Camino Inka je přesně to, co napovídá název – incká stezka v horách. Její větší část nevznikla teprve dnes kvůli turistům, jak si celá řada lidí myslí, ale už před staletími, a to z čistě praktického důvodu – spojit jednotlivé předsunuté body strážící incké obřadní centrum Machu Picchu. Machu Picchu je tedy konečnou celé stezky, což nás po třídenní túře ve studených horách snad rozhřeje...
Na následující čtyři dny, kdy nás čeká Camino Inka (Incká stezka), si musíme zařídit vše co budeme potřebovat: pronajmout vybavení, nakoupit jídlo a jízdenku do počátečního místa túry. Celá túra se dá samozřejmě nechat dodat „na klíč“. Znamená to, že si u nějaké kanceláře, kterých jsou v Cuscu desítky, vyberete jaký typ túry chcete a oni zařídí vše za co si zaplatíte. Nabídka je široká, ať už délkou túry (1-3 den), nebo komfortem (můžou vám jen vařit, ale taky nést všechno do posledního špendlíku). Za to zaplatíte od 70 do třeba 200 dolarů. Tak tohle není pro nás.
Urubamba |
My jsme se rozhodli udělat si všechno po svém. Máme sice trochu obavy, protože v noci je přeci jen zima a navíc se budeme plahočit přes čtyřtisícová sedla s veškerou výbavou na zádech. Zvládnout se to ale dá, takže stačí opravdu chtít. A my opravdu chceme.
Půjčoven vybavení jsou v Cuscu spousty. Camino Inka je nejatraktivnější pěší túra v Peru, takže i hlavní příjem všech místních obchůdků a agentur zaměřených na turisty. Zastavujeme se asi ve dvou půjčovnách, ceny jsou ale dost srovnatelné. Nakonec si nakládáme jeden stan, skládací plynový vařič, dvě plynové bomby a k tomu dostáváme mapu trasy. Nezdá se to, ale spolu se spacáky a jídlem to bude docela tíha.
Jídlo (dva celé chleby, dvě malé marmelády, sardinky, žampióny v konzervě, čtyři čokolády, paraořechy) kupujeme v malé sámošce na Avenida Sol. Zároveň se na chvíli stavujeme na Internetu, který je hned naproti. Zbývá nám už jen sehnat dopravu na místo. Dá se tam jet buď vlakem nebo autobusem. Vlak je levnější, ale Poláci, které potkáváme v sámošce nás trochu zchlazují. Že odjíždí v pět ráno víme, ale že by už teď mohl být vyprodaný nás nenapadlo. Spoléhal jsem na to, že si lístky koupíme zítra ráno na nádraží. Je ale pravda, že tak časně ráno je lepší dopravit se tam taxíkem, protože ulice v té době nemusí být zrovna nejbezpečnější, v okolí nádraží zvlášť. Asi bude jednodušší sehnat si autobus. To snad nebude problém.
Problém to opravdu není. Ptám se na recepci v našem hotýlku, kde mě odkazují na kancelář ve vestibulu. Za deset minut už v ruce držím dva lístky na autobus z Cuska na Km 82. Km 82 proto, že na tomhle kilometru železniční trati Cuzco-Quillabamba (měřeno od Cuska) se nejčastěji na Camino Inka začíná. Bus odjíždí ráno v sedm, takže do té doby máme čas. Musíme si ještě užít normální postele, protože v dalších dnech možná budeme i mrznout a navíc padat únavou. Uvidíme. V každém případě se těšíme a jsme na tenhle vrchol cesty po Peru (a pro mě i jeden z vrcholů celé cesty kolem světa) moc zvědaví.
Den 300, pondělí 14. 6.
Camino Inka je přesně to, co napovídá název – incká stezka v horách. Její větší část nevznikla teprve dnes kvůli turistům, jak si celá řada lidí myslí, ale už před staletími, a to z čistě praktického důvodu – spojit jednotlivé předsunuté body strážící incké obřadní centrum Machu Picchu. Machu Picchu je tedy konečnou celé stezky, což nás po třídenní túře ve studených horách snad rozhřeje.
Camino Inka umožňuje spojit příjemné s užitečným. Člověk se projde andskou přírodou a pozná přitom kus incké historie v podobě roztodivných záhadných ruin roztroušených po celé 33km délce stezky. A jako bonbónek ho pak čeká samotné Machu Picchu.
Machu Picchu je sice nejnavštěvovanějším místem Peru a pravděpodobně nejznámějším místem v Jižní Americe, ale možnosti „dopracovat“ se k němu horami po svých využívá jen malý zlomek z návštěvníků. A musím říct díky bohu za to, protože i ten malý zlomek jsou každoročně tisíce lidí, většinou západních výletníků, kvůli nimž příroda v okolí trpí záplavou odpadků a odlesňováním (z důvodu sbírání dřeva na vaření pro jejich mlsné jazýčky).
Kromě pěší túry, trvající jeden až tři dny, je možné se k Machu Picchu dostat kombinací vlak-autobus (za asi 5 hodin) anebo dokonce vrtulníkem a autobusem (za 40 minut). My jsme ale ani na minutku nezaváhali a hned jsme věděli, že pěší túra pro nás bude to pravé.
Vstávat musíme časně, protože na Km 82, kde Camino Inka teprve začíná, to jsou autobusem alespoň dvě hodiny, po nichž nás čeká celodenní stoupání první části stezky. V půl sedmé nás vyzvedává Peruánec a odvádí na Plaza de Armas, kde už stojí připravený autobus. Samozřejmě plný turistů, protože Camino Inka nikdo jiný nechodí. Je pěkná zima, a tak se třeseme až do okamžiku, než vyjíždíme nad Cusco a dostáváme se ze stínu hor. Den začíná čistou oblohou a slunce nám přeje.
Urubamba na Km 82, začátku Camino Inka |
Ve vesnici Urubamba děláme poslední zastávku, aby mohli průvodci organizovaných skupin (z těch třiceti lidí v autobuse jen my dva s Táňou jdeme na vlastní pěst) nakoupit vodu a potraviny. My zastávku taky využíváme a kupujeme si velký pytlík kokových lísků. Koka je v Peru, stejně jako v Bolívii, hodně rozšířená a navíc legální. Koupíte ji všude a v každé jídelně si můžete dát i kokový čaj. Látky v koce mají oblbující účinky, takže ji indiáni používají pro zmírnění dopadů fyzické námahy a dokonce prý trochu pomáhá proti výškové nemoci. Bohužel z ní kdysi někdo vydestiloval silný koncentrát, který se stal základem pro jednu z nejrozšířenějších drog – kokain. Snad i proto je dovoz koky do většiny zemí světa zakázán, což se týká třeba i pytlíkového kokového čaje! Teď jsme ale v Peru, takže si ji legálně zažvýkáme i my. Snad nám v těch výškách pomůže.
Urubamba mě překvapila jednou zajímavou věcí. Jakoby se nechumelilo se po ní prohánějí rikši! Ano, ty hlučné a smradlavé desetitaktové příšery, co se staly jedním ze symbolů Indie 20. století. To mě teda podržte!
Nejen podél Camino Inka, ale po celé cestě k Machu Picchu jsou roztroušeny incké ruiny. Nemáme bohužel čas si je prohlédnout, i když ve vesničce Ollantaytambo by obzvlášť stály za hřích. Celý svah kopce je jimi pokryt jako dort čokoládovou polevou. Kocháme se jen z autobusu, který v Ollantaytambu uvízl v zácpě.
I když je Machu Picchu jednoznačně nejnavštěvovanější místo v Peru, pořádnou silnici k němu ještě nepostavili. Většina turistů používá vlak a bus je jen alternativa. Až do Ollantaytamba je silnice docela dobrá, avšak tankodrom, co následuje dál, jakoby by byl postaven nějakým hodně vlivným majitelem sítě autoopraven. Dvě vyjeté koleje v blátě, plné balvanů a občas bez krajnic, které už se utrhly a zřítily dolů do řeky, jsou dobré akorát tak na testování horských bot.
V těch nejužších místech se na ně navíc stěží vejde jeden autobus. Hm, jenže se nám několikrát stává, že právě v těchhle místech se setkávají autobusy dva (a víc). Samozřejmě protijedoucí. Taky kvůli tomu se naše cesta protahuje na tři hodiny. Několikasetmetrové couvání, které v případě střetu musí podstoupit jedna ze zúčastněná strana, totiž není po místních kráterech žádná zábava. Když se pak na jiném místě dostáváme před hluboký bahnitý brod, říkáme si, že to je brnkačka. Stačí jen vystoupit, odlehčený autobus se přes brod přežene a jedeme dál.
Máme zpoždění, takže po vystoupení před vlakovým nádražím na Km 82 si nandáváme batohy a chceme co nejrychleji vyrazit. Stojí tu několik vyprázdněných autobusů a lidí je tu víc než na Plaza de Armas v Cusku. Jenže nejsme na Plaza de Armas nýbrž v údolí řeky Urubamba, obklopeni nádhernými horami. Nosiči si nandávají svoje obrovské náklady a skoro poklusem vyrážejí. Musí být na místě prvního odpočinku před všemi ostatními, aby stihli připravit jídlo. Většina turistů má většinou jen malý batůžek, ostatní jim nesou nosiči. Někteří ale zase mají větší batohy než my. To teda nevím co v nich nesou, když my v těch našich máme úplně všechno. Jsme ve výšce 2750 m. n. m.
Po dřevěné lávce překračujeme řeku a prašnou pěšinkou se vydáváme na cestu. Teď ze začátku ji nebude těžké sledovat a ztratit se? Nemožné! Pokud by se totiž na stezku díval někdo z okolních kopců, viděl by hada z malinkých postaviček roztáhnutého do délky několika kilometrů. Stezka je plná lidí a někde dokonce vznikají zácpy!
Když tak nad tím přemýšlím, tak Camino Inka dostává pěkně zabrat, protože celá túra trvá tři dny a každý den startují další a další lidi. Vlastně na ní nepřetržitě někdo je.
První svědek minulosti – ruiny města Llactapata |
V téhle výšce není zrovna moc vegetace. Okolní kopce jsou skoro holé a vyprahlé, podél stezky roste jen pár stromů. Asi nejvíc je kaktusů, kterým se v místním suchém klimatu daří nejlépe.
Na rovném úseku podél Urubamby máme několikrát možnost občerstvit se u malých chatrčí a teprve po hodině přicházíme k místu, kde je oficiální vstup na stezku. Platíme poplatek 17 dolarů a dostáváme vstupenku platnou po čtyři dny – tři dny na stezce a den u Machu Picchu.
Turistický had se roztrhal a konečně jsem na dohledné části stezky sami. Po dvou hodinách přicházíme na rozcestí, kde odbočíme od Urubamby a začneme stoupat podél jednoho z jejich přítoků – říčky Cusichaca (Radostný most). Rozvalujeme se v opuštěných ruinách a dáváme si oběd. Na druhé straně Cusichaky nám k němu dělají skvělou kulisu terasy prvních větších inckých ruin – Llactapata (Město na svahu). Naše ruiny jsou trochu mimo cestu a na stezce už dlouho nikdo neprošel. Jaký to božský klid!
Hory v okolí jsou nádherné. Na těch nejvyšších se drží věčný sníh, ostatní jsou obrovské rozeklané skály, nad nimiž se jako ochranná klenba tyčí tmavě modré nebe. Jen občas zahlédneme nějaký mráček.
Podél Urubamby se šlo docela dobře, teď do kopce už dostáváme víc zabrat. Jsme zadýchaní, často odpočíváme a jen koukáme na nosiče, kteří se proženou kolem nás. Někteří už nás míjejí podruhé, protože jsme je mezitím předběhli když se starali o své západní ovečky. Camino Inka se dá opravdu jít s různým komfortem a někteří naši bílí souputníci si zaplatili i za stolečky a židličky. Být částí organizované skupiny má určitě výhody, ale jednu dost podstatnou nevýhodu – omezenou svobodu. Když ti nejpomalejší ze skupiny budou opravdu pomalí, nemůžou se rychlejší odtrhnout a jíst nebo nocovat někde jinde. Vše je podřízeno skupině, a proto jaksi zprůměrováno. Řadě lidí to vyhovuje, což je samozřejmě pro ně to nejdůležitější, a jsou spokojení. Mluvíme ale i s lidma z autobusu, kteří si právě na tohle stěžují a litují, že nejdou na vlastní pěst jako my. Potkáváme tři Poláky (holka a dva kluci), kteří taky jdou na vlastní pěst. Jsou namakaní a je vidět, že tohle není jejich první túra v horách. Možná proto jdou sami. Pořád jsme ale výjimky.
Jak se začíná slunce na obloze sklánět, stíny se prodlužují a pokud se v některém z nich ocitáme, cítíme citelné ochlazení. Není to moc dobrý, protože se potíme a mokré věci pěkně studí na zádech.
Máme sice schematickou mapu trasy i s přibližnými časy chůze mezi jednotlivými úseky, ale nevím jestli jdeme tím průměrným tempem, nebo rychleji. Spíš mi ale připadá, že o dost pomaleji. Pořád se totiž zastavujeme, batohy tíží a popruhy tlačí do ramen. Jak pozoruju, tak mají všichni stejné pocity a nemálo je těch co, ač jdou třeba „jen s kapesníkem“ (jak poznamenala Táňa), se plazí s jazykem na vestě, podle výrazu tváře vyloženě trpí a asi proklínají den, kdy dostali nápad se na Camino Inka vydat.
Ono to opravdu není jednoduchý. Pro nás Středoevropany je největším problémem nadmořská výška. Celý život se šmrdolíme v 500 metrech nad mořem maximálně s igelitovou taškou v ruce a teď najednou musíme tahat batohy ve čtyřech kilometrech. Dobrý trénink to ale teda je.
Kaktusy a velehory, zatím jsme ve výšce kolem 2800 m n. m. |
Po šesti kilometrech se dostáváme do vesnice Huayllabamba (Travnatá planina), kde si sedáme mezi další zničené turisty pod dřevěný přístřešek a odpočíváme. Hřeje nás pomyšlení, že na místo našeho prvního táboření už to nemáme tak moc daleko. Ještě sice nevíme kde přesně se utáboříme, ale určitě v jednom ze dvou tábořišť nad Huayllabambou. V porovnání s tím, co jsme ušli by to nemělo být tak daleko, za to stezka vypadá o dost prudší. Ani koryto Cusichaky už totiž není dost prudké, a tak znovu odbočujeme od říčky a začínáme stoupat do ještě prudšího kopce podél další říčky, nazvané Llullucha.
Hned nad Huayllabambou je travnatá planina (po ní je asi vesnice nazvaná), kde už nosiči staví stany. Tady bude nocovat většina skupin. Ještě je ale docela světlo, proto se chceme dostat do dalšího tábora, který má být odsud asi hodinu utrpení do svahu. Čím výš se ale dnes dostaneme tím líp pro zítřek, kdy už nebudeme tak úplně čerství jako dneska ráno a každý náskok se bude hodit.
Rozdíl ve stoupání je opravdu znát. Jak na našich dýchavičných plicích, tak na pohledu zpět k Huayllabambě. Vesnice je za chvíli hluboko pod náma a krčí se na úpatí okolních hor jako malinký mravenec. Zespoda hory zdaleka nepůsobily tak majestátně a giganticky jako teď.
Posledních pár set metrů se už jen vlečeme. To ještě ale nevíme, že jdeme posledních pár set metrů, protože nevíme kde přesně je tábořiště. Kdybychom to věděli, asi bychom se nevlekli, ale utíkali, abychom ze sebe mohli shodit ty tunové batohy. Takže posledních pár set metrů se už jen vlečeme. Najednou přicházíme k mostu přes říčku, kde stojí řady stanů. Konečně jsme tady, na vytouženém tábořišti Tres Piedras (Tři kameny)!
Nejdřív jsme ho vůbec neviděli, protože kolem říčky je hustý les. Místo na táboření sice nemáme hned, protože všechno je obsazené, ale ve svahu nad hlavním pláckem objevujeme ještě jeden menší plácek, kde se konečně skládáme a stavíme stan. Je to tu skvělé. Metr od stanu máme studánku, kde se budeme moct umýt a i si nabrat vodu na čaj. Voda do studánky přitéká seshora, kde 100% nikdo nežije. Ostatně na tak drsném svahu to snad ani nejde. Už je šero a zima. Teplý čaj nám skvěle bodne a večeře chutná tím víc. Vařič a bomby dáváme pod stan, protože nechceme, abychom se udusili, ale zase je nechceme nechat jen tak válet před stanem, abychom o něj nepřišli. Izolovanost těchto míst je jen zdánlivá a místní lidé prý nemají vždy jen čisté úmysly.
Ze dneška jsme tak unavení, že usínáme dřív než si vůbec stihneme postěžovat. Jsme ve výšce asi 3300 m. n. m a překonali jsme výškový rozdíl 550 m, cesta z Km 82 nám i s přestávkama trvala 4 a čtvrt hodiny, během nichž jsme ušli asi 15 km.