NEPÁL – Za pohledem na Himaláj
- Podrobnosti
- Vytvořeno 15. 3. 2000 •
- Aktualizováno 15. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3741×
Projíždíme zvláštní oblastí. Jak v Terai, tak tady vidím na mnoha sloupech a budovách nalepené plakáty s rudou hvězdou, srpem a kladivem. To je pohled! V Nepálu si komunisti vedou docela dobře. V roce 1996 dokonce vyhráli volby a sestavili vládu. Pak se to nějak zvrtlo a teď už jsou zase mimoni...
Den 99, čtvrtek 26. 11.
Poslední den v údolí a jsem zase v sedle kola. Přede mnou je 23 km do Kakani v nadmořské výšce 2073 m (z asi 1500 m v Káthmandú). Na cestu tam a zpátky mám celý den. Počasí se netváří nijak nadšeně, mraky se líně povalují po kopcích a mlha se ne a ne roztrhat. Snad bude nahoře líp. A pokud ne, tak si alespoň udělám zdravou projížďku.
Jako obvykle je prvních pár kilometrů jako jízda plynovou komorou, za Káthmandú už ale začíná pohoda. Silnice je skvělá, dokonce lepší než v samotném Káthmandú. Vede sice pořád do kopce, což je ale lepší než si nechat zevnitř rozežírat plíce smradem ze čtyřtaktů.
Nejdřív musím vyjet do sedla, kde končí Káthmandské údolí. To je asi 8 km od Káthmandú. Hned po průjezdu sedlem se krajina mění. V údolí, které je docela ploché, je hodně obdělaných políček, ale jen pár jich je terasovitých. Za sedlem však začínají daleko hlubší údolí a svahy tak svahy jsou terasovitými políčky rozbrázděny odshora až dolů. Působí to daleko uhlazeněji a klidněji než v údolí. A hlavně tu není ten smog! Hned u první vyhlídky si dávám ovoce, které jsem si na cestu koupil. Skvělá pohoda.
 |
| Terasovitá políčka jsou jedinou možností jak v nepálských horách zužitkovat půdu |
Teď teprve ale začíná ta pravá rasovina. Postupně, v dlouhých serpentinách, neustále stoupat a stoupat. Ještě že je na co se dívat a o čem přemýšlet, jinak by mě přemohla únava i nuda. Mezi těmi malebnými vesničkami z cihel a hlíny, s velkými stohy kukuřice připravenými na zimu a terasovitými políčky, se snad ani nudit nedá. Každý druhý kolemjdoucí na mě křičí „Hallo!“ a děti to opakují dokud jim nezmizím za zatáčkou.
Na polích se ještě pilně pracuje. Některá už jsou sklizená a mrňaví lidičkové je okopávají. Jak stoupám výš, spodek údolí se začíná halit do mlhy, až nakonec není skoro vidět. Mraky neubývají, ba naopak. Pořád ještě doufám, že se na mě nahoře bude smát sluníčko.
Po dvaceti kilometrech jsem konečně v sedle, odkud vede cesta dolů do Trisuli Bazaaru. Výhled je skvělý, ale hory bohužel z velké části zahalené v mracích. Ještě mě ale čekají tři kilometry na vrchol Kakani. Ty musím ujít, protože cesta je na mě příliš strmá.
Jsem rád, že jsem si vzal vysoké boty a mikinu. Dole se to nezdálo, ale tady je docela zima. Obzvlášť teď, když slunce přikryl velký mrak. Konečně jsem nahoře.
Cestou mě předjela skupina čtyř Angličanů, tak tady teď spolu sedíme a obdivujeme krásu Himaláje. Větší část je sice schovaná v mracích, ale přesto přímo před sebou vidíme vrchol Ganéš Himal (7406 m), nalevo od něj, trochu v mracích, krásnou homoli Manaslu (8162 m) a napravo Langtang Lirung (7246 m). Dál na západě se zpoza mraků občas vynořuje některý z vrcholů Annapurn.
Jak je teď pod mrakem chladno, dovedu si o dost líp představit, že na těch horách vidím opravdový sníh. V dalekohledu vypadají ještě lepší.
Za odměnu že jsem to „vyšláp“ si dávám Sprite (normálně bych na něj neměl peníze), chvíli sedím a chvíli píšu deník. Je to vlastně poprvé co vidím Himaláj takhle jasně a takový dlouhý kus (pokud nepočítám velice omezené pohledy z Patanu a Bhaktapuru).
Cesta zpět je skoro zadarmo, protože jedu z kopce. Netrvá mi ale o moc kratší dobu než nahoru, protože se hodně zastavuju a dělám fotky. Slunce už teď odpoledne není tak intenzivní aby přesvítilo jemnější odstíny barev. Terasy vypadají obzvlášť skvěle. Uvidíme co jsem na těch fotkách vykouzlil.
Den 100, pátek 27. 11.
Autobusové nádraží je 3 km od centra Káthmandú, proto musím vstávat v pět, abych se tam stačil dopravit a rezervovat si místo v autobuse do Hetaudy (přes Daman) v sedm hodin. Na ulici je sviňská zima, všichni jsou zabalení v dekách a kvůli husté mlze na sebe ani nevidí.
Na autobusáku je mlha ještě hustší a zima ještě sviňštější. Podnikavé ženy mají na lavičkách rozložené termosky s čajem a trojúhelníčky z listového těsta – skvělá snídaně. Nádraží je plné lidí, kteří odjíždí nebo přijíždí, ale i prodejců všeho možného, kteří samozřejmě zůstávají. Někteří z nich mají na nohách jen žabky, žádné pořádné boty ani ponožky. To musí teda být život, obzvlášť teď v zimě. Četl jsem v Kathmandu Post, že v Evropě jsou mrazy až 15 stupňů pod nulou a hodně lidí už zmrzlo na ulici. No, těch pět stupňů až nula co je tady taky není nějak velké teplo.
Autobus má zpoždění. Celou hodinu, takže odjíždíme až po osmé. Dneska bych se chtěl dostat do Džanakpuru, asi 300 km od Káthmandú, ale vzhledem k tomu, že pouze část Káthmandú – Daman – Hetauda má trvat 8 hodin, myslím, že budu muset mít velké štěstí, abych to stihnul. Navíc nemám ani ponětí, jak jezdí autobusy z Hetaudy do Džanakpuru.
První část cesty je stejná jako když jsme přijeli do Káthmandú. Do údolí se dá z Teraie totiž dostat jen jedinou silnicí, která se rozděluje ve vesnici Naubise. Kilometrově delší, ale časově kratší cesta vede údolím dál na západ a pak se stáčí na jih. Kdežto ta kratší, ale časově delší stoupá do kopců, ze kterých má být skvělý výhled na Himaláj, a pak teprve klesá k Teraii.
Z Naubise se autobus začíná šplhat do kopce stejným prostředím jako já předevčírem: každičký metr svahů je využit jako terasovité políčko. Jen autobus šplhá trochu déle a rychleji než já.
V údolí byla mlha, ale v téhle výšce už ji je míň. A mraky nikde. Snad bude nahoře hezky.
 |
| K zavěšení břemen se zde místo ramen používá čelo |
Projíždíme zvláštní oblastí. Jak v Terai, tak tady vidím na mnoha sloupech a budovách nalepené plakáty s rudou hvězdou, srpem a kladivem. To je pohled! V Nepálu si komunisti vedou docela dobře. V roce 1996 dokonce vyhráli volby a sestavili vládu. Pak se to nějak zvrtlo a teď už jsou zase mimoni. I tak je ale lidi mají docela rádi a prý toho pro Nepál hodně udělali. Těžko říct, co je pravda a co ne.
Po dvou a půl hodinách jsme v prvním sedle. Mlha jako zázrakem zmizela (no, spíš my jsme vystoupali nad ni) a pohled na Himaláj je úchvatný. Ještě ale nejsme na vrcholu, tam přijíždíme až za další dvě hodiny.
Jsme v Damanu, nadmořská výška 2322 m, kde teď stojím na vyhlídkové věži a mám před sebou jedno z nejúžasnějších (pokud ne vůbec TO nejúžasnější) horských panoramat. Větší část viditelného Himaláje je bez jediného mráčku, jako na dlani. Jasně tak vidím Manaslu (o hodně jasněji než předevčírem z Kakani), Ganeš Himal a Langtang Lirang (7248 m).
Viditelnost je o 100 % lepší než předevčírem, takže v oparu vrcholy Annapurny (8090 m, západně od Manslu) a na východě pak Ču Oju (8153 m), Mt. Everest (8848 m) a Makalu (8475 m), ty se částečně schovávají v mracích. Mt. Everest se odsud jeví jen jako nevýrazný šedivý flek, ale v dalekohledu ho vidím úplně jasně. Jsem hrozně rád, že je dneska hezky a mám možnost se takhle popást.
Přestávka v jízdě bohužel není nekonečná (většina lidí ji využila na oběd), tak zase nasedáme a jede se dál. Ještě chvíli stoupáme do dalšího kopce, kde ke ve výšce 2488 m další vyhlídka. Kolem té už ale jen projíždíme. Docela se ochladilo a lidi co tu bydlí v těch hliněných baráčcích to teď nemají jednoduché.
Během cesty nahoru se do autobusu nacpalo tolik lidí, že se bojím, aby těch zbývajících 60 km klesání stačil vůbec řidič ubrzdit! Jak klesáme a jedeme rychleji (a tím pádem i víc skáčeme po různých hrbolech), zvětšuje se i počet lidí zvracejících z okýnka. Včetně mých sousedů (na sedačce pro dva sedíme tři), které proto radši pouštím k okýnku, aby se s každou další chuťovkou nemuseli natahovat přese mě.
Hned po přejezdu sedla se mění počasí. Na jižní straně hor, po které teď klesáme, visí ve vzduchu mlha a mraky se trhají přímo o vrcholy. Je tu totiž úplně jiná vegetace – už subtropická. Přibývají palmy a všechno je víc zelené. Více vegetace se taky víc „potí“ a výsledkem je mlha všude kolem.
Cesta vedoucí z Naubise do Hetaudy, po které teď jedeme, byla první pozemní „dálnicí“ (ten název je fakt dost nadnesený) spojující Káthmandské údolí se světem. Byla dokončena roku 1956 a pojmenována po králi Tribhuvanovi. Teď už je ale překonána a většina dopravy jezdí rychlejší cestou přes Mugling. Jen takoví šílenci co chtějí vidět Himaláj se po ní kodrcají 8 hodin do Hetaudy, kam se dá rychlejší cestou dostat za hodin pět.
Po dobrých osmi hodinách vysedám v Hetaudě. Hned za rohem jsem z autobusu viděl Internet (v takové díře!), ale teď mě to moc nevzrušuje. Jsou už čtyři odpoledne a já mám před sebou ještě 150 km, které nevím jak překonám. Z Hetaudy totiž do Džanakpuru dnes nic nejede. No nevadí.
Dva Nepálci mě strkají do právě odjíždějícího autobusu. Pojedu prý asi hodinu a tam pak na křižovatce přesednu na bus do Džanakpuru. Dost přesný, že? A hlavně přesvědčivý. V zemi, kde mi skoro ani nejsou schopni říct přesný čas bych měl věřit někomu, kdo se mi snaží namluvit, že „asi“ hodinu jízdy autobusem a budu přesedat. Nechávám se unášet osudem. Ostatně, spacák mám, tak maximálně strávím další noc pod širákem.
Hodinka uběhla a mi opravdu stavíme na nějaké křižovatce. Řidičův pomocník ukazuje někam za zatáčku. Aha, tam asi má být ten autobus. Vysedám a ploužím se k zatáčce, už předem očima vyhledávajíce terén pro dobré místo na spaní. A ejhle, on tam fakt stojí nějaký autobus. Jdu až k němu a ejhle, on je to opravdu autobus do Džanakpuru! Svatá ty prostoto, tomu se říká štěstí! Díky, Nepálci, že jste mi k němu pomohli!
Autobus je plný, takže stojím, ale hlavní je, že jedu tím správným směrem. Po dalších třech hodinách cesty, asi v osm večer, jsem v Džanakpuru. Je už tma jako v pytli a vůbec nevím kde jsem. Rikšou se nechávám odvézt do vybraného hotelu, čímž znovu nabývám ztracené orientace. Večeřím dal bhat (obdoba indického thálí, jen ne tak pestré – dal, rýže, zelenina), který je tak neuvěřitelně levný, že jsme téměř přesvědčený, že do Džanakpuru nejezdí žádni turisti. Uvidíme zítra.
