. Překročení hranice trvá pár minut, vlastně je to jen formalita. Žádná celní prohlídka a jsem v Nepálu. Dostal jsem se do roku 2055, letopočtu, jež je v Nepálu oficiálně uznáván. Taky jsme ale v roce 1117, což je zase letopočet uznávaný Newary v Káthmandském údolí.
Na nepálské straně ihned jako když utne končí ten neustálý tlak prodejců, kterému je člověk v Indii vystaven skoro i ve spaní. Ne že by tady nebyl žádný, ale zdaleka ne tak agresivní a hlavně – NE znamená NE, což je věc v Indii nepředstavitelná.
Ubytovávám se v roztomilém hotýlku a hned si dávám tibetskou večeři. Venku je sice chladno, ale při vyhlídce dvou týdnů nerušeného pobytu v Nepálu (alespoň doufám) mi to vůbec nevadí.
Den 89, pondělí 16. 11.
V noci bylo docela chladno. Ta zima se táhne od Khadžuraha a už jsem z ní nastydnul a mám rýmu. Ve dne je ale příjemně, vždycky do třiceti stupňů.
Dnes bych mohl klidně pokračovat dál do Nepálu, ale chci navštívit Lumbini, malé místo kousek od indické hranice. Doprava v Nepálu není nejrychlejší, takže o když Lumbini je od Sunauli jen 22 km, vyhradil jsem si na ten výlet radši celý den. A dobře jsme udělal!
Když nasedám do místního autobusu, vypadá spíš jako by ho právě vytáhli z nějakého smetiště. Z některých sedaček už jsou zbyly kostry, ostatní sedačky jsou otrhané, děravé a o chybějících oknech a ni nemluvě. Hlavní ale, je že to jede a Nepálci se navíc usmívají, tak co chci víc. Pohoda.
 |
| V Lumbini dnes neuvidíte více, než jen základy starých chrámů; zvláštní atmosféra té dávné události však stále přetrvává |
Už včera, při příjezdu do Sunauli jsem viděl v dálce hory. Teď jsme k nim ale blíž, takže jsou „zastíněny“ asi dvoutisícovými pahorky vypínajícími se mezi nepálskou nížinou Terai a Himalájí. Už jsem pryč z gangeatické planiny a kolem jsou husté smíšené lesy.
Autobus se šine po silnici tak „úžasnou“ rychlostí hlavně proto, že staví po každých sto metrech a nabírá všechny ty babičky a dědečky jedoucí na svá políčka. Kličkujeme mezi poli a posledního asi půl kilometru už jedeme jedním velkým staveništěm.
Lumbini
Kolem jsou rozesety buddhistické kláštery, jako korejský, čínský, šrílankský, tibetský, a nepálská vláda tu staví velký buddhistický komplex, který by odpovídal významu místa. Vlastní Lumbini je totiž jen oplocený pozemek, na němž stojí pár mrňavých stup, svaté jezírko a pak jeden velký přístřešek. Tady se prý s největší pravděpodobností narodil princ Siddharta Gautama, později známy jako Buddha (Probuzený). Na místě přístřešku kdysi stával chrám, který dal postavit císař Ašóka právě pro připomenutí místa narození Buddhy. Dnes se tam hrabou archeologové.
Zvláštní je, že tady není ani jeden turista. Tak významné místo (alespoň pro buddhisty) a skoro nikoho nepřitahuje. Jen pár Indů. Možná je to tak i lepší. Můžu si bez rušení užívat duchovních sil, které jsou kolem cítit. Fakt zvláštní. Nikde není nic materiálního co by stálo za zmínku a přesto mám dobrý pocit, že jsem tady.
Když už jsem se dostal až do Lumbini, chtěl jsem se podívat i do Tilaurakotu. Tilaurakot byl kdysi hlavním městem republiky Kapilavasta, kde Buddha jako královský syn strávil 29 let života. Během té doby se pohyboval jen po paláci, a tak když se ze zvědavosti dostal ven a viděl všude kolem bídu a dokonce i staré lidi, tak to s ním otřáslo, že už se do paláce nevrátil. Uvědomil si, že byl celou dobu jakoby izolován v kleci a už nechtěl být dál víc klamán. Vydal se na cestu za osvícením, která pak dala vzniknout novému náboženství – buddhismu.
Asi hodinu čekám na křižovatce u Lumbini uprostřed polí, ale autobus nikde. Jelikož navíc začíná pršet a na výlet s tak spolehlivou dopravou už začíná být pokročilá doba, radši sedám na autobus opačným směrem a vracím se do Sunauli.
Sunauli
Zbylý čas do konce dne využívám střídavě psaním deníku (pořád jsem ale pozadu) a k pozorování lidí z příjemně kryté terasy na střeše svého hotýlku. Nepál je opravdu o dost chudší než Indie, ale lidi mi připadají příjemnější. Možná je to právě tím, protože na svých cestách jsem vypozoroval, že čím chudší země, tím srdečnější lid. Asi se tolik nehoní za mamonem, protože v jejich zemi skoro žádný není.
Nepál je, jak se dalo čekat, hodně ovlivněn Indií. Stejná auta (značky Tata), indická hudba, indické výrobky všeho druhu, indický chaos. Aby se alespoň trochu odlišil a ukázal, že nepatři pod Indii, stanovil si o 15 minut posunutý čas. Tj. když je Indii poledne, v Nepálu je už čtvrt na jednu. Moc to ale nepomáhá, protože třeba indická rupie je tady za tvrdou měnu a dokonce se s ní na hodně místech i dá platit. Tady na hranici je to ale trochu zmatené, protože když někdo říká nějakou cenu, musím se vždy ujistit kterou rupii myslí. Tohle všechno jsou ale zkušenosti z teprve prvního dne, takže uvidíme, jestli to tak je v celém Nepálu.
