Odjíždíme
- Podrobnosti
- Vytvořeno 19. 8. 1999 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3557×
Nemám žádný originální nápad jak tenhle deník začít, takže začnu tím kdy jsem na nápad podniknout cestu kolem světa přišel. Vlastně už to přesně nevím, snad někdy po návratu ze Středního východu. Nejspíš by k tomu ale dříve či později stejně došlo, bylo jen otázkou času kdy se začnu cítit na něco tak velkého.
O přípravách
V roce 1995 jsem proto začal pracovat na itineráři a především zuřivě šetřit. Jako základ itineráře jsem si zvolil tři země které jsem vždycky chtěl navštívit: Indii, Austrálii a Peru. Ty v podstatě i určili trasu zbytku cesty a tak hrubý itinerář byl hotov za několik týdnů: do Indie se dostat přes Rusko, Kazakstán, Čínu a Pákistán a na indickém subkontinentu se podívat i do Nepálu a Bangladéše, pak přeletět do Thajska (pozemní cesta přes Myanmar je pro cizince neprůjezdná) a přes Malajsii, Singapur a Indonésii dojet až do Austrálie, z Austrálie pokračovat dál na východ letem do Chile v jižní Americe a přes Bolívii, Peru a Kolumbii ukončit cestu na nejsevernějším konci jihoamerického kontinentu ve Venezuele. Podrobné rozpracování itineráře však trvalo přes dva a půl roku, během nichž jsem ho pod vlivem narůstajících nákladů musel trochu zkrátit a vypustit Kolumbii s Venezuelou. Mohl jsem sice šetřit o něco dýl a získat tak peníze i na ně, ale to „dýl“ by vzhledem k itineráři znamenalo další rok. Proč? Protože v cestě mezi Čínou a Pákistánem stojí vysoké hory, jež jsou průjezdné jen v létě a začátkem podzimu, takže můžu vyjet jen v téhle době. Odložit cestu o další celý rok už se mi nechtělo, to jsem se radši smířil s tím, že Kolumbii a Venezuelu uvidím jindy.
Podobná cesta samozřejmě není zadarmo, ale naštěstí se při ní spojí několik regionů, do nichž by oddělené cesty vyšly daleko dráž. Moje původní finanční představy byly trochu naivní a vycházely spíš z přání co nejnižší částky než znalosti skutečnosti. Prvotní částka 120 000 korun se s tím jak jsem získával víc a víc informací a mohl zpřesňovat svoje odhady postupně zvedala, až se vyšplhala ke konečným 230 000 (a to i když jsem vypustil Kolumbii a Venezuelu). Před odjezdem zbývalo vyřešit jak budu peníze čerpat. Vezmu si je všechny s sebou? A pokud ano, tak v jakém poměru? Kolik hotovosti a kolik šeků? Anebo si nevezmu nic a budu spolíhat jen na svoje kreditní karty? Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis, vzal si 1000 dolarů v poměru 400 hotovost, 600 šeky a zbytek nechal na účtu pro čerpání kartou.
Kudy se dostaneme do Indie nebylo i přes poměrně podrobný itinerář až skoro do poslední chvíle před odjezdem, protože jsme měli potíže se získáním čínského víza. Jako podmínku k němu totiž čínské velvyslanectví v Praze vyžaduje zpáteční letenku. Něco jako pozemní cesta pro Číňany prostě neexistuje a tak veškeré vysvětlování našich záměrů nakonec vždy narazilo na otázku „A můžete nám tedy ukázat zpáteční letenku?“. Prostě krásný příklad tuposti a omezenosti. Dokonce jsme kvůli tomu pro jistotu i požádali o íránské vízum pro případnou alternativní trasu přes Turecko, Írán a Pákistán. Doslova několik dní před odjezdem jsem se trochu namíchnul, koupil dvě letenky, které byly stoprocentně vratné a zanesl je na velvyslanectví. Vízum bylo do několika dní, po kterých jsem letenky zase prodal a peníze uložil zpátky na účet. Menší podfuk, ale s blbci se nedá jednat jinak a bylo by špatný, kdyby jsme kvůli něčímu nižšímu IQ museli měnit tak skvěle vymyšlenou trasu.
Píšu „jsme“, přestože se chystám cestu absolvovat sám. Nebo alespoň většinu cesty - na první necelé tři měsíce se mnou totiž pojede moje květinka Táňa. Bohužel jsme se poznali příliš pozdě na to, abychom stačili našetřit peníze pro oba. Na druhé straně je to její první cesta do rozvojových zemí, takže je možná i lepší, že toho nebude napoprvé tolik. Rozvojový svět totiž dokáže člověka dost rychle vyčerpat a někdy i znechutit. Naše cesty by se měli rozdělit v Bombaji, odkud Táňa odletí domů a já zamířím na sever do Nepálu.
Roční období odjezdu bylo itinerářem dáno už od začátku, ale přesný den jsem stanovil teprve teď, několik týdnů před odjezdem. Spíš jen ze srandy mě napadlo využít výročí, které na rok 1998 připadlo. Ten den si budeme už navždy pamatovat - před 30 léty, 21. srpna 1968, k nám vtrhly armády „spřátelených“ zemí vedené „bratry“ ze Sovětského svazu, aby naši zemi zachránily od „smrtelně nebezpečných živlů“. Při téhle tzv. „pomoci“ sice náhodou postřílely pár Čechů (asi to taky byly ty... živly), ale jinak byla „velice úspěšná“: Čechy na dalších 20 let přešla chuť myslet a ptát se a pokorně se znovu dali do budování světlých zítřků a pozítřků, prostě té nejúžasnější budoucnosti. Nemohl jsem nevyužít tak skvělé možnost tuhle invazi alespoň trochu neoplatit a tak jsem datum odjezdu určil na 19. srpna, abychom 21. srpna ráno „vtrhli“ do Moskvy, kde se ona „bratrská“ pomoc před třiceti léty upekla. Jen doufám, že jediná invaze kterou v Moskvě uvidíme bude invaze turistů. Ta je přeci jen lepší a prospěšnější než ta co naši zemi zmrazila na celých 20 let...
Jedeme!
Den 0, středa 19. 8. 1998
Dnes je den D. Po téměř třech letech příprav odjíždím. Čeká nás 32 hodin ve vlaku do Moskvy. Vlak odjíždí z pražského Hlavního nádraží sice až ve 20.36, ale my jsme tam už v osm. Rozloučit se a naposledy nás spatřit přišlo několik věrných fanoušků, od kterých jsme dostali i dárky na cestu.
V ruském spacím vlaku už jsem jel, ale to do čeho jsme nastoupili tady mi vyrazilo dech - nový, pěkný a ještě k tomu ruský vagón, kde každé kupé má téměř komfortní vybavení. Velikost sice jen tak 2×3,5 metry, ale s polstrovanými sedačkami pro 3, které se dají překlopit na 3 postele. Ten největší šok ale přišel až když se vlak hnul z nádraží, kdy jsme odklopili horní desku odkládacího stolku a objevili umyvadlo - fungující!!! Žebřík a lampičky pro každého už byly samozřejmostí známou i z předchozí jízdy ruským spacím vlakem z Petrohradu do Prahy. I samovar tady je, ne na chodbě, ale v místnosti provodnic.
Rozbordelařili jsme obsah našich batohů po celém kupé, takže doufáme, že už k nám nikdo během cesty nepřistoupí.
